Jan Šťastný: Natáčení intimních scén nemusím. Pořád se trochu stydím

Je to už 27 let, co přijel do Prahy s kufrem v ruce na přijímací zkoušky na DAMU. „Měl jsem oči navrch hlavy, protože v komisi seděli herci, které jsem doteď znal jenom z televize,“ vzpomíná pětačtyřicetiletý Jan Šťastný.

„To bylo něco pro mě, zapřisáhlého stydlína! Vždyť já byl třeba zamilovaný do jedné holky od první třídy až do maturity a celou tu dobu jsem jí nic neřekl. A najednou jsem měl před těmito autoritami něco předvést!“ charakterizuje své začátky v Praze po přesídlení ze Zlína.

Přiznává, že trémou tehdy trpěl velikou. „Zachránila mě Jana Hlaváčová. Stačilo jen, aby se na mě zadívala, a já se úplně uklidnil.“ Tahle o generaci starší herečka je pro něj dodnes něco jako guru. Naučila ho mnohé. S ní byl ve svém prvním angažmá v Národním divadle a nyní se potkávají znovu na prknech divadla na Vinohradech.

Tam hraje Jan Šťastný hned v pěti inscenacích. „V televizi či ve filmu si vás snadněji zařadí do herecké škatulky. Jde o to, jak vyzařujete, jak působíte, a takové role většinou dostáváte. Na divadle jsou možnosti mnohem širší. Díky divadlu jsem dostal příležitost v celé škále charakterů a rolí,“ pochvaluje si divadelní práci.

Ale i televize mu nedávno nabídla zajímavý herecký protiúkol - hrál proutníka Franciho, který měl poměr s mnohem mladší dívkou a předtím i s její matkou. „Děkuji režiséru Adamcovi, že v sobě našel odvahu a po dvaceti letech, kdy jsem hrál, řekněme, kladné hrdiny, mi nabídl vyložený opak. Tahle role mě fakt strašně bavila, i když Franci byl hajzlík a kariérista, schopný udělat cokoli. A podle toho taky dopadl. Skončil za mřížemi.“

Při otázce, jestli i on má v některém oboru velké ambice, se zamyslí. „Neznám herce, který by chtěl být špatný,“ odpoví oklikou. „V téhle práci platí heslo zachraň se, kdo můžeš. Denně neseme kůži na trh, takže moje největší ambice jsou tam. Zdokonalovat je vždy co. Jako herec můžete být deset let na vrcholu, pak se vám něco nepovede a jste dole.“

Jenže jemu se momentálně daří. Kromě rolí v divadle je asi nejvíc vytížen natáčením Ordinace v růžové zahradě. K téhle roli má vřelý vztah, i když se díky ní musí učit denně až dvacet stránek textu. To mu naštěstí problém nedělá.

„Texty se učím dobře, je to vytrénovaný druh paměti. Zato si nepamatuju, co jsem dělal včera.“

Lékařské prostředí miluje. Kdysi dokonce vážně uvažoval o studiu medicíny. V dětství totiž trávil po špitálech mnoho času.

„Maminka byla lékařka a já byl zase často nemocný. Do té doby, než mi vyndali mandle, jsem míval angíny i dvakrát do měsíce. Maminka se mnou nemohla být věčně doma, a tak mě brala s sebou do práce. A tou byla nemocnice.“

Mezi lékaři má však dodnes kamarády, z nichž mnozí se oboru věnují na špičkové úrovni. „Peskují mě, že mám chodit na pravidelné preventivní prohlídky a přestat kouřit. U toho si většinou zapálí cigaretu,“ usmívá se Jan Šťastný. Přiznává, že k lékařům chová ohromný obdiv a úctu. Sám obléká seriálový bílý plášť primáře Frynty už třetím rokem.

