Jan Dolanský: Jak stárnu, vnímám, že je lepší mít děti brzo

Je mu teprve čtyřiatřicet, ale stihl už slušnou řádku rolí na prestižních pražských scénách včetně domovského Národního divadla, ve filmu i v seriálech a jeho hlášky provázené úžasnými hlasovými eskapádami na Prima Cool zná snad každý.

Je taky tátou čtyř dětí a manželem neméně úspěšné, o šest let starší herečky Lenky Vlasákové. Žijí v domku za Prahou a - jak se zdá - vše s nadhledem kloubí dohromady. Nešidí děti ani práci. Přitom z něho vyzařuje ohromná energie a radost ze života.

Stala se z toho už taková škatulka, nevím proč. Už můj táta měl stejné zařazení a hrál hodně lidi na okraji společnosti, zlouny. Takže si říkám, jestli to není dané nějak geneticky. Začalo to Sametovými vrahy s Jiřím Svobodou, vraždil jsem pumpičkou od kola, střílel, bodal nožem, ufetoval jsem holku… Už nespočítám, kolik jsem zabil lidí… Ale nevadí mi to, záporáci se hrají líp. Pokud to nezanechá nějaké šrámy na duši, proč ne? Je to rozhodně lepší než opakovat jen prince a milovníky.

Studoval jsem divadlo a to je asi základ. Ono se to nedá moc poměřovat, jde o dvě rozdílné disciplíny. Divadlo je živý organismus - přijdete v sedm, obléknete kostým a hrajete kontinuálně nějaký příběh, postavu. Líp, hůř, špatně, dobře… pokaždé jinak, podle kondice. Když zkazíte scénu při natáčení, vlastně se nic neděje, točí se na přeskáčku, často od konce, nevnímáte tolik vývoj postavy… Až pak z toho mocní čarodějové ve střižně vytvoří něco úplně jiného. Na druhou stranu si při natáčení můžete střihnout věci, na které máte v divadle šanci jen během zkoušek.

Maminka nás s bráchou tahala odmala do divadla, takže jsem to bral jako samozřejmost, nedovedl jsem si ani představit, že bych dělal něco jiného. Hrozně mě bavilo, jak se ti lidi převlékají a vlastně si celý život hrají. Ono to má později různá úskalí, nejde jen o legraci… ale baví mě to doteď, tak to snad bude dobré. První roli jsem dostal vlastně až na škole v tehdejším divadle Labyrint v představení Tabáková cesta, ještě se svým tátou. Ten to nakonec nedozkoušel, protože si zlomil nohu. Tehdy jsem pochopil, že v praxi je všechno jinak, než nás naučili, zkušenosti získáte teprve mezi lidmi, kteří něco odehráli.

Až na druhý pohled. Jako kluci jsme strašně zlobili, dělali hrozné vylomeniny, rvali se jako koně. Jednou jsme vlezli mámě na jeviště před začátkem představení a blbli na nějakých pytlích, lidi se smáli, jenže máma za to dostala šílenou pokutu a nám děsně vynadala. Ve škole z nás byli taky zoufalí, hned v první třídě nás paní učitelka musela pro vyrušování rozsadit, jenže my během hodin stejně cestovali a chodili si povídat. Rozdělili jsme se až později, když brácha šel na jazykovku, zatímco já nestíhal tempo a zůstal na obyčejné základce. Teď brácha dělá cestovní ruch, pořád cestuje a máme úplně perfektní vztah.

Ani ne. Máma prostě chtěla do Prahy. Do té doby se o nás starala společně s babičkou a dědou a chtěla už konečně žít samostatně. Nás v podstatě vychovala babička, což mělo své výhody. Vnoučata myslím berou prarodiče víc než rodiče, což vidím i na svých dětech. Lenka to měla podobně. Prarodiče mají víc času, nejsou tak hektičtí…

S námi hodně cestovali, jezdili jsme na chatu bez elektřiny, svítilo se svíčkami, voda se nosila z potůčku, děda psal deníky, na noc nám vytáhli šuplátka zpod svých postelí a my spali ve spacáku. S dědou jsme chodili krmit zvířata, dělal nám na stromech hnízda, vymýšlel hry a naučil nás sekat kosou i střílet ze vzduchovky, protože byl na Slovensku poľovník. Což máma nesnášela, žádná ženská nemá ráda zbraně. Ale pro nás nádhera, naučil nás věci, které by chlap měl umět.

Říkali mi jen, že budu nešťastný. Dnes už rozumím, co tím mysleli. Ale ani jeden z nich mi nic nezakazoval, já bych byl asi radikálnější. Naše povolání je hrozně vrtkavé, chvilku nahoře, chvilku dole. Něco se povede, něco ne, máte skvělou práci a pak nic - a nevíte proč. Ne že by člověk byl horší… Tak to je i s celým naším národem - člověk něco udělá, je za to oceněný, a pak chraň ruka páně, když se něco nepovede. Viz nedávno fotbalové EURO.

Takoví Irové jsou hrdý národ, nadšený už jen z toho, že se tam jejich manšaft dostal. A nosili ty kluky na ramenou, i když prohráli, jsou jejich. Naši vyhráli jeden zápas, mluvilo se o nich v superlativech, ale pak to projeli a všichni se k nim otočili zády se slovy, že jsou zbytečný tým a hrají mizerně. To my Češi v sobě máme.

Skvělé. Máme příklad v Sašovi Rašilovovi a Vandě Hybnerové. Člověka to nesmí unavit, nesmí se zaběhnout rutina. Mělo by ho to pořád bavit, aby zůstala svěžest. S Lenkou hrajeme v představení Na dotek, což je velmi lechtivá věc a beru jako výhru, že se dobře a dlouho známe. To mi pomáhá i s jinými herci, mám rád souborové divadlo, jaké jsem zažil šest let v Divadle Komedie. Přece jen pracujete s emocemi, které se neříkají na potkání. Je to stejné, jako když se sejdete s kamarády v hospodě. Pokud si přisednete k jinému stolu, chvíli trvá, než začnete být vtipná, zábavná.

Snažíme se to nedělat. Sice se navzájem sledujeme a chválíme, a když se trápíme a nevíme si rady, tak to spolu probíráme. Patří k tomu, že si dáváme dárky za premiéry - společné večeře, já nosím kytky, Lenka zase zlomvazky. Mít partnera z oboru je určitě výhoda, umí ocenit, že dva měsíce na něčem makáte, zkoušíte… Ale jinak si oba myslíme, že práce domů nepatří, tam chceme žít s rodinou soukromý život. Děti to nezajímá a ani by snad nemělo.

Myslím, že jo. Když takový anděl vystoupí z auta, tak se TO stane… Je to úžasná a krásná žena, chytrá, inteligentní. Vůbec nevím, jak jsem si ji zasloužil! Ani po těch skoro jedenácti letech si nelezeme na nervy. Jasně, všude asi někdy lítají talíře, při ostřejší výměně názorů, taky se nám to stalo, když jsme zrovna nebyli naladění na stejnou vlnu. Ale úplně výjimečně. Je dobré o problémech mluvit, komunikovat - a možná díky tomu, co děláme, je to pro nás snazší. Taky spolu máme hodně dětí, což staví věci trochu jinak… Snažíme se zkrátka hledat kompromisy.

Lenka je hrozně tolerantní jako žena i jako maminka. Už je zkušená a má v sobě klid a pohodu, nedělá z ničeho problém. Jiná máma by křičela: Vždyť se zamažeš! Nepokapej se zmrzlinou! To u nás neexistuje. Když si jde naše dítě hrát do kaluže a já na to upozorním, reaguje Lenka slovy: No tak tam je kaluž, a cos dělal ty jako malej? Děti si musí všechno samy osahat, i v přírodě to tak je, koťata taky blbnou. A když ta mláďata chvilku pozorujete, řeknete si, že jsou vlastně báječná, ta svoboda je pro ně strašně důležitá.

Nevím. Ženy si vybírají partnery, takže by to byla možná otázka pro Lenku. Asi jo, asi vycítila, jestli to je v pořádku. Já sám si říkal, že to je dobré. Jak stárnu, vnímám, že je lepší mít děti brzo, dokud je rodič mladý, protože má fůru síly a energie. Stíhá práci, stará se o děti a ještě je jim co k čemu. Kamarád, který si s nimi zahraje fotbal, což by v padesáti asi nezvládl. A dělá zároveň skopičiny. Já jsem pořád trochu puberťák a vedu je k lumpárnám. Lenka nás pak umravní všechny. Ona je zářným příkladem toho, že lze kariéru i velkou rodinu parádně skloubit - pracuje, točí filmy, je skvělá máma, manželka. A jde to. Ne, že ne. Věci přicházejí, a pokud člověk netlačí na pilu a nechá jim volný průběh, nějak se všechno srovná.

Myslím, že docela dobře. Má svého tátu, to je v pořádku, všechno funguje. Já jsem pro ni Honza. Někdy je to těžší, protože se zrovna ocitla v pubertě, což je bolestivá etapa pro dítě, které se tluče ode zdi ke zdi. Člověk musí mít velkou trpělivost, aby to vydýchal. Měl by se zbavit strachu a trochu to pustit. Když si vzpomenu, co jsem dělal já…! Já kdysi přešel Karlův most po venkovní straně, jezdil mezi vozy metra, za tramvají na oji… Jestli bude Max po mně, zešílím. Ale co čekat jiného?

Bez nich by to nešlo, jsou nezaplatitelné. Oba teď máme naštěstí dost práce, je fakt, že Lenka si brala malého i na natáčení, dokázala se soustředit na práci a v pauzách ho vyběhla nakojit. V tom ji, a vůbec vás ženy obdivuju, my chlapi tohle v sobě nemáme. Jistě, milujeme už miminko, ale opravdový vztah k dítěti získáme, až začne mluvit a stane se partnerem.

Zjistili jsme, že škola nemusí být jen o tom, že přijdete na třídní schůzku a dozvíte se známky. Tahle škola apeluje hlavně na rodiče a ti ji vlastně spoluvytvářejí, musí být zapojení, pomáhat. Třeba ve třetí třídě se seje obilí, pak se sklízí, mele a peče chleba. Což mi přijde užitečnější než dřít rovnice. Nebo se názorně připravují všechny svátky, i masopust a jarmarky. Rodiče se přitom poznají a spolupracují, takže děti pochopí, že je dobré fungovat společně. Nehraje se na jedince, jak je dnes obvyklé. Řekl bych, že je to důležité. Nehrát si na svém písečku u počítače.

To je mi jasné, v ní je budoucnost tohoto zkaženého světa. Jinak to asi nejde a jednou nás to, myslím, dožene. Komunikace jen přes počítač, všechny ty face booky… Já používám zřídka e-mail, kde mám tři sta nepřečtených dopisů, umím se dostat na internet a najít, co potřebuju, a do banky. Víc nechci. A víte, co je zvláštní? Ti počítačoví lidé jednou vypadnou z města, dostanou se k nám na chalupu, k ohni, a diví se, jaká je to paráda.

Na vesnici lidi žijí úplně jinými starostmi a vypadají jinak, tak nějak vyžehleně, vyčištěně. Nejsou přepadlí z práce, sice taky makají, vstávají brzo, musí nakrmit dobytek… Ale nenajdete ty malátné vrásčité postavy, co usínají v metru a neznají denní světlo. V přírodě je jistý prazáklad, řád, který městský člověk ke své škodě už léta ignoruje.

Odvezu děti na vlak a pak vezmu psa a jdeme se projít do lesa. Když je navíc po dešti, všechno nádherně voní. Je to pecka, strašně občerstvující, nabíjející. Vrátím se plný síly a mám chuť něco pořádného udělat. Někdo se nabírání energie ze stromů směje, Dušek mluví zase o kamenech. Já bych to nebral na lehkou váhu. Je každopádně velký rozdíl, když venčí Lenka - to vstanu, uvařím kafe, sednu si s ním na zahradu a jen pomalu se probouzím. Bavilo by mě i pořádně zahradničit a něco pěstovat, ale zatím na to nemám čas.

Na prkně se projedu rád na horách s dětmi, ale závodit už bych si netroufnul. Teď jsem si koupil motorku, šestistovku choppera Yamahu, žádné rychlé šídlo. Nejezdím jako blázen, tak osmdesátkou, kolem uší mi pěkně fouká vítr… Hrozně jsem se bál Lenčiny reakce. Trochu se divila, ovšem neudělala skandál, že chci připravit děti o tátu. Pronesla jen, že jsem jako malej kluk. A mně to přišlo geniální. Ještě se mnou nejela, dávám tomu čas…

Taky mě láká Karibik, jenže nerad lítám letadlem, tudíž bych potřeboval měsíc a půl volna na cestu lodí. Mám spoustu kamarádů nadšených jachtařů a uvažuju o kapitánských zkouškách. Dostal jsem radu, že nejlepší loď seženu právě v Karibiku - no a cestu zpět už bych prožil jako mořský vlk. Dneska existují různé přístroje, které zjistí počasí, takže plavba je bezpečná, nepotká vás bouře jako ve filmu, kdy vás převrátí tajfun a skončíte jako trosečník na neznámém ostrově. Dnes už neznámé ostrovy ani nejsou.

Možná ano. Jen musím přemluvit ženu a připravit na to děti… No, když už jsme sedli do karavanu, myslím, že je čas pokročit zase dál.

Musím chvilku popřemýšlet, jak to vlastně bude… Až skončíme natáčení, odjedu na tři týdny s rodinou na dovolenou. Tentokrát ne s karavanem jako jiné roky, protože nejmladšímu Johanovi je teprve rok. Vyrazíme tedy autem a pronajali jsme si dům v Chorvatsku. Až se vrátím, začnu hrát na Hradě Jindřicha IV., jako loni… A pak zase něco točím. Ale dost velkou část prázdnin budu odpočívat.

Adam se tu ocitl úplně omylem. Studoval v Anglii a poté, co mu zemřela tetička, se přijel podívat na dům, který mu odkázala. Zalíbilo se mu tady a rozhodl se sem přestěhovat, dům opraví a začne odtud podnikat - řídit dálkově počítačovou firmu v Edinburghu. Je fakt, že Zdenda (Zdeněk Troška, režisér - pozn. red.) vybral skutečně malebné jihočeské vesničky, takže chápu, že to prostředí člověka úplně nadchne a chce tu zůstat. Navíc Adam potká pěkné děvče, s kterým se ožení… Víc nemůžu prozradit.

Vůbec ne. To děvče hraje Lucka Vondráčková, což je moje spolužačka z konzervatoře a hráli jsme spolu už v Divadle Kalich. Takže pohoda. Ale hlavně rozhodlo, že jsem se Zdendou už točil pohádku Nejkrásnější hádanka a zažil při tom strašně příjemnou atmosféru. Dnes většina filmů a seriálů vzniká v děsném kalupu, proto tenhle bonus klidu a vlídného pracovního tempa dokážu ocenit. Když jsou lidi spokojení a nesedřou se, je to znát na výsledku. A scénář je příjemný, bude to myslím hrozně milá a úsměvná letní komedie ve stylu Slunce, seno…

Racek a Čechov vůbec je pro každého herce velká výzva, já se s ním setkal poprvé a byl to opravdu velký zážitek. Enron je naopak hra ze současnosti, o energetické společnosti, která zkrachovala v USA jako první, a pak se rozjela finanční krize. Hraju Andrewa Fastowa, jednoho z mozků, kteří vymysleli všechny ty bubliny, aby šel Enron nahoru a víceméně firmu vytunelovali.

Herecky jde o hodně velké rozpětí. Na podzim začnu zkoušet Shakespearova Troila a Kressidu, což je parádní klasika. Ale vlastně každá kvalitní role je fajn. Kdysi jsem moc toužil zahrát si Romea, což je už pasé. Stihl jsem ho jen v rádiu. No co, skvělých rolí, i ze současnosti, je tolik! Škoda že nemáme moc našich autorů, dobrý je snad jen Petr Zelenka. A taky doufám, že si zahraju zase někdy s Lenkou…

Je to dobrý způsob obživy a navíc škola, trénink. Záleží jistě na tom, co člověk od života čeká, asi by byla blbost tak strávit třicet let. Ale herci mají prostě hrát, stát co nejvíc na placu. Pokud si budete příliš vybírat a sedět doma, je to k ničemu. Za herce má mluvit jeho práce. Nemá cenu si jen povídat, jak by co mělo vypadat, co vše je třeba změnit. U stolu v hospodě se toho semele spousta. I jak to s touhle zemí povedeme dál. Ale je důležité něco dělat!