Článek
Nová obyvatelka výběhu u Státního hradu a zámku Český Krumlov, dvouletá medvědice Máša, přejíždí tlapou po mřížích, za kterými je zavřená.
„Takhle se hraje na harfu,“ komentuje to se smíchem pan Černý. Její stejně starý bratr Arno, na první pohled o dost větší, se postaví na zadní, opře tlapy o mříže a předvádí urostlé tělo. Už teď působí mohutně.
V roce 2017 zabavili obě půlroční medvíďata celníci na letišti v Ruzyni, protože dovozce neměl patřičná povolení. Nejdříve trávila delší čas v karanténě pražské zoo, pak byla přemístěna do zoologické zahrady v Olomouci a od července žijí ve zdejším medvědáriu.
„S největší pravděpodobností byli pašováni z Ruska pro nějaký cirkus a podle toho jim tam vybrali jména. Vůbec se mi nelíbí. Dáme jim jiná, která se hodí pro krumlovské bývalé zámecké pány,“ říká.
Zatímco si kolega fotí přes mříže medvědy, kteří musí být kvůli nám zavření, otec a syn Radek jim připravují hostinu. Dílky jablek, broskví, hroznové víno, mrkev, rajčata, podélně rozkrojené bochníky chlebů, které medvědář maže paštikou. Na hromadě vidím i několik buchet a závinů, také kelímky jogurtu.
Takový příděl mají dvakrát denně a třikrát dostávají pít. Samice přípravy neklidně pozoruje. Lomcuje mříží, už by chtěla ven. „Ona je živější, ale oba mají hodně energie,“ komentuje počínání chlupáčů Radek Černý.
Hostina připravená Janem Míšou Černým, rozmístěná na dvou hromadách, čeká na nedočkavé strávníky.
S obavami pozoruji, jak se Máša pokouší uvolnit kovovou zástrčku, která jistí zamřížovaný vchod do výběhu. „Nemůže mříž otevřít?“ zajímá mě. „Může,“ odpoví Radek, chlap jako hora.
„Aby to nebyla naše poslední služební cesta,“ poznamenám s poněkud křečovitým úsměvem a po zbytek pobytu v medvědím království, než do něho vběhnou jeho obyvatelé, bedlivě sleduji zvídavou slečnu…
Den před naší návštěvou prostory upravovali brigádníci, protože medvědi si uzpůsobovali výběh k obrazu svému neboli ho prozkoumávali a devastovali.
„Je už vzteklá, od sedmi ráno pobývají za mřížemi,“ vysvětluje Jan Černý. Jinak žijí volně venku, takže není divu, že se jim takové dočasné „vězení“ nelíbí.
Medvědí táta bere nachystané jogurty a nechává svěřence vylízat kelímky. Stereo krmení probíhá bleskurychle. Mléčný výrobek oba nadšeně konzumují. Při krmení bere ohledy spíš na Mášu. Arno je dominantnější a parťačce by její jogurt sežral.
Když odchováte medvěda od mláděte, bere vás jako svého. Nebojím se, ale mám před nimi respekt.
Toužím po společném portrétu. „Dávejte pozor, dovedou protáhnout packu pořádně daleko. Ten strach je tam vidět,“ komentuje Radek Černý se smíchem moji snahu co nejvíce se přiblížit k medvědům. Ti jsou v mžiku u mě.
Pózování s chlupáči, byť zavřenými, vydržím jen chvíli. Už nemá cenu dráždit je naší přítomností v jejich výběhu.
Beze strachu, ale s respektem
Zajímá mě, jestli se Jan Černý nebojí, že ho nováčkové, kteří zatím nejsou na chovatele zvyklí, napadnou.
V otcových šlépějích se jednou vydá syn Radek.
„Nesmíte se nechat. Když odchováte medvěda od mláděte, bere vás jako svého. Nebojím se, ale mám před nimi respekt,“ říká s pokorou. A kdyby přece jen měl pocit, že zvíře po něm jde?
„Nesmíte zmatkovat, neobrátit se zády, ale nenápadně, pomalinku couvat, nekoukat mu do očí a v klidu odcházet. Nedělat rychlé pohyby, protože tím byste se proměnila v kořist. Musíte respektovat jeho sílu a to, že jde o šelmu. K vzájemnému soužití je nutné být na sebe zvyklí. Vždy jsem měl medvědy vycvičené, chodili za mnou jako slepice. Teď je třeba, aby se to naučil i můj mladej, protože pak s nimi bude pracovat on.“
Tomu „mladému“ bylo 45 roků a jak sám říká – v jeho věku se táta medvědům věnoval už dvacet let. A vzhledem k tomu, že se otec zatím necítí na to, aby mohutným šelmám dal sbohem, má Radek Černý zaměstnání: pracuje jako kovář.
Máša s Arnem konečně dostali volnost a mezitím, co si povídáme, mapují terén. Velmi dobře cítí přítomnost sedmi brigádníků, kteří ve výběhu pracovali předešlý den.
Netrpěliví nebyli jen míšové, obývající hluboké ohrazené příkopy českokrumlovského zámku, ale také turisté nahoře na ochozech. V sezoně jich sem atraktivní podívaná na hodující, koupající se a kočkující šelmy i na jejich pěkné prostředí přiláká denně tisíce.
Čtyřiadvacetiletá Marie Terezie pochází z rakouského Innsbrucku. Chovatel jí říká princezna, neboť se tak chová. Musí žít na druhé straně rozpůleného výběhu, protože by dva nováčky považovala za vetřelce a mohla by jim ublížit.
Z dolu k medvědům
Původně Jan Černý pracoval jako horník, této profesi se věnoval 30 let, z toho 26 roků působil v grafitových krumlovských dolech. Prakticky po celou dobu měl medvědy coby „vedlejšák“.
Už jako klukovi se mu líbili českokrumlovští medvědi, často se na ně chodil dívat. Pochází z Rychtářova u Brloha, kde babička s dědou hospodařili a chovali všechno možné – od kachen až po koně. Zvídavý Honza obdivoval tvorbu malíře Zdeňka Buriana a také rodokapsy, příběhy z divočiny.
Jednou si stálého obdivovatele všiml zámecký ošetřovatel Stanislav Sámek. A čtrnáctiletý nadšenec mu začal každý den pomáhat. Později, když pan Sámek občas marodil, tak ho zastupoval, pochopitelně potajmu.
Pak došlo k neštěstí, kdy se ošetřovatel vypravil pro peněženku, která dětem spadla do výběhu, a medvěd ho pokousal. Janova výpomoc se hodila. Po nějaké době přišla tehdejší ředitelka zámku s klíči, a od té doby se o medvědy stará. Téměř 43 let!
Pašovaná medvíďata Arno a Máša našla domov v českokrumlovském medvědáriu. Medvědí „táta“ chce nechat odborníky prozkoumat jejich DNA, aby zjistili, zda se jedná o sestru s bratrem, nebo o šelmy z různých vrhů.
Nejdéle pečoval o Kateřinu a Petra Voka, rodiče hvězd televizních večerníčků Jakuba a Matěje, kteří nyní žijí v Berouně. Jejich třetí medvědí potomek Vojtěch již zemřel.
„Káťa s Vokem byli moji miláčkové, věnoval jsem se jim 32 let. Samec ochrnul, ke konci nemohl používat zadní nohy, chodil jsem ho otáčet, ale jeho utrpení bylo pro mě drastické. Tak jsem ho po třech měsících trápení nechal uspat,“ nesnaží se potlačit dojetí. „Je to stejné, jako bych nechal uspat bráchu,“ dodává.
Jsou někde pohřbení? „Ne, ale zůstali na zámku jako manželé a při prohlídce objektu ukazují průvodci návštěvníkům jejich vypreparované kůže. Jsou představováni coby páni z Českého Krumlova. Máme i takovou raritu: kostru Petra Voka, jedinou medvědí na zámku.“
Dárci a přátelé
Svoje svěřence očividně miluje, ale jak zjišťuji, neméně důležitou stránkou osobnosti pana Černého je obchodní duch, protože tyhle šelmy mají nevídaný apetit.
Státní hrad a zámek platí za 180 krabic mléka, vodu, elektřinu a provoz, ostatní obstarává Jan Černý pomocí sponzorů. Ovšem tohle slovo považuje za sprosté, a proto mluví o medvědích přátelích či dárcích. Jen medu dokázali Káťa s Vokem zbaštit 540 kilogramů ročně! Ten jim dodávají Jan Dokoupil a Milena Hanzalová.
„Každej nadává na Pražáky, a přitom dárci jsou většinou Pražáci,“ konstatuje spokojeně. Už léta pravidelně přispívá známá pražská restaurace U Medvídků.
Zdejší šelmy se dožívají o třetinu delšího věku než v zoo či ve volné přírodě. „Když nás navštíví domov důchodců, po jejich rautu jen závistivě pošilhávají.“
„Na autě vozím reklamu českokrumlovské Jednoty Terno, která významně pomáhá. Dostáváme od nich denně tři až čtyři bedny ovoce a zeleniny. Furt je to pro tři medvědy málo. Jsou mimořádně žraví. Ale před nimi smekám, tak se nezachová žádný velký obchodní dům. Když nás navštíví domov důchodců, po jejich rautu jen závistivě pošilhávají.“
Firma z Českých Budějovic NaturaMed jim letos věnovala šek na sto tisíc korun a za ně pak dodá nejdůležitější doplňky stravy, co potřebují. Jedna lahvička (250 ml) obsahuje jednoho lososa, jde o čistý výtažek z nich – rybí tuk.
S dárci to medvědář opravdu umí, mnohé si hýčká přes třicet let. Nejlepší důkaz zdejší kvalitní stravy se jmenuje Marie Terezie, krásně huňatá, důstojná medvědice, o které mluví jako o dámě.
S kolegou obdivujeme její lesklou srst. Není zásluhou pouze vyváženého jídelníčku, ale také vhodného pití. Nejde jen o obyčejnou vodu, nýbrž o speciální nápoj. Obsahuje mléko, med, rybí tuk, omega 3, vitaminy A, D, E a Roboran h, přípravek pro kožešinová zvířata, aby měla hezkou a zdravou srst.
Nesmí být nemocný
Do medvědária chodí čtyřikrát denně, ve vedrech i sedmkrát. Která žena by vydržela vedle takového nadšence, co nosí i z procházky mlíčí pro své miláčky, a bez nároku na dovolenou? Manželka, bývalá veterinářka-technička, nyní v důchodu, s ním žije 48 let. „Miluje zvířata, takže má pochopení,“ konstatuje věcně.
A co když přijde nemoc? „Nesmím být nemocný. Jen s těžkým srdcem bych přenechal starost o ně synovi. Měl bych strach, jak to zvládnou. Když tu se mnou je, tak mu radím, snažím se nebuzerovat ho. Ale spíš buzeruju!“ směje se.
K vzájemnému soužití je nutné si na sebe zvyknout. „Vždy jsem měl medvědy vycvičené, chodili za mnou jako slepice. Teď je třeba, aby se to naučil i můj mladej, protože pak s nimi bude pracovat on.“
Raději řeč stáčí na zdraví medvědů, jejichž stav kontroluje sám a pozná, když je něco trápí. Pochlubí se i zdravým chrupem svěřenců, který ovlivňuje výživou.
„Vokovi bylo 32 let, měl všechny zuby a úplně bílé. Až se veterináři divili.“ Zdejší šelmy se dožívají o třetinu delšího věku než v zoo či ve volné přírodě…
Může být medvěd nachlazený? „Ano, tehdy, když navlhne a fouká ledový vítr, zvířatům vadí průvan. Na mříže dáme plechy, hodně slámy, aby měla přirozené teplo. Ani na noc je nezavíráme, pokud chtějí, zalezou si do svých doupat, pelíšků se slámou, kde spokojeně vegetí. Říkám, že gaučujou.“
V zajetí se k zimnímu spánku neukládají, protože jsou celoročně krmení. Ven chodí podle potřeby, s chutí se vyválejí ve sněhu.
Dvounohý míša
Díky mnohaleté praxi umí medvědář vyzrát i na letní pařáky. Ve výběhu mají prostorný bazén, v němž řádí, nebo si užívají sprchu z hadice. Osvěží je i vychlazený meloun. Poradil kolegovi z Konopiště, který volal, že jejich medvěd kvůli vedru nepije ani nežere.
„Nechám zmrazit ovoce jako kostku ledu, tu jim dám, oni si s tím hrají a tím se chladí.“
Není všechno jen zalité sluncem. Nerad vzpomíná na rok 1987, kdy došlo k velké tragédii. Dva opilí mladíci přelezli mříže a skočili do výběhu. Jan Černý oba vytáhl, ale vyšší místa rozhodla, že medvědi Jakub a Zuzana budou kvůli tomu utraceni. Víc se nechce k tragické události vracet, snažil se ji v sobě uzavřít. Netesknil jen kvůli ztrátě svěřenců, ale cítil i s rodinami výtržníků.
V sezoně sem atraktivní podívaná na hodující, koupající se a kočkující šelmy i na jejich pěkné prostředí přiláká denně tisíce turistů.
Zato si s chutí zanadává na to, jak turistika zničila Český Krumlov. „Domorodci nikoho nezajímají, pro nás se nedělá vůbec nic. Bývali jsme tu tak rádi. Teď kdybych si chtěl dát dršťkovou polévku s rohlíkem, tak musím jet do Velešína nebo do Kaplice. Všude se dají koupit nějaké cetky, blbosti, nic pro Krumlováky. Nechci pivo za 90 korun a předražený trdelník, já mu říkám prdelník.“
Na závěr si neodpustím otázku, proč má všude mezi křestním jménem a příjmením napsáno Míša.
„Lidi mi jinak neřeknou. Dal jsem si to mezi jména, protože se tak cítím. Jako medvěd. Za tu dlouhou dobu už se tak i chovám a vypadám,“ říká se smíchem Jan Míša Černý.
