Jana Bernášková: Musím pracovat, abych se sebou vydržela

(smích) Já myslím, že ano. Po jedenácti letech našeho soužití ho už z téhle oblasti asi nic nepřekvapí. Navíc je scenárista (Rudolf Merkner - pozn. red.), musí zvládat dobře napsat všechno. Což vlastně nechápu, v jeho seriálech jsou často hlavní hrdinky ženy. Musí je tedy mít opravdu hodně nacítěné...

Je ale taky pravda, že naše role máme dané jasně. Já mám v sobě hodně ženský princip a on ten mužský svět: běhá, kouká na fotbal. Ze vzájemných střetů, které v soužití vznikají, se spíš bavíme.

Myslím si, že to chlapi, alespoň ti, kteří jsou okolo mě, mají podobné jako auta.

Jo, auta. Takové to dopředu, dozadu, doleva, doprava. Muži jsou skvělí auťáci, líp řečeno bouráci. Když něco funguje, moc se v tom nešťourají. Jsou tak mnohem čitelnější než my ženy.

Vidím to i na dětech. Se synem vím hned, jak s ním „zacházet“, čím mu udělám radost. Vím, kde mám „zablikat“, abychom mohli hladce jet. U dcery je to občas složitější. A já sama se sebou to mám ještě komplikovanější. (smích)

Vůbec ne. Byla jsem z něj přímo v šoku. Těsně před vydáním jsem se dokonce bála, zda ji nebudu muset kupovat sama, aby to nebylo trapné, že ji nikdo nechce. (smích) V nakladatelství mě ale uklidňovali, že se to číst bude, že je to taková vtipná oddechovka.

Možná proto to vyšlo. Celé mé psaní vlastně začalo tím, že jsem si potřebovala vyčistit hlavu, když táta odcházel. Měl rakovinu slinivky a já jsem s ním chtěla být, co to jde. Odřekla jsem proto veškerou práci. Jenže po čase mi umělecký svět chyběl. Hledala jsem jiný ventil tvůrčí energie.

A jelikož jsem v minulosti zkoušela psát, věděla jsem, že mě tohle baví. Když jsem měla kus knihy hotový, dala jsem ji přečíst manželovi, aby mi řekl, co si myslí.

Líbilo se mu to, řekl mi, ať v tom pokračuju. Pak se to začalo celé nějak nabalovat, až jsem měla termín v nakladatelství. Kniha vyšla loni na podzim.

Tady, v obývacím pokoji, u tohohle stolu, kde sedíme. Ale i tu první jsem tu zčásti psala. Pokaždé si nasadím velká černá sluchátka, aby všichni věděli, že pracuju a že mě nemají rušit, a jedu. Přesně do doby, kdy se ke mně někdo postaví, vyzývavě kouká a cosi požaduje.

Obvykle vše začíná šepotem, hláškou: Mami, jednu větičku, ano? Po ní následují: Kde to je? Kdy bude oběd? V tomhle jsem se snažila svou druhou knihu dopsat do konce dubna.

Na podzim, rok po té první. No je to šílené, uznávám. Zvlášť za situace, kdy jsme museli učit syna, prvňáka. Nemohli jsme ho nechat na online hodinách samotného, aby se neztrácel. Já a manžel jsme se u něj proto dopoledne střídali. Psala jsem pak, kdykoli to šlo.

Tohle je ostatně výhoda herecké profese. Jsme zvyklí nastoupit z nuly do maximálního výkonu. Aby vše klaplo, denně jsme se domlouvali, kdo a kdy pracuje a kdo se stará o rodinu. Také muž má své deadliny, píše scénáře, film a pohádku.

To by si nedovolil. (smích) Naopak, on je ten klidnější, hodnější. Ví, že začínám, že mám nervy. Dává mi na psaní prostor, sám píše hodně po nocích. A navíc já se teď tím taky živím.

Čtu všechno, co napíše. Jsme jeden pro druhého velké múzy, vzájemně se doplňujeme. Vím, co právě dělá, a on také často při práci myslí s určitou rolí na mě. Vymýšlí ji podle mě. Pak nastane realita: produkce vyhodnotí, že obsadí jinou herečku...

Sem tam na tohle téma doma žertujeme. Tipujeme si, kdo „mě“ bude hrát. Občas zase mé obsazení vyjde a já se moc těším, protože vím, jak to bude probíhat a jak to dopadne.

(smích) Vůbec ne. Neříkám, že s kamarádkami mluvíme jako knihy. Po hrubostech ale saháme spíš v humoru. Slouží jako „odplivnutí“, jejich použití je založené na šoku. V určitém kontextu tu jednu vypálíme, aniž bychom někoho chtěly zranit...

No a upřímně k tomu musím taky doříct, že když jsem knihu namlouvala, občas jsem se styděla. Omluvit mě snad může i to, že jsem nepočítala s tím, že ji bude někdo cizí číst. Dovolila jsem si v ní tak všechno včetně otevřené sexuality. Byla mou terapií.

Ani ne. Z herectví jsem zvyklá s emocemi pracovat jinak. Umím je mnohem líp ovládat. Umím se do nich líp obléknout i je svléknout. Na natáčení se mluví a mluví přesně do chvíle, než přijde záběr. A vy v něm musíte během chvíle přesvědčivě zahrát, že pláčete...

Jak v čem. Odmala mě provází dyslexie. Naučila mě hledat si způsoby, jak ostatním dokázat, že nejsem hloupá, že mám „jen“ problém. Před čtyřiceti lety se o něm moc nemluvilo. Buď vám učení šlo, byla jste chytrá, nebo ne, byla jste hloupá. S tímhle jsem musela zabojovat.

Smířit se s tím, že mám diktáty plné chyb, ale já vše doženu v přednesu, v literatuře. Tam někde jsem se naučila nakládat se svým časem i hledat silné stránky v sobě.

Myslím si, že moje učitelka češtiny by asi omdlela, kdyby věděla, jak se má kniha prodává. Proto taky všem říkám: Ono to jde! I mně. Já píšu! Nikdo neví, co nás čeká, co nám život nachystá. A s tím mým pravopisem se to od základky zlepšilo. Manžel je vystudovaný češtinář, už v začátcích našeho vztahu se rozhodl, že mě to doučí.

Řekněme to takhle: jsme v procesu. Občas udělám hrubku, což udělá asi každý, takže se dá říct, že češtinu jsem skoro zvládla. Horší je to s cizími jazyky.

Například z němčiny, kterou jsem se učila osm let: celou základku i střední, mám dodnes noční můry. Přicházejí vždy, když mám stres, onemocním. Já v nich maturuju, což mě naštěstí v realitě minulo.

Většinou si ze snu pamatuju jen situaci, jak na mě všichni mluví německy a já jim nerozumím. No a co se týče jazyků, o moc líp na tom nejsem ani v angličtině. O té se mi sice nezdává, ovšem výsledky mých snah ovládnout ji také nejsou zářné.

Umím, nikdy mi to ani nevadilo, i když tohle jsem v obchodě vyloženě nedělala. Já jsem stávala u pokladny, což mě i bavilo. Přišla jsem ze školy a vyrazila do obchůdku. Ještě teď se mi vybaví lodny plné naporcovaných prasat, které na mě čekávaly.

Jako holce ne. Docvaklo mi to asi později. Má hypersenzitivní duše si pak dala od masa oddych, na několik let jsem se stala vegetariánkou... V tom dětství, v krámku, mi vadila spíš jiná věc. V šest se zavřelo, já vzala do rukou hadr a omývala tu hnusnou všudypřítomnou mastnotu. Máma zatím myla nádobí a táta pracoval vzadu. Tohle jsem vážně nesnášela!

Mám o pět let staršího bratra, který prodejnu uklízel asi do patnácti, pak se na to vykašlal. Proto jsem ten hadr ve dvanácti letech převzala. V 90. letech dětskou práci nikdo neřešil. (smích)

Zpětně jsem i za tohle vděčná, naučila jsem se pracovat. Když jsem odjížděla na konzervatoř do Ostravy, tušila jsem, že se o sebe postarám. Což se taky stalo. Nejdřív, do patnácti let, jsem žila na internátě a poté jsme si s holkami pronajaly byt. Ještě neplnoletá jsem taky začala hrát v Divadle Petra Bezruče, pak v Národním divadle moravskoslezském. Což bylo super, protože jsem nemusela finančně tolik zatěžovat rodiče.

Měli ve mě i důvěru. Byla jsem zodpovědná, žádné drogové večírky se u nás v bytě nekonaly.

Nikam. Dostala jsem sice velký dárek, na který se složila celá rodina, Maledivy, ale neodjeli jsme nikam. Naštěstí. Nějak jsem intuitivně cítila, že to nedopadne. Říkala jsem všem kolem: Člověče, to je nějaký divný, bojím se, abychom nechytli někde covid.

Ano, ale na ty Maledivy jsme měli jet s manželem sami. Měla to být taková naše opožděná svatební cesta, na niž nemají děti přístup. Dceři a synovi jsme proto zajistili hlídání. Jenže ten můj strach den ode dne rostl a rostl, až jsme se rozhodli cestu raději odložit na příští leden.

Vyšlo by to přesně na moment, že bychom odletěli ještě negativní, protože testy se dělají pár desítek hodin předtím, ale na přestupu v Kataru bych dostala horečky. Měli jsme tam několikahodinovou prodlevu a objednaný hotel.

A ten covid jsem chytla od mamky, seniorky, které se stýskalo po dětech. Uplynulý rok jsme se totiž kvůli rizikům vídali hodně málo a ona věděla, že nikam moc nechodí, v práci byla testovaná... Hrozit tedy nic nemělo. Jenže ouha! Dorazila nakažená a nemoc předala, když nás objala. Říkáme tomu doma polibek smrti. (smích)

Jak kdo. Maminka se s následky ještě pere. My s dětmi, mužem jsme na tom poměrně dobře. I když. Všichni víme, že je to nepříjemná choroba. A nejde pouze o chřipkové příznaky.

Horší je občas postcovidový stav. Mně se objevila covidová mlha, clona. Dlouho jsem nebyla schopná pořádně číst, kohokoli déle poslouchat. V půlce věty jsem se zastavila, protože jsem nevěděla, co chci říct. Přirovnala bych to ke stavu, kdy jste strašlivě unavená a nemůžete ani myslet. Jo a zhoršil se mi výrazně zrak.

Teď se žádné neučím, naštěstí. Díky tomu, že nemám tolik práce před kamerou, v divadle mám čistou hlavu. Mohu přemýšlet o ději knihy. Volně naváže na tu první. Budou v ní stejné postavy, protože čtenářky si to tak přály. Vím, že čtenáři, respektive čtenářky na ni netrpělivě čekají. Chtějí vědět, jak jejich oblíbené postavy dál žijí. Ráda jim vycházím vstříc.

Na sociální sítě. Je z nich zřejmé, že se holkám líbí umělecké prostředí, které mám nakoukané a které ony díky mně poznávají blíž. Některé mají dokonce pocit, že popisuju vlastní život, což pravda není. Každá z postav je složená z více lidí, zhruba ze třech. Každá vznikla až v mé hlavě. Některé jejich příhody se ani nestaly.

Je to prostě literární příběh s autentickými momenty, v němž jsem se snažila druhým předat hlavně emoce, které znám.

Manžel mi vždy říká: Musíš psát o věcech, kterým rozumíš, které tě baví, a vkládat do všeho detaily. Tohle vše v lidech zarezonuje, pak s nimi můžeš vyrazit kamkoli po světě.

Všem, jejichž historky, charakterové rysy jsem použila, jsem o tom předem řekla. Neprotestovali. Naopak. Byli nadšení, nevadilo jim dokonce ani to, že budou za záporáky.

Pustila jsem se do ní s kamarádkami tak třikrát. Poprvé jsem rituál zažila na jedné filmové party, pak před lety a naposledy asi před měsícem u nás doma. Dcera, dnes už patnáctiletá, si písmenka do přání vyskládala taky. Čekáme, zda nám vyjdou.

Ne, to už by nebylo tajemství. Ale řeknu vám, že je to super přání. (smích)

Irena je velmi laskavý člověk. Je citlivá a nechá vás pracovat, nebrání se nápadům. Zároveň je správně žensky přísná. Natočili jsme vánoční komedii, která je opravdu rozkošná a ukáže se o Vánocích v kinech. Kvůli pandemii má spoustu hereckých legend volno a díky tomu vzniklo krásné herecké obsazení, takže to byla radost točit.

My jsme dokonce měli už točit, ale nakonec jsme přípravy zastavili kvůli covidu. Odložil premiéru řady filmů, které ještě ani nebyly v kinech. Raději si počkáme.

Kdoví? Záleží na tom, jaký bude scénář a kdy se vše začne natáčet. Hlavní ženská postava se může proti knize posunout třeba k pětatřicítce. To bych ještě asi hrát mohla. Ovšem ve 45 už asi ne. Na roli bychom pak udělali casting a já bych vybrala nějakou pěknou číču. (smích)

Já mluvím do všeho. Obvykle se ani nikoho neptám, jestli je to zrovna vhodné...

Mám! Jsem pořád taková zrychlená. Do výčtu bych ještě přidala, že jsem měla poměrně brzy dceru, v šestadvaceti. Jenže já v tu dobu hrála v divadle skoro deset let. Ulice byla v tu dobu veleúspěšná. Měla jsem proto vnitřně pocit, že mi je hodně přes třicet...

Ale kdybych si mohla vybrat, jakože nemůžu, raději bych si něco z toho rozložila více v čase. Přijde mi, že každý z nás má do života vložený kredit k vyčerpání. Logicky ho tak musím i někdy dobíjet. Takže mám i časy, kdy se neděje vůbec nic.

Na to pomyslet ani nechci. Musím pracovat, abych se sebou vydržela. Jelikož divadla stojí, premiéry se odsouvají i v televizích, jsem nesmírně vděčná za možnost se tímhle obdobím propsat. Jinak bych asi byla v Bohnicích. Anebo bych začala točit nějaká vtipná videa na internet. (smích)