Jan Teplý: Nechci se dělat lepší, než jsem

Kladně. Je totiž přesně jako já. (směje se)

Částečně. On ale mnoho věcí hrotí a jeho empatie k okolí je minimální. Ostatní lidi ho moc nezajímají. To snad není úplně o mně!

Nechci se dělat lepší, než jsem, takže vám řeknu, že někdy určitě. Jsou chvíle, kdy nemám formu, jsem unavený, a tak můžu být víc vztahovačný než obvykle.

To snad ani není záporná vlastnost! To má každý chlap, nebo ne? Ale vážně. Tohle jsou vlastnosti, které když se přeženou, stanou se trapnými a obtěžujícími. Každý má nějakou povahu, ale pokud nad sebou ztratí nadhled, který by ho brzdil, je to špatně.

Tvrdě? Nevím, spíš ne. To, co bych chtěl, se často nestalo.

To ano. Začal jsem o tom uvažovat až ve třinácti, těsně před konzervatoří. Žádné odmala. Bylo to spontánní rozhodnutí. Do té doby jsem přelétával ze zájmu na zájem. Měl jsem v záloze ještě sportovní gympl, protože jsem hrál tenis. Chodil jsem i do Dismanova souboru, ale tam mě básničky moc nezajímaly. Spíš kamarádi, zážitky a tábory. Být v lese a hrát pingpong. Ale když jsme začali hrát scénky a vytvářet postavy, to mě chytlo. Tam se to ve mně probudilo. Sice trochu později, ale to je u mě normální.

Byl jsem dost netrpělivý a snažil se věci popohnat. Musel jsem se učit nechávat je trošku plynout. Možná je v tom i trocha lenosti, nechci si dělat alibi. Myslím, že jít si tvrdě za svým mi moc blízké není, spíš nechávám věci přijít za mnou. A pak se rozhoduju, co s tím. Teď mluvím hlavně o práci.

Pokud možno ne. Jasně že člověka občas napadne utrousit slovo, aby dostal práci, ale já bych pak z ní neměl takovou radost.

Byli málo doma, to je pravda. Nejen táta, ale i máma (herečka Jana Jiskrová – pozn. red.). Hrála nejprve v Kolíně, později v Kladně. Byla často na cestách. A já občas s ní. Ale bydleli u nás babička s dědou, to byla veliká výhoda, i když i tak bylo občas náročné zajistit chod rodiny. Uvědomuju si to naplno, když teď sám žiju s herečkou a máme dvě dcery. Práce po večerech, nepravidelný rytmus, to znám z obou pohledů, jako rodič i jako dítě. Pamatuju si, jak jsem na rodiče někdy čekával do noci, až přijdou. To jsou ale jen střípky vzpomínek, ne že bych nějak trpěl.

Žil jsem v tom, tak mi to přišlo normální. I profese mých rodičů. Ale byly i chvíle, kdy jsem se za ni trochu styděl. Ve třídě jsem byl za exota.

Mám ještě mladší sestru. A táta měl děti z předchozích manželství. Naše rodina je v tomto směru košatá.

Vzpomínám na něj dost často. Asi víc jako na tátu než jako na herce.

Máma byla jeho třetí žena, takže nás měl v pozdějším věku. Když se o něm bavíme se starší sestrou, vidím, že jsme ho zažili už v jiné fázi. Býval cholerik, s námi byl už klidnější. Ale zároveň byl veliký introvert. Divadlo i rodinu miloval. Byl vřelý. Měl za sebou pestrý život a byl to samorost. Vše si vydobyl sám.

Hovořili jsme o tom, zda si jdu tvrdě za svým. Myslím, že právě táta byl velmi cílevědomý. Nevyrůstal se svými rodiči, měl těžší podmínky, ale byl pevný a vytrvalý. Věděl, že chce dělat divadlo, překonal pro svůj cíl mnoho překážek. Často mi o tom vyprávěl. Patřil k té generaci, která si vše prošla sama. Začínal na oblasti, vypracoval se. A jako táta nás děti vždy ve všem podporoval.

Ne. Jen sestra Veruna z tátova prvního manželství dělala rekvizitářku na Vinohradech. Nyní navrhuje interiéry, v tomto směru je založená umělecky. Občas hraje amatérské divadlo. A zahrála si i v několika filmech.

Ta ještě pořád je. Moc nám pomáhá s holkami a jako babička je výborná.

Tvrdila, že ne. Hrála v divadle v Kolíně a posléze na Kladně. Vím, že si zahrála moc pěkné role. Myslím, že vyloženě líto jí to nebylo, ale to jsou moje domněnky. Těžší to měla v tom, že dojížděla. Ale bydleli jsme s babičkou a dědou, mohla tak být víc v klidu. Rodina nám fungovala a funguje doteď, za to jsem moc vděčný.

Ano, chtěl jsem už začít hrát. A rychle. Poprvé jsem stál na jevišti, když mi bylo sedm, v Divadle Jiřího Wolkera v dětském představení. A já se strašně styděl. Později jsem vystupoval v představení, na které se přišla podívat naše třída. To mi bylo dvanáct a zase jsem se styděl. V Hradci jsem se styděl už výrazně méně.

Ano, chtěl jsem ho dělat i nechtěl. To je celkem výrazný rys mé osobnosti. Na herectví mě baví, že si mohu prožít různé příběhy, které mi přinesou moje role a ve svém životě je nemám šanci stihnout. Může to být trochu nebezpečné. Ale zároveň je to vzrušující. A tohle mě baví.

Možná tenkrát trochu jo. Ale to jsem ze sebe brzy dostal a bral vše hezky znova od začátku. Byl jsem hlavně na jevišti moc rád, i když zpočátku možná trochu v křeči. Později mě režisér Kracik oslovil pro Palmovku, kde jsem doteď. Pupeční šňůru jsem nikdy nepřetrhl, vždy jsem tam něco dohrával, i v době, kdy jsem byl na volné noze. Je tam prostor pro autorské divadlo a hrajeme i zajímavé inscenace.

Ano, což jsou fiktivní paměti Maxmiliena Aueho, zachycují s nebývalou otevřeností osudy mladého, dobře zajištěného, vzdělaného a víceméně „slušného“ intelektuála, který se stal masovým vrahem.

V Blaníku (nyní Studio DVA – pozn. red.). Hrála představení Miluju tě, ale. A já se na ni byl podívat.

Pro začátek ano. Pak jsme se začali vídat víc.

Všechno.

Líbila se mi jako žena.

Měla v sobě klid a harmonii. Později říkala, že se v tom období cítila moc dobře, a proto si mě přitáhla. No a pak se zastavil čas. Bylo to setkání s velkým S.

Evelínka byla jasná hned. A Emilka, ta se narodila o deset dní dřív, takže jsme v porodnici neměli o jméně hned jasno. Nakonec Emílie zvítězila. A teď mámě dvě E. T. (směje se)

Vzhledem k tomu, že u nás v rodině jsem muž skoro jen já sám, nemohu úplně říct, že ne. Mám tři sestry, neteře, dcery. Zbývám já a dva psi. Takže když se sejde nejbližší rodina, jsem to já a jedenáct žen. Ne že by mi vadilo být mezi ženami, ale v rodině je to díky jejich převaze někdy trochu předimenzované. Takže mít syna by bylo pěkné, vždyť vymíráme po meči. Neříkám, že bych si ho nepřál. Jenže kamarád mi vyprávěl o známých, co měli dva kluky a chtěli ještě holku. Narodila se jim trojčata – kluci.

No, to by bylo krásné. Mám ale pocit, že v tomto směru budu mít vždy co dohánět. Nicméně mám ke studiu ženské duše dobré podmínky. Dcery mě neustále překvapují, všechno nasávají jako houba, a na co se dokážou zeptat, někdy žasnu. I nad tím, jak odmala řeší vztahové věci.

Oba jsme s Míšou herci, a tak si musíme vyjít vstříc. Bojovat jsem s tím nemusel, možná jsem v sobě hledal náhled, že je potřeba být s dětmi. Když se narodila Evelína, zkoušel jsem v divadle čtyři věci a do toho točil. Rok jsem ji skoro neviděl. A přišlo mi to normální. Dnes to vidím jinak.

Ano, spojuje nás to. Je to stejná profese, můžeme se i o něčem přít, ale většinou to cítíme podobně. Není to tak, že by doma bylo herectví tabu.

Spolehlivě do přírody. Máma má chalupu kousek za Prahou, rádi jezdíme i na hory. Až holky vyrostou, představoval bych si, že budeme ještě akčnější. Už teď ale nasazujeme v létě kolo a v zimě lyže.

Uvažuju o tom, ale jsem realista. Pracujeme oba v Praze a dojíždět by mi připadalo náročné. Pohltí to celý den. Možná, až holky budou starší, to si spíš dokážu představit. Zatím bydlíme u lesoparku a to je dobrý kompromis. Když už bych se stěhoval z Prahy, tak ne do satelitu za město, ale fakt třeba někam do hor. Přírodu miluju, ale potřebuju i město. Vidíte, zase samé ale. Uvidíme, jak to dopadne.