Jan Vlasák: Byl jsem ve všem opožděný

Prvorepublikovou éru mám nostalgicky rád, i když vím, že to byla komplikovaná doba. Moji rodiče, kteří se poznali ve třicátých letech, ji celou prožili: otec se narodil v roce 1908, matka o šest let později. Vždycky na to období s láskou vzpomínali.

Maminka pocházela ze statku, tedy my jsme tomu říkali statek, ve skutečnosti šlo o trochu větší hospodářství. Vůbec se to nedalo srovnávat se statkem Valentových, který mi v seriálu patří. Můj děda ho koupil po první světové válce, byl na něm velký dluh, 80 tisíc zlatých. On dokázal hospodařit tak, že jej splatil a stejnou sumu ještě vydělal. Už jsem ho nezažil, zemřel, když jsem se narodil. V první světové válce padl do zajetí a po jejím skončení ještě zůstal nějaký čas na Ukrajině. Pracoval jako správce u jednoho šlechtice. Vyprávěl, že jeho panství bylo tak velké, že trvalo týden, než ho celé objel na koni.

To je z nouze ctnost. Nechtěli jsme za bolševika stát fronty na výjezdní doložky, takže jsme nikam necestovali. Jenže jsme měli tři děti a potřebovali jsme s nimi někde trávit prázdniny. Postavil jsem nedaleko Čáslavi ve vesnici, odkud pocházím, chatu, posléze jsem ji rozšířil na malý domek. No a pokračuje to pořád. Teď jsme třeba zateplovali. Každopádně tam pokaždé najdu zklidnění z pražského divadelního světa.

Ano, v posledních letech mám kliku na role, které se mi dobře hrají. Zjišťuji, že mi nedá velkou práci se k nim propracovat. Možná to je tím, že jsem starý a hodně jsem toho zažil. Že už mám v sobě všechno, stačí to vykopat. Zvlášť je-li dobrý text.

V Městských divadlech pražských jsem si zahrál krále Leara, skvělou konverzačku Dobře rozehraná partie, poslední premiérou byla výborně napsaná hra Otec. Je o chlápkovi, který má alzheimera. Hraju ho já. Příběh je vyprávěný z jeho pohledu, takže to má charakter grotesky.

To ano, cítím se diskriminován, že se už za mnou vůbec nedívají holky. Dřív sem tam nějaká loupla okem.....Teď nic. Bohužel musím konstatovat, že stáří je odporné. A nedá se mu uniknout.

Pořídil jsem si psa, abych se udržel v pohybu. Štěně švýcarského ovčáka, což je velký silný pes. Chtěla ho žena. Jeli jsme si pro něj do Krkonoš. A musím říct, že po týdnu venčení mě všechno přestalo bolet. Hodinu s ním vydržím běhat po Petříně. Bez něho bych se nepřinutil.

Vlastně ne. Na školu, brněnskou JAMU, dobré vzpomínky nemám, protože nás tam neučili moc kvalitní pedagogové, navíc ani nebyli dobří herci. Bylo to pro mě zklamání. K výjimkám patřil režisér Alois Hajda, kterého jsme měli v posledním ročníku. Ten nám řekl o divadle úplně všechno. Kdybych absolvoval jen jeho výklad, bohatě by mi to stačilo.

Počátek šedesátých let, kdy jsem tam studoval, byla divná doba. Společensky se sice už mnohé otevíralo, skončil vyslovený teror, ale osobně na to období nevzpomínám rád.

Během studentských let jsem byl příšerný stydlín, nedokázal jsem se ve společnosti nijak otevřít. Nebyl jsem ten typ, co si užívá celonoční tahy Brnem. Občas jsem se přidal, ale nějaké velké potěšení jsem z toho neměl. Natož abych to organizoval nebo vymýšlel. Těžko jsem se prosazoval. Mnoho mých profesních pokusů se ukázalo jako šlápnutí vedle. Bylo v nich hodně křečovitosti. Problém spočíval i v rolích, které jsem dostával. Milovníci mě úplně minuli.

Dlouho jsem taky neobjevil režiséra, se kterým bych souzněl. Jeden takový, Zdeněk Pospíšil, emigroval. Studovali jsme spolu, chtěl mi dávat zajímavou práci. Jenže jak jsem byl ve všem opožděný, nějak jsem mu tehdy nestačil. Vždycky o krok pozadu a chyběla mi zdravá dávka drzosti i trocha šlendriánu v tom dobrém smyslu slova: jako že se ze všeho nestřílí. Prostě trocha uvolněnosti.

Měl jsem obrovskou kliku, když jsem z prvního angažmá v Uherském Hradišti přešel do Ostravy. Tehdy tam nastoupil Jan Kačer, kterého vyhnali z Prahy. Při naší spolupráci se mi otevřel úplně nový pohled na divadlo a herectví.

Z Ostravy jsem s ním v roce 1979 šel do Divadla E. F. Buriana v Praze, jenže jsem tam vydržel jen jednu sezónu a přešel jsem do Státního divadla Brno za mým pedagogem Aloisem Hajdou. To divadlo jsem obdivoval už na škole, byl pro mě zázrak, že jsem tam mohl stát na jevišti. Hodně jsem hrál s Josefem Karlíkem či s Vlastou Fialovou, vynikajícími herci, kteří zůstali Brnu věrní.

V roce 1984 jsem šel do Prahy za režisérem Lubošem Pistoriem, který směl po vyhazovu z Vinohrad pracovat v Realistickém divadle na Smíchově. Neuvěřitelně vzdělaný člověk, vyzrálá a zároveň citlivá osobnost. Je zvláštní, že jsem si s ním neporozuměl.

Nedokázal jsem se jeho připomínkám otevřít, on by mi přitom snesl modré z nebe, ptal se mě, co bych chtěl hrát. Já vždycky odpovídal, že to je na něm jako na režisérovi. Neuměl jsem s ním jednat jako rovný s rovným.

Je a dost mě to štve. Je to dané věkem, zůstávám teď při práci hodně sám.

Můj názor je, že když si divadlo sežene diváky, ať hraje, co se mu líbí. Že mně se to nelíbí nebo do toho nepasuju, je můj problém. Po škole jsem dostal v Brně nabídku do Divadla na provázku, když se zakládalo. Jenomže já se už na škole oženil a hned jsme měli rodinu. Potřeboval jsem peníze. Kluci chtěli zkoušet od rána do večera a první rok nám vůbec nic neplatili. A navíc jsem na to neměl, jak bych to řekl, ustrojení.

Mně některé experimentální inscenace přijdou vymknuté z kloubů. Hlavně nemůžu přistoupit na agresivitu a naštvanost - abych to řekl slušně -, které z těch představení cítím. Možná ti mladí tak současný svět vnímají, možná se projevuje, že my jsme žili převážnou část svého života pod totalitním krunýřem, který nás od mnohého chránil. Jako by se tehdy nic nedělo. Přitom kulturně to tu bylo velmi živé. Ze snahy prorazit ten krunýř vznikaly výborné věci. Dneska je hledám stěží.

Pro mě je divadelní text pilířem, který nese příběh, a občas se mi teď zdá, že se na jevišti hraje něco, co v textu vůbec není. Pro mě to je pak nepřehledné. Alfréd Radok říkával, že do divadla se chodí smát a plakat. Když nedojde k citovému hnutí, byl to plonkový večer.

Když vstupuju na jevišti, mám zvláštní stav vybuzenosti. Jako když se ocitnete na okraji propasti: zkoncentrujete se a víte, co máte udělat. Jsem v tu chvíli otevřený všem možnostem.

Rozpoložení publika poznám hned. Jdou z něho zvláštní vibrace. Karel Höger říkal, že když v prvních okamžicích vycítí, že diváci „neberou", je ochoten udělat cokoliv, třeba si utřít nos židlí, aby získal orientaci, kudy chtějí jít. „A kudy chtějí jít, tudy musím hrát. Hraju pro ně, ne pro sebe," říkal.

Odjakživa toužila psát, publikovala básničky už do studentských časopisů v Brně. Brzy se nám narodily dvě děti, po čase ještě třetí, takže literární tvorba šla stranou.

Je to ale tak úžasná ženská, že si každý den psala deník a má neuvěřitelné zásoby zapsaných událostí a prožitků. Rozhodla se, že popíše své rané zkušenosti s evangelickým dětským domovem v Sobotíně na severu Moravy. Její maminka tam totiž po válce pracovala, takže odtamtud měla spoustu dětských zážitků.

Poznala se při své práci s Ferdinandem Krchem, vynikajícím zapomenutým českým pedagogem. Čtyři roky chodila do archívu a teď jí o něm vychází kniha o 400 stránkách. Nyní má rozepsanou další o pozoruhodném člověku, kterého poznala v mládí a hodně ji ovlivnil. Už je po smrti, ale stýkáme se s jeho dětmi. Po válce chtěl studovat na evangelického kněze a byl tak radikální, že nesnesl, jak se někteří církevní představitelé paktovali s komunisty. Na protest odešel z fakulty a šel pracovat do kotelny. Stále se vzdělával, v kotelně měl neuvěřitelnou knihovnu, své znalosti šířil dál. Živil přitom rodinu s pěti dětmi. Moje žena celou tu ságu zpracovala.

Nevím, jestli věřím v boha, nebo ne. Považuju se za člověka inklinujícího k víře a hodně o tom přemýšlím. Chodím s ženou do evangelického kostela. Ji na rozdíl ode mě ve víře vychovali. I za minulého režimu jsme se stýkali s přáteli z evangelické církve. Žena znala tohle prostředí odjakživa, já se tak trochu přiživil. Potkal jsem se tam s úžasnými lidmi, třeba s pastorem Kocábem a se spoustou dalších. Dospěl jsem k děkovné modlitbě za to, čeho mi bylo dopřáno.

Před deseti lety jsem přežil těžkou autonehodu, málem jsem se tehdy zabil. Zavinil to mikrospánek. Měl jsem zlomenou pánev, nedalo se to operovat. Každý den teď považuju za dar, za něco navíc.

Ne, ale náznaky byly. Když se náš nejstarší syn Honzík dostal do věku, kdy se měl rozhodovat, čím bude, uvažoval o ostravské konzervatoři.

Řekl jsem své kolegyni, vynikající herečce Zorce Rozsypalové, aby se na něho podívala a případně ho připravila ke zkouškám. První večer mi zděšeně oznámila, že Honza neumí číst texty, že při čtení koktá. Nakonec ho vydrezírovala tak, že talentové zkoušky udělal na jedničku. Pak přišly zkoušky ze zpěvu. Hrál tehdy na kytaru a pořád dokola řezal písničky Karla Kryla. Tak jim u té zkoušky taky jednu zahrál.

Bylo to v sedmdesátých letech, komisi spadla brada a zeptali se ho, zda třeba neumí nějakou národní písničku. „To já nehraju," odpověděl jim. Takže je jasné, jak to dopadlo. Šel na gympl, pak se v rámci kontaktů s evangelickými rodinami v Německu seznámil s jednou dívkou, vzali se a mají tři děti. Začal tam studovat historii, jenže manželství se rozpadlo.

Honza výborně píše, vyšla mu tady povídková knížka, publikuje i v Německu, kde už přes třicet let žije. Víc dnes píše německy. Živí se manuální prací, která ho nejvíc těší. Jeho děti sem pravidelně o prázdninách jezdí i s kamarády, milují to tady. Umějí dobře česky, hlavně nejstarší Lukáš. Bydlí většinou u nás.

Prostřední Barunka je těžce nemocná, žije v ústavu. Od narození trpí schizofrenií. Když chodila do školy, geniálně malovala. Bohužel nemoc nakonec zvítězila.

Nejmladší Andulka má dvě šikovné děti, syn se vyučil truhlářem a rozhodl se, že půjde na rok pracovat do Švýcarska, aby si vydělal a mohl tady založit vlastní dílnu. Sedmnáctiletá vnučka Maruška teď bydlí u nás, takže máme doma veselo.

Když byly děti malé, hodně jsme se na ně připravovali, teď už to trochu odbýváme. Nějak jsou pro nás významnější Velikonoce.

Mýty mají něco do sebe, udržují člověka v nějakých souvislostech. Je dobře se takových svátků držet. Znamenají pro mě připoutání k věčnosti. To je něco, co v našich současných životech chybí.