Jana Bernášková: Pěstuji jen ty vztahy, které mě baví a jdou do hloubky

Ta knížka je inspirována vaším životem. Stvořila jste postavu inspirovanou vaším životem a teď ji i hrajete?

Každý spisovatel vychází ze sebe, a tak i ve filmu jsou autentické momenty a situace. Ale to jsou detaily. Filmový scénář knížku ještě posunul, takže nehraju, co jsem žila, ale pocitově a emočně se mě některé věci dotýkají. Ptají se mě často, jestli ta hlavní postava jsem já? Odpovídám, že já jsem všechny postavy. Do všech jsem vložila emoce a příběh.

Jak na ten příběh reaguje váš bývalý partner, otec vaší dcery Justýny, divadelní režisér David Drábek? Dalo by se říct, že se ho trochu týká.

On je fajn a taky píše. Přeje mi a myslím, že moje knížky nečte, protože ho nezajímají.

Neříká vám, že takhle to tenkrát přece nebylo?

Ne. A já se mnohokrát objevila v jeho divadelních hrách jako typ múzy. Lidi kolem tvůrců jsou vždy múzičtí.

Máte spolu po rozchodu dobré vztahy. Jak se vám to povedlo?

Je to výsledek práce na všech stranách. Všichni musí makat a chtít, aby byly dobré vztahy. Ale nejde to hned. Aby snad někdo nebyl frustrován, že on nevychází se svým bývalým partnerem a my ano, tak podotýkám, že to tak zpočátku nebylo. Ale chce to nevzdávat se a léta trpělivosti z obou stran.

A možná i ze stran třetích a čtvrtých? Hovořím o vašich současných partnerech.

Ano, přesně tak. Ze strany mého manžela (scenárista Rudolf Merkner) je to v pořádku, ale bývalá partnerka Davida to moc nedávala. Byla žárlivá, ale myslím, že to zatěžovalo spíš jejich vztah, ne náš. My vycházet museli a i chtěli, protože spolu máme dceru. A on chtěl být součástí jejího života, takže jsme se navštěvovali a zvali se na společné akce. No a povedlo se to.

Dceři Justýně je sedmnáct, hraje v seriálu Zoo a je vám hodně podobná.

Vypadá to tak, ale není to úplně pravda. Je podobná svému tatínkovi, když byl mladý. Ona má moje oči, ale nos a rty a lícní kosti má po něm. Má však moje flow, plynutí životem.

Neodrazovala jste ji od herectví?

Zná úskalí, co herecký život přináší, vidí, že je to psychicky náročné. Vždyť kolikrát lidi chodí na pohovor ohledně zaměstnání? Třikrát, čtyřikrát za život. Já byla na castingu dvěstěkrát. Ano, zvyknu si, ale není to příjemné, je to tlak a stres. Už mi začínají chodit nabídky práce i bez konkurzu, ale však už je mi taky dvaačtyřicet. Castingy chápu, oni tam nezkouší, jestli umíte hrát, ale potřebují vidět, jak aktuálně vypadáte a zda se hodíte k hereckému partnerovi. Je ale těžké vědět, že jdete žádat o roli a je vás na ni pět.

Casting vám nyní odpadl. Postavu jste si napsala sama.

Literární ano, ale filmový scénář napsal můj manžel. Nechala jsem mu volnou ruku. K příběhu hledal klíč skoro rok. V mé knize je mnoho námětů a situací, vydaly by na seriál. Musel vytáhnout jen to, co vydá na hodinu a půl. Váhal, co ponechá, jaké postavy a situace. Jestli se bude věnovat více ženám, nebo vztahům a vášni. Bylo to těžké. Rok se s tím pral. Pak napsal scénář, který by vydal na čtyři hodiny. Začali jsme se tedy bavit, co tam nechat a co ne. Ale je to jeho práce. Já byla jen konzultant. Někdy mi nějaký detail, na kterém mi záleželo, nechal, ale je to jeho scénář a jeho vidění příběhu. Mně se moc líbí, jak to poskládal.

Když psal scénář váš muž, zůstal tam ženský svět?

Zůstal. Ale jedna kamarádka odpadla a příběhy jsou trošku přeskládané, protože se film věnuje i mužům, mateřství a práci.

Jak moc jsou pro vás důležité kamarádky?

Mám své přítelkyně, které mám moc ráda. Není jich mnoho, ale mám hluboké vztahy. Neumím to jinak. Když mě něco nebaví, neudržím dlouho pozornost. Neovládnu to a odpojím se. Odejdu, začnu dělat něco jiného. Já vím, je to hrozně nezdvořilé. Asi bych to neudělala jen mezi dvěma lidmi, ale ve společnosti klidně. Jsem jako dítě, co se neumí ovládnout. Takže pěstuji jen ty vztahy, které mě baví a jdou do hloubky. Miluju své kámošky a nedovedu si představit, že je někdo nemá. Mám ráda i mužské přátele, ale s holkami to rezonuje víc.

Lze kamarádit s muži?

Myslím, že ano. Mám kolegy, se kterými k sobě máme blízko. Řešíme vztahy a práci. Jsou to spřízněné duše a vídáme se, aniž bychom po sobě něco chtěli. Ale není to stejné jako s kamarádkou. S kamarádem se vidíme tak jednou za dva měsíce. Jdeme na kafe, hned si všechno sdělíme. Bavíme se niterně, o dětech a vztazích. Ale s kámoškou chodím každý týden. To by s mužským kamarádem už bylo moc. Ale mám mnoho mužských přátel, kterým mohu zavolat a zeptat se na cokoli. Vím, že po mně nevyjedou a nic se mezi námi nestane. Je to bezpečné.

Film se týká i mateřství. Jak moc bylo jiné vaše první a druhé?

První přišlo asi v pětadvaceti a nebylo to jednoduché. Na vše jsem měla sílu, měla jsem rozjetou kariéru a zvládala jsem to. To druhé jsem si ale víc užila, měla jsem klid a zázemí. Byla jsem vdaná, bylo mi dvaatřicet a věděla jsem, že rok nechci pracovat. Že chci být jen se synem Theodorem a Justýnkou. První mateřství bylo bláznivé, dceru jsem brala na natáčení a zároveň se snažila dodržet jakýsi režim. Nebyla jsem ale tolik psychicky zralá jako podruhé. Užila jsem si obě. Dcera tvrdí, že jsem byla příliš úzkostná, jak jsem ji opečovávala. Například, když byla ve třetí třídě, nosila se lehce vyholená hlava nad uchem. Toužila po tom taky, ale já jí to nedovolila. Dnes bych jí to dovolila, klidně i z druhé strany. Nebyla jsem však jako matka tak sebevědomá. Nechtěla jsem udělat chybu.

Co je podle vás úskalím partnerských vztahů?

Jsem ve třináctiletém manželském vztahu, kde nastalo i období krizí, které jsme zatím překonali. A pak jsou období, kdy to jde krásně, všechno kvete a funguje. Je to mezi námi o velké komunikaci a toleranci. Ale zároveň neubírám ze svého prostoru. Nemohla bych tolerovat něco, co je mi bytostně proti srsti, a smířit se s tím. Ve vztahu musí být oba svobodní. Nesvazovat se. Být jako divoký neosedlaný kůň. Tento pocit bytostně potřebuju.

V čem pro vás ta svoboda spočívá?

To je těžko popsatelné. A těžko se s tím mým partnerům žije. Musí mě brát takovou, jaká jsem. Mám propady, jindy jsem zamyšlená. Můj manžel ale nezjišťuje, na co nebo na koho myslím. Jiný partner by se třeba zalekl, ale on se neptá. Přitom já jsem myšlenkami třeba v knížce, nemyslím na někoho jiného. Nelezeme si do hlav a nehlídáme se. Nevím, kde on je přes den, nehlásíme si to. Když se mě na to někdy zeptá, je mi to nepříjemné. A to není o tom, že bych někam tajně chodila. Musím však mít pocit, že funguju sama za sebe. Nemáme totální propojení, žádné společné aplikace ani účty. Máme každý svůj osobní prostor, svůj život a rozhodli jsme se ho spolu žít vedle sebe. Jsme však pořád každý svobodná bytost a v tom je můj manžel velmi tolerantní. Ví, že mi může věřit, že se nikdo mezi nás nepřipletl. Se mnou je to těžké, mně vadí i přílišné opečovávání. Někdy se za ním skrývá kontrola a to mi není příjemné. Pro mě svoboda je, když mě muž nechá být. „Ty jsi nejspokojenější, když na tebe člověk trochu sere,“ říká manžel a má pravdu.

Čím to je?

Nevím. Jsem v tom trochu jako kočka. Nemůžete mi dávat obojek ani mě nikam vodit. Musíte počkat, až přijdu. Ale zároveň jsem velmi důvěřivá. Takže když je někdo fikanej, dokáže mě zavést, kam chce. To je moje slabost.

Co je podle vás největším zabijákem ve vztazích?

U každého něco jiného. Kdyby na mě muž žárlil, vůbec bych to nezvládla. Nemám to ráda ani u kamarádek. Někdy kamarádka žárlí i na jinou kamarádku a udělá scénku. To se mi nelíbí a musím to usměrnit. Natož pak žárlivost v partnerství!

Byla jste v situaci, kdy byste žárlila vy?

Ne, můj manžel mě do podobné situace nikdy nedovedl. Nemusela jsem si nic domýšlet a do mobilu manželovi taky nechodím. Dáváme si svobodu. Pokud jeden druhého bude chtít podvést, tak to provede. Nemá smysl někoho hlídat, nikdy ho neuhlídáte. Je to celé o důvěře.

Jsou však takoví, kteří se do mobilu partnerovi podívají. Co si o tom myslíte?

Mám pro to pochopení. Ale to, co tam najdu, je partnerovo trápení, jeho život a vývoj. Já bych to měla řešit, až se to bude týkat mě. Třeba něco, o čem nevím, potřeboval ke svému životnímu vývoji. Svět je plný úžasných mužů a úžasných žen. Bylo by divné, kdyby se nám nikdo nelíbil. Manželovi do mobilu nelezu a ani to dělat nehodlám. Myslím, že tam nic není. Ale rozumím tomu, že někdo do partnerova mobilu jde.

To mi vysvětlete!

Jsou situace, kdy žena cítí intuitivně, že se něco děje. Když jí třeba partner lže, mlží nebo popírá. A ona se cítí jako blázen, protože duše a intuice jí říkají něco jiného. Moje kamarádka například nechtěla spát se svým manželem a myslela si, že je frigidní. Ukázalo se však, že jí byl nevěrný a její tělo se tak chránilo, aby se nenakazilo. Takže chápu, že jsou situace, kdy se to může stát. Ale potom se musí připravit na to, že se v tom mobilu třeba něco najde. Musí se promyslet, jestli to chci vědět. Druhý partner to třeba bere jako krátkodobou záležitost, kterou si potřebuje platonicky odžít, aby se posunul dál. A zjistil, že to, co má doma, je správná volba.

Jenže když dojde k nevěře, je ve vztahu narušená důvěra. Jak jste na tom s důvěrou vy?

V tom jsem zase trošku jako pes. Rychle se oklepu, což nemá ráda moje dcera. Ta by čekala déle a je opatrnější. Diví se, proč lidem dávám znovu šanci.

A proč ji dáváte?

