Jan Vlasák alias Alois Valenta: Čím jsem starší, tím víc si soužití považuju

Valenta je dobrák a klaďas, ale měl jsem i sérii grázlů, a to nejen ve filmu a v televizi, ale i v dabingu. Valenta si vždycky ví rady, což je samozřejmě nutnost, když má velký prosperující podnik. Myslím si, že ten příběh je napsán dobře a dramaturgicky rozvržen velmi šikovně. Dějová linka funguje a skýtá možnosti k různým zvratům.

Jsou situace, kdy by jim nejraději dal pohlavek, ale na druhou stranu nemůže, protože srdce mu nedá, ostatně jako každému rodiči. To známe všichni. Je to citlivý otec.

Je to doba, která je pro hodně lidí přitažlivá a platí to i o mně.

Připomněla jste mi studii, kterou jsem nedávno četl. Kapitalismus je jako označení systému trochu zavádějící a je to odvozeno od Marxova díla Kapitál. Spíš by ten systém měl být nazýván tržní ekonomikou, protože to už politický náboj nemá.

Jan Vlasák začíná notovat: „Až ten proletariát, svrhne kapitalistický řád…“ To neznáte? To je text Františka Gellnera. Ale zpátky k té první republice. To období znám především z vyprávění své matky.

Ano, ve Zloníně u Prahy a náhoda tomu chtěla, že natáčíme v Panenských Břežanech, což je hned vedle. Dědu nepamatuju, protože zemřel v tom samém roce, co jsem se narodil, ale jako dítě jsem tam jezdil za babičkou. Pak to bolševik zabavil a babička se musela přestěhovat doslova do pastoušky. Měla čtyři děti a jedním z nich byla i moje maminka.

Můj táta pocházel z Čakovic, které ovšem tenkrát ještě nebyly součástí Prahy. Do nedalekého Zlonína jezdil za mámou a dědu znal. Podle jeho vyprávění to byl svéráz. Bojoval v první světové válce, a když válka skončila, zůstal na Ukrajině a pracoval jako správce hospodářství u jednoho šlechtice. Bylo tak veliké, že než ho objel na koni, trvalo to týden.

Všem pak vyprávěl, jak ho fascinovala tamější úrodná půda. Říkal, že tam se může kopat metr do země a pořád je černá a úrodná. Z toho byl naprosto unešený.

Táta byl cukrovarnický inženýr a jeho otec byl v Čakovicích v cukrovaru šéfem provozu. No a pak byl postaven nový cukrovar ve Vrdech u Čáslavi, kam byl táta převelen.

Vzala, ale i tak to je velmi smutná historka. To by skoro bylo na další seriál. Ještě vám ale povím něco k mému dědečkovi. Pocházel z Kladenska a jeho bratr byl právník. Za první republiky byla na Kladensku velká kauza, kdy se vlivem důlní činnosti začaly lidem hroutit domy. Uhelná společnost jim nechtěla vyplatit žádnou náhradu, ale dědečkův bratr jim tu náhradu vysoudil.

Statek ve Zloníně si můj dědeček koupil zadlužený - byl tam dluh 80 tisíc zlatých. Žil tam se svou ženou a čtyřmi dětmi a hospodařil tak, že se mu podařilo nejen splatit dluh, ale našetřit dalších 80 tisíc ve zlatě.

Přišla válka, po ní změna režimu a do roku 1989 vše naprosto zchátralo. Strýček si už jako starý muž vzal statek v restituci zpátky a postupně ho částečně dal zase do kupy, ale jeho děti poté rozprodaly, co mohly, takže vše šlo do totálního zmaru.

Byl jsem vybrán na základě castingu. Je to příjemná práce. Režisér Bisi Arichtev mě vždycky upozorní a uhlídá mě, když je něco přes čáru.

Měsíčně strávím natáčením zhruba patnáct dnů, někdy od rána do večera, jindy je to třeba jen několik hodin. Dnes mě ještě čeká natáčení jedné scény na zámku v Ploskovicích, kde trávil svůj život Ferdinand Dobrotivý. Podívám se tam rád.

Nejsem, protože všude je člověk stejně především sám se sebou a udělat si v sobě pořádek, na to se nemusí nikam přemisťovat. Niterné rozhovory v sobě samém lze dělat kdekoliv a myslím, že jsou důležité. Kvůli tomu je člověk vlastně na světě.

Třeba během života získá i majetek, popularitu a slávu, ale to všechno je spíš pro okolí nebo, ještě přesněji, je to úplně k ničemu. To si užije pět minut a pak už po tom koberci zase jde někdo jiný.

To právě vůbec ne. Sám sobě se nelíbím, opravdu. Nebo když se mám poslouchat v rozhlasovém studiu, když něco natáčíme, tak to dělám jenom proto, že se potřebuju ujistit, jestli je to vůbec poslouchatelné.

Ani to. Na české filmy se nedívám a na sebe už vůbec ne. I když - abych byl upřímný - na jeden starý film, v němž jsem hrál, jsem se nedávno podíval. Zjistil jsem, že to vlastně nebylo tak strašné, a sám sebe jsem se ptal, proč jsem se vždycky tolik styděl. Možná, že kdybych se tak nepodceňoval, byl bych býval mohl něco dokázat.

Jenže maminka mě vychovávala podle hesla Sedávej, panenko, v koutě… a taková je moje základní orientace, do dnešního světa bohužel naprosto stupidní. A moje sestra Hanka to má také tak.

Za minulého režimu byly filmy narvané kdečím, protože byly tendenční, a to je další důvod, proč si to všechno vlastně ani pamatovat nechci.

