Jan Měšťák: Když už nemůžu, přidám

Přestože pracovní den čerstvého sedmdesátníka Jana Měšťáka má snad třicet hodin, je vždy trpělivý a v dobré náladě. „Chce to všechno správně skloubit, aby to šlapalo. Jsem obklopený týmem pozitivních lidí a je zajímavé, že mnoho z těch, kteří za mnou chodí s prosbou o pomoc, je podobně naladěných. Hned poznám, jaký pacient se bude dobře léčit a kde možná vzniknou díky přístupu drobné komplikace,“ říká lékař pověstný citem pro přirozenou krásu.

Ženu toužící vypadat jako Pamela Andersonová pošle s pokrčením ramen ke kolegovi, on ctí jemné linie, podtrhující nenápadně osobnost. I proto bývá zván do porot soutěží Miss…

„Je mnoho krásných dívek, které bych nepozval ani na kávu, jsou studené. A pak mi padne do oka jiná, není zdaleka tak nádherná, ale má osobní kouzlo, vnitřní bohatství. Takže si nemyslím, že dokonalost proporcí je pro úspěch ve vztazích rozhodující. Osobně preferuji štíhlou postavu, nevelká ňadra, spíš ocením dlouhé nohy a pevný zadeček. Ale sexappeal je v něčem jiném, hlavní je šarm, vřelost, empatie. Celkový dojem dotvářejí chůze, úsměv, oči… V očích najdu všechno.“

Estetické vnímání Jan Měšťák podědil asi po dědečkovi Rudolfovi, který patřil k průkopníkům české kinematografie. U filmu zůstal i jeho syn Jindřich a vnučka Marcela, zato vnuk Jan se rodinné tradici vymkl - hyperaktivního mladíka pohltil sport, pouze na hřišti vybil energii, kterou nedokázali zkrotit ani učitelé.

„Byl jsem velký uličník. Pořád jsem se pral, nosil dvojky i trojky z mravů a starší sestra, která na rozdíl ode mě dost četla, se pošklebovala, že budu hloupý. Já raději reprezentoval školu ve fotbale, atletice, řeckořímském zápase a od čtrnácti jsem hrál házenou a volejbal ve Slavii.”

Dostal se až do národního mužstva, zato o studiu nemohla být ani řeč, a tak se vyučil ve Fyzikálním ústavu ČSAV jemným mechanikem a souhrou náhod se podílel na vzniku prvního laseru u nás. „Teprve v šestnácti se ve mně něco zlomilo, bylo mi líto, že se maminka kvůli mně trápí. Po vyučení jsem se přihlásil na večerní gymnázium a chtěl jít dál na matfyz, jenže mě nevzali.“

Narukoval tedy do volejbalového družstva Dukly Kolín, kde ošetřoval spolubojovníky jako pomocná síla na marodce a hltal knížky o přírodních vědách. Vykrystalizoval mu tak nový směr zájmu, ovšem na Lékařskou fakultu UK se dostal jen do nultého ročníku. A tak v dílnách fakulty oblékl údržbářský plášť a s brašnou nářadí se ocitl leckde i na oddělení plastické chirurgie. Oblíbila si ho tam vrchní sestra a volala ho na všechny opravy zámků a klik, protože si vždycky hrál s dětskými pacienty a zajímal se o jejich trable.

„Moje cesta k operačnímu stolu byla klikatá a vedená podobnou intuicí, jakou se řídím v šachách. Udělám třeba první tři tahy, které vypadají zvenčí jako špatné ale čtvrtým vyhraju. V mém životě to tak bylo vždycky. Když se něco nepodařilo, zavřel jsem to a šel hned dál v naději, že vyjde něco jiného. Sport mě naučil vyhrávat i prohrávat, neúspěch jsem nikdy nebral jako konec světa. Jsem fatalista.“

Další studia už vitální mladík zvládal s prospěchovým stipendiem. Jeho umění jednat s lidmi vlídně a s úsměvem mu postupně otvíralo další dveře i srdce. „Líbí se mi aforismus: Do boje jdi vždy s úsměvem, protože mrtví, kteří se neusmívají, jsou oškliví. Člověk se nesmí cítit moc vysoko, poznal jsem i mezi dělníky spoustu inteligentních lidí, kteří mi konvenovali víc než leckdo s deseti tituly. Proto se nad nikoho nepovyšuji a na klinice zdravím každou uklízečku.“

Také věří, že šanci dosáhnout dobrých výsledků má každý, pokud projeví dostatek vůle a víry v sebe sama. Hlavní je podle něj mysl, která dokáže ovládnout i tělo. Díky tomu sestry na sále tvrdí, že je neunavitelný.

