Jana Adamcová: Kvůli manželovi nedopiji ani kávu

Ale ano. Už teď si Jirka nastřádal celé dva volné týdny, v jakési jeho osobní pauze v natáčení seriálu, ale v Řecku bylo ještě chladno. Jsme oba, teď už vlastně všichni čtyři, teplomilní, proto jsme zvolili Egypt. A v zimě před Vánocemi bychom se rádi opět vypravili za kamarády do Mexika, do jejich domku na břehu moře v městečku San Miguel, na nádherný ostrov Cozumel.

Těžko, ale jen proto, že Jirka je extrémně výkonný workoholik a prakticky každý si vedle něj připadá jako hodně neschopný červíček. To mě občas deptá, protože mi odnese hrníček s kávou ještě dřív, než ji dopiju, a už ho umývá.

Někdy umývá nádobí dvakrát, když má pocit, že není úplně čisté. Máme sice myčku, ale skoro ji nepoužíváme, protože Jirka rád myje nádobí. Asi že hned vidí výsledek, což v jeho vlastní práci tak úplně není. Ale on dělá rád vlastně všechno.

Tendenci? On ji řídí, a velmi pevnou rukou. Od té doby, co spolu žijeme, si už ani neumím sama zavázat tkaničky u bot. Vždycky všem řekne, jak to má být doopravdy, takže časem jsem já osobně přestala používat i vlastní mozek. Dělám mu spíš jakousi asistentku.

Jednu má na place, ta je teda fakt senzační, všemi uznávaná, respektovaná a jmenuje se Kateřina Housková, a druhou, tu méně výkonnou a obyčejnější, má doma. Je zvyklý z práce, že jsou mu pořád všichni „při ruce“, že na něm visí a jsou připraveni každé jeho přání ihned a co nejsvědomitěji vyplnit. Prostě jak to bývá u režisérů a u nás doma je to podobně. Na druhou stranu je výhoda, že spoustu věcí nemusím vůbec řešit, protože on je vyřeší skutečně dobře a rád. Už jsem se s tím smířila.

Skoro ve všem, ale na to jsem byla po mnoha letech výcviku připravená. Považuji ho za skutečnou velkou autoritu, kterou jsem si v Řecku na Samosu vzala za muže. Ale mě náš životní styl nijak nepřekvapuje, my jsme spolu před svatbou dost dlouho žili, takže jsem se za ten čas velmi kvalifikovaně přizpůsobila.

Třeba i můj původní byt, kde jsme několik let společně bydleli, byl uspořádaný podle mě jen částečně. Když ho stavěli, pan režisér stavařům nedaroval jedinou příčku, jedinou kachličku, změnil celý půdorys bytu a posouval i okna. Ale bydlelo se nám tam krásně. Tady v domě na pražské Hanspaulce, který postavili podle Jirkových návrhů, jsem si moc věcí neprosadila, ale třeba svůj vlastní pracovní kout jsem si vybojovala, a také šatnu a vlastní skříň mám podle svých představ.

No, to je těžká otázka. Nic moc si nevybavuji. Jo, hračky na zahradě, které jsem dětem pořídila. V záležitostech, které se týkají dětí, mi nechává volnou ruku zcela.

Možná ve třinácti. Na Slovensku, ve městě, které se jmenuje Levoča. Milovala jsem televizi a hodně jsem se jako malá holka na televizi dívala, zvláště na pořady, kde se zpívalo a tančilo. A právě takové on režíroval. Už tenkrát jsem četla titulky pořadů, protože jsem si všimla, že je důležité, jaká jména se v nich vyskytují. A velmi brzo jsem věděla, že se mi budou líbit, když je dělal Jiří Adamec. A dokonce i když jsem předem netušila jméno režiséra, poznala jsem hned, co režíruje on a co ne. Stejně jako to poznám dnes. Vlastně když se takhle ptáte, uvědomuji si, že jsem ho sledovala hóóóóódně dlouho.

To už jsem byla ze Slovenska v Praze, dva roky po revoluci, a překládala jsem mu něco do angličtiny pro jeho cestovní agenturu AGPrivat. To ho zrovna jako nepotřebného a definitivně zbytečného režiséra vyhodili z Československé televize.

Daniel je divoch, který chvíli neposedí, je aktivní a dravý po tátovi. Do jeho tří let jsem si fakt nesedla. Také nezavře pusu a mluví a mluví a mluví. Když jsme s ním doma o víkendu, těšíme se, že v pondělí půjde do školky, protože máme hlavy jako balóny. Má velitelské sklony a chce být ve všem nejlepší. Po kom asi? Ale na to, jaký je to drak, je i velice něžný.

Má opravdu hodné a velké srdíčko. A zaplať bůh, k Jasmínce se chová krásně. Ta se kupodivu vedle bráchy dovede bez problémů prosadit, není ani trošku zakřiknutá, jak jsme se malinko báli. K tomu se nefalšovaně milují, v autě se drží za ruce, pusinkují se, prostě idylka. Jasmínka je typická holčička, stejně jako on je typický kluk. Ona má panenky, kočárky, šatičky, zpívá, kudy chodí, a je také neuvěřitelně výřečná. A Daníka od přírody baví jako správného kluka závodění, pistole, meče, auta. Aktuálně chce být hasičem nebo teď zcela nově malířem. Nikoliv režisérem.

Ne. Starší děti Marek a Tereza už jsou mnoho let ve svých vztazích a mají po dvou dětech, Kristině je dvacet, ale ta se také neukáže. Po pravdě řečeno, Jirka už ani nečeká, že by se situace nějak zásadně změnila. Dlouho se tím hodně trápil, nakonec to vytěsnil a neřeší to.

Ano, jsem stále zaměstnanec TV Nova. Měla bych se po mateřské a rodičovské dovolené v listopadu 2011 vrátit do práce.

To byly takové „záchranné“ práce, když jsem v osmnácti po maturitě přišla do Prahy. Musela jsem se nějak rozumně živit a chtěla jsem i zkusit něco zajímavého. Ale před vším ostatním u mě vždycky, už od gymnázia, vítězil verbální projev. V dětství jsem četla nahlas knížky, česky i slovensky, právě čeština mi nedělala vůbec žádné potíže. Dá se říct, že jsem se televizní moderátorkou nestala náhodou, pracovala jsem na tom, možná sice jen podvědomě, ale spoustu let. Nejprve jsem čtyři roky uváděla klasické zprávy na rádiu Kiss, pak jsem četla zprávy ve Snídani s Novou a zároveň jsem byla na Nově i pomocnou redaktorkou v Televizních novinách.

A pak mi nabídli místo moderátorky ve sportu. Byla jsem ráda především proto, že jsem mohla pracovat v normálním lidském čase, protože do rádia i do Snídaně s Novou jsem vstávala několik let ve tři ráno a dost mě to ničilo. Navíc mám aktivní sport ráda – lyžuji, plavu, jezdím na kole, cvičím aerobik. Dokonce jsem v tom čase na Karlově univerzitě v Praze v řádném denním pětiletém studiu i vystudovala vysokou školu se specializací na média, velmi vhodnou i pro moji práci moderátorky.

Tam jsem se jen narodila, vyrůstala jsem ve Slovinkách a v Levoči…

To ne, o slovenský repertoár se starají babička s dědečkem. Ale je pravda, že jak jsem se tady v Čechách nenarodila, měla jsem mezery v českých dětských říkánkách a písničkách. Chvilku mi trvalo, než jsem s pomocí manžela své mezery zacelila. A taky jsem se spousty českých, zejména písniček pro děti, naučila na plavání, kam chodím s dětmi a kde pořád nějaké písničky zpíváme.

Žila jsem tam jako vesnické dítě, ale bohužel ne zcela typické, protože můj otec byl a je pravoslavný farář. Tím bylo mé veškeré tehdejší žití definováno. Byla na mě soustředěna veškerá pozornost okolí. Lidé si přede mnou dávali pozor, aby mluvili slušně a nic zbytečně nevyprávěli. Nebylo to moc příjemné.

Ano, tady jsem byla najednou zcela anonymní. Pro mě něco zcela neznámého a dlouhou dobu i úžasného. Později, když jsem vstoupila na televizní obrazovku, mě sice lidé už zase poznávali, ale to mi najednou vůbec nevadilo, protože to bylo díky tomu, co jsem chtěla já, a ne kvůli tomu, že jsem farářova dcera. Tak jsem si to vždycky přála. O svůj osud se sama zasloužit.

Ne, už dávno ne. Moji rodiče, díky Bohu, už také bydlí v Praze, dokonce blízko nás.

Otec má v chrámu v Praze na Albertově své pravidelné církevní mše a maminka mu ve všem pomáhá. Oba považují kostel za své důležité místo k žití. Naše děti jsou obě pokřtěné. Křtil je v chrámu Páně Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze metropolita pravoslavné církve v Čechách a na Slovensku Kryštof, ale přes tento závazek, po pravdě řečeno, se do kostela modlit nechodíme. Ve věcech náboženství jsem velmi pragmatická, stejně jako Jirka. Asi to tátovi velkou radost nedělá, ale pro něho jsem se, bohužel, v tomto nepotatila.

Chození do kostela jsem si užila v dětství a dlouho jsem z toho měla trauma. Každou neděli ráno, kdy moji kamarádi leželi v posteli nebo se dívali na pohádky, jsem se oblékala do holčičích šatiček a šla jsem na dvě hodiny do kostela. Dělala jsem to tak až do svých osmnácti let, až do maturity. Umíte si to představit? Pro člověka, který tomu neholduje, je to drsné trávení času. Vydržet ty dvě hodiny je pro dítě, zejména pro to malé, hodně těžké. Mám to vyzkoušené.

To je právě ono. Táta je skvělý a mám ho ráda, ale já jsem založením jiná. Když mě hodně nutili, vydala jsem se opačným směrem. Jako malá holka jsem musela. Neměla jsem možnost volby. Na druhou stranu se rodičům nedivím a nevyčítám jim to. Nebylo prostě možné, abych do kostela nechodila, když jsem byla z takovéhle rodiny.

V tomto smyslu docela ano. I když mám senzační rodiče, kteří mi dopřáli všechno, co mohli a na co dosáhli, věnovali se mi, vzorně se o mě starali. Ale k tomu všemu jsem byla i jedináček a sourozenec mi strašně moc chyběl. Dnes to cítím ještě silněji než tenkrát. Proto jsem jako dospělá ženská vždycky chtěla mít víc než jen jedno dítě. To se mi podařilo.

Ale jedna věc v té době byla přece jen pozitivní. Každou neděli jsem pobytem v kostele získala dvě hodiny absolutního duchovního soukromí pro sebe. Přemýšlela jsem si o svém světě a snila jsem si. Spoustu věcí jsem si tenkrát v hlavě urovnala a nalinkovala. Nebýt povinných dvou hodin týdně v kostele, nikdy bych si nenašla tolik času, abych mohla o sobě a o světě kolem sebe nerušeně přemýšlet.

Zjednodušeně řečeno – to, co jsem si tenkrát vysnila, dnes mám a to dnes žiju.

Moc se mi toho splnilo, vážím si toho a neberu to jako samozřejmost. Jsem za to strašně vděčná a bojím se o to. Každý den si přeji, aby se nám nic nepokazilo, aby třeba nepřišla nějaká nemoc a nic zlého se nám nepřihodilo. To je mé dnes už jediné opravdové přání. Co bude navíc, za to budu neskonale vděčná, ale když stav zůstane takový jako teď, budu spokojená. Takhle je to se mnou jednoduché.