Po prázdninách ho ale ve funkci primáře nahradil Jan Čenský. „Ano, Honza Čenský mě nahradí ve funkci primáře, kterou jsem musel ze závažných důvodů opustit.“

Jako primář Dalibor Frynta prošel mnoha vztahy a rozchody. Mezi jeho seriálové partnerky patřila mladičká Veronika Nová, ale i zkušená herečka Dana Morávková. Jan Šťastný přiznává, že natáčení intimních scén dodnes nemá rád. „Snad ve mně přetrvává introvert, ale tyto momenty zkrátka nemusím. Pořád se trochu stydím.“

Partnerské karamboly se ovšem nevyhýbají ani samotnému představiteli primáře Frynty. Když se hned po vojně zamiloval do o čtyři roky starší lékařky Lenky, vůbec nepočítal s tím, že by jejich manželství mohlo jednoho dne skončit.

„A přece se to stalo. Jsou věci, které se ovlivnit nedají, a tenhle rozchod byl jedna z nich. Já ale nejsem typ, co práskne dveřmi a vztah hned hodí za hlavu. To neumím. Bylo to ve mně dlouho. Už to ale máme za sebou a zůstáváme přáteli.“

S oběma syny se snaží i nadále trávit hodně času. Od staršího vyženěného syna Marka získal i vnučku Evičku. „Ano, jsem dědeček. Ovšem ne ten, co s fajfkou sedí na zápraží a hladí vnouče po vláskách. Na to nemám zatím čas.“

S mladším synem Janem si před pár měsíci užil perné chvilky. To když se mu tajně oženil s Michaelou Kuklínkovou, která má za sebou minulost pornoherečky. Herec to velmi špatně nesl a se synovým sňatkem se odmítal smířit. Smutek raději zaháněl prací a byl nadšený, že po dlouhé době získal zápornou roli, která se mu v těžkých dnech obzvlášť dobře hrála. Je to hlavní role ve filmu Bastardi o těžko zvladatelných dětech.

„Pořád hraju prince a doktory a tady si konečně zahraju hulváta,“ přiznal se smíchem.

Letos se také znovu vypravil do milované Skandinávie, konkrétně do Norska, kde už několikrát byl. S partou kamarádů se sebrali a vyrazili rybařit. I když…

„Přiznám se, že mně ten rybolov zase tolik neříká. Jde o to pobýt mezi chlapy, v partě kamarádů a v krásné přírodě. Vypnout mobil a vypustit starosti. Tomu říkám odpočinek. I když ono nasednout na loď v osm ráno a vrátit se večer není úplně nejpohodlnější. Whisky do kávy je pak milé povzbuzení. A Norsko mi vyhovuje i teplotou. V létě ve Středozemí vyloženě trpím. Zato když vystoupím z letadla na severu a ovane mě vlhký, chladný vzduch, napadne mě často, že tam bych mohl žít.“

Jeho nová partnerka, čtyřiadvacetiletá herečka Barbora Petrová, si už na chladnější dovolené zvykla. Vloni spolu byli v Alpách a nedávno zase vyrazili na kolech. „Snad jsem jí to nezprotivil,“ zpytuje se Šťastný. „Protože mám dost málo času, jsem pak během volna trochu hysterický. Chci všechno stihnout hned. První kopec, který měl tříkilometrové převýšení, jsem doslova vyběhl, i s kolem.“

Věkový rozdíl dvaceti let prý nijak zvlášť nevnímá. Podle něj je to úplně jedno, kolik lidem je, pokud se do sebe zamilují. „Já sám jsem si to ověřil oběma směry. A někdy si nemám co říct i se stejně starým člověkem. Jde o naladění a o společné plány.“

Že je jeho přítelkyně taky herečka, je podle něj přirozené. V tomhle prostředí tráví mnoho času a tím pádem je tu šance na vznik vztahu větší než na ulici. O své přítelkyni, ale i o ženách obecně, hovoří herec s respektem. „Mám k ženám obdiv,“ přiznává. „My rodit děti neumíme a starost rádi přehazujeme na druhé. Ženy toho musí zvládnout víc než my. Na nás je, abychom to zabezpečili, což je naše povinnost.“

I když se rád za ženami ohlíží, vyhraněný typ nemá. „Co to je krása? To je pro každého něco jiného. A dokonale krásná žena může být i dokonale prázdná. Ani míry 90-60-90 sexappeal nezaručí. Jde o to, co vyzařuje zevnitř. O charisma.“

Přiznává, že rád pozoruje nejen ženy, ale i všechny lidi v různých situacích. V kavárně třeba. „Je to inspirace. Mohu se třeba druhý den dostat do stejné situace, jakou jsem viděl v kavárně. Kromě toho, že je to dobrá výmluva, proč se dívat po lidech, se mohu i poučit,“ nabízí svůj pohled.

Kromě přítelkyně se ve volném čase věnuje ještě jedné své lásce - motorce. Vloni byla celý rok zamčená v garáži, letos ji ale vytáhl. „Jezdím pomalu a kochám se krajinou. Jezdím opatrně, i když pár škrábanců jsem si z motorky už taky odnesl.“ Po dvou rychlých kolech toužil od dětství. Tehdy si aspoň z pionýra, kterého měli snad všichni kluci, udělal vysněné vozítko.

„Natřel jsem ho, vyměnil stupátka a jezdil s ním šedesátkou jako o závod!“ Atmosféru podobnou té z dětství nasává při natáčení retroseriálu Vyprávěj! Tam si vyzkoušel sednout za volant tisícovky embéčka. „Připomíná mi to dětství. My sice takové auto neměli, nebylo na ně, ale ty kulisy dobře znám. Jé, takové jsme měli rádio, řekbylo nu si třeba při natáčení.“ Ani další atributy té doby, třeba Rubikova kostka, ho neminuly. S tou si prý vydržel hrát celé hodiny.

„Já byl vůbec hodné dítě. Až moc. Kam mě postavili, tam mě našli. Na pionýrských táborech jsem dostával diplomy za vzorné chování.“ Možná to je tím, že měl přísného tatínka. Byl to inženýr a měl rád pořádek. Proto také zprvu neschvaloval synovo rozhodnutí stát se hercem.

„S maminou měli trochu strach, že skončím v maringotce. To víte, ročně se vypustí do světa kolem šedesáti nových herců a polovina z nich čeká doma na telefonu na jakoukoli nabídku. Opravdu to není jednoduchá profese.“ Když však hned po škole Jan Šťastný získal angažmá v Národním divadle, rodiče kapitulovali. „Uznali, že snad jsem herec, a začali mi držet palce.“

Herectví pořád bere jako adrenalin. Vylézt před šest set lidí a začít hrát mu ho pořád ještě vyplavuje. Přesto by si rád vyzkoušel i seskok padákem. Zatím však nemůže, smlouva, kterou má podepsanou na natáčení Ordinace, mu risk zakazuje. „Jednou ale skočím,“ má jasno. „Bude to však opravdu padák, ne třeba bungee jumping. Ono letět hlavou přímo k zemi je přece jen něco jiného než skočit padákem, kde máte na všechno relativně dost času.“

Své herecké zkušenosti úročí i při výuce na DAMU. I když je dost vytížený, na svoje studenty nedá dopustit.

„Tu práci nechci šidit. Já se od studentů liším jen tím, že mám zkušenosti, které je teprve čekají a které jim chci předat. Protože herectví se naučit nedá. Se studenty je to velmi individuální práce, ve které je kus psychologie. Nechci jim nijak zasahovat do osobnosti. Učení je zajímavý proces i pro mě, protože i já si při něm uvědomím a pojmenuju řadu věcí.“

Jeho sametového hlasu si nemohla nevšimnout dabingová studia. Dokonce se stal dvorním dabérem Antonia Banderase. Ten se podle něj dabuje snad nejhůř. „On vám totiž nedá dopředu vůbec najevo, co udělá. Každou větu řekne jinak rychle, hraje si a je trošku šašek, takže jeho herecké kreace jsou naprosto nepředvídatelné.“

S ním zažil i svůj nejtěžší dabérský zážitek. Šlo o film, kde Banderas hrál historickou postavu a mluvil anglicky, což se samozřejmě předabovávalo. Už tam to bylo těžké. Část filmu však plynula ve španělštině, a právě tyhle pasáže musel Šťastný znovu přemluvit, ovšem také španělsky.

„Jeho rodnou řečí, kterou navíc neumím! Půlka filmu ve španělštině a ještě v jeho rychlosti. To byl smrtelný zážitek!"