Jan Čenský: Točit realitu našeho zdravotnictví snad ani nelze

Bude-li primář Suchý princem Jasoněm, nebo Drsoněm, to stále nevím. Mám za sebou i roli vraha, doufám, že tam se s ním nedostanu. Na první pohled to zrovna sympaťák není, ale tuším, že se to vylepší a nebude takový suchar, za jakého ho všichni mají.

Vzhledem k tomu příjmení to na to nevypadá. Ačkoli - zázraky se dějí. Už se vysílal díl, v němž jsem pozval doktorku Tichou na večeři. I když Suchý s Tichou…

Kdepak, hrál jsem v Životě na zámku zubaře, v Pojišťovně štěstí psychiatra. Maminka má radost, protože pracovala ve zdravotnictví a moc si přála, abych šel na medicínu. Alespoň si tedy na doktora hraju. Zachraňovat životy je velmi příjemný zážitek, cítil jsem to už u zubařského křesla v Životě na zámku. Tady stojím nad pacientem v narkóze a mám jeho život v rukou. To je docela magický pocit. Proto se mi třeba před časem tolik líbilo hrát v televizním filmu Jestřábí věž člena Horské služby. Točilo se to v Tatrách a taky jsem tam zachraňoval.

No jistě, už jsem dal jedné sestře výpověď, protože popletla krevní skupiny.

To ne. Oblíbený primář byl Honza Šťastný, po kterém jsem nastoupil. S podřízenými jednám přísně, s pacienty laskavě.

Je to pohádka z růžové zahrady. Točit realitu našeho zdravotnictví snad ani nelze. Vím, že lékaři, kteří se náhodou dívají, u toho šílí.

Chirurg je napínavější práce, kde jde opravdu o život. Obdivuji chirurgy, jakou na sebe denně berou odpovědnost. Zubař takový stres asi nezažívá.

Ne, ale mám slíbeno, že se na nějakou operaci podívám. Už jsem točil na patologii, v krematoriu, ale na operačním sále dosud ne. Taky jsem ještě nebyl u porodu.

Když jsme točili operaci, byly tam s námi profesionální instrumentářky. Od nich třeba vím, že se neřekne: Podejte mi sterilní obvaz, protože na operačním sále nic nesterilního být nemůže. Nebo mi dala do ruky nástroj a já se na něj podíval. Řekla mi, že to žádný operatér neudělá, protože ví, že mu to podá přesně, jak se má.

Byl jsem na takový způsob práce zvyklý a vyhovuje mi. Texty mi jdou do hlavy rychle, to mi nedělá problém. Vždyť dříve se televizní inscenace vysílaly dokonce v přímém přenosu.

Vystudoval jsem herectví, divadlo je u mě pořád na prvním místě. Moderátorská práce je něco navíc. S herectvím se nedá nijak míchat. Člověk moderátora nemůže hrát. Jakmile to začne brát jako roli, je to špatně. Hraji v Divadelní společnosti Harlekýn a vystupujeme v Branickém divadle a U Hasičů. Nově hraji v Divadle Broadway v detektivce Vražda na recept. Je to hra, z níž vznikla televizní postava komisaře Columba. Hraju tam psychiatra, to byla hlavní role, policejní komisař Columbo byla vedlejší role.

To bych tam asi nemohl vystupovat. I když moje první role byla zpěvák a tanečník. V Národním divadle jsem v Krásce a zvířeti zahajoval představení zpěvem se živým orchestrem, ve druhé části jsem dokonce tančil polonézu.

Letos jsem moderoval zlínský filmový festival, mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově. Je to pro mě příjemná výzva a vždycky jsem rád, když mi pořadatel řekne: Za rok na shledanou.

První zkušenosti jsem získal na vojně, kterou jsem si odbyl v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Dva roky jsem tam dělal konferