Článek
Kromě práce se do vlasti vrací i za svými přáteli, i když v tomto ohledu je jeho poslední návštěva dost smutná - s jedním ze svých největších kamarádů, Václavem Havlem, se už nepotká.
Zatčením Václava Havla začala má emigrace
Na otázku, co pro něj přátelství s bývalým prezidentem znamenalo, odpovídá smutně: „Ach, ach, ach, moje drahá. Tolik papíru nemáte. Bylo to celoživotní přátelství. Byl mi na svatbě za svědka, já zase jemu. A osud.“ Pátrá v paměti… „6. ledna 1977 napadl v pražských Střešovicích sníh. Vzal jsem koště a šel zametat chodník před naším domem. Přes ulici stálo Finské velvyslanectví.
Finský ambasador Joel Toivola na mě podivně mával. Nechal jsem zametání a přešel jsem ulici. Široko daleko nebylo živé duše. Toivola mne objal kolem ramen a šeptal mi anglicky do ucha: Tvůj přítel Václav byl dnes v noci zatčen. Joel se s Vaškem znal od nás z domu, častokrát jsem je zvával na skleničku,“ vypráví Jan Tříska.
Václav Havel a Jan Tříska - dlouholetí přátelé a také vzájemní svatební svědci.
„Šeptání do ucha na opuštěné ulici. Tak paranoidní jsme byli v té paranoidní době!“
Slova finského velvyslance však radikálně změnila hercův život. „Opřel jsem koště o plot a šel domů. Manželka Karla krmila v kuchyni holky krupicovou kaší. Povídám: Co kdybychom se odsud odstěhovali? Tatínku, proč? Máme to tady tak hezký!, nechápala tehdy moje malá Kaka (dcera Karla - pozn. red.). Rok předtím jsme totiž dům přestavovali a upravovali.
Šel jsem se ženou do koupelny a roztočil oba kohoutky, aby voda hodně šuměla. Byli jsme přesvědčeni, že náš dům je odposlouchávaný. Pošeptal jsem Karle do ucha Toivolovu zprávu. A že odsud musíme co nejdříve vypadnout. V ten den a v ten okamžik začala naše emigrace,“ konstatuje pětasedmdesátiletý herec.
S Václavem Havlem byli i vrstevníci - oba se narodili v roce 1936, Václav Havel v říjnu, Jan Tříska v listopadu. „Když jsem se dozvěděl, že Václav zemřel, měl jsem opravdu špatný den. Pro mě je ale živý dál, protože pravda a láska jednou určitě zvítězí.“
Do Česka ho ale i tentokrát přivedly především pracovní povinnosti. „Musel jsem v Los Angeles odříct roli v prestižním divadle Mark Taper Forum ve hře Samuela Becketta Čekání na Godota, abych mohl přijet do Prahy,“ vysvětluje herec Jan Tříska.
V duchaplné komedii Kumšt, kterou má v únorovém repertoáru pražské Divadlo Na Jezerce, hraje po boku Jana Kačera a Jana Hrušínského v režii Jana Hřebejka. Děj se odehrává v pánském spolku, jediném pevném bodě v životě tří kamarádů, kteří se posléze rozhádají, a vlídným a zároveň sarkastickým způsobem nahlíží na dno mužské duše. Hru přitom napsala žena - proslulá francouzská autorka Yasmine Reza.
Kumšt diváci uvidí nejen Na Jezerce, ale i v několika dalších českých městech - dosáhne v té době své dvousté a zároveň poslední reprízy.
Jan Kačer, Jan Hrušínský a Jan Tříska se s představením Kumšt v únoru naposledy představí v několika českých a moravských městech.
Mistr askeze
I když to teď určitě není jeho poslední české angažmá, doma je ve Spojených státech. A je tam šťastný. „Amerika je Terra Nova. Nový Svět. Země, kde jsou lidé k sobě vlídní a laskaví, zdraví se na potkání, nezamykají domy a dávají si přednost na silnicích. Když dojedou do cíle, nechají všechno na sedadle včetně kabelky, peněženky, fotoaparátu i nákupu. A auto nezamknou.“
Právě díky těmto pozitivům se stal Američanem velmi rychle, a dokonce se hlásí i k tamnímu konzumnímu způsobu života. „Řekl bych, že jsem velice konzumní. Mám rád hezké čisté domy se zahrádkou a bílým plaňkovým plotem, dobrá auta a moderní techniku. A kravaty s plameňáky…“
Pije Coca-Colu, ale hamburgery si nedává, protože je zapřisáhlý vegetarián. Tak, jak je v Americe běžné, pravidelně holduje pohybu - jeho kondiční běhy za ranního rozbřesku, jimiž se udržuje ve formě už pětatřicet let, jsou pověstné.
Dosud nevynechal jediný den a kolem páté hodiny ranní vybíhá zhruba na třicet minut. Ať už je doma v Los Angeles, kde bydlí přímo v centru dění ve slavných Hollywood Hills, nebo v New Yorku, v Praze či jinde v Evropě.
Svými každodenními ranními běhy herec dokazuje svou velkou disciplínu a také je díky tomu velmi štíhlý. Proto ho někteří označují za mistra askeze. „Nemyslím, že jsem asketický. Pokud askezí nazýváte to, že nejsem líný, že mám rád pořádek, a že všude chodím včas, pak prosím. A že zdravě jím, to je pravda. Nezdravá strava mi prostě nechutná.“
S Vlastou Chramostovou a režisérem Davidem Radokem v inscenaci divadelní hry Václava Havla Odcházení v pražském divadle Archa.
Jan Tříska také velmi fandí současnému americkému prezidentovi Baracku Obamovi a je tedy voličem demokratů. Proč? „Zažil jsem v Americe už šest prezidentů a Barack Obama mi přijde nejlepší. I když to má velice těžké, a asi by měl být tvrdší. Nicméně ho budu volit znovu. Musím ale připomenout, že jsme také velice milovali republikána Ronalda Reagana.“
Doma mluví kuchyňským jazykem
Jeho starší dcera Karla žije s manželem a dvěma malými dětmi v Minneapolis ve státě Minnesota. Mladší, ještě svobodná dcera Jana, žije v Los Angeles a věnuje se produkci filmu. Také je vášnivá cvičitelka jógy.
Bývalá herečka a manželka Jana Třísky Karla Chadimová se v USA vypracovala ve zcela jiném oboru. Už několik let totiž vede restauraci luxusního losangelského hotelu Bel Air. „Pokud má čas, jezdí se mnou i do Prahy, ale nejen tam, společně cestujeme na mnoho jiných míst, ale času mívá málo. V Americe se hodně pracuje.“
A jak spolu doma mluví? „Máme jakýsi svůj kuchyňský jazyk. Mluvíme anglicky a česky. Informace získané v angličtině říkáme anglicky a zbytek česky. Jsem v tomto ohledu tolerantní. Někteří lidé mají schopnost vládnout jazyky lépe a jiní zase hůře. Nikomu to nelze zazlívat.
S Karlou Chadimovou se vzali v roce 1968 a mají spolu dvě dcery.
Máme třeba celoživotní přátele, početnou německou rodinu, která žije v malém městečku Grenzach na hranicích Německa, Švýcarska a Francie. Když se sejdou k rodinné večeři, přeskakují mezi větami v pěti jazycích a vůbec jim to nepřijde divné.“
Role, na které se nezapomíná
Do Spojených států amerických emigroval v roce 1977 v době, kdy byl u nás slavným a uznávaným hercem. V roce 1959 vystudoval herectví na DAMU a vzápětí se podobně jako kdysi Ladislav Pešek stal nejmladším členem činohry Národního divadla v Praze.
Jako nezapomenutelný Romeo exceloval ve svých pětadvaceti letech a stal se symbolem nastupujícího mládí a nové herecké generace. Na této scéně se však objevoval už v době studií v Čapkově Bílé nemoci, v dramatech Maryša a Svatá Jana.
Původně ale všestranně talentovaný mladík toužil po kariéře tanečníka. Hercem se stal především díky Karlu Högerovi, který Jana Třísku slyšel recitovat, a proto ho pak přemluvil, aby zkusil herectví. V roce 1966 herec z Národního divadla odešel do nově vzniklého Divadla Za branou Otomara Krejči.
V USA zaujal hned svou první divadelní rolí - ďáblem Wolandem v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka uváděné v New Yorku. „V té době jsem ale bydlel v Kanadě a obsazen jsem byl díky konkurzu. Měl jsem štěstí,“ říká.
Roli se mu podařilo získat už za pár měsíců po emigraci. Coby čerstvého emigranta ho pro tento part připravil Jiří Voskovec, který s ním jeho roli probíral slovo od slova. „Dobré kritiky se po premiéře objevily ve všech novinách, a to byl můj americký divadelní začátek.“
S Marií Tomášovou exceloval v roce 1963 v Národním divadle v dramatu Romeo a Julie.
Jan Tříska tehdy svým působivým projevem americké obecenstvo úplně strhl a diváci si jej dokonce nahrávali na diktafon.
Na nedostatek pracovních příležitostí v zámoří si nikdy stěžovat nemusel - objevil se v seriálu Hihglander, filmech Osterman’s Weekend, Ronin, Druhá vesmírná Odyssea i jiných, spolupracoval s režiséry, jako je Peter Brook, Peter Sellars, Anatolij Efros a Miloš Forman, který ho kromě Ragtimu obsadil i do role ostřelovače ve svém filmu Lid versus Larry Flint. A v Americe se výrazně prosadil i v televizi.
O kravatách s plameňáky
Nominaci na Oscara mu však vynesl až český film natočený v roce 1991 Janem Svěrákem Obecná škola, kde ztvárnil svérázného učitele Igora Hnízda. Od té doby se v českých filmech i divadelních hrách objevuje pravidelně. Mezi hereckými výkony, kterými se u nás v posledních letech představil, vyčnívala hlavní role v dramatu Král Lear uváděném v rámci Letních shakespearovských slavností. Právě touto rolí se do českého divadla vrátil po sedmadvaceti letech a za tento výkon byl oceněn Cenou Alfréda Radoka.
Krále Leara jsem miloval, říká o své nezapomenutelné roli v představení uváděném na Pražském hradě. Na snímku s Martinou Válkovou, dnes Preissovou.
„Leara jsem miloval a budu milovat už navždy. Ze tří zásadních mužských shakespearovských rolí mě potkaly dvě - Romeo a Lear. Hamlet se mi vyhnul.“ Nezapomenutelná byla také hlavní role Františka Riegra v divadelní hře Václava Havla Odcházení.
Z českých filmů si naposledy zahrál v thrilleru Hranaři, kde ztvárnil mafiánského kmotra. Během celého filmu mlčel a pár vět promluvil až v jeho závěru, což si pochvaloval, protože nemusel zatěžovat svou paměť.
Na premiéru, která se v Praze konala krátce před Vánocemi, se dostavil osobně a kromě jiného na tiskové konferenci zaujal i tím, že měl k obleku jasně zelenou kravatu s růžovými plameňáky.
„Že je to neobvyklá kombinace? Každá kravata je vlastně náhodná. Kravaty a ponožky jsou poslední frivolitou, která nám mužům zbyla. Slyšel jsem, že jste u vás nedávno donekonečna diskutovali o červených ponožkách ministra Karla Schwarzenberga. Čím více barevných ponožek, tím svobodnější politika. Čím více plameňáků a čápů a kormoránů, tím bude svět veselejší. Nemyslíte? Míval jsem i krásnou modrou kravatu s bílými krávami - stračenami. Bohužel už ale nevím, kde je jí dnes konec.“
Hlavním tématem filmu Hranaři je korupce a organizovaný zločin. Jan Tříska říká, že těmto aférám nerozumí a nesleduje je. „Tomáš Zelenka je však velmi talentovaný režisér. Jasný a přímočarý. Jeho film má tajemství, rychlé tempo a nesmlouvavost. Kdyby mi nabídl další roli, neváhal bych ani minutu,“ tvrdí herec.
Konspirační schůzky se ve filmu Hranaři odehrávají v pražské zoologické zahradě.
Poprvé s režisérem spolupracoval v roce 1994 při natáčení filmu Řád. Během předvánoční návštěvy Prahy stihl Jan Tříska také natočit komentář k dokumentárnímu filmu o cestovateli Holubovi pro Holubovo muzeum v Holicích v Čechách. Režisérem je Milan Šteindler.
Poezie a jiné lásky
A kdy vlastně Jan Tříska poprvé přičichl k poezii, která ho přivedla k herectví a zůstala jeho celoživotní láskou? Jeho tatínek, vědec a psycholog, měl velikou knihovnu s mnoha básnickými sbírkami a budoucí herec si je zamiloval.
„Miluji poezii ve všech jazycích, ale také miluji prózu. Když se mi líbí, rád se naučím i dlouhé pasáže. Na Kampu jsem chodil za školu a učil se zpaměti básničky, asi proto ve mně dodnes Kampa vzbuzuje nostalgii. A jestli má nade mnou takovou moc i některé místo v Americe? To je těžká otázka, proto i těžká odpověď. Nevím. Amerika je příliš veliká…“.
Vloni na podzim měl herec své pětasedmdesáté narozeniny. Žádná oslava se ale nekonala, protože Jan Tříska narozeniny neslaví vlastně vůbec. Narodil se 4. listopadu stejně jako Iveta Simonová. „Ano, vím, že jsme narození ve stejný den. Její písničky jsem vždycky rád poslouchal a rád je poslouchám dodnes.“
Kromě umění je však Jan Tříska velkým milovníkem aut, letadel a moderní techniky.
„V Americe musíte milovat auta, protože všude je to daleko. Máme dva Mercedesy. A je pravda, že miluji komputery. Stát Kalifornie, kde žijeme, je kolébkou firmy Apple. Díky malému počítači s sebou na svých cestách teď už nemusím tahat těžké slovníky ani encyklopedie, což jsem dřív dělával.
Jan Tříska
Narodil se 4. listopadu 1936 v Praze. Po absolvování DAMU působil v Národním divadle, Divadle Za branou a v Městských divadlech pražských. Z filmů natočených před emigrací připomeňme snímky Hvězda zvaná Pelyněk, Radúz a Mahulena, Na samotě u lesa aj.
Dlouholeté přátelství ho pojilo s Václavem Havlem, který mu byl v roce 1968 také za svědka na svatbě.
Od 90. let 20. století se opět objevuje v českých filmech a také v divadle.
Je ženatý, s českou herečkou Karlou Chadimovou má dvě dospělé dcery Karlu a Janu.
První počítač jsem měl už asi před třiceti lety, kdy mnozí z těch, co je užívají dnes každý den, ještě ani nebyli na světě. Ale víte, v čem je rozdíl? Určitě umějí na počítači pracovat rychle, zatímco já jsem pořád stejně pomalý.“
