Jan Sklenář: Láska k ženě se hraje stejně jako ta k muži

Tatínek není farář, ale jeho bratr byl. Toho jsem nepoznal, zemřel v době, kdy jsem se narodil. Byli jsme ale v tomto duchu s bráchou vychováni a já víru vnímal jako přirozenou.

Do kostela nás naši vodili od mých tří let. Byl tam výborný farář Vladimír Kalus, který uměl spojovat lidi, křesťany i nekřesťany. Za bolševika tak vzniklo skvělé společenství, se kterým jsme jezdili na tábory, zpívali gospely a často se navštěvovali.

Jistě. Jan znamená, že Bůh miluje. V kostele jsem vyrostl. Nicméně v posledních letech jsem do kostela přestal chodit. Přestěhoval jsem se za prací do Hradce Králové a tím to skončilo. Boha mám v sobě a ve věcech a lidech okolo mě. Ale rád na to období mého dospívání v Brně vzpomínám. Mimochodem, toho faráře pak podivně přizavraždila StB.

Když převážel samizdatovou církevní literaturu, překlopili na něj v nacvičeném řízeném triku kamión. On to přežil, ale po jedenácti dnech zemřel. Člověk, který ten manévr vykonal, ho ve špitále navštívil a prosil za odpuštění.

Byla to dílem náhoda na lidušce v Brně u Henrietty Ctiborové, protože jsem myslel spíš na učitelství. Ale vždycky jsem miloval příběhy a potřeboval jsem se i předvádět. Stalo se to i proto, že jsem vyrůstal v podnětném prostředí.

Asi jo, blbostí jsem dělal dost a introvert taky moc nejsem.

Tak to víte, že zprvu radost neměli. Ale oni mi nikdy nebránili v ničem, co jsem dělal. Ať to byly seberoztodivnější věci. Věřili mi. Nakonec myslím, že mají radost. Jezdí na všechny moje premiéry.

Za to je obdivuju nejvíc. To bylo asi to nejsložitější, co ode mě přijmout museli. Bylo to postupné a trvalo to několik let. Ale pracovali jsme na tom společně. Bylo důležité, abych je přesvědčil o tom, že to není jen nějaký můj pubertální úlet. Vrtoch, kdy chce člověk zkusit všechno.

Vím totiž, že o mně podobné pomluvy kolovaly, když jsem se dostal na JAMU. Že jsem teď ten herec a chci být zajímavý tím, že dostanu chlapa. Že je to součást image.

No jistě. Ale jakmile mi to docvaklo, bylo to jasné. Okamžitě jsem to přijal. Chvíli byl jen problém, jak s tím seznámit moje okolí a tu věc obhájit. V té době to ještě tak normální, jako třeba je dnes, nebylo.

V prváku na JAMU. Míra, se kterým žiju, je můj první partner. Dřív to bylo hledání se, nějaké flirty a taky pubertální chození s holkama. Jenže s nimi jsem pořád měl takový pocit, že to není ta bomba, o jaké se mluví. Myslel jsem si, že když teda budu mít babu, tak to bude skvělý. Ale nebylo. A pak se objevil tenhle chlap a přišlo to, na co jsem celou dobu čekal. A bylo na mně, abych to uměl sobě, našim i světu kolem zdůvodnit.

Báli se. Přáli si, abych byl úspěšný a spokojený. Měli strach, aby to nebyla jen taková chiméra, a taky nevěděli, zda mě ten, koho jsem si vybral, dokáže podpořit. Velmi se ale snažili to pochopit a přijmout. Dnes jsou rádi. Vidí, že jsme spolu dlouho a vytvořili jsme spolu hromadu věcí. I dům jsme si postavili vlastníma rukama, a tak vidí, že to k něčemu bylo. Jsme spolu sedmnáct let, takže popíráme předsudek o gay promiskuitě.

Nečekal. To je výmysl režisérů „SKUTRU“ (zkratka příjmení režisérů Kukučky a Trpišovského - pozn. red.) a produkce. Dřív, když jsem měl na takové role věk, jsem je moc nedostával, na to byli ti krásnější, mužnější a víc modroocí. Teď mi táhne na sedmatřicet a s podobnými rolemi se roztrhl pytel.

Vloni jsem v činoherní verzi Labutího jezera hrál prince Sigfrieda. Dan Špinar mě taky obsadil do role Macheatha v Žebrácké opeře, což je zase milovník jiného typu, spíš podvodník. A teď se vyloupl Romeo. Hrajeme to i na mé domovské scéně v Klicperově divadle v Hradci Králové a tam předvádím starého Kapuleta. Pan režisér mi řekl, že já už Romea rozhodně hrát nemůžu. (směje se)

Mladou a křehkou první lásku mám dávno za sebou, a tak jsem přemýšlel, jak můžu k roli přistoupit. Na textu se mi zalíbilo, že je i o boji a rvaní se. O svou lásku, ale i o svou identitu. Vždyť to je i o obrovském konfliktu dvou rodů, nenávisti, při které teče krev každý den!

Romeo to musí ustát a převzít zodpovědnost za svoje činy. Dvakrát mu po rukou teče krev někoho jiného. Zabije Tybalta a nakonec v hrobce zabije i Parise. Silné téma boje o svou identitu, o to, na čem mi záleží a co mám rád. A to může člověk hrát v jakémkoli věku. A zvlášť u „SKUTRU“. Mám rád režiséry Kukučku a Trpišovského pro jejich konkrétní a zajímavý pohled na věc.

(pobaveně) Úplně stejně jako k chlapovi. To je pořád ta samá láska. Mockrát jsem přemýšlel nad tím, jak to vzniklo, že se začala láska takhle diferencovat. Dělit na dvě lásky. Jsou to myslím ty nebezpečné předsudky. Bytosti jsou křehké i silné, ať to jsou muži, nebo ženy. Jasně, že ženský svět je jiný než mužský, chemie funguje jinak, struktura jednání a přemýšlení je jiná. A tak doma máme chlapské hádky, a ne takovou tu hetero Itálii.

S Terkou jsme se potkali před lety v jedné epizodě pro Českou televizi. Tehdy končila konzervatoř. Je to šťavnatá mladá holka. Je to moc fajn setkání. Krásný bylo, když jsem si u focení plakátu uvědomil, že v sobě má velkou autenticitu. Zatímco já lovil výrazy, ona se jen zadívala a bylo to tam.

Myslím, že vřelý. Co nemusím, to jsou takové ty ženské hry, ale na druhou stranu máte na ně právo. Mozek máte jinak uzpůsobený. Mám rád ženy, které vědí, kdo jsou, věří si, váží si samy sebe a nehysterčí z toho, že nestíhají nebo se jim něco nepovede. Mám u nich rád vyrovnanost. Když je žena vyrovnaná, je silnější než nejsilnější chlap.

Naďu Konvalinkovou jsem si moc oblíbil. Je to přímá a empatická ženská, co má ráda život, legraci, myslím, že má pochopení pro spoustu věcí. Je hrozně vtipná, umí si ze sebe udělat srandu. Těším se, že ji poznám víc.

Zajímavé. Potkal jsem se i s panem Kaiserem a Lábusem a byl to pro mě jeden z nejzajímavějších profesních zážitků. Po odvysílání jsem viděl v televizi ostřejší diskusi mezi režisérem Sedláčkem a Sašou Vondrou. Ten s některými věcmi v Českém století nesouhlasil, ale prohlásil, že pozitivní je, že ho aspoň hrál mladý hezký Sklenář z Hradce. To je přece dobrej fór. (směje se)

Bylo mi asi dvanáct. Vždycky mi vadilo, že starší lidi podceňují moje dětské vzpomínky a vidění těch chvil. Pro mě jsou ale velmi podstatné. Vím, že jsme chodili s našima na náměstí. Pamatuju si vzájemnost, pomoc a nadšení lidí. A taky to vzrušení. S jedním vysokoškolským profesorem jsem chodil v noci vylepovat plakáty. Táta byl tehdy nemocný a na mě byl hrdý.

Měl jsem štěstí na profesora, pana Vladimíra Richtera. Začal se mnou skoro až na profesionální úrovni dělat barokní hudbu. Jako dětský soprán jsem měl ohromný rozsah. Točili jsme pro televizi, rozhlas. Jemu vděčím za zasvěcení do muziky. Tak, abych ji uměl vnímat, chápat, používat a vyjadřovat se jí. Přivedl mě taky do okruhu operních pěvců a ke starým hudebním nástrojům. A já mu bohužel, nebo bohudíky, zdrhnul k big beatu.

Já se zbláznil jako mladý kluk do Freddieho Mercuryho, do kapely, klubů, do divokého života. A tam jsem mu utekl. Díky tomu big beatu jsem si potrhal hlasovou techniku. I přes mutaci mi dlouho vydrželo kontratenorové zpívání, které dneska používá třeba Honza Mikušek nebo trochu Vojta Dyk. A to já si strhal big beatem. Dnes dělám výrazový zpěv, interpretační, takový šansonovo-rockový.

Dílem možná proto, že mě viděl jednou na koncertě, a dílem proto, že jsem spolužák jeho manželky Míši Hořejší, a ona mu o mně řekla. Ale bylo to skvělý období, ze kterého zůstala taky řada vydaných nahrávek. Byla to spolupráce na čtyři roky, jezdil jsem s ním turné Ohroženého druhu, pásmo Českého kalendáře a hlavně jsem hrál krásnou roli Štamgasta v Kudykamovi.

Dostal jsem od něj možnost zahrát si jednou samotného Kudykama. Byl to jeho i můj obrovský risk před vyprodanou Státní operou, ale vyšel a mně z toho zůstal největší jevištní zážitek.

Je to excentrická kapela herců z našeho Klicperova divadla. Založili jsme si ji z impulzu Davida Smečky před lety pro radost, máme kromě převzaté tvorby i hodně vlastní, je to kostýmovaná show se spoustou skečů a vařící energie. Tam zpívám a hraju na basu, je to kapela Mastix, se kterou jsme nedávno vydali desku. Máme ještě velké plány.

Fajn, ale pro rozlítanýho herce dost namáhavý. Radši hraju. Je to představení Oskar a růžová paní, se kterým jezdíme s Martinou Eliášovou po celé republice. Má už přes sto repríz. Je to hra o desetiletém klukovi, co umírá na leukemii, a stará se o něj starší bodrá paní. Jemu zbývá dvanáct dnů života. A ona vymyslí, že budou hrát hru, kdy při každém dni prožije deset let.

Za těch dvanáct dnů si projde celým životem, zažije lásku, rodinu, výchovu dětí i stárnutí s partnerkou. Umírá naplněn plnohodnotným životem a poznáním. Je to pro mě dlouhodobě nejzásadnější představení, které hrajeme na pozvání komukoliv.

Vidím to jednoduše. Zase je to téma plné zbytečných zabedněných farizejských předsudků. Já přece nejsem úchyl. Ať bych byl chlap, nebo žena, každý touží vychovat svého vlastního potomka nebo pomoci jinému dítěti. Nevím, jestli se nám podaří mít svého vlastního. Ale já už začal přemýšlet o tom, že mi dítě chybí.

Přicházím do období, kdy to v sobě víc a víc řeším, a přeju si, aby se povolily gay párům adopce. Rozhoduju se, že se do nějakých aktivit na jejich podporu také zapojím. Nepohybuju se sice běžně v gay komunitě, nevyhledávám ji nijak přednostně, ale tohle má smysl a chci to. U divadla, v umění, ale i jinde znám dost lidí, kteří takhle žijí a vychovávají dítě z předchozího manželství v ryze chlapském prostředí.

A vidím, že to není problém. Ty děti jsou šťastné. Rostou z nich fajn lidi, kluci i holky, a nevidím na nich nějaké následky „homovýchovy“. Syn si domů klidně přivede holku, protože ji má rád. Homosexualita přece není infekční, to je danost.

Stejně jako jinde chybí ten mužský. Vždyť i ti muži mají mámy, známé, kamarádky, jsou učitelky ve školkách i ve školách. To je zase zamindrákovaný kec, že u gayů není přítomný ženský prvek. Je všude, svět je plný ženských.

Chlap nebo ženská, obojí je mix obou druhů, přelévá se to v nich. Dal bych opravdu adopcím pro homosexuální páry jednou provždy zelenou. Kojeňáky jsou narvané dětmi, co nemají vůbec nic. Jen pár tet, co to dělají jako svou práci, i když věřím, že se ji snaží dělat co nejlíp. Ale nikdy to nemůže vynahradit klid a bezpečí rodiny, nebo prostě vlastního domova.

Nějak pořád není čas. Řekli jsme, že nejprve postavíme dům a pak ji uděláme. Pak zase, že musíme nějak přijít k penězům, protože když svatba, tak s hostinou. A to teď taky nějak není. A ono to nakonec není až tak důležité.

Všechny věci, co spolu podnikáme, nás spojují, třeba pod hypotékou a všemi smlouvami jsme podepsaní oba. Přijde mi zajímavější, že nás spojují skutky a smlouvy našich činů než podpis někde v kanclu. Ale jednou to samozřejmě uděláme.

Poměrně ano, zvlášť v létě, ale práce je moc, takže je to mnohdy vzácnost, sejít se doma. Chtěli jsme chalupu v podkrkonošském stylu, tak jsme si na zelené louce postavili něco jako repliku staršího stavení, s dřevěným štítem a s podkrovím.

Skvěle. Vůbec se nepotvrdilo to, že lidi z vesnice k nám budou mít odpor nebo nedůvěru. Přijali nás mezi sebe a pomáháme si navzájem. Podle mých zkušeností není vůbec žádný problém, když přijdou dva gayové třeba do vesnické hospody. Ti ryzí lidé rozlišují lidi na dobré a na sviňáky. Ne na teplouše a ty normální.

Kolem gayů panuje mnoho předsudků, které jsou ale předkládané a do úmoru opakované někým, kdo chce ubližovat, protože sám není šťastný a spokojený. Ty neřešené, pěstované mindráky a blbost jsou strašná a otravná věc.