Už jako asistent na klinice plastické chirurgie ve vinohradské nemocnici provedl stovky operací novorozenců s rozštěpy patra, s nádory…, lidí s popáleninami, s prsty odříznutými cirkulárkou… „Dobrá škola. Tahle čistá chirurgie, kde se většinou neumírá, ale vracíte lidi do života, si mě získala natrvalo a nikdy jsem ji neopustil. To je základ mého medicínského myšlení.“

Po roce 1989 sbíral další zkušenosti v zahraničí, s kolegy privatizoval pražský Ústav lékařské kosmetiky a díky nabídce hraběcí rodiny Kolowratů před sedmnácti lety založil kliniku Esthé. I dnes doktor Měšťák provádí kolem osmi set operací ročně, z čehož řadu zdarma pro sociálně slabší pacienty nebo s vrozenými vadami. Věnuje se také charitě, podporuje řadu dětských nadací i organizaci pro ženy po rakovině prsu.

Před jeho ordinací je stále plno. Největší zájem je o vylepšení víček a nosů, pak o liposukce, omlazující operace obličeje a nová ňadra. Hodně chodí mladičké dívenky i ženy zralého věku, ale operoval i osmdesátiletou babičku a řadu mužů.

„Někdo tvrdí, že kosmetické operace jsou zbytečné. Nejsou. Myslím, že znám dobře ženy. Kolikrát se svěří se svým trápením až mně. A proměna psychiky, když pacientku zbavím letitého handicapu nebo povadlosti po dětech, je neuvěřitelná. Jindy stačí pár neznatelných zásahů v obličeji a starší dáma po odchodu manžela začne znovu naplno žít. To nemluvím o herečkách a zpěvačkách jako Helena Vondráčková, Petra Janů a další, které mohou po omlazení úspěšně pokračovat v kariéře.“

A na spokojenou ženu reaguje jinak i okolí. Jedné pacientce například odmítl vylepšit prsa, zdála se mu pěkná. Za čas přišla znovu a opět nepořídila. Do třetice přivedla manžela, který ji také považoval za hezkou. „Ale pochopil jsem, že ona má tu věc v hlavě jako problém a tak jsem jí vyhověl. Zvětšil jsem prsa jen malinko, nikdo to nepoznal, ale ona se rozsvítila štěstím. Ženy často nevědí, v čem je jejich zranitelnost a křehkost, proč v sobě nesou své trápení a neklid.“

Operací proměnil život i sedmdesátileté ženě, které kdysi řekla hloupá matka, že má velký nos a nevdá se. Nosila to v sobě dlouho… Jindy byl naopak iniciátorem bohatý partner, který si diktoval, jak má jeho přítelkyně vypadat. „Sám byl značně při těle, celý zpocený, rozestouplé zuby. Tak jsem ho upozornil, že zamyslet by se měl spíš nad svým vzhledem.”

„Po čase jsem ho málem nepoznal, zhubl a vypadal k světu. Povídá: Když jste mi dal ty kapky, šel jsem do sebe. Obecně mužům, které trápí pneumatika, místo liposukce doporučím sport. Najdou se i tací, kteří si přejí prodloužit mužskou chloubu, ty ale posílám jinam.“ Mnozí pacienti naopak přicházejí po zpackaných zákrocích z druhých klinik, leckdy v zoufalém psychickém stavu a s myšlenkou na sebevraždu. Jen loni takových opravoval přes padesát.

A jaké bylo opravdu nejkurióznější přání? „Přišel mi mail, zda bych nemohl pacientce dát do implantátu se silikonem popel zemřelého psího miláčka a ona by ho nosila na srdci. Jistě tušíte, co jsem odpověděl…“

Zažil už ledacos, za celou dobu své praxe si však nezvykl na utrpení a bolest. „Vadí mi, řečeno s nadsázkou, i píchat dětem injekce. Samozřejmostí pro mě je lidský přístup, mnohdy stačí vlídné slovo.“ To nejsou fráze, věřili byste třeba, že pan docent rok truchlil pro zemřelé morče?

Jeho osobnost spojuje víc protikladů a překvapení. Například se vymezuje proti trendu pravidelného pitného režimu. „Jako kluk jsem pil, jen když jsem měl žízeň, a za pití z láhve mi dávala maminka facku. Dnes piju tak půllitr denně. A na ulicích mi vadí, že i elegantní dámy chlemtají vodu na refýži. Petky jsou karikaturou dnešní světové ekonomiky. Jistě, na ledvinové kameny se pít musí, ale dehydratace jen tak nehrozí, tělo ve skutečnosti moc vody nepotřebuje.

Pití vody je módní droga a já nechci mít žádnou závislost, nepiju alkohol ani kávu. Jsem proti všemu, co by ovlivnilo můj život k závislosti. Dřív jsem byl na ženské, to přiznávám - a manželky mi to vyčítaly. Ale to sem nepatří…“

Mám opačný názor a ptám se, jaké to je pohybovat se stále mezi pěstěnými ženami? „Je pravda, že zájem cítím, něco ode mne chtějí… zažil jsem i stalking. Ale nesmím si to připouštět, jsem ženatý. Dnes mě osloví jen málokterá, mám takový blok, jinak bych si připadal jako slaboch. Být sám, možná bych se i v mých letech zamiloval…“

Jako základní vlastnosti plastického chirurga jmenuje sebevědomí a pokoru. „Sebevědomí musí mít, aby k zákroku přistoupil s jistotou, pokoru, aby neudělal něco špatně.“

Plastickým chirurgem se stal i jeho syn Ondřej. „Nenutil jsem ho, ani mu to nerozmlouval. Tak to mám se všemi dětmi. Když jsem se rozvedl, vychovával jsem je většinu času sám. Ve sportovním duchu, k vnímavosti a zároveň odolnosti. Neměl jsem na ně moc času, ale dal jsem jim své srdce a lásku k lidem i zvířatům, což dobře vnímaly. Vracel jsem se v noci z nemocnice a začala mi druhá šichta: pral jsem, žehlil a vařil. Snad jsem jim šel trochu příkladem… Občas jsem je pohladil, občas srovnal, ale neprotahoval jsem to.“

Dnes je mezi nimi velmi pevná vazba, respektují se. Jako hrdý táta se pochlubí synovými úspěchy u nás i ve světě, občas i společně operují. „Dostal pět grantů. Ale ani jeho cesta nebyla přímočará, kdysi měl problémy dostat se na gympl. Ve zpětném pohledu je to úplně jedno. Je génius a není vyloučeno, že bude jednou můj nástupce.“

Dcera Martina vystudovala indonesistiku, vdala se do Anglie a má tři děti. „Nejsem pro ně dědeček, ale Honzík. Slovo dědeček nesnáším, mám ho spojené s šouravým stařečkem a na toho se necítím. Možná i proto, že mám ještě relativně malou, šestnáctiletou dceru Terezku z druhého manželství.“

I ta je báječná a doktor Měšťák líčí, jak u ní uplatnil specifickou výchovnou metodu. „Ve druhé třídě měla velké problémy s psaním, potila se s vyplazeným jazykem, aby nepřetáhla, a nestíhala proto ani diktáty. Tak jsem řekl: Za dvojku ti dám padesátikorunu, za trojku stovku a za pětku dvě stě korun. Zvládla to v klidu a od čtvrté třídy to už s úsměvem odmítla.”

„V mém žebříčku hodnot jsou děti stále na prvním místě - když jsou v pořádku, nemůže mě nic na světě rozházet.“

Napadá mě, zda tenhle hyperaktivní člověk vůbec někdy zvolní. „Jedu pořád vysokým tempem, energie mám dost. Myslel jsem, že v sedmdesáti skončím s přednostováním plastiky v Nemocnici na Bulovce, ale poprosili mě ještě o dva roky. K tomu vedu doškolovák plastické chirurgie a dva dny v týdnu operuji v Esthé…“

Stále vstává v pět ráno a zacvičí si s činkami, které vlastnoručně vyrobil před padesáti lety! Snídá většinou vstoje, nemusí moc spát, jíst ani pít. „Možná nabírám energii ze vzduchu a slunce jako monfortisté. Večer ještě vyřídím maily a skouknu pár minut čehokoliv v televizi. Ale odpočinek se tomu říkat nedá, raději vyplním čas věcmi, které mě obohatí. Je důležité stále se na něco těšit. Jak někdo řekl: Krátce jsme živí na to, jak dlouho budeme mrtví.“

Sportuje i dnes, hlavně hraje volejbal, přestože má na triku řádku úrazů. „Už před lety lékaři řekli, že bych neměl cvičit. Chtěli mi operovat krční páteř, koleno, kyčel… Odmítám!“

Nedávno mu šlo dokonce o život. Měl vážné zdravotní problémy, které zvládl pozitivitou a silou mysli. „Ve vteřině jsem mohl zemřít, já se ale rozhodl, že se nic takového nestane, a postavil jsem medicínu úplně naruby. Moje víra byla tak velká, že se to povedlo. Každý jiný by v lepším případě ležel a léčil se, já ale věděl, že to překonám.“

S překonáváním sama sebe začal dávno. Už na medicíně trénoval před zkouškami tak, že několik nocí skoro nespal, a přesto se cítil svěží a s jasnou hlavou. „Později jsme hrávali s partou v tělocvičně sálovou minikopanou a po dvaceti minutách byli všichni úplně vydudaní. Padli na záda a jen oddychovali. Já byl taky vyčerpaný, přesto jsem vyšplhal po kovové tyči až ke stropu. Zjistil jsem, že když už nemůžu, najdu v sobě ještě něco a dokážu mnohem víc.“

Podle stejného vzorce běžel nedávno v Dubaji kilometr na plném slunci, v padesáti stupních a sáhl si opět na dno. „Mám šedou hlavu, ale uvnitř jsem pořád dost bláznivý,“ uzavírá upřímně.