V podstatě jo, i když třeba ty od Miloše Formana jsem snášel, protože mi přišly dobré. Forman je pro mě něco jako Gogol. Jeho filmy mám rád, i když každý trošku jinak. Hoří, má panenko mi přijde naprosto geniální, protože ten film se trefil všude úplně do všeho.

Když odešel do internátní školy do Poděbrad, byl jsem ještě malý kluk. Byl dravý do života, úplně jiný typ než já. Já se pořád styděl, na JAMU i potom. Předtím jsem se dvakrát hlásil do Prahy na DAMU, ale vyhodili mě. Byl jsem trémista, kluk z vesnice a vůbec jsem nevěděl, která bije. Nic jsem neuměl, ale chtěl jsem to dělat.

Když se ze mě stal herec, opravdu jsem překročil svůj stín. Dokonce se dá říct několik stínů.

Ve Vrdech u Čáslavi máme chalupu a jezdím tam rád. Město jako takové je ale poznamenáno tím, že jen pár kilometrů odtud se v Chotusicích nachází naše největší vojenské letiště a základna gripenů.

To vůbec. Nejprve jsem byl tři roky v divadle v Uherském Hradišti a pak jsme s Milošem Čížkem odešli do Divadla Petra Bezruče do Ostravy, kde jsem byl další tři roky. A potom jsem byl ještě deset let v angažmá v ostravském státním divadle. Teprve poté jsem přišel do Prahy do Burianova D 34, a to mi už bylo skoro čtyřicet let.

Tam já jsem dělal? Vidíte, to jsem už statečně zapomněl. Ale jeden biják si pamatuju, ten byl docela pěkný. Ještě když jsem byl v angažmá v Hradišti, dostal jsem roli sovětského vojáčka v jednom válečném filmu, a to pro mě byla velká zkušenost. Tím spíš, že jsem v něm hrál po boku Vlada Müllera. Byla to krásná práce.

A pak jsem dělal ještě jeden slovenský válečný film, na který se nedá zapomenout. Jmenoval se Zlaté časy. Režíroval ho Štefan Uher a za to jsme dostali i nějaké ocenění.

Film pojednával o druhé světové válce očima dětí a já tam hrál vesnického blázna, který se tam do něčeho připlete, a Němci ho jen tak, jakoby nic, zastřelí. Byl to něžný, opravdu zajímavý film.

Od mládí jsem si uvědomoval, jak je tahle profese zrádná a specifická. Nemůžete ji totiž zachytit a diváky musíte oslovit právě v tom momentě. Spisovatel něco napíše, a když to je výborné, je v tom ukrytá určitá síla, která se projeví časem. Ale na divadle to musíte udělat v těch dvou hodinách, jinak jste to prostě neudělal.

To je pravda, ale také se to nemusí povést. Na divadle mě baví příležitost rafnout ten okamžik a diváky jakoby chytnout. To pak herce nesmírně nabíjí a vydrží cokoliv. A také ho všechno přestane bolet.

Jsem tu už asi deset let a jsem tady moc rád. Máme tu krásné publikum, které sem chodí rádo, a já tu dostal nádherné role, např. krále Leara. Nebo s Petrem Štěpánkem a Jitkou Smutnou hraju v pěkné komedii Dobře rozehraná partie a v Rokoku se objevuju v Čapkových povídkách a v Sebevrahovi. To jsou skvělé věci.

Baví mě číst si. Teď čtu například úžasnou knihu - autentické deníky židovské ženy psané předtím, než ji odvlekli do koncentračního tábora. V nejhorších podmínkách si vydobyla svobodu a radost ze života a ještě to úchvatně popsala.

Jinak si užívám také každodenní procházky se psem po Petříně, přičemž se pro trénování paměti ještě učím slovíčka z němčiny. Můj syn žije už léta v Berlíně a německy umí možná líp než někteří Němci, protože zná perfektně i gramatiku, a tak mě trochu inspiroval. Člověk se musí udržovat v kondici po všech stránkách - mentálně i fyzicky, proto také každé ráno dvacet minut cvičím.

Se ženou jsme spolu už padesát let a máme tři děti. Honza žije už delší čas v Německu, druhá Bára je trvale nemocná a žije v ústavu a třetí Anička žije v Říčanech. Vnuků je pět - tři v Německu a ty dva od Aničky máme tady.

V životě jsme s ženou také, jako snad všichni, prošli krizemi, které se zdály být neřešitelné. To bylo v Ostravě, ale přítel, pan MUDr. Balabán, si mě „podal“ a velice tvrdě mě postavil zase nohama na zem. Uvedl mě do reality takovým způsobem, že jsme všechny potíže překonali. Byl to lékař, který před lety v Ostravě zavedl dialýzu.

Musím říct, že čím jsem starší, tím víc si toho společného soužití považuju. Když je člověk mladší, má různé představy, co by bylo nebo nebylo lepší, ale teď zjišťuju, že společné prožití života je obrovská hodnota a nedá se to nahradit tím, když si člověk jenom něco užije. To jsou dva různé systémy.

Prožívání se však dnes moc nepreferuje - spíš než to, aby člověk něco prožil, se zdůrazňuje, aby si něco užil. A také mám štěstí, že moje žena je na tom tak dobře, že mě snáší. Musím konstatovat, že teď prožívám docela šťastné období.

Ano a v obou jsem hrál majora. Jinak se ale v televizi dívám většinou jen na zprávy, i když vlastně ani to ne. Vadí mi, že i ve zpravodajství některé zprávy doprovázejí hudebními podkresy, které tam podle mě vůbec nepatří. Kdo tohle vymyslel?

Takže se většinou tak naštvu, že televizi vypnu a pustím si rádio, Český rozhlas šest. Tam jde jedna informace za druhou a slyším samé příjemné hlasy.