Jan Hrušínský: Vždy se stane něco, co mě srazí zpátky na zem

Koncem června herec skončil v nemocnici kvůli zdravotním komplikacím - pozn. redakce.

Nevidím v tom žádný handicap. Táta byl výjimečný herec i člověk. Takže nejen pro jeho syny, ale i pro celou řadu jiných herců, které by s ním chtěl někdo srovnávat, by to bylo těžké. Vždycky jsem tátu obdivoval a bylo mně úplně jedno, jestli si někdo myslel, že mám protekci. Když jsem začínal, říkalo se: Jo, ten Hrušínský, ten to má jednoduché!

V té době nastupovala normalizace a táta sám nesměl dělat. Takže by protekci potřeboval spíš on. Vlastně to bylo obráceně. Komunisti se tátu přes děti snažili vydírat. Mě například chtěli donutit, abych se táty veřejně zřekl a abych se přejmenoval. Prožívali jsme asi dvouleté ošklivé období, ale myslím, že těžší bylo pro rodiče než pro mě. Tehdy jsem si řekl, dobře, raději nebudu točit, a dva roky jsem na Barrandov nesměl. Ale pro tátu to muselo být hrozné.

Zaneprázdněný. Na mém vztahu k němu nic nemění, že neměl mnoho času. Když jsem byl malý kluk, on pracoval i patnáct šestnáct hodin denně. Točil dva tři filmy najednou a zkoušel velké role v divadle. Byl pod velkým zápřahem. Angažoval se i kolem událostí v roce 1968, předsedal filmovému a televiznímu svazu.

Krátce učil na DAMU, ale to mu bylo s normalizací zakázáno. A pak nuceně pobýval doma, protože nesměl pracovat. Myslím, že to snášel mnohem hůř než ten obrovský zápřah. Tehdy se mu díky rozhozené psychice začaly objevovat různé zdravotní potíže, protože ten tlak ze strany moci byl docela silný.

Mám dvě dcery, ale vychovával jsem i syna Nikolu z prvního manželství Milušky. Od dvou let žil s námi a já ho vždy bral jako svého. Mezi dětmi jsem nedělal žádný rozdíl. Snažil jsem se mít na děti víc času, než měl táta na nás.

Stejně jako on některé problémy příliš prožívám a neumím je hodit za hlavu. Ale s přibývajícím věkem dovedu předstírat, že jsem klidný. To jsem se naučil od něj.

Mnohem lépe než já. Taky nejsem rozený bavič, ale to táta taky nebyl. Byl spíš glosátor. Dovedl úžasně mlčet a to neumí každý. S ním mlčení nikdy nebylo nepříjemné. Nikdy jste se necítili tak, že byste něco museli říkat. V jeho přítomnosti se mlčelo dobře.

Možná díky tomu, že jsem viděl, jak je na tom psychicky v době, kdy já měl správně revoltovat a bouřit se, revolta neproběhla nijak prudce a brutálně. Ano, občas jsem mu přidělával starosti, ale spíš kvůli prospěchu na konzervatoři, než že bych proti němu vědomě vzdoroval. Tohle v tom jistě sehrálo svou roli.

Většinu věcí, o kterých jsem s ním nestihl mluvit, zjišťuju až teď, když máme vlastní divadlo. Věděl o něm všechno. Narodil se na jevišti, při představení mojí babičce Červíčkové. U divadla prošel vším. Pracoval i jako kulisák, působil jako autor, neboť psal detektivní hry s Josefem Kemrem, režíroval a hrál. Prostě vše, co se u divadla může dělat.

Co by na to asi táta řekl… Na to myslím často.

To máte pravdu. Když si vybavím jeho filmy ve věku, ve kterém je teď Kristýna, podobu vidím velmi silně. Hlavně na jevišti.

Ano, je to tak. Bára tu vypomáhá jako uvaděčka a zabývá se inzercí i plakáty. Rodinné divadlo prostě pokračuje.

Teď jste mě zaskočila, já to nikdy nepočítal. Ale tahle rodinná tradice se táhne už od poloviny 19. století.

Svým způsobem Arnošt Goldflam čerpal při psaní ze zkušeností naší rodiny a rodiny Červíčků a Budínských, kočovných herců.

Měl k dispozici paměti Ondřeje Červíčka a Kroniku rodu Hrušínských. Napsala ji Marie Valtrová, která se zabývá i kočovnou divadelní společností Červíčků. Takže ve hře je celá řada věcí autentických. A pak je tam několik míst, kde jen my víme, že se to týká naší rodiny. Diváci to netuší.

Ne, není důvod. Není to nic tak dramatického, aby to muselo plnit stránky novin.

Já bych taky rád chodil k panu Werichovi, ale to se mi už bohužel nepovede. A tak máme na Štědrý den otevřené dveře naopak my. Původně jsme se scházeli dva, pak tři, pak se k nám připojili další kamarádi a dnes je nás tak kolem deseti patnácti. Někdy i dvacet lidí se u nás dopoledne sejde. Musím říct, že zlaté prasátko jsem neviděl ani nepamatuju, protože si dost dopřáváme.

Mám několik dobrých přátel. Nejsou ale z divadelní branže. Je osvěžující se občas podívat i jinam.

Normální. Nevídáme se dennodenně, ale pokud se vidíme, myslím, že jsme docela rádi.

Víte co, život je takový, jaký je, a tak ho musíme brát. Dál bych se k tomu nevyjadřoval. S manželkou jsme spolu třicet let, a to v dobrém i ve zlém.

Ne, i když na ni vyvíjejí nátlak, aby odešla. Tamní pan šéf, co začal rozdávat výpovědi napravo nalevo, netuší nic o právních náležitostech, a tak u těch, kterým chtěl dát výpověď, neuspěl. Otázka je, jestli tam s ním budou chtít zůstat oni. Já bych tam nebyl ani minutu.

Jak říkal ten pan primátor, když byla celá Praha pod vodou: Situace je nadmíru výtečná. (usmívá se) Pro mě je už čtrnáct let prioritou Divadlo Na Jezerce. Teď jsem právě vstal od počítače, řeším situaci kolem hry Shylock. (Rozhovor proběhl v květnu - pozn. red.) Tu jsme měli začít zkoušet s Janem Třískou. Měl ale bohužel autohavárii a ke zkoušení nedošlo. O problémy není nouze a v soukromém divadle to platí dvojnásob.

To je asi možné stále, ne?

Ale to nebyla žádná chata. Byl to zděný dům, který jsme tehdy prodali za pět miliónů. A ty jsme s manželkou vložili do rozjíždějícího se divadla. Udělali jsme za to několik prvních inscenací. Dvě z nich, které vznikly hned v prvním roce, hrajeme dodnes. Hra Woodyho Allena „Zahraj to znovu, Same“ bude mít na podzim už tři sta repríz a „Takový žertík“ zaznamenala Česká televize, stejně jako později Gogolovu „Ženitbu“.

To jsem přenechal správci. Mě více zajímá kvalita divadla. Ale významnější nehody jsme zatím naštěstí neměli. I když čas od času voda neteče a prasklé žárovky taky řešíme. Taková svoboda, jakou jsem si zpočátku představoval, to opravdu není.

V tak velkém divadle, jako je Jezerka, řešíte denně tisíc věcí. Nezapomeňte, že tu pracuje přes 130 lidí. Je pravda, že jsem během těch let úplně ztratil hereckou ctižádost.

Ne. Naopak se spíš snažím víc času trávit v kanceláři a formovat divadlo zezadu. Ano, hraju v nějakých představeních, ale není to ani třetina toho, co máme na repertoáru. Spíš si jdu na jeviště odpočinout.

Žít se nedá jen bez vody a bez vzduchu. A bez svobody. Jinak asi beze všeho.

Od chvíle, kdy divadlo začalo být úspěšné. Kdyby nebylo úspěšné u diváků, šel bych dělat něco jiného.

Děkuji za optání, dluhy nemáme, tedy dluhy, které bychom sami způsobili. Ale jsme neúspěšní v získávání grantů a dotací. V tomhle jsou naši konkurenti lepší. Několikrát jsem už nad tím mávnul rukou a neřešil to. Naivně jsem si myslel, že když budeme dělat dobré divadlo, tak nás Praha podpoří. To jsem se spletl.

Hrají tu ti, které máme rádi a kterých si vážíme. Nechci se vyvyšovat a ukazovat divákům, jak jsme chytří a všechno víme lépe než oni. To je projev arogantní pýchy a ega, který bývá v některých divadlech podepřen právě jen veřejnými penězi.

Kdyby byli všichni na stejné startovací čáře, jako jsme my, a museli by divadlo financovat ze soukromých zdrojů, bylo by v Praze o dost kvalitnější, než je dnes.

Vždy se stane něco, co mě srazí zpátky na zem. Grantové komise sráží k zemi především chuť něco vytvářet. Ale víte co? Já jsem pro zrušení dotací pro všechna pražská divadla s výjimkou Národního divadla. Vždyť stejně jako my prodávají vstupenky! Nám říkají, že to bez dotací jde, tak ať to jednou zkusí.

Neskonalé štěstí.

Ano. A navíc v půlce června už dobíháme jako maratónští běžci, kteří jsou těsně před cílem a dál už nemůžou. Držíme se tedy prastaré herecké tradice, podle které se v létě nemá hrát.

Není nucená a tím je to jiné.

Odpovím trochu oklikou. S manželkou jsme prodali rodinný dům, který jsme sami postavili a měli ho moc rádi. Tehdy jsme neměli peníze na rozjezd divadla. Otvíraly se hranice a my byli šťastní, že můžeme cestovat. Češi přestávali být národem chalupářů. Byla to doba, kdy jsme se nestyděli za svého prezidenta a začínali jsme patřit mezi civilizované západní země.

Ale jak šla doba a poznávali jsme blíže české politiky, nad kterými by člověk pozvedl i více než jen obočí, všiml jsem si, že lidé zase prchají před realitou na chalupy. Chtějí být už zase ve světě, kam darebáci nesmí. A nám se stalo něco podobného. Už zase utíkáme na chalupu, zase do jižních Čech, jen o kus dál, na Třeboňsko.

Občas uvažuju o tom, že bych s tím nejradši seknul. V pražské kultuře nejsou pro podnikání rovné podmínky. A jestli bych divadlo někomu předával? To bych nikomu z rodiny nemohl udělat. Na to je mám všechny moc rád.