Jan Zázvorka: Teta Stella to uměla rozjet

Asi nějakou cestu. Ideálně do velkého města plného dobrých restaurací a společenského života. Ona byla velký požitkář, ráda jedla, pila a cestovala. Navíc byla velmi dobře jazykově vybavená - mluvila výborně anglicky, německy a francouzsky. Jeli bychom proto třeba někam do Paříže a tam bychom to pořádně rozjeli.

To rozhodně. Pokud jde o oslavy, jakmile teta začala, byla k nezastavení. Její tahy - a to nejenom ty narozeninové - obvykle začínaly větou: „Pane vrchní, deset lahví šampaňského, prosím!“ A pak pokračovaly několik dní a nocí. Všichni kolem už padali do kómatu, ale ona pořád objednávala. Nemusela ani moc spát, stačily jí dvě hodinky odpočinku a byla zase fit.

Na jejích narozeninách by navíc nechyběla spousta herců, byla hodně oblíbená. Třeba když slavila svoje osmdesátiny, Česká televize kvůli tomu natáčela pořad v Divadle ABC. Jmenovalo se to „Já a moji synové“ a sešla se tam celá plejáda známých osobností. Ona je všechny bavila, vyprávěla jednu anekdotu za druhou. Byla takovým Menšíkem v sukních.

To je pravda. Vladimír Menšík, Jiří Sovák a Jan Werich byli jejími kumpány. Pokaždé ji brali na svoje mejdany. Přestože si zakládali na tom, že zvou výhradně pánskou společnost, teta nikdy nechyběla. A taky Jaroslava Adamová. Tyhle dvě herečky s nimi držely basu a krok.

Ony byly obě vůdčí osobnosti, navíc nikdy v ničem nezklamaly - nikdy nezkazily žádnou legraci a nikdy nic nevynesly ven.

Ne. Samozřejmě jim někdy vadilo, že podporují tyhle flámy, takže pak jejich manželé nejsou doma, ale žárlivost v tom nebyla. Ony se naopak s tetou dobře znaly a občas spolu vyrazily i na dovolenou.

Třeba jednou jsme jeli i s celou rodinou Sováků do Itálie do Bibione. Koupil se společný zájezd u Čedoku, teta mi vyřídila výjezdní doložku a vyrazilo se. Vztahy mezi nimi byly opravdu hezké.

Částečně asi ano. Ta Janina smrt totiž byla tragédie, se kterou se teta nikdy pořádně nesmířila. Další děti už neměla, a tak si našla útěchu ve mně.

Pustila si plyn. Bylo jí patnáct a těžce nesla, že teta chodí z divadla pozdě domů. Ono se totiž po každém představení, které se v Divadle ABC hrálo, konalo ještě i krátké posezení s Janem Werichem. Byl to prostě úzus, všichni to dělali. A tak se teta často vracela až pozdě v noci. Jana pak měla pocit, že je tak trochu stranou.

Tu osudnou noc chtěla tetu asi postrašit. Chtěla si naoko pustit plyn, aby ji přiměla k větší pozornosti. Už to tak dřív udělala.

Volala proto do divadla a ujistila se, kdy Stella přijde domů. Ta jí řekla, že už jde. A tak Jana otevřela všechny plynové kohoutky na vařiči. Jenomže Stella se tentokrát zpozdila, zapovídala se na chodbě s kolegyní Natašou Gollovou. Když přišla domů, Janě už nebylo pomoci.

Ano, to se říká a možná to tak opravdu i bude. K té smrti to mohlo přispět.

Oba to samozřejmě sebralo, možná i znovu semklo. Přestože už v té době nebyli manželé, zůstali až do konce života přáteli. Víc o tom ale nevím, protože u nás v rodině se o této události vůbec nemluvilo. Teprve až na konci života se o tom teta trochu víc rozpovídala.

To povídají a není divu. To manželství bylo neuvěřitelné! Vůbec nechápu, jak mohlo vzniknout. Začalo známou svatbou, na kterou Kopecký dovezl těhotnou nevěstu na invalidním vozíku a svatebčané kolem nich volali jako ve Švejkovi: „Na Bělehrad!“ A skončilo po pouhém roce.

Ani během této krátké doby v něm nebylo nouze o překvápka. Teta mi dokonce jednou vyprávěla, jak ji Kopecký na nějakém zájezdu prohrál v šachách! Normálně ji vsadil do hry a vítěz si ji pak odvedl.

Prý mu řekla: „Když jsi byl tak blbej a vsadil mě, tak si to teď užij!“ Miloš pak běhal po celém hotelu a zoufale bušil hlavou do zdi.

Miloš Kopecký vždycky říkal, že ji poznamenal rukou mistra jako Stradivariho housle. A ona se tomu vždycky smála a přidávala to k dobrému. Jisté ale je, že příjmení Zázvorková-Kopecká skutečně používala až do smrti. Měla ho v občance i na zvonku, nikdy se ho nevzdala.

Nějaké románky potom samozřejmě byly, v jejím bytě ve Velvarské to pořádně žilo, ale žádnou stálou známost už neměla. Pokud vím, tak jen nějaký čas žila s režisérem Jánem Roháčem.

To bylo taky hodně problematické, zvlášť když byli malí. Stella byla totiž divoká a dělala spoustu lumpáren, za všechny byl ale nakonec potrestán její bratr.

Stalo se třeba, že Stella našla nějakou starou dědečkovu zbraň ve skříni, zmocnila se jí a začala s ní mířit na svého bratra. Strašně se jí přitom líbilo, jak na to reaguje - že leze po zemi a schovává se za nábytkem. Když pak ale přišel děda, který uslyšel ze salonu křik, zbil mého otce. Ne Stellu. Potrestal ho, protože si myslel, že jí tu zbraň dal.

Nebo další historka: Stella měla odmalička ráda šperky, vůbec nejvíc se jí líbily broušené brilianty. Už jako malé dítě se ráda zastavovala u výlohy klenotnictví a koukala se dovnitř. Jenomže pokaždé když je tam uviděla, se z toho počurala. Zvolala „třpytí” a pustila si do kalhot. Když ji pak bratr přivedl domů, schytal si to, že je mokrá.

Asi proto, že zatímco Stella byla dědečkův miláček, s mým tátou se prvních pár let ani neviděl. Narodil se totiž až poté, co děda narukoval do první světové války. Zpráva o tom, že se mu narodil syn Jan, k němu doputovala až po tři čtvrtě roce. Pak navíc vstoupil i do československých legií v Rusku, takže se domů dostal až v srpnu roku 1920 - po strastiplné anabázi přes Havaj a Panamu. To už ale bylo mému tátovi šest let a jakýkoli vzájemný vztah se navazoval obtížně.

Moc tomu nepřispěl ani fakt, že babička byla velmi excentrická dáma, která spolu s dalšími tetičkami a sestřenkami oblékala svého syna v prvních měsících jeho věku do samých pentlí. Takže fotografie, které se k dědovi dostávaly, zobrazovaly mého tátu jako zlatovlasou holčičku v roztomilém oblečku s pentlemi. Všichni bratři legionáři pak dědovi gratulovali k dcerušce, zatímco ve skutečnosti na něho doma čekal syn.

Vyplnilo, ale ani vztah se Stellou se nakonec nepovedl. Nesplňovala totiž babiččiny představy o roztomilé dlouhonohé plavovlásce, kterou si vysnila. Pořád jí připomínala, že není dost hezká.

Když později přišla Stella s tím, že by chtěla být herečkou, babička se jí dokonce vysmála. Měly proto velmi chladný vztah. Babička prý dokonce nikdy nepřišla ani na žádné Stellino představení do divadla.

Ona si s chutí zahrála cokoliv. Ještě na sklonku života, když už ji bolely klouby a trpěla při každém kroku, říkala: „Vezmu jakoukoliv nabídku. Pro roli klidně vstanu i z hrobu!“

Samozřejmě dokázala být i náladová a protivná. To pak bylo lepší se jí vyhnout, protože člověk neudělal nic dobře. Najednou jste měla dojem, že špatně i dýcháte.

Takových momentů ale nebylo mnoho. Většinou byla laskavá, šarmantní, společenská a zábavná. Měla široké srdce a všechny do něj schovala, všem pomohla.

Bylo taky příjemné s ní konverzovat, protože měla neuvěřitelně široký rozhled. Hodně četla a zajímala se o dění kolem sebe, takže jste s ní mohli mluvit prakticky o čemkoliv - od politiky přes astronomii až po moderní umění.

O tom jsem nedávno přemýšlel. Ruskou agresi by podle mě okomentovala se stejným opovržením a sarkasmem, s jakými jako filmová matka Zdeňka Svěráka v Koljovi odmítla, aby byl v jejím domě ubytovaný Rus.

Některé další současné problémy by ale asi moc nechápala. Třeba dnešní zaujetí pro korektnost či genderové a transgenderové záležitosti by asi vůbec nepobrala.

Ne, u nás si šel každý vlastní cestou. Že by mi někdo z rodiny ušlapával cestičku, to vůbec. Naopak si myslím, že jsem to měl na začátku na Barrandově docela těžké. Těžší, než kdybych se jmenoval jinak.

Když totiž někam nastoupíte jako synek úspěšného architekta, který je považován skoro za legendu, tak každý čeká, co předvedete. Navíc někteří z mých šéfů začínali u táty jako jeho asistenti, takže mi to za něj kolikrát dávali sežrat.

Poručili mi třeba, abych jim všechny plány přinesl hotové v neděli domů. Kreslil jsem je proto po nocích a pak k nim celý udýchaný spěchal. Když ale otevřeli dveře, tak mě seřvali, co je otravuju v době víkendu.

Ale abych si jenom nestěžoval, tak jsem u filmu poznal i spoustu skvělých lidí. Měl jsem navíc štěstí na báječné učitele - třeba architekta a scénografa Jindřicha Oldřicha Bosáka nebo Zbyňka Hlocha. To byla velká škola a skvělí profíci.

Spolupracoval jsem třeba na akčním filmu Mission: Impossible s Tomem Cruisem nebo na romantické komedii Kosmetička a zvíře s Timothym Daltonem a Fran Drescherovou.

Hodně mě bavila i spolupráce na fantasy snímku Hellboy, který se částečně natáčel v Praze. Dělali jsme k tomu neuvěřitelné kulisy a dekorace. Rozpočet na jednu stavbu byl tehdy asi 130 milionů korun, takže jsme se pořádně vyřádili.

Třeba pro jednu scénu jsme tady vytvářeli kopii stanice newyorského metra. Postavili jsme ji v jedné z průmyslových hal v Karlíně, ve které jsme na zem položili dokonce i koleje. Ty pak navazovaly na trať, která vedla až do depa v metru na Skalce. Po kolejích jezdil skutečný vlak, který dekorovali nejznámější pražští sprejeři.

K další scéně k tomuto filmu jsme stavěli v Prokopském údolí irský klášter. Byl to velikánský objekt.

To je jednoduché. Nejprve vyrobíte základní konstrukci ze dřeva, na které všechno stojí. Tu pak obložíte. Třeba když jsme stavěli ten kamenný irský klášter, pokládali jsme na ni panely s povrchovou úpravou podobnou kameni.

Musíte to samozřejmě vždycky konzultovat i s kamerou, protože občas má zezadu pronikat světlo. V tom Prokopáku to bylo o to zajímavější, že jsme museli vyřešit, jak ta celá dekorace ustojí silný déšť. Natáčet se totiž mělo v dešti.

Jen velmi málo. Natáčím jen občas s Jurajem Jakubiskem, dělal jsem s ním třeba film Bathory. Byla to moc hezká práce, i když moc prostoru a volnosti mi nedal. On je totiž skvělý malíř a grafik, takže měl svou jasnou představu o tom, jak by měla každá scéna vypadat. Diskutovat s ním moc nešlo.

Své plány často měnil. Jedna dekorace se dokonce měnila tak moc, až se na mě nakonec zřítila a natrhla mi obličej. Měl jsem v něm takovou díru, že jsem si jí mohl prostrčit tři prsty. Dalo by se tedy říct, že jsem za Bathory i krvácel. (směje se)