Protože mám lidi ráda. Někdy mě zavedou někam, kde to není dobře, i blízcí lidé, ale oni to nemyslí špatně. Jen si prosadí nenápadně svou. Jsem hodně senzitivní, takže se na lidi umím nacítit. Chci, aby byli všichni spokojení, aby vládl klid a pohoda. A z toho někdy vzniká zmatek a chaos, protože se překročí určité hranice. Lidi jsou se mnou rádi, soustředím se totiž na ně, aby jim bylo dobře. Někdy mě o něčem přesvědčí a já pak toho lituju, neboť nešlo o můj názor. Jiní lidé mají zase takovou energii, že s nimi vůbec nechci být. Kolikrát nevyjde pracovní projekt, a když pak zjistím, kdo v něm je, říkám si, ještě že tak! S touto kolegyní bych opravdu pracovat nechtěla!

To jste trošku čarodějka.

Ano, jsem, ale na koštěti lítám ještě docela splašeně.

Nejprve zjišťujeme, že tu sílu máme, pak se s ní učíme zacházet. Souhlasíte?

Ano a je to moje velké téma. Bude mi třiačtyřicet a není pravda, že věk je jenom číslo. Je to i o zpracování našich strachů. Člověk na sobě vidí i fyzické změny a uvědomuji si, že nic nebude věcně. Uvědomuje si i svou smrtelnost. Těšila jsem se na čtyřicítku, že budu na vrcholu sil. Hezká ženská, která už ví, co ženskost obnáší a má věci srovnané. Že zkrátka budu chytrá, sexy a dospělá.

A není to tak snad?

Ale jo, čtyřicítka byla fajn. Ale ono to pokračuje. A tak se vyrovnávám s dvaačtyřicítkou, třiačtyřicítkou…

Máte strach ze stárnutí?

Bojím se, že budou ubývat síly a přicházet nemoci. Že energie už nebude tolik. Zároveň se vnitřně cítím, jako by mi bylo pětadvacet. Takže chci jezdit na surfu, skákat a pařit. Jenže je mi špatně už po dvojce vína. Navíc jsem herečka, a i když nemám žádné kosmetické úpravy, začínám to téma řešit. Věci ve tváři už jsou jinak než dřív. Pokukuji po kolegyních, které to taky řeší anebo to nějak vyřešily. Jsou to témata, která mě doteď nezajímala. Vrásky mi vždy přišly krásné. Brala jsem to tak, že odrážejí život. Teď už mi tak krásné nepřijdou, když je mám já. Viděla jsem takovou aplikaci, kde se srovnávaly ženy třeba padesátileté s tím, jak vypadaly v šestnácti. Plakaly všechny. A mě to taky dojímá. Já pláču často. I když píšu svoje knížky, protože prožívám všechny ty situace. Ale věk má i své dobré stránky.

Například?

Například za mnou chodí štáb jako za autorkou námětu, zda jsem spokojená se scénami. Jako herečka jsem si ani nemohla vybrat ty, kde vypadám lépe. A najednou mám něco rozhodovat a kontrolovat. Okolo filmu jsem se dost vyčerpala, bylo toho zkrátka hodně. Vím, že jsem energeticky a pracovně na vrcholu, ale jsem vysátá. Měla jsem k tomu takový sen.

Povězte mi ho!

Zachraňovala jsem lidi z hořícího domu, a když jsem je všechny zachránila, upadla jsem na zem a mé tělo zkolabovalo. Moje duše vypadla z těla. Ale sen pokračoval. Duše se dívala na tělo a viděla, jak ho zvedají a nesou do nemocnice. Tělo tam spalo několik týdnů a duše seděla vedle něj. Čekala, až se vyspí, aby do něj znova mohla vstoupit. Vím tedy, že musím ubrat. Mám rozepsanou čtvrtou knížku, krásný příběh, ale nechce mě to tam ještě docela pustit. Duše říká, že mám ještě chvilku počkat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina