Jan Nedbal: Dnešní zpochybňování Mašínů považuju za obrovskou nespravedlnost

Myslím, že to bylo spíš tím, že mám opravdu odmalička moc rád přírodu, hlavně hory. S mamkou jsme jezdili na běžkách, já později i na snowboardu… Když jsem byl na horách, byl jsem šťastný. Nejen v zimě, ale i v létě, protože to jsem zase lezl po skalách, dokonce závodně, asi do šestnácti let.

V horách jsem tedy strávil od dětství spoustu času. Už tehdy mě přitahovala práce u horské služby, ale nejen to. Fascinovalo mě třeba, když jsem v Dolomitech viděl, jak vrtulníky dopravují zásoby na horské chaty… I to mi přišlo jako hrozně cool práce.

Rozhodl jsem se tedy pro zdravotní školu, abych se svému snu co nejvíc přiblížil. Pravda je, že jsem měl ještě jeden důvod, matematiku. Naivně jsem si myslel, že tam bude lehčí. Bohužel se mi to nepotvrdilo, měl jsem s ní potom velké problémy. Po maturitě jsem si chtěl udělat nástavbu na záchranáře a potom ještě ten pilotní průkaz.

Ne, to přišlo až později. Mě ta škola totiž nějak naštvala… moc mě to tam nebavilo, v mnoha směrech. Chodil jsem tedy za školu. Tehdy jsem i hrál na bicí v kapele a byl jsem vlastně pořád ve zkušebně.

Do čtvrťáku jsem to nějak dotáhl a v té době mě pak velká náhoda nasměrovala k herectví. Uviděl jsem plakát na konkurz do divadelního představení Romeo a Julie a jen tak z legrace jsem se rozhodl na něj jít. Byl to můj první hlubší kontakt s divadlem, načež jsem zjistil, že mě to extrémně baví.

Jediná možnost byla zkusit se dostat do Prahy na DAMU, protože doma v Děčíně jsem herectví nikde studovat nemohl. A dostal jsem se.

Možná ano, možná ne, nicméně to nikdy nezjistíme, protože jsem se vydal úplně jiným směrem. Ale jak nad tím znovu přemýšlím, vlastně mě to i teď trochu mrzí! Kdybych se nedostal na DAMU, nejspíš bych se o ten záchranářský kurz pokusil.

K horské službě mám dodnes obrovský respekt. Když jsme nedávno v Krkonoších točili film Poslední závod, bavil jsem se tam samozřejmě i s klukama z horské služby. Pro mě mají pořád obrovské charisma.

To je pravda! Zdravotníka jsem hrál v seriálu Sestřičky Modrý kód na Primě, teď točím pro Novu seriál Chlap, který je také z prostředí medicíny, a tam jsem dokonce povýšil na doktora.

Hodně lidí si myslí, že jsem takzvaně šel v jejích šlépějích, ale tak to nebylo, já se tam do velké míry fakt uklidil kvůli matice.

Vlastně to byla náhoda. Vždycky mě přitahovala Skandinávie, mám ji procestovanou celou, ale nejvíc mi asi přirostl k srdci Island. Byl jsem tam už několikrát, mám tam řadu přátel a v podstatě i svoji druhou rodinu, se kterou jsme si ohromně sedli. Navštěvujeme se, byli za mnou dokonce i u nás doma, v Děčíně…

Na Island jsem se chtěl podívat už odmalička. Pamatuju si, že když mi bylo jedenáct dvanáct let, našel jsem doma album Björk – a ta hudba mi naprosto učarovala. Bylo to jako sonická krajina, která se mi náhle otevřela.

Nikdy dřív jsem nic takového neslyšel, a ještě to v té islandštině znělo jako nějaké pohádky z jiných dob.

Šetřil jsem, a když jsem ve druháku na DAMU natočil reklamu pro Coca-Colu, okamžitě jsem honorář utratil za cestu na Island.

Boží! Spal jsem většinou pod širákem, protože se mi půjčený stan brzy rozpadl, a projel jsem celý Island, většinou stopem. Byl jsem naprosto fascinovaný. Začal jsem tedy pátrat, jestli bych tam nemohl přijet s Erasmem na studijní výměnu.

Provázela to obrovská byrokracie, nejdřív se musela navázat spolupráce s islandskou školou, ale na DAMU a v Erasmu mi vyšli ohromně vstříc. Nakonec jsem se tam bohužel nedostal.

Důležité ale je, že tahle možnost na DAMU stále trvá. V podstatě jsem dalším studentům prošlapal cestičku na Island.

Díky jednomu našemu studentskému představení v Disku, které režíroval Tore Vagn Lid. Byla to hra Kill Them All! Režíroval ji už v Oslu, v tamním národním divadle, a k nám přivezl takovou „pražskou verzi“. Zašel jsem za ním a zeptal se, jestli bych k nim nemohl přes Erasmus. Tentokrát to šlo naopak neuvěřitelně rychle. Odletěl jsem za týden.

Na stáži jsem byl tři měsíce, načež mi pak v divadle nabídli regulérní pracovní smlouvu. Vždy jsem nějakou dobu zkoušel a pak třeba na dva měsíce odletěl na Island, kde jsem si vydělával uklízením nebo jako barman.

V Norsku jsem zůstal nakonec dva roky, pendloval jsem mezi norským divadlem a Islandem, pracoval a cestoval… Bylo to naprosto úžasný.

Ten norský divadelní projekt byl celý v angličtině, takže kvůli tomu jsem se norsky učit nemusel. Něco jsem samozřejmě pochytil, ale myslím, že dnes rozumím víc islandsky než norsky. Nemluvím, ale docela dost toho odposlouchám.

Norština mi přijde proti islandštině docela těžká. Nevím proč, možná je to tím, že mi nepřipadá tak muzikální jako islandština, i když to je samozřejmě čistě můj subjektivní pohled. Do Islandu jsem se prostě zamiloval.

Lyžování jsem během let trochu odsunul, protože mám za sebou dvě zranění kolene, která mě docela omezují. Ale jak se mi jako malému klukovi zpočátku s maminkou na ty běžky nechtělo, tak jsem to pak při natáčení všechno zužitkoval.

Snad ano, i když kvůli tomu koleni je to možná troufalé tvrzení. Nevím, jestli bych si mohl dovolit ho takhle zatížit. Ale moc rád bych si to zkusil!

Na běžky jsme s mamkou jezdili hlavně do Bedřichova, na sjezdovky spíš do Harrachova, ale Benecko jsem samozřejmě znal. O Josefu Feistauerovi jsem neměl ani tušení. Přitom to byl velice šikovný lyžař, dobře se umístil na mistrovství světa, a dokonce se zúčastnil i olympiády.

Vtipné bylo, že v době, kdy běžel ten závod s Hančem, mu bylo teprve sedmnáct, zatímco mně bylo v době natáčení třicet.

To jsou asi děčínské geny po mamince. Když nás spolu někde v Praze potkají, myslí si, že spolu chodíme.

Musel jsem si dost zvykat. Jednak jsou široké jako dnešní sjezdové lyže, jednak nemají ani hrany a speciální skluznici. Jsou celé ze dřeva, sice nabroušeného a naleštěného, ale přece jen se kvůli tomu chovají trochu jinak.

Kromě toho nemají ani tu drážku uprostřed, která vede lyži, proto se nedají ovládat stejným způsobem, jak jsme dnes zvyklí. Nemůžete s nimi sekat obloučky ani skejtovat. Zato skvěle fungují v hlubokém sněhu při jízdě z kopce, to se chovají prakticky jako sjezdovky. Když tedy máte prostor pro velký oblouk. A to je velká krása, to bych vám přál zažít!

My jsme měli vlastně obrovské štěstí, že jsme točili během covidu, protože kvůli tomu kromě nás na horách vůbec nikdo nebyl. Mohly se tedy bez omezení dělat široké záběry dronem z výšky a z vysoko postavených kamer a nikdo kromě nás na záběrech není. Neumím si představit, jak by se to točilo dnes, protože v zimě bývá na horách pořád spousta lidí.

Asi ano, dokonce jsem se naučil telemark! To je původně norský lyžařský styl, kterým se dají dělat oblouky na lyžích s volnou patou, s poklekem na jedné noze… Docela mi to šlo, ale opravdu pěkný telemark umí třeba Vladimír Pokorný, který hraje Vrbatu.

Spíš to byly šťastné náhody. Začínající herec v Čechách si většinou nevybírá, na který casting půjde a na který ne. Možná to je ale tak, že člověk navenek vyzařuje, co má rád a co ho zajímá, a tím to k sobě nějak přitahuje. Takže v castingu nakonec uspěje.

Pro mě je důležité, aby se takovéto historické příběhy točily, protože lidi snadno zapomínají. A hlavně to jsou všechno role, na které se člověk musí nějak připravit i fyzicky, a to mi přijde zajímavé.

Letos v srpnu se to znovu rozjíždí, takže by film měl jít do kin někdy v příštím roce.

Posuzovat to zpětně po letech je problematické, nikdo jsme u toho nebyl… Jediný žijící svědek je dnes už jen Josef Mašín. Pro mě bratři Mašínové byli a jsou jednoznačně hrdinové. Dnešní zpochybňování považuju za obrovskou nespravedlnost.

Kvůli natáčení jsem si toho o nich už dost načetl, ale můj základní pohled na ně to nijak nezměnilo.

Dokonce jsme nedávno měli s mým kamarádem Oskarem Hesem tu čest potkat se s Josefem Mašínem v Německu. Vzal nás i do míst, kudy tenkrát utíkali. Oskar, což je můj spolubydlící a hlavně životní guru, bude hrát Josefa, já Ctirada.

Zhubnout jsem musel dost extrémně a v poměrně krátkém čase. Prakticky jsem se vyhladověl. Zajímal jsem se tehdy o to, jak to zvládají slavní hollywoodští herci, a zaujal mě Christian Bale, který kvůli roli přestal jíst a začal pít whisky.

Pil jsem tedy whisky, přes den jsem měl nanejvýš polívku, a když jsem měl hlad, dal jsem si kafe a cigaretu. Šlo to docela rychle, shodil jsem asi šest sedm kilo. Ale rozhodně to nikomu nedoporučuju, to je opravdu extrém, ať to nikdo nedělá!

Trvalo to asi měsíc a půl a v tomhle stavu jsem musel během natáčení vydržet jen deset dní. Takže moc dlouho ne.

Pro mě bylo ale obtížnější, když jsme se s Oskarem poprvé chystali na natáčení Mašínů, ještě než bylo odložené kvůli covidu. Museli jsme posilovat, nabrat docela dost svalů a kvůli tomu jsme měli docela brutální denní režim. Tři měsíce jsme nedělali skoro nic jiného, než že jsme cvičili a jedli. A protože spolu bydlíme a jsme skoro jako bráchové, vzájemně jsme se hecovali, plánovali společně jídelníček…

Z nějakých 55 kilo, které jsem měl při natáčení Zprávy, jsem se najednou dostal přes 70 kilo. Jenže natáčení se odložilo, a tak s tím musíme letos začít nanovo.

Omyl! Film má dvě části. V té první jsou Josef a Ctirad zdraví mladí kluci se sportovními postavami. Nebyli nijak extrémní svalovci, ale běhali, měli fyzičku. Jenže v druhé části, na útěku, už jsou šíleně vyzáblí. Skrývali se a neměli moc co jíst, živili se třeba zmrzlými tuříny, které našli v zimě na poli. Během měsíce na útěku šíleně zhubli, možná až třicet kilo.

Ne, podruhé už si ji dám trochu mírnější. Pro mě je ale paradoxně horší to nabírání, protože si musím natáhnout budík a každé dvě tři hodiny jíst, takže z jídla se stane úplné martyrium.

Může se vám hodit na Zboží.cz: