Článek
Přes patnáct let jste spjatý s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, ale bydlel jste zároveň i v Praze, kde taky míváte práci. Pořád mezi oběma městy pendlujete?
Část pandemie jsme s manželkou strávili v Praze, ale moje domovské divadlo je samozřejmě v Ústí nad Labem, takže když zkoušíme, jsme tam.
Ale teď je žena na mateřské, takže jsme většinu času právě v Ústí. Do Prahy jezdím vždycky jen na skok, kvůli kamerovým zkouškám nebo natáčení, a hned se zase vracím zpátky k rodině.
Točíte teď něco?
Natáčím film Citlivý člověk podle stejnojmenné knihy Jáchyma Topola s režisérem Tomášem Kleinem a potom mě čeká krimisérie Octopus pro Českou televizi, kterou režíruje Jan Pachl.
Poprvé v životě jsem letos i něco odřekl. Bylo to na jaře, kdy už to bylo na spadnutí s narozením syna. Chtěl jsem být rodině co nejblíž.
Pokud jde o televizi, dlouho jste hrál v úspěšném seriálu Slunečná. Často se objevujete i v kriminálkách, kde většinou máte roli nějakého gaunera. Nechtěl byste někdy být na druhé straně zákona?
Se svým ksichtem toho asi moc jiného nenadělám! Nedávno mi napsal jeden známý: „Jakmile jsem tě v tom uviděl, už jsem nemusel čekat, kdo je vrah, to bylo jasný.“
Byla to pravda, i když zpočátku to tak vůbec nevypadalo. Vyšetřovatelem tedy asi nikdy nebudu, ledaže by někdo točil kriminálku, kde by bývalý zločinec pomáhal policii.
Jinou svobodu zažíváte, když je vám patnáct či dvacet, a jinou, když už se musíte starat o děti
Ale například v nové televizní minisérii Jitřní záře na Voyo to se mnou není tak jednoznačné. Myslím, že tak je to i v životě. Občas se někdo zachová špatně, aniž by chtěl nebo si to vůbec uvědomoval.
V Jitřní záři jsou takoví vlastně všichni. Nikdo v tom příběhu nemá absolutní pravdu, nikdo není jen dobrý nebo zlý.
Petra Bučková a Jan Plouhar hrají v minisérii Jitřní záře rodiče, kteří bojují s úřady o dceru.
Hrajete tam Karla, který chce se svojí partnerkou vychovávat dítě jinak, než je běžné. Začnou tím, že se dceru rozhodnou pojmenovat Jitřní záře. Jak snadno jste mu porozuměl? Zažil jste někdy podobně silnou touhu po svobodě, která by vedla až k potřebě odloučení od společnosti?
Myslím, že pocit svobody by člověk měl mít ve svobodné společnosti pořád. Touha po svobodě je přirozená věc, lidem je vlastní. Já se snažím být svobodný neustále, samozřejmě v rámci možností. Protože jinou svobodu zažíváte, když je vám patnáct či dvacet, a jinou, když už se musíte starat o děti. Svoboda tedy závisí na okolnostech.
Svobodu ducha by si ale měl člověk udržovat celý život. Ostatně tu jedinou vám nemůže nikdo vzít. Stejně tak vzpomínky, myšlenky, představy nebo emoce.
Do jaké míry vám tedy byl Karel blízký?
Když po společnosti člověk nic nechce, de facto si může žít, jak se mu líbí. V rámci zákona, samozřejmě. Ale neměl by vykládat, jak je nezávislý, a přitom systém využívat, nebo dokonce zneužívat.
Karel sice chce žít co nejvíc podle svého a brání se tomu, aby mu do toho stát moc mluvil, ale například od něj očekává pravidelnou podporu, ze které hradí některé svoje potřeby. Ve skutečnosti tedy nezávislý vůbec není.
Jmenuju se Jitřní záře. Nechodím do školy. Seriál hledá hranice normálnosti
Je to podobné, jako když třeba v osmnácti letech jezdíte po festivalech a mluvíte o svobodě, ale pak se vrátíte domů k rodičům a neřešíte nájem, zdravotní a sociální pojištění a všechny tyhle věci.
Samozřejmě se cítíte nezávislí a systém vám dopřává, abyste se tak cítili, ale stejně si musíte jednou uvědomit, že pračka nefunguje na kliku a voda do ní nepřiteče jen tak zničehonic.
Karel je tedy v něčem možná sympatický, jenže už dávno nemá věk na to, aby žil život jako osmnáctiletí kluci, kteří ještě nedošli k poznání, že nezávislost něco stojí. On už by k němu ale dojít měl, protože čeká rodinu.
Autoři čerpali ze skutečných osudů několika rodin v 90. letech, kdy se otevřely hranice a začalo sem ze zahraničí svobodně proudit umění, ale i různá náboženství a alternativní životní styly. Vnímal jste jako dospívající kluk tuto atmosféru?
Rozhodně to nešlo mimo mě. Na to, že mi v roce 2000 bylo teprve osmnáct let, jsem prožil 90. léta podobně jako spousta o něco starších lidí.
Atmosféra byla tehdy mnohem uvolněnější, a tak nikdo třeba neřešil, když jsem si v patnácti dal v Rockáči pivo, a podobně.
Dobu jsem tedy vnímal docela dost, poslouchal jsem všechnu tu muziku, která sem přicházela, a zažíval to, čemu se dnes říká „divoké devadesátky“.
Ostatně, vyrůstal jsem v rodině, kde se už za komunistů poslouchala zakázaná a tady obtížně dostupná muzika. Bydleli jsme blízko Polska, kam se to všechno ze Západu dostávalo dřív.
Divoké devadesátky jsem tedy prožil s velkým přesahem, přestože jsem byl ještě dost mladý. A dost divokej jsem tehdy byl i já sám.
Dnes už nám všechno to, co tehdy bylo nové, do značné míry zevšednělo. Myslíte, že se proto i víc respektujeme?
Rozhodně jsme k sobě tolerantnější. Jenže dnešní patnácti-šestnáctiletí jsou úplně jinde než my tenkrát. Řekl bych, že jsou mnohem svázanější, protože musí respektovat striktnější pravidla.
Takže to pivo si s partou v klubu nedají, leda tak někde tajně v parku. A s tím jim podle mě i leccos uniká.
RECENZE: Alternativci proti systému. Voyo konečně vyprodukovalo dobrý seriál
Máte dvanáctiletou dceru Emmu a v únoru se vám narodil syn Honzík. Změnilo vás nějak, když jste se stal tátou?
V každém člověku se s narozením dětí probudí větší pud sebezáchovy. Bez dětí jsem klidně lezl na skály a moc jsem se nezabýval tím, co všechno by se mohlo stát. Dnes už nad tím přemýšlím mnohem víc a občas se stane, že radši nelezu vůbec. Člověk se naučí větší zodpovědnosti.
Změnil jste se i ve vztahu k dětem?
To asi ne. Samozřejmě jsem se ale hned zařekl, že jako táta nebudu nikdy dělat věci, které jsem v dětství nesnášel.
Jaké to jsou?
Například že nebudu dětem utírat obličej poplivaným kapesníkem! (směje se) To jsme asi zažili všichni a nepotkal jsem nikoho, komu by to nevadilo.
Jednou jsem to ale Emmičce málem taky udělal. Naštěstí jsem se včas zarazil a místo toho ji poslal se umýt, nebo jsem ji možná i nechal být. Vždyť je to přece jedno. Děti se dělí na čisté a šťastné.
Zmínil jste, že jste měl divokou pubertu. Jaký jste byl jako dítě? Někde jsem se dočetla, že do dramaťáku vás doporučila paní učitelka na základce, protože jste se pořád vrtěl a „dělal ksichty“.
To je pravda. Myslím, že dnes se tomu říká ADHD. Chodil jsem na fotbalovou školu, a když jsem ze zdravotních důvodů musel přestat trénovat, už jsem nebyl při vyučování tak unavený a potřeboval jsem ze sebe tu nadbytečnou energii dostat.
Pořád jsem tedy něco dělal, takže jsem brzy měl od paní učitelky vytahané vlasy kolem uší. Ale ona byla skvělá! Měla nás ve třídě třicet kluků, tak to s námi neměla jednoduché.
Já jsem za to byl rád. Nedejbůh, aby mi něco psala do žákovské nebo něco řekla na třídních schůzkách rodičům. Doma by potom byl mnohem horší saigon, než když to se mnou vždycky vyřešila sama ve škole.
Pocházíte ze severní Moravy. Co vás přivedlo do Ústí nad Labem?
Po Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem šel nejdřív do Olomouce a pak jsem poslechl naši profesorku herectví, která říkala, že člověk by toho měl vyzkoušet co nejvíc, dokud je mladý a nemá rodinu, a v podstatě tu republiku nějakým způsobem prorajzovat.
Z Olomouce jsem se tedy vrátil do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. Pak jsem šel do Prahy a potom do Ústí nad Labem, kde jsem už zůstal.
Petra Bučková: Od chvíle, kdy jsem dělala zdravotního klauna, se neberu tak vážně
Během krize, kdy byla existence Činoherního studia kvůli rozhodnutím tehdejšího vedení města ohrožena, jsem byl ještě rok v Plzni. Přesto jsem v té době nazkoušel v Ústí tři inscenace, které jsme ale hráli v jiných prostorách.
V podstatě jsem odtamtud neodešel, protože jsme s mnoha kolegy doufali, že se to nějak vyřeší.
To muselo být dost náročné.
Bylo to hektické období. Platil jsem si byt v obou městech, ale nakonec jsem vlastně žil hlavně ve vlaku a každou chvíli přemýšlel, kde zrovna jsem a co tam dělám, jestli budu hrát, nebo zkoušet.
Paní profesorce jsem tedy splnil její přání, abychom v mládí prošli co nejvíc divadel, a v Ústí jsem zůstal, protože se tam s touhle partou cítím nejlíp. A přestože jsem pořád Moravák, stal se ze mě domestikovaný Ústečák.
V Ústí jste se stal na tři roky i uměleckým šéfem. Jak k tomu došlo?
Tehdy byla krize s městem už zažehnaná a mohli jsme začít znovu fungovat v budově divadla jako dřív.
Pro lidi, kteří celý život pracují s papíry a tabulkami, je velice jednoduché něco zničit. Ale dát potom lidi znovu dohromady, aby ten stroječek šlapal a kolečka na sebe nenarážela, to je mnohem obtížnější.
Po krizi to s námi vypadalo bledě. Někteří lidé mezitím odešli, někteří z toho všeho už byli dost unavení, do toho přišli noví…
A pořád se nám nedařilo postavit divadlo znovu na nohy. Bylo potřeba, aby ho někdo stmelil, ideálně někdo, kdo ho znal. Přijal jsem to jen na sezonu, ale nakonec z toho byly tři.
Asi se mi to povedlo, protože divadlo hraje dál, a v posledních letech tam vznikají zase hodně zajímavé věci. Takové zázraky, které se občas na jevišti stanou. Svůj úkol jsem tedy, myslím, splnil a divadlo předal novému uměleckému šéfovi Davidu Šiktancovi ve formě.
Myslíte, že si tuto pozici ještě někdy v životě někde zopakujete? Láká vás to?
Asi ne. Spousta lidí si možná řekne, že být uměleckým šéfem je skvělá věc, že si toho můžete pro divadlo spoustu navymýšlet…
Ale to bych se musel v podstatě vykašlat na herectví, a to nechci. Jsem herec, chci být na jevišti nebo před kamerou, tam je moje místo.
Oskar Hes: Někdy mám pocit, že přebírám zbytečně zodpovědnost za druhé
Jaká to pro vás byla zkušenost?
Byl jsem nakonec rád, že jsem našel člověka, kterému jsem to mohl předat! (směje se) Nechtěl jsem přestat hrát, a s tím to dohromady opravdu nejde.
Úřadoval jsem mezi zkouškami a představením, a když jsem si chtěl večer po představení dát pivo, tak jsem nemohl, protože dorazili i kolegové a kdekdo se mnou chtěl řešit problémy divadla a každý měl vždycky tisíc nápadů.
V Ústí jste teď uzavřeli sezonu premiérou hry známého ústeckého autora Josefa Formánka, která vznikla podle jeho románu Mluviti pravdu. Ten příběh sice vypadá jako bujná fantazie, jenže vznikl podle skutečnosti. Čím je pro vás zajímavý?
Je to opravdu napsané podle životního příběhu skutečného člověka. Je až k neuvěření, že někdo mohl prožít všechny velké dějinné zvraty 20. století, ale ony byly vlastně velmi rychlé.
Jak román, tak naše hra tak trochu připomínají americký film Forrest Gump, protože i náš hlavní hrdina všemi těmi událostmi tak zvláštně prochází…
Minulé století bylo hodně kruté a na tomto konkrétním osudu je zvlášť dobře vidět, co všechno je člověk schopen zvládnout a unést.