Jan Nedbal: Na sexismus jsem vysazený

Vidím, že máte pravou ruku v dlaze. Co se vám stalo?

Spadl jsem ve Stromovce z kola a zlomil si zápěstí.

Jde o váš první úraz?

Jako v  životě? To rozhodně ne, ale letos je to teprve druhý, většinou jich bývá víc. Ten první letošní ale moc nepočítám, protože šlo o zánět slepého střeva, a za to jsem nemohl. Minulý rok mě například potkaly přetržené vazy v koleni, ten předchozí taky. Každý rok něco.

Souvisí to někdy s prací?

Často, ale to aktuální zápěstí byla čistě volnočasová záležitost. A bohužel jsem byl střízlivý, kdybych si dal před cestou pivíčko, tak se mi určitě nic nestane.

Na rozdíl od skutečného Tomáše Tomana, kterého hrajete v minisérii Matematika zločinu. Ten se v opilosti dostal do rvačky a ta skončila nejednoznačným úmrtím jeho protivníka. Po letech za mřížemi je dnes už na svobodě a vy jste s ním prý zašel na pivo. Jak na vás naživo působil?

Sešel jsem se s ním víckrát, možná čtyřikrát. Předtím jsem si pouze poslechl stejnojmenný podcast, který připravila Magdalena Sodomková a Brit Jensen. Chtěl jsem znát jeho pohled na jeho příběh, jak celou věc prožíval a jak ho to ovlivnilo. Poprvé, když jsem mu zavolal, jsem mu do telefonu řekl: „Dobrý den, tady Honza Nedbal, já vás budu hrát, Tomáši. Měli bychom se potkat, mám na vás spoustu otázek.“

Tomáš se začal smát a říkal, ať mu tykám. Zašli jsme na pivo, já s sebou vzal notýsek a všechno jsem si zapisoval. Zajímaly mě třeba rozdíly mezi indonéskou a pankráckou věznicí, jak kauzu vnímala jeho rodina. Myslím, že další setkání už ho možná trochu štvala, ale nikdy to nedal najevo a měl se mnou trpělivost. Musím říct, že jsme se dost sblížili.

Šlo o vaši osobní iniciativu? Nebo vás zlanařila produkce?

Vůbec ne, byla to moje osobní iniciativa. Bez rešerše by to ani nešlo. Pokud ji herec neudělá, připravuje se o strašně moc informací, které sám z ničeho nevymyslí.

Když hrajete reálného člověka, navíc žijícího, je skvělé si jeho příběh poslechnout z první ruky než si ho číst někde na Wikipedii. Doteď jsem hrál buď úplně smyšlené, nebo historické postavy – ve druhém případě jsem se snažil zkontaktovat alespoň pozůstalé.

Víte, jestli už Tomáš minisérii zhlédl?

Viděli jsme ji společně při projekci pro štáb a zástupce reálné předlohy námětu, účastnila se i jeho maminka a sestra. Byl to velmi silný zážitek, jak pro mě, tak pro Tomáše a jeho rodinu. Došlo mi, jaká to pro Tomášovu maminku musí být úleva, že je její syn ve vězení už jen na plátně a celá kauza je teď pro ni pouhá vzpomínka.

Jak jste se do role vžil?

Chtěl jsem co nejvíc využít toho, že mám Tomáše k dispozici a můžu se od něj učit. To je, myslím, úžasná příležitost pro každého herce. Studoval jsem Tomášovu řeč těla, mimiku, způsob chůze a přemýšlení, tón hlasu nebo třeba frázování vět.

Signifikantní scéna pro mě v tomto směru byla ta, ve které ho převážejí z Indonésie zpátky do Česka. Když se tyto záběry objevily v televizních zprávách, celý národ měl Tomáše za psychopata, protože se na nich dost nepokrytě usmívá. Důvod jeho smíchu byl ale úplně jiný, než jaký se uváděl v tisku.

Šlo o to, že Tomášovi policisté nasadili jedna želízka už v Indonésii, a když měl v Česku vystoupit z letadla, přišel k němu policista s tím, že ho jménem republiky zatýkají. A dal mu ještě jedna pouta přes ta, která už měl. Tomáš se tomu začal strašně smát. Média ale pak vydala reportáž, ve které z něj udělala maniackého vraha bez špetky empatie, čímž mu neskutečně zavařila.

Emočně vyhraněných scén je v minisérii víc, v jeden moment vaší postavě i tečou slzy. Jak vnímáte tezi, že chlapi nepláčou?

A že holky patří do kuchyně? To jsou naprosto trapné stereotypy, nevím, co k tomu víc říct. Na sexismus jsem vysazený. Kdybych byl šest let neprávem zavřený, nemohl se vidět s nemocnou maminkou a jediným spojením se světem by mi byly dopisy a malé okénko, brečel bych taky.

Studoval jste si předem české vězeňské prostředí?

To jsem nemusel, protože jsme asi týden točili přímo na Pankráci. Byli jsme mezi vězni v běžném provozu, což byla velmi zajímavá zkušenost. Jsem za ni rád, málokdo dostane příležitost nacítit si to prostředí nanečisto a moct se bavit s personálem o tom, jak to za katrem funguje. Na takovém místě dokáže být týden překvapivě dlouhá doba.

Překvapilo vás něco o vězení, co jste předtím netušil?

Bavil jsem se tam s jednou zaměstnankyní a ptal se jí, jestli jsou na ni vězni hodní. Paradoxně mi řekla, že kluci jsou v pohodě a holky jsou větší potížistky. Vězenkyně si prý jdou častěji po krku.

V Matematice zločinu máte svou první hlavní roli, v posledních třech letech vaši tvář v televizi a filmu vídáme čím dál víc. Dotýká se vás nárůst popularity po osobní stránce?

V nějaké míře se mě samozřejmě dotýká, ale to člověk pozná většinou až ve chvíli, kdy vyjede mimo Prahu. V Praze je to všem jedno.

Osobně úplně nevyhledávám v běžném životě pozornost a zatím se mi ani nestalo nic nepříjemného, takže si troufám říct, že to celkem zvládám.

Utíkáte se schovat do lesa, jak je o  vás známo?

Přesně tak. Anebo utíkám na hřbitov.

Olšanské hřbitovy jste si ostatně zvolil jako lokaci pro své portrétní focení. Prý si tam chodíte číst…

Teď už ne, ale dřív jo, bydlel jsem totiž naproti nim a chodil jsem tam odpočívat. Tehdy jsem měl takové smutné období, občas jsem se na hřbitovy vloupával za tmy a procházel se mezi hroby. Připadal jsem si jako nějaký rozervaný básník. Tak snad mě teď za to nikdo nenapadne.

Ve filmu Bratři, který je ostře sledovanou premiérou letošního podzimu, ztvárňujete Ctirada Mašína z kontroverzní odbojářské skupiny. Obáváte se pravděpodobně bouřlivých reakcí diváků?

Nebojím se jich, vlastně se na ně těším. Film nenahrává ani jednomu názorovému táboru, snaží se držet historických faktů, odvyprávět příběh kluků s neskutečnou odvahou, navíc ve složitých padesátých letech.

Já se narodil v roce 1990, takže mi nepřísluší jejich činy komentovat.

V historických projektech se objevujete poměrně často, hrajete i  v  připravovaných Vlnách režiséra Jiřího Mádla. Měl jste někdy pocit, že patříte do jiné doby?

Máma mi říká, že jsem se narodil do špatné doby. Rozhodně bych se chtěl narodit v době před internetem i elektřinou. Bylo by mi strašně dobře, kdybych mohl pracovat rukama a bydlet v lese.

To stále můžete realizovat…

Je to to jediné, na co aktuálně šetřím. Na byt si v dnešní době už asi nevydělám, i kdybych dělal bůhvíco, ale chatu bych si pořídit mohl.