Jana Bernášková: Manžela jsem si vlastně objednala

Na tom, že její dny jsou dnes zalité sluncem, mají největší podíl její dvě děti – sedmiletá Justýnka a téměř roční Theodor. Před dvěma lety se provdala za scenáristu seriálu Vyprávěj Rudolfa Merknera a společně tvoří šťastnou rodinku.

„Popularita jde ve vlnách a je to pořád nahoru a dolů. Na tom člověk svoje štěstí a životní hodnoty stavět nemůže. Někteří kolegové se hroutí, když nemají práci, protože pak mají pocit, že selhávají, i když tak to vůbec být nemusí. Svoje jistoty a štěstí proto stavím na jiných věcech než na tom, kolik mám rolí a rozdám podpisů. Nejdůležitější je pro mě rodina,“ svěřuje se herečka, která se právě nyní převtěluje do bílé paní v dětském seriálu Mazalové.

Prvním seriálem, který jí přinesl popularitu, byla Ulice. V roli kadeřnice Betty se objevovala po celé tři roky a režisér Dušan Klein si ji pro roli vybral takříkajíc ze staré známosti – před lety spolu totiž natočili pohádku Král ozvěny. Znovu si na Janu vzpomněl díky reklamě na vlasy. Bylo to v době, kdy ve svých třiadvaceti letech přesídlila z Ostravy do Prahy. Hledala práci, a tak obcházela reklamní agentury, roznášela letáky a také pracovala za barem.

Kdyby bývala do Prahy neodešla, patrně by dodnes byla v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde začala hrát už v době studií na ostravské konzervatoři.

„Jenže právě to byl ten důvod. Prakticky od patnácti let jsem se pohybovala mezi dospělými a studentský život jsem si moc neužila. Zato divadla jsem si užívala plnými doušky. Dostávala jsem krásné role, například hlavní roli ve hře Ondina, Irinu ve Třech sestrách, Ofélii v Hamletovi, Julii v dramatu Romeo a Julie atd., ale po deseti letech najednou přišlo vyčerpání a vyhoření a já věděla, že potřebuju změnu,“ vzpomíná.

Táhlo ji to do Prahy, ale naši stověžatou si oťukávala pomalinku. Dva roky sem nejprve dojížděla na studia na Pražskou psychoterapeutickou fakultu.

„Bylo to moc zajímavé a hodně mi to dalo. Pochopila jsem, že každý musí začít sám u sebe, pokud chce, aby vztahy mezi lidmi fungovaly co možná nejlépe. A také se mi v Praze začalo líbit a naučila jsem se tu jezdit metrem,“ směje se herečka.

Díky studiu se jí podařilo projít ne zrovna jednoduchým vztahem s otcem své dcery Justýny, divadelním režisérem Davidem Drábkem. „Dnes máme s tatínkem Justýnky skvělý vztah a celá rodina se jako by uzdravila. Vždycky to chce nějaký čas a každý musí chtít a začít u sebe.“

Původně měli kdysi z Ostravy odejít do Prahy spolu, ale mezitím se rozešli. A tak do velkoměsta odjela bez něj. „Prostě jsem si tím musela projít sama. Nějakou dobu jsem bydlela provizorně u známých a pak jsme si s kamarádkou našly pronájem. Vůbec jsem nevěděla, jestli se v Praze uplatním i jako herečka, ale vyšlo to. A pak jsme se s Davidem v Praze zase sešli a narodila se Justýnka.“

Po herectví toužila odmala, ale cestičku umetenou rozhodně neměla. „Je těžké říct v Krnově, že chcete být herečka. A přitom to ve vás někde uvnitř je a víte, že při hraní jste nejšťastnější a že byste něco takového jednou chtěla dělat. Chodila jsem do dramatického kroužku a pěveckého sboru, a protože jsem byla hodně divoká, chodila jsem na sportovní školu a věnovala se atletice. To je pro hyperaktivní děti nejlepší,“ směje se.

Věnovala se hlavně skoku do výšky a běhu. „Moje disciplína byla běh na 800 m, jenže mě to moc nebavilo a pokaždé jsem při závodě myslela na to, jestli mám předstírat, že omdlím, nebo že jsem si vyvrkla kotník, a než jsem si to rozmyslela a odvážila se to udělat, doběhla jsem do cíle.“

Pokaždé, když v televizi vyhlašovali konkurz na obsazení dětských rolí, prosila rodiče, aby ji na konkurz vzali, ale nikdy se tak nestalo. Po revoluci si v Krnově otevřeli řeznictví a budoucí herečka jim zde každý večer pomáhala s úklidem, což s odstupem hodnotí kladně, protože ji to naučilo pracovitosti.

„Myslím si, že jsem hodně pracovitá. Líné lidi nesnáším a přijdou mi až asexuální.“ Po několika letech rodiče živnost ukončili a přestěhovali se do Prahy. V Krnově má Jana dnes už jen část rodiny a osmdesátiletou babičku Marušku. Její starší bratr žije už několik let v Irsku.

„Jako dítě jsem ze všeho nejvíc milovala dětské filmy a seriály. Třeba chobotničky nebo Arabelu, Návštěvníky a pana Tau – to pro mě bylo nejvíc a v podstatě to trvá dodnes. Arabelu jsem si koupila na DVD, a když mi před lety bylo psychicky hodně zle a nemohla jsem v noci spát, to jediné mě zklidnilo. Zase jsem se dostala do pohody, jakou jsem zažívala jako dítě, a pak jsem v klidu usnula. Dětské seriály jsou pro mě ta nejlepší antidepresiva.“

Kouzelný prsten princezny Arabely by se Janě hodil i dnes. Co by s ním dělala? „Byla bych kýčařka, protože bych si přála světový mír. Ale nejvíc ze všeho bych chtěla, aby nikdo neubližoval malým dětem, seniorům a němým tvářím.“

Na to, jak má ráda pohádky, si v nich zatím příliš nezahrála. Kromě zmíněného Krále ozvěny byla princeznou už jen v Ječmínkovi Milana Cieslara. Teď vlastně může mluvit o splněném snu, protože rolí bílé paní se ocitla právě v žánru, který miluje nejvíc – v dětském seriálu Mazalové.

„Kolega Matouš Ruml mi na place říkal: To jsme dopadli, co? Ale já mu na to odpověděla: Co blázníš! Vždyť na tom vyroste další generace, a to je fantastické. Když se to povede, budou na to ti lidé pak v dospělosti pořád vzpomínat. Tvorba pro děti mě moc baví, protože je hřejivá a barevná. Někteří herci chtějí dělat hlavně intelektuální filmy a dětská tvorba je nezajímá, ale já se tam vyřádím. Kdy jindy čarujete? A bílá paní nejen čaruje, ale má také krásnou paruku a kostým…“ dodává s úsměvem.

Právě kvůli náročnému líčení musela být herečka každý den na natáčení už v půl šesté ráno. Na seriál bylo vyčleněno šestatřicet natáčecích dnů, a tak se pracovalo od rána do večera. Ve dnech volna Jana Bernášková pro změnu natáčela seriál Vyprávěj a do toho se ještě připravovala na premiéru muzikálu Včera tě zabiju uváděného v Hudebním divadle v Karlíně. Není divu, že se herečka dostala do stavu vyčerpání.

Následující období však patřilo k těm nejkrásnějším. Po postupném oťukávání na Facebooku se blíž seznámila se scenáristou seriálu Vyprávěj Rudolfem Merknerem a brzy byla svatba i miminko.

„Manžela jsem si vlastně objednala. Jak? Někde jsem si přečetla, že to, co si člověk přeje, si má napsat na papír. Řekla jsem si, že za to nic nedám a aspoň si s tužkou v ruce nad prázdným papírem ujasním, co vlastně chci. V té době jsem byla s Justýnkou asi rok sama a na papír jsem napsala, že pomalým krokem může do mého života vstoupit muž, který bude ten nejlepší pro mě a pro ni. A splnilo se to. Nebyla to žádná ‚hr‘ akce, ale pomalu jsme se poznávali, až bylo jasné, že spolu opravdu chceme být.“

Syn Theodor se narodil vloni v létě a herečka říká, že to je dárek z nebe. „Spadnul nám takový hodný kluk, že vůbec nepláče. Je to pozitivní pohodář. Podobný je hlavně tatínkovi – po mně má snad jenom ty uši. Zrovna nedávno jsme s manželem přemýšleli, kdy Tedík plakal, ale vzpomněli jsme si, že to bylo jen jednou, když měl zaražené říhnutí, ale jinak vůbec. Je to k nevíře, ale je to tak.“

Herečka cítí, že po narození svých dětí dospěla. „Je škoda, že je dnes móda mít děti pozdě. Na co ti lidé čekají, vždyť tím sami dospějí a jako herci pak mají i lepší projev. Chtěla bych ještě jedno dítě, protože děti opravdu velmi miluju. Zároveň mám ale ráda i svůj profesní život a na každé natáčení i do divadla se těším. Děti jsou však něčím, co se vůbec nedá nahradit.“

Malá Justýnka je po mamince hodně živá. „Občas také zapomíná na daná pravidla. Ve škole se třeba pořád hlásí, a když jsem se jí ptala, proč se hlásí, i když se paní učitelka na nic neptá, odpověděla mi, že už tuší, na co se ptát bude. Paní učitelka to naštěstí docela zvládá.“

V nejbližších týdnech chystá Jana Bernášková po pauze návrat na prkna, co znamenají svět. Konkrétně se opět ukáže v detektivce Včera tě zabiju, která bude nyní uvedena na nové činoherní scéně v Hudebním divadle Karlín, kde začal působit divadelní spolek Spectaculum.

„Život je opravdu komický, protože by mě nikdy nenapadlo, že budu hrát na prknech karlínského divadla, kde se uvádějí muzikály. Když zazpívám a zatančím, je to výkon do hvězdné pěchoty, ale v Karlíně jsem v muzikálu naštěstí dostala roli, která je činoherní,“ vysvětluje.

Divadlo je moje největší láska, a i když jsem si ho kdysi v Ostravě užila vrchovatě, vnitřně mi chybí. Říkám si ale, že všechno má svůj čas. Teď mám děti, a kdybych musela hodně zkoušet v divadle, byla bych nešťastná, že nejsem s nimi.“

S čím ale zatím ještě herečka zkušenost nemá, je stříbrné plátno. „Natočila jsem menší věci ve dvou filmech, ale nic velkého. Tak uvidíme. Třeba přijde velká role, třeba ne, ale především mi jde o hereckou profesi, kterou mám opravdu ráda.“

A její další životní sny? Jeden z nich si splnila na vlastní svatební cestě. „Moc jsem toužila podívat se do Ameriky, hlavně do New Yorku. Všechno vlastně kdysi začalo tím, že miluju písničku New York, New York. Strávili jsme tam dvanáct nádherných dní a chodili jsme po městě křížem krážem, až jsem prošoupala i boty. Samozřejmě jsme také vyzkoušeli zdejší metro, kde je tisíc kolejí, a nemít manžela, tak v tom metru trčím možná ještě teď.“

Jana Bernášková si tu nenechala ujít představení na Broadwayi, konkrétně muzikál Mary Poppins. „Koupili jsme si lístek na balkon, ale byla to spíš galerie. Seděli jsme tak strašně vysoko, že jsem dostala závrať a začalo mi být fyzicky strašně zle. Museli nás přesadit. Zajímavé ale je, že na střeše nejznámějšího mrakodrapu světa Empire State Building mi nevadilo nic,“ vzpomíná.

Na první pohled by se mohlo zdát, že sňatkem se scenáristou si herečka svoje herecké příležitosti pojistila, ale není to tak. „Je pravda, že Ruda psal scénář k seriálu Mazalové, ale roli jsem dostala na základě castingu. Ještě mě musel schválit režisér a vedení České televize, a kdyby někdo z nich řekl ne, neobsadí mě,“ vysvětluje.

Na „Mazalech“ se její manžel podílel také jako producent. „Jeho práce si vážím. Role mrchy Ivety, kterou napsal do seriálu Vyprávěj, se mi líbila a zahrála jsem si ji s chutí. A že se některým divákům seriál Vyprávěj nelíbil? To je přece normální, vždyť každý z nás má úplně jiný vkus, chutná mu jiné jídlo a voní mu jiné parfémy, tak by bylo divné, kdyby se všem líbil stejný seriál,“ směje se.

Nyní Rudolf Merkner připravuje další televizní ságu. „Prozradit o ní zatím můžu jen to, že je o naději. Drží se totiž kréda, že naději by měly mít všechny příběhy, a to nejen ty ve scénářích, ale i ty, které se odehrávají v našich skutečných životech. Bez ní se totiž žije mnohem hůř.“