Jan Kraus: Život se mnou je výhra v loterii

Domy opraveny, mozky z velké části stále v dezolátním stavu. Přesně obráceně, než jak jsem si to představoval.

Jednoduše: Zázraky se nedějí. Fašismus, socialismus, to je skoro padesát let intenzivní mravní a duševní devastace. Museli bychom být nadlidé, kdyby se to na nás neprojevilo. Navíc naše tradiční rovnostářství má v sobě ohromně silný kód závisti. Náhlá rozdílnost poměrů po tolika letech, kdy všichni vlastně neměli nic, žene závist do výbušné fáze. Dalším aspektem je deziluze, že po padesátce nespravedlivých let v nespravedlnosti vydatně pokračujeme.

Krásných. Byl jsem myší socialismu. Demokracie mi přinesla zcela jiný život. Od podnikání, divadla až po televizi. A osobní satisfakci. Že nejsem takové hovado, na jaké jsem za socialismu vypadal.

Na jednu stranu platí, že je věcí ČT, kdy, co a jak reprízuje. Na druhou stranu bych předpokládal, že to přinejmenším vysvětlí či projednají s dramaturgyní pořadu. Ne. Přijde rozhodnutí „programové rady“. Argumentace tiskového mluvčího pana Šíchy, že je to na Youtube a že by se na to stejně nikdo nedíval, je jen výrazem jeho hluboké nekompetence. Motiv změn dramaturgyni nikdy oficiálně sdělen nebyl, mě zaujalo, že jde zrovna o díly, kde jsou političky.

Nemusí jít ani o strach. Tipnul bych si třeba i něco jako: Katušce už nebudeme ubližovat... Nevím. Ale v každém případě se i třeba v pneu dílně a kdekoli v korektním pracovním prostředí sluší mluvit s těmi, co produkt vytvářejí. V televizi veřejné služby pak se samozřejmostí ještě větší. Argumenty, že staré díly repríz jsou sledovanější než novější, které jsem jako zdůvodnění četl, jsou podle čísel jednoznačně nepravdivé. Jak budu mít chvíli času, dám čísla sledovanosti, která to dokazují, na své webové stránky. Pokud jde o tyto argumenty, nabízí se tedy závěr: buď nefundovanost, nebo lež. Chatrný výběr...

Trochu jsem nad ní žasl. Směřoval jsem zcela jinam, ale nedostali jsme se tam, protože jsme uvízli na biomase. Pak jsem se ovšem dočetl v jejím rozhovoru s Bárou Tachecí, že cítila tu podprahovou agresi... To mě uklidnilo, že ji litovat nemusím.

Pokud vím, hlavním problémem byla exekuce sociálních dávek, v současné době se jedná o exekuci majetku dlužníků, takže myslím, že dnes už se nepohybuje na hraně zákona jako před časem. Jen samozřejmě doufám, že stejný postup platí i pro neromské dlužníky ve městě... Rád připomínám, že největší dluhy v této zemi nadělali Češi bílí jako křída. Často v límečcích a s kravatami a často šlo o miliardy.

To je náročná problematika. My nezvládneme ani jednodušší věci, natož tohle. Je to velmi citlivá oblast, ale rovnoprávnost platí i v nepříjemných věcech, jako jsou dluhy. Je ovšem rozdíl mezi dluhem rodiny, která se snaží spořit, hledá práci, žije skromně a její vůle je patrná, a rodiny, kde se žije v barech a hernách, o práci nikdo zájem nejeví a pak to svede na diskriminaci.

Protože Rady ČT jsou voleny jako politické kumpanie a kromě pár výjimek (například pánové Uhde a Voráč) v nich nejsou ctěné osobnosti, ale naopak lidé často bez vzdělání, profesního úspěchu, existenčního zázemí - o to víc poddajní politickým direktivám či touze něco si přivydělat. Ti mohou opravdu jen s malou pravděpodobností rozpoznat kvalitu kandidátů. Celé tzv. výběrové řízení je přece výsměch! Dvě stránky papíru, 15 minut si pokecáte a jdete řídit instituci, která disponuje šesti miliardami přímo od lidí!

Stejně jako v Německu. Nebo obdobně. Ze zákona vyjmenované instituce, sdružení, univerzity a politické strany. Také si nesou zodpovědnost za své konkrétní kandidáty, ti když udělají ostudu, tak především jim.

Pokud bych se řídil oblíbeným českým pořekadlem, že by se našel jistě horší - mohl bych být nadšený. Ale tvářit se dvacet let po převratu, že v zemi není někdo z mladší generace, s širším rozhledem, se zahraničními zkušenostmi, vzdělaný v oblasti moderních médií, trendů, je absurdní. Rozhodně nevnímám ve vývoji ČT za minulé období nic tak báječného či oceněníhodného, co by jednoznačně delegovalo znovuzvolení pana Janečka. Obávám se, že je to spíš výsledek prorůstání Rady ČT do vedení televize a opačně.

Jestli kritizuji nemilosrdně či milosrdně, je druhořadé. Jde o podstatu a přínější padně o to, kdo lže. Televize mi poskytla prostor - nikoli popularitu. Ta je, s dovolením, výsledkem mé práce. Podívejte se na Kateřinu Jacques. Taky dostala prostor, popularita je pak výhradně její.

Byl jsem dosud k České televizi loajální a považuji za samozřejmé, že se stejně bude chovat ke mně. Partneři jsou vždy dva. To nejcennější od ČT byla - a skutečně je -svoboda. Proto mě zásah do repríz překvapil. Způsob, jakým to ČT udělala, jako by byl vystřižený z fabriky z dob reálného socialismu. Rozhodnuto - hotovo. Proč? Nač? Co je ti do toho, mouřeníne? Když se ti to nelíbí, vypadni! Je to ale televize diváků, moje jako jejich, jako vedení. Zeptejme se majitelů, tedy koncesionářů, jak to řešit. Nejdřív diváci, pak vedení -v televizi veřejné služby.

Ano, za dalších dvacet, možná třicet let. I když vyvstává otázka, kam se globálně média vyvinou. Jak jsem se mohl přesvědčit, velká část novinářů nepochopí poměrně lapidární sdělení, takže ho pak, sice v dobré vůli, dezinterpretují. Další část vás pochopí dobře, ale dezinterpretuje záměrně. Dělají z vás, stejně jako třeba z politiků, kohokoli, co si myslí oni, že jste. Ironii rozpozná málokdo, hodně jich toho neví o čemkoli nic, protože zřejmě pořád jenom píšou. Pár dobrých novinářů tu je. Ale opravdu neobvykle málo. Stačí sledovat titulky. Často je v nich jednoznačně manipulativní podtext, který je ale v rozporu s obsahem textu.

Nepředpokládám to. Navíc jsem oddělený od dramaturgie pořadu. Hosty zajišťuje výhradně Simona Matásková. Pro mě největší osobnost castingu v českých televizích. Mluvila-li jste o popularitě, pak jí patří určitě 50 procent.

Měl jsem pár dní. Jakmile to je kolektivní móda, nebývá to pro mě. Chápu komunikační kanály jako prostředek dorozumívání mezi těmi, co se znají. „Přátelé“ z netu, co si sdělují, co měli k obědu nebo že venku zase lije -pro ty je Facebook záchranou. Jinak jsou ale zřejmě dost hotoví. Ovšem proti gustu žádný dišputát.

Pro mnoho lidí jediná cesta, jak vůbec navázat kontakt s někým jiným než sám se sebou. Mnoho lidí se tak poznalo se svými budoucími životními partnery, těžko to posoudím, když nejsem příliš kolektivní typ. Když kolektiv, tak na sedadlech. Diváky miluji a mám k nim respekt. Mají můj osud v rukou.

Usáma Bin Ládin. Hned bych to tam s ním vyřídil. Matásková ovšem není schopna ho sehnat. Je to její jediná slabina.

Překvapením je skoro každý, koho neznám. A neznám většinu z hostů. Lituji každého, kdo je na začátku nervózní a snažím se mu pomoci, aby se té hrůzy zbavil. Jinak to skočí i na mě.

Víceméně ne. Já se s nimi před pořadem ani po něm příliš nestýkám. Před pořadem záměrně, po pořadu jsem dost grogy.

Nejdou. Já nikdy nezpíval, jsem hluchý jako poleno. A nemohl jsem chtít být hercem, protože jsem jím byl od 10 let a bral jsem to jako výhodnou možnost, jak se zkusit uživit v hnusném systému.

Jáchym má konkrétní představu o začátku vlastní show na ledě, kdy efektním skokem přistane uprostřed haly a spustí ďábelské sólo na kytaru. Ukazoval mi ten skok v pokoji, nevidím to tak jednoznačně úspěšně. A to hru na kytaru jen markýroval divokými pohyby ruky přes pyžamo…

Pokud by se za mě styděl, musel by být blbým chlapečkem. Zatím na to nevypadá. Už proto, že všechno nasvědčuje tomu, že mě miluje jako já jeho. Jako miluji všechny své děti. Narodil se už exponovaným rodičům, a když nebude blbým chlapečkem, měl by se s tím srovnat. Taky jsem mohl být alkoholik a Ivanka na drogách...

Navrhuji jí opakovaně, ať napíše knížku o životě se mnou s doporučeným názvem: Výhra v loterii aneb Ráj na zemi. Zatím se k tomu nemá.

Naštěstí žiji jen ve své rodině, ale celkově myslím, že v rodině Krausových je odjakživa srandy nadprůměrně. Často proto, že bychom se jinak zbláznili, a také proto, že v takovém množství lidí se vždycky našel někdo, kdo problém úspěšně zesměšnil.

Dostal jsem ho jako dárek v Uvolněte se. Výtečné místo. Kousek od budoucí základny. Čili čistě spekulativní nákup. Prodám ho hned na začátku osidlování, než se zjistí, jak to na Měsíci za nic nestojí.

Pocit, že popularitu efektivně zužitkuji.

Výborně. Kromě držkopádu. Rád pracuji na Slovensku. Pokud jde o moje zkušenosti, jsou tam v mediální oblasti v mnoha ohledech výrazně před námi. Mladší lidé, umí formáty, žádné estrády s napsanými scénáři. I ser-vis pro vystupující je na dobré úrovni.

Když jsem hned v úvodu spadl z pódia do díry.

Miss je významnou a oblíbenou součástí průmyslového odvětví, kterému se říká showbyznys.

Rovnou si jí všimnu celé. Dokážu to. Prostě rovnou ji vidím kompletní. Lituji chlapy, co před sebou vidí jen prsa, zadek, nohy... Mluvící prsa, to by mě asi vyděsilo.

Ivanka Chýlková. Přitahuje mě víc než Země. A to je co říct.

Myslím si, že je to kec.

Ano, jsem tam jen „polodomácí“, takže se ke mně chovají nepoměrně slušněji a uctivěji. Asi jako my ke slovenským osobnostem. Slovenský bulvár dohromady o mě a mé rodině zatím nenapsal tolik prolhaného hnisu jako v Česku samotné pidlooké vydavatelství Bauermedia.

Nedávno přišel Poblitý svět s umělým oplodněním... Komerční lež. Živí se lží! Nejsem nějaký Skopalík, ředitel vydavatelství Bauermedia, abych s Ivankou musel na umělé oplodňování. Umím oplodnit pohledem, když na to přijde... Teda, aspoň jsem kdysi uměl.

Toho se nebojím.

Nesnáším filmování, ale občas mě něco strhne. Teď například film Tři sezóny v pekle. Pěkný scénář, důvěryhodný režisér.

Pána, který se jmenuje Jan Lukáš. Je to víceméně kladná postava. Proto mi ji také režisér Tomáš Mašín svěřil.

Spíš magnetem. Osobně to ale považuji za omyl. Jsem provařený jako komik talkshow, takže autentičnost mé postavy je - podle mě - ohrožena. Nejsem si jistý, jestli je v Česku někdo, koho zná tolik lidí tak důvěrně jako mě. Znají mé názory, manýry, chování, nevědomosti, vědomosti, nedostatky i klady. Z Uvolněte se. Herce znají jenom z rolí, politiky z politiky, novináře z textů či názorů. Ale mě znají ti, co se na to dívají, důkladně. Leckteré příbuzné tak dobře neznají. A teď najednou se na plátně objevím třeba jako farář... Divný, ne? Ačkoli faráře mi nikdo nenabízel. Spíš čerty.