Jan Kanyza: Nejsem stádní typ, jsem solitér

V posledních letech hlavně maluje a věnuje se práci pro rozhlas a načítání audioknih. Pohoda z něho jen sálá. Sešli jsme se v okamžiku, kdy mu do konce závěrečné části trilogie Stephena Kinga s názvem Konec hlídky zbývalo přečíst 32 stran.

„Doufám, že dneska knihu dokončíme. Včera jsem to motal tak, že dyslektik by vedle mě působil jako konferenciér z Las Vegas,“ říká s humorem sobě vlastním. A když už zmínil Ameriku, tam teď tři měsíce v roce bývá skoro jako doma. Navštěvuje dceru Barboru, která se provdala za příslušníka americké námořní pěchoty a s rodinou žije v Severní Karolíně.

Jo, kluci jsou dvojjazyční. Dcera je důsledná, i když to zatím není tak patrné, protože jednomu vnukovi je pět a druhému tři. Namluví toho dost, ale že by si dávali pozor…

Teď jsme tam s manželkou byli skoro tři měsíce, jinak by mi ta cesta nestála za to a nic bych si tam neužil. Na prázdniny se zase oni chystají k nám.

Společný program bývá docela barvitý. S klukama blbnu a pak s tím starším zalezeme do ateliéru a malujeme. Od dvou tří let mu to jde tak nádherně, až mám komplexy, že bych se na to sám měl vykašlat. Teď má zrovna období dinosaurů, ale jinak úžasně pracuje jenom s barvami. Dva obrazy jsme vytvořili rukou společnou a nerozdílnou.

Pořádně ji neznám, na to je moc veliká, ale během návštěv zjišťuji, že jsem docela rád Evropan.

Dcera s rodinou bydlí v malém městě, a pokud si chci koupit cigarety, musím jet 40 minut autem. Ne jako v Praze, že vyjdu z baráku a skočím si do trafiky. To mi vadí.

A taky tam nemají kavárny. Když dlouho jedete, občas narazíte na nějaký řetězec, kterým se vyhýbám jako čert kříži, protože jejich kafe, to je černá voda. Byl jsem šťastný, když jsem v New Yorku objevil italskou kavárnu.

Jinak je to velká země neomezených možností, ale já už jich vzhledem ke svému věku tolik nespatřuju. Už nepotřebuju cirkus zvaný kariéra, něčeho dosáhnout nebo něco vybudovat. Tam to lze, když je člověk mladý a šikovný.

Dokážu si představit, že kdybych tyto podmínky splňoval, věnoval bych se tam malování, kde jazyková bariéra není tak limitující.

Američani jsou tak vychovaní, je to jejich styl života, ale Evropa už je taky zasažena. Všechno se přepočítává na peníze, a to mně vadí. Všechno je zrychlené a život se odehrává na internetu.

Takové vynálezy jsou ale rakovinou společnosti, protože ji ničí. Lidi spolu komunikují přes nějaké mašinky, a když si zajdou do kavárny, sedí naproti sobě a koukají do mobilu.

Máte pravdu, teď si protiřečím. Vzdálenost mě k tomu donutila. Nemám ale internet ani Facebook.

Naopak. Je velmi komické, když mi ostatní říkají: Ty nemáš internet? Ty se máš. Namítnu, ať ho taky zahodí, jenže to prý není tak jednoduché. Tak ať si pak nestěžují!

Na síti jsem se něco naučil, ale jakmile mi začaly chodit různé vtipné e-maily, zase jsem se odpojil, abych neztrácel čas.

Člověk si nejdřív pořídí elektronickou mašinu a má radost, že se něco dozví. Je pravda, že informací, kterých jsou tam miliardy, nevstřebá za celý život. Místo odpočinku si zahraje hru, zase hledá informace, pak objeví jiné stránky…

Sedí u počítače a najednou někdo zvoní, tak si dá pauzu. Jde otevřít a tam stojí pošťák a nese mu první penzi. Najednou člověk zjistí, že u počítače prošvihl život.

To, že Paříž je centrum umění, je už jen legenda, protože to hlavní se odehrává v New Yorku. Ale malovat můžete na Vysočině nebo doma v kuchyni, to je úplně jedno.

Ne. To není tenis, kdy musíte začít v pěti, abyste to ve dvaceti dotáhla na Wimbledon. Je fakt, že nejkrásnější a nejčistší jsou kresby dítěte, které právě zjistilo, že tužka zanechává nějakou stopu. Dítě není zkažené žádnými zvyklostmi.

Já jsem taky začínal čmáranicemi a přes realistickou tvorbu jsem se dostal k nefigurativní tvorbě, které se věnuji asi od roku 1986.

Řeknu vám, co někdy v 60. letech minulého století prohlásil Pablo Picasso: Jestliže jste talentovaný a chudý a nikdo o vás neprojevuje zájem, tak rodina a nejbližší okolí vás považují za génia.

Jestliže svou profesí získáte peníze a slávu, tak už jste pro ně člověkem, který to takzvaně někam dotáhl. Tak si to přeberte.

Tvářím se, že to se mnou nic nedělá, ale opak je pravdou. Samozřejmě mě těší, když se lidé u obrazu zastaví a povídají si o něm, protože není umění jen obrazy malovat, ale také se na ně umět dívat. Když má člověk zájem, dá se to naučit.

Na výstavách vidím svoji práci pohromadě a ze správného úhlu, zatímco v ateliéru je naskládána u zdi bez ladu a skladu. Až v galerii kolikrát zjistím, že to není zase tak blbý.

Mám rád kolem sebe hezké věci a příjemné lidi, ale to asi nejsem sám. I dnes bych našel spoustu věcí, po kterých bych zatoužil, třeba obrazy, ale už to není kam dávat.

Většinou se shodneme a případné drobné rozdíly nás alespoň vybízejí k dialogu.

Moje žena radí každému a já to respektuju. Žít se podle toho nedá, ale spousta věcí, které vymysleli lidé před staletími, funguje. Pokud to vezmete jako určitý druh hry, může vás to oslovit, například když 18. června do pravého poledne vytrháte plevel na zahrádce, tak vyroste až za dlouho a hodně málo.

To víte, že mluví, ale marně.

Někdy u malování i stojím, když jde o dvoumetrový formát. Navíc můj ateliér je v pátém patře bez výtahu, takže mám pohybu, až to jednoho mrzí.

Vím, že posilovny existují, a tím to pro mě končí. Když je člověk nabitý energií, fungují mu klouby a metabolismus, to je něco jiného, to má chuť se hýbat. Jako kluk jsem hrál fotbal, ale hodně špatně, protože jsem byl rychlejší než balon. Tak jsem přešel na atletiku a jednu dobu jsem i boxoval.

Čerpám, jak tělo dovolí. To víte, ve dvaasedmdesáti není člověk žádný spartakiádní cvičenec.

Nechci, aby mi vlezla do hlavy, protože ji nemám rád. Dělá z lidí arogantní tvory odtržené od běžného života. Ale nemohu se jí úplně zbavit, protože se mě dotýká. Nemůžu zalézt do nějakého ráje, kde neexistuje.

Demokracie v prapůvodním smyslu, ta antická, byla funkční díky tomu, že v Řecku existovaly městské státy, kde se to dalo ukočírovat. Parlament zasedal na náměstí, kam měli všichni přístup. Jenže těžko lze ideální demokratické principy uhlídat v molochu jako je EU nebo USA.

To by byla cesta na hřbitov. Proč bych měl rezignovat, notabene kvůli nějaké politice?! To mi za to nestojí. Život má člověk jenom jeden a měl by ho využít. Není otázka, jak je dlouhý, ale jak ho naplníte.

Musím říct, že čtyřiadvacet hodin denně to netrvá, leccos mě dokáže pěkně vytočit. Ale jak můžu, vyhýbám se českému folkloru nechávat na sebe působit samá negativa a na všechno nadávat.

Ale nenaučím. Je to jedna z mých velkých nectností – mám podezření, že tajně pěstovaných. Chtěl bych všechno hned a dvakrát, ale někdy se člověk musí zakousnout, nechat se pohltit a činnosti věnovat potřebný čas a energii.

To máte pravdu. Když se mi nedaří při malování, můžu si dát pauzu a lehnout si na záda, ale tady nejde jen tak odejít ze studia, tady je trpělivost zapotřebí.

Když se daří, máte přece požitek ze všeho. Je to zvláštní uspokojení, a nemyslím tím ješitnost nebo falešné zadostiučinění, ale jakmile se vám něco podaří, vyplaví se endorfiny a cítíte se báječně.

V opačném případě je člověk napruzený a těžko pak okolí vysvětluje, že nevrlost směřuje sám na sebe, na svou neschopnost.

Na hubu (smích), abych to přečetl správně.

To je právě problém, protože když čtete jenom očima, neděláte chyby, nepřeřeknete se. Naštěstí si můžu vybírat tituly, které mě zajímají, protože audioknihy nejsou mým hlavním zdrojem obživy.

Trilogie s vysloužilým detektivem Billem Hodgesem si mě získala svou dramatičností a napětím, i když někdy sklouzává do popisného stylu, až si říkám, jestli to nepsal Tolstoj. King se vyžívá v líčení reálií – vybavením pokoje počínaje a detailním místopisem konče. Ale dá se to skousnout.

Ano, je to pochopitelné, jenže když už mám před mikrofonem nahozený řemen a jedu, a najednou narazím na popis křesla, ve kterém je důlek, a v tom křesle hlavní hrdina sedává, když se dívá na televizi, ve které vysílají takové a takové programy… To přece měli v popisu práce autoři 19. století.

Něco jsem od něj četl, ale na mě je moc dlouhý a psavý, což vnímám jako problém, pokud mám jeho knihy číst nahlas. Je v nich zkrátka moc písmenek.

Důležité pak je mít dostatek času a neztratit se v nich. Nečíst mechanicky, ale tak, abyste posluchači předala obsah a smysl a bylo poznat, že víte, o čem čtete.

Jsem už tak starý, že musím chodit připraven.

Mám limit dvaačtyřicet stránek. Kdo to nezná, tak se diví a říká: Vždyť já přečtu za noc celou knížku. No jo, ale v hlavě, ne nahlas.

Moc je nečtu, vlastně by mi stačila jenom jedna. Po týdnu už totiž nevím, kdo byl vrah, takže i příště vnímám příběh jako novinku, ve které jsou mi jen některé věci povědomé. Nemám takové logické myšlení jako čtenáři nebo posluchači, kteří už v polovině knihy pojmou podezření a stávají se sami detektivy.

Čítával jsem drsnou americkou školu Raymonda Chandlera nebo Daphne du Maurierové, což nejsou zrovna detektivky, ale něco na pomezí hororu. Co nemám rád, je science fiction a fantasy, kde chodí modří lidi a létají draci. To ani omylem.

Sakruju hodně, ale oni už mě znají a vědí, že jenom potřebuju upustit páru.

Mluvené slovo je fascinující médium. Televize nebo film vám ukazuje příběh i s obrázky, zatímco tady pouze svou interpretací vtahujete posluchače do děje a nutíte ho, aby si to, co slyší, promítal v hlavě.

Když se na něco díváte v televizi a odskočíte si uvařit kávu, kolikrát o nic nepřijdete. Ale rozhlas nebo audiokniha vás přiměje k tomu, abyste se soustředili.

Jako perský koberec do šatny a šampaňské? Nemám, oni by mi je stejně nesplnili. Navíc šampaňské nepiju, protože bublinky mi lezou do nosu.

Když nebyla práce. Ale já jsem si v životě neřekl o roli ani o výstavu a vždycky to nějak dopadlo. Neumím se sám prodat, i když moje profese je už sama o sobě lehce „prostituidní“.

Ne, já nejsem stádní typ, jsem solitér. Při práci respektuji pravidla společnosti, ale o sobě chci rozhodovat sám. Každý člověk je originál a měl by se toho držet, ať je truhlář, nebo herec. Takovým lidem fandím.

Ale já jsem se družil, až to hezké nebylo, ale s tím, s kým jsem chtěl. Z vojny jsem si přinesl v kádrovém posudku, že po umělecké stránce, jako konferenciér Armádního uměleckého souboru, jsem pracoval dobře, ale nezapojil jsem se do politického života.

Červeně jsem měl podtrženou větu: Pozor při povyšování. Což mi nevadilo, protože jsem se nikdy maršálem nebo generalissimem stát nechtěl.

Každý mužský je nějak ujetý. Něco mám, ale v trezoru. Na střelnici moc nechodím.

To jo. A hodně rychle.

Ten zrovna moc nestřílí, ale když vidím klasický western, říkám si: Jo, tam bych zapadl.