Jan Přeučil: Pozitivní přístup k životu mám asi v genech

Plnovous mám kvůli jedné své roli. Dokončuju právě moc hezký film, který se jmenuje Cirkus Maximum a ve kterém hraju principála. I pro mě je to velký nezvyk, už se těším, až vousy oholím. Ještě to ale musím pár dní vydržet.

O životě a optimismu. Hlavním mottem toho filmu je věta, kterou tam jako principál říkám a kterou kdysi pronášel i jeden slavný ruský klaun: „Mládí nekoupíš, stáří neprodáš.“

To je pravda. Druhý film, který jsem právě dokončil, se přímo jmenuje Stáří není pro sraby. No, asi jsem dospěl do fáze, kdy budu hrát hlavně „pány ve vrcholném věku“. Ale to nevadí, budu je hrát se stejně velkou chutí, s jakou jsem hrál cokoliv jiného.

Navíc tento poslední film se asi hodně povedl. Já jsem ho sice ještě hotový neviděl, ale všichni ostatní kolegové se shodují, že je fakt dobrý.

Ono se není čemu divit, podílela se na něm velice dobrá sestava lidí – sešli jsme se tam spolu s Jirkou Krampolem, Luďkem Sobotou a Rudlou Hrušínským. Vzniklo z toho takové milé vyprávění.

Svým laděním to trochu připomíná starší francouzskou komedii, je to takový odlehčený film. Je to o čtyřech pánech, kteří si na sklonku života plní svá přání. Není tam ani trocha stresu.

Vypadá to, že vymanil. (směje se) V obou filmech hraju naopak velmi pozitivní role. Třeba v Cirkusu Maximum jsem dokonce milým a rozumným pánem, který moudře řídí chod celého podniku.

Nesmírně. Tatínek mě brával do cirkusu už jako malého. Je to pro mě veliká magie. Při natáčení jsem měl navíc možnost podívat se na něj i trochu zevnitř. Byli tam artisti, sjeli se k nám prakticky z celé Evropy a byli neuvěřitelní. Když člověk vidí jejich výkon, dokonalost a profesionalitu, musí před nimi smeknout klobouk.

Totéž platí i o žonglérech. A hlavně! Ze všech pořád vyzařuje optimismus, který jakýmsi obloukem předávají i divákům. Když mě tedy oslovil režisér Artur Kaiser, jestli bych tuto roli nevzal, přečetl jsem si scénář a řekl ano. Velmi mě to oslovilo.

Navíc jsem rád, že ten film po dlouhé době upozorní na něco, co tady kdysi mívalo obrovskou tradici a na co už se dnes postupně zapomíná.

Je fakt, že dnes je v módě propojovat divadlo s cirkusovým uměním, což výborně dělá právě kolega Rosťa Novák z La Putyka. Dělají to i další alternativní divadla, která mísí dohromady pohyb s hereckou aktivitou. Je to žádané.

Ostatně už když jsem v osmdesátých letech šéfoval činohře v Divadle Na Zábradlí, působila vedle mě i slavná pantomima Ladislava Fialky, která naši činohru ovlivňovala. Bylo neskutečně zajímavé sledovat, co všechno a s jakou silou dokážou ti lidé vyjádřit jen pomocí mimiky v obličeji a gest.

Já jsem ale měl na mysli něco jiného – cirkus v tom původním slova smyslu. Tedy kočovné společnosti, ve kterých vystupují kromě klaunů a žonglérů taky zvířata či krasojezdci.

No, nevím. Asi se nakonec našel jakýsi kompromis, který vyhovuje většině lidí. Já osobně si ale nemyslím, že by se v cirkusech zacházelo se zvířaty bůhvíjak zle. Naopak, myslím, že kdyby se měl každý bytový pejsek stejně dobře jako cirkusové zvíře, bylo by to úžasné.

Všechno se točilo naostro a naživo, což bylo taky fascinující. Na Letenské pláni vyrostlo během krátké chvíle obrovské cirkusové šapitó a tam jsme byli. Už jenom když jsem do toho prostoru vstoupil, měl jsem ohromující pocit. No a pak do arény nastoupili artisti a začalo se točit. Znovu říkám, ta jejich profesionalita byla obdivuhodná. Všichni ovládají svoje řemeslo na sto padesát procent.

Ano, i já jsem byl součástí některých scén, které nebyly úplně jednoduché. Nebudu ale prozrazovat všechno. (směje se)

Dobře jsme to ale zvládli, principál Ferdinand měl po celou dobu situaci dokonale pod dohledem. On je to totiž velice energický a optimistický muž, který zvládne snad úplně všechno.

Ano, to je pravda. Každému z těch letitých pánů se ve filmu plní nějaký dávný sen. A postava, kterou hraje Jirka Krampol, se chtěla celý život projet v závodním voze Ferrari. Přijel sem proto sám Emerson Fittipaldi, který hrál ve filmu sám sebe, a půjčil mu svoje auto. Bylo kolem toho hodně veselo.

Dobrodružnou scénu tam mám i já – lítám vysoko v oblacích ve vrtulníku. Rudla Hrušínský zase jezdí na tanku a Luděk Sobota byl poprvé v životě v nevěstinci. (směje se)

Víte co, můj sen už se dávno zhmotnil. Stalo se to před dvaadvaceti lety, když jsem se seznámil se svojí milovanou ženou Evičkou. Krátce předtím mi zemřela moje první manželka, Štěpánka Haničincová, a já jsem zůstal sám. A Evinka bydlela ve stejném domě naproti nám.

Evinka pro mě byla jako zjevení. Ze smrti Štěpánky jsem byl tehdy v šoku, navíc začala ohromná mediální spoušť, protože Štěpánka byla opravdu dáma, která vychovala řadu generací. Každý to řešil.

Byl jsem proto zavřený doma, když v tom se ozvalo lehounké zaťukání na dveře. Za nimi stála Evička a držela tácek s konvicí čaje a bábovkou. A řekla mi: „Sousede, teď budete potřebovat sílu.“ Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že vedle mě žije tato krásná dáma, o kterou se můžu opřít.

Tak tady už bych něco vymyslel. Protože velice rádi cestujeme a poznáváme nová místa, chtěli bychom se podívat někam, kde jsme ještě nebyli. Pravděpodobně bychom vyrazili na Nový Zéland a do Austrálie.

Určitě bychom se ještě chtěli podívat i do Řecka, a to na ostrov Thassos. Tam sice pravidelně jezdíme, ale teď už jsme tam dlouho nebyli. Je to ostrov, který sice není tak populární jako třeba Kréta, ale má svoji poetiku. Navíc je zelený, Řekové o něm říkají, že je to takový jejich Nový Zéland. Je tam navíc krásné moře, což já miluji. Vždycky se mi tam zvedne nálada.

My se s Evinkou držíme jednoho citátu, který jsme před lety objevili v knížce o zdravém životním stylu. Ten citát zní: „Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne.“ Myslím, že v této větě je obsaženo úplně všechno.

Od té doby, co jsme si tento citát přečetli, užíváme si naprosto každého okamžiku. Snažíme se o to jak v naší profesi, tak v osobním životě.

Docela ano. A pokud se přece jen objevil splín, našel jsem způsob, jak se ho zbavit. Výborné je třeba rozdýchat se. Dech je veliká magie. Jak říká pan profesor Nešpor: „Dech je tvůj dobrý kamarád.“ Takže když je nejhůř, jdu do svého pokoje a tam se rozdýchám. Pak ze mě všechno napětí spolehlivě spadne.

Rád si taky dám sklenku dobrého červeného vína. Ale to udělám až pozdě večer, když je hotovo – je to taková hezká odměna za všechno, co se v daném dni dělo. Navíc já mám asi obrovské štěstí v tom, že jsem zdědil optimistický přístup k životu po svém tatínkovi. Mám to zřejmě v genech.

Neměl. Jak je známo, v procesu s Miladou Horákovou byl odsouzený na doživotí, jen o vlásek unikl oprátce. V Leopoldově si nakonec odseděl patnáct let. Přesto ho to nezlomilo, byl věčný optimista. Skoro nikdy si na nic nestěžoval. Byl to pro mě obrovský životní příklad.

Tatínek se na mě za to nezlobil. Vůbec. Už byl tehdy zpátky ze žaláře a řekl mi: „Honzo, já tu tvou situaci chápu.“ Tím to bylo vyřešené.

Taková skoro úsměvná situace. Potkali jsme se tenkrát s ředitelem Divadla Na Zábradlí na toaletě a on mi najednou říká: „Rozhodl jsem se, že bys měl vstoupit do strany.“ Já jsem byl úplně v šoku, přišlo mi to jako hloupý vtip.

Šel jsem proto za politickou referentkou a řekl jí: „Podívejte se, můj tatínek byl ve vězení kvůli procesu s Miladou Horákovou, i já jsem si užil svoje. To přece není možné.“ A ona namítla: „Měl bys do strany vstoupit, aby ses mohl stát šéfem činohry a pomohl divadlu.“ A tak jsem to udělal. Nikdo jiný už totiž stejně nezbýval, všichni předchozí šéfové činohry emigrovali.

Uvažoval, ale jenom chvilku. Bylo to v roce 1968, když nás přijeli osvobodit bratři Sověti. Měl jsem tehdy tu možnost, protože jsem jezdil s Bláznovými zápisky do zahraničí, a to i na západ – třeba do západního Německa, Itálie nebo Švýcarska.

Nakonec jsem to ale neudělal. Převládl u mě pocit, že bych měl zůstat doma s rodinou. Navíc pro činoherce je jazyková bariéra velký problém.

Ne. Stal jsem se šéfem činohry Divadla Na Zábradlí a mohl jsem krýt záda řadě lidí. Hráli jsme díky tomu třeba hru Ífigeneia v Aulidě v režii Honzy Kačera, kterou přeložil Josef Topol. Tedy autor, který byl na indexu a absolutně zakázaný.

Mohl tam režírovat i Ewald Schorm, působil tam Jan Grossman. Povedlo se tam hodně věcí, a to přesto, že byl nad divadlem zostřený dohled. Vždycky se nám podařilo mít v inscenacích něco, co lidi chtěli slyšet, ale báli se o tom sami mluvit. Diváci se proto boxovali o lístky a stáli na ně fronty. Dodávali jsme jim tím trochu uvolnění a optimismu.

Kniha se jmenuje Deset klobouků Jana Přeučila a má celkem deset kapitol. Vzpomínám tam na dětství nebo na to, jak jsem nemohl jít studovat. Musel jsem se jít nejprve vyučit dřevomodelářem do ČKD Stalingrad, abych „smyl vinu svého otce“. Teprve pak jsem se mohl ucházet o studium na divadelní fakultě na AMU.

To je ostatně další kapitola, protože studium herectví pod Radovanem Lukavským byl můj největší splněný sen. Pak je tam kapitola o mém milovaném Divadle Na Zábradlí, kde jsem strávil svoje nejdelší angažmá a kde jsem potkal i pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Je tam pochopitelně i kapitola o Štěpánce a o Evičce, o mých zálibách... A podobným způsobem se formuje i ten dokumentární film.

Ne, zatímco u knihy jsem dělal korektury, ten film vzniká beze mě. Má to být jakési překvapení k mým pětaosmdesátým narozeninám, které budu mít letos. Jen vím, že tam budou rozhovory s mými blízkými, kolegy a studenty.

Tvůrci oslovili třeba herce z mého nejslavnějšího ročníku, který jsem kdy na akademii učil, tedy Karla Rodena, Ivanu Chýlkovou, Evu Holubovou, Veroniku Žilkovou nebo Vilmu Cibulkovou.

Letos to zaokrouhlím na pětaosmdesát, za každý rok mám jeden. Já mám klobouky velice rád. Mám je rád už od dob, kdy jsem byl ještě malý kluk. Paní učitelka zeměpisu nám totiž vždycky říkala: „Kluci a dívky, nezapomeňte, že s kloboukem v ruce projdete celým světem.“ Dodneška si to pamatuju.

A lásku ke kloboukům máme asi i v rodině, protože moje teta měla v Ječné ulici za první republiky kloboučnictví. Takže moje maminka nosila klobouky a nosil jsem je i já. Pamatuju si dokonce na svůj vůbec první klobouk. Jmenoval se Tatra a koupil jsem si ho v roce 1958, když jsem se jezdil učit do zmíněného ČKD. Od té doby už jsem klobouky nesundal.

Chystáme řadu představení pro děti s Evičkou. Kromě toho pořád hraju s Divadelní společností Háta a znovu se připravujeme na muzikál Kvítek mandragory v Divadle Broadway. Stále taky ještě jezdím s Bláznovými zápisky.

No a pak dělám individuální kurzy rétoriky. I to je důležité. Protože jedno anglické přísloví praví: „Člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: