Jan Cina: Jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě

Stojíme před nepřítelem, kterého nikdo nezná. Všichni jsme vystaveni naprosto nové zkušenosti, kterou nikdo z nás nezažil. Nemůžeme se ani poučit od nikoho ve světě, protože jsou v tom namočení všichni.

Já osobně se chovám tak, abych nikoho neomezoval a abych se já zároveň necítil omezován. Řídím se selským rozumem: Pokud to jde, nechodím tam, kde je moc lidí, snažím se být co nejvíc v přírodě.

Zároveň rozumím lidem, kteří nesvobodu zažili a nepřejí si, aby jim „někdo shora“ nařizoval, jak se mají chovat.

Při natáčení jsem se o to snažil, ale představit si tu obrovskou sílu útlaku a ovládání, kdy byl jakýkoli vzdor brutálně zlikvidován, nedokážu. Asi se ale nezměnilo, že krize odkrývají charaktery lidí. Ukazuje to příběh, který hrajeme, a ukazuje to i současnost. Podmínky jsou jiné, ale to, podle čeho se člověk rozhoduje, když jde do tuhého, se nemění.

Teď jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě, a kdo do něj nezapadá, může se cítit mizerně.

Žijeme v jeho stínu všichni. Je jen na nás, jak moc se mu poddáme. Snažím se žít tak, abych šetřil tuhle planetu a nezatěžoval ekologický systém. Zbytečně neutrácím, nemusím si všechno koupit, co se třeba oblečení týče, hodně to omezuju.

Není mi jedno, co jím a jak to je zabalené. V naší části světa je obrovská nadprodukce, neznáme nedostatek. Většina lidí tady dosáhne na věci, které jsou v jiných částech světa velkým luxusem.

Rozumím, co myslíte. Spíš než s materiálním zabezpečením to ale souvisí s věkem. Přiznávám, že se mi nedaří špatně, nemám ale žádné velké nároky. Žijeme v podnájmu, takže bez hypotéky, máme ojeté auto, nemáme žádné velké výdaje.

Snad jídlo v dobré restauraci z dobrých surovin. Prostě zážitkové jídlo. A pak cestování.

Snažím se znovu objevovat Česko. Tím, že jsme si pořídili auto, jsme mobilnější. Je hezké podívat se zase do míst, kde jsem byl jako dítě s rodiči na výletě. Žasnu, jak ta místa rozkvétají, jak se chrání příroda.

Extrémy: zažil jsem místa, kde jsem byl úplně sám, i taková, kde bylo tolik návštěvníků, že to místo pro mě bylo téměř neviditelné.

Stalo se mi to třeba na Šumavě na výletě k pramenům Vltavy. Připomínalo to tam lidskou dálnici. Další překvapení bylo, kolik je v Čechách i na Moravě míst, kde se člověk skvěle nají, kde ho výborně pohostí a mají z toho radost.

Nedávný zážitek mám z Prostějova, kde jsem hrál Malého prince. Před představením jsem si šel koupit nějaké ovoce a několik lidí mě postupně zastavilo a chtělo si popovídat. Bylo to moc hezké, lidské.

Někdy se mi ale stane, že bych nejraději nikoho nepotkal, nikoho nepouštěl do své osobní zóny. Potom mi Péťa, můj partner, říká: „Tak se, prosím tě, na ty lidi aspoň usměj.“

Ani jedno na mně není na první pohled vidět (smích). Naopak bych si přál, kdyby si to ti, kdo mi přijdou říct, že se jim líbilo představení, kde jsem hrál, uvědomili. A bylo jim to vědomě jedno.

Aby pro ně bylo důležité to, co zažili při představení, nic dalšího. Věřím, že spousta lidí to tak má. Nenávistné reakce, které jste měla na mysli, nejspíš žijí v anonymních internetových diskusích. Ty programově nečtu, takže k nim nemám co říct.

Čtrnáct let. Kazíme všechny statistiky o trvání a rozpadu vztahů.

To víte, že byly. Jenže krize je buď zničující, nebo posilující. V našem případě platí a doufám, že bude platit, to druhé.

Prvním předpokladem je, že se musíte mít rádi. Bez toho to nejde (smích). Vedle těch zamilovaných věcí musí být součástí vztahu i ochota dát si s ním práci. Oprostit se od ublížených pocitů, že mi ten druhý nerozumí, je těžká práce.

Já třeba nerad uklízím. Péťa měl pocit, že ten nepořádek nevidím. Já ho ale vidím. Jen to neřeším tak rychle a efektivně jako on. Takže ho stačilo ubezpečit, že o tom bordelu vím taky a taky mi nevyhovuje.

A já jsem zároveň musel pochopit, že pro něj je úklid opravdu důležitý. Chce to snahu pochopit myšlení toho druhého.

Představit si to neumím. Poznal jsem lidi, kteří to tehdy zažili a byli perzekvovaní a věznění za to, že žili s někým, s kým nesměli. Je to děsivé i tím, že v jiných zemích to je nebo se stává aktuální. Podívejte se na Slovensko, na Polsko.

Herci museli žít v hrozné nejistotě. Mohli být kdykoli v divadelním angažmá i před kamerou vystřídáni někým, kdo byl politicky vhodnější.

V případě postavy, kterou hraju, režim využil jeho slabosti, tehdy trestné homosexuality, a donutil ho ke spolupráci. Nabídli mu za to skvělou hereckou kariéru, po které tak toužil. Kombinací strachu a ctižádosti podlehl.

Čím dál tím míň. Stále víc si vážím vztahů, osobního života. Ono to ale s kariérou souvisí: aby člověk dobře hrál, byl dobrým hercem, musí být sám se sebou v pohodě. Jen tak může plně nabírat vjemy a informace od jiných, jinak je jen „interpret“, takový maňásek.

Když jsem vystupoval ve Tváři, bylo to tak náročné, tolik jsem se do toho ponořil, že to narušilo i můj partnerský vztah. Žil jsem čtvrt roku ve stresu.

Určitě jsem se stal viditelnější. Dostával jsem spoustu ohlasů od lidí, u nichž jsem nečekal, že by je takový pořad zajímal. Díky němu jsem se dostal k zajímavým projektům, takže jsem za to vděčný.

Když jsem sám soutěžil, dělala to Iva Pazderková a dělala to skvěle – citlivě a zároveň zábavně. Já můžu účinkujícím nabídnout zkušenost s touhle soutěží a jejími záludnostmi. K mnoha z nich sám vzhlížím.

Báře Basikové jsem připomněl, že na její Gregorianu (album latinsky zpívaných duchovních písní z roku 1998) jsme tancovali v ZUŠ, vlastně jsem s ní trávil pubertu. K Erice Stárkové mám čistě fanouškovský vztah, je to úžasná herečka a žena.

Co bych mohl takovým osobnostem radit? Mohu se jen snažit jim předat, co jsem se v soutěži sám naučil a co by jim mohlo být užitečné.

Myslím, že za to mohl David Kraus, který vystupoval v první řadě. Několikrát byl na vystoupení naší kapely Olats otesoc, kterou jsme měli s Maruškou Doležalovou, byl to spíš kabaret. David nás viděl, bavilo ho to a řekl o mně týmu Tváře.

Oslovili mě už do první řady, ale tehdy jsem si nebyl jistý, zda se chci tímhle směrem vydat. Když jsem ale tu první řadu viděl, přišlo mi to profesionálně udělané. I účastníci mi říkali, jaký to pro ně byl mimořádný zážitek.

Na tu první, což byla Madonna: žena, hodně tance, kostým, který víc odhaloval, než zahaloval. Hození do vody bez záchranného kruhu.

Byl jsem v pár muzikálech, hrál jsem na Letních shakespearovských slavnostech a v Rubínu.

Přímo princ jsem moc nebyl. Spíš chuďas, který se vypracoval. Pak jsem byl čert. To se dětem líbilo, i když se mě proto některé bojí.

Šíleně smutná princezna z roku 1968. Část filmu se natáčela v Blatné, odkud pochází maminka, a já tam jako dítě trávil u babičky prázdniny. Shodou okolností teď hraju v divadelní adaptaci téhle pohádky ve Studiu DVA prince Václava.

A díky tomu jsem se setkal s Václavem Neckářem, jeho filmovým představitelem, kterého jsem tak obdivoval. Měl jsem tu čest s ním na jeho koncertě zpívat duet z toho filmu Znám jednu starou zahradu. Byl to pro mne neskutečný zážitek.

Ne, byla to pro mě bezvadná zkušenost, velká dabingová škola. Jen jsem s Erikou řešil, jestli ji nebude mrzet, že tam nemluví ona. A nejednou jsem jí volal o rady, „jak na ni“.

Humor unese hodně. Masový úspěch Mostu! vidím v tom, že promlouval jazykem rasistů a lidí s omezeným pohledem na svět a hrál si se všemi možnými klišé, ale pod tím vším bylo jasné info, že právě ten omezený pohled na svět a lidi je chybný.

Napůl. Doslova a do písmene. Jsem i pokrevně Rom jen napůl. Mám rád romskou kulturu, ale romsky neumím. Rád bych se dostal ke kořenům, které máme na Slovensku. Letos jsme tam chtěli podniknout velkou rodinnou výpravu, ale covid nám v tom zabránil.

To zní tak velkolepě, ale zatím mám za sebou dva. Oslovili mě z FOK (Symfonický orchestr hlavního města Prahy) s koncerty pro děti a celou rodinu. Jsem stálý posluchač stanice Vltava, vážná hudba do mě pořád proudí. Mám ji rád.

V podání živého orchestru mě fascinuje „hitovost“ některých skladeb, třeba při Ravelově Boleru je v sále atmosféra jako na stadionu při koncertu Rolling Stones. Právě děti na hudbu reagují velmi přirozeně a živelně.

Věnuju se jí míň, než bych chtěl. Z různých druhů cvičení jsem si posbíral to, co mi nejvíc vyhovuje a pomáhá, a z toho jsem si sestavil ranní rozcvičku. Když mám čas, snažím se chodit cvičit.

Mám rád kruhové tréninky. Víc než o fyzickou velkolepost, která u mě těžko nastane a ani po ní netoužím, mi jde o psychickou pohodu, zpevnění a řád. Hrál jsem teď celkem dost Malého prince, jako náhradu za jarní zrušená představení, což je pro mě hodně pohybově a energeticky náročné představení. Po té dlouhé pauze bez hraní to byla skutečná výzva.

No cítím ji. I když pořád vyzařuji nějaké chlapectví, už bych to rád přelomil do něčeho zralejšího, dospělejšího. Něco se rýsuje v Divadle Na Zábradlí. Od komerčnějších rolí „pro celou rodinu“ bych se rád vrátil k alterně, k hledání.

Během karantény jsem měl i nějaké autorské nápady. Jenže žijeme v tak zvláštní situaci, že zítra mohou být všechny plány vzhůru nohama.

Spíš se snažím najít si svoje místo. Pořád hledám, kdo vlastně jsem, co chci dělat, co dělat nechci, čemu věnovat energii, čemu ne. Snad se to všechno s těmi Kristovými lety propojí.

Jsme oba ve věku, kdy se rodiny zakládají, bylo by to logické i vzhledem k trvání našeho vztahu. V úvahu pro nás přichází jak pěstounská péče, tak adopce. Skamarádili jsme se s organizací Dobré víly, která má heslo Objetí je víc než hračka.

Navštěvují dětské domovy a tráví tam s dětmi čas, ne že by jim jen přinesli nějaké dárky. Snaží se je rozvíjet. Zatím jde o takové lehké oťukávání.

Může se vám hodit na Zboží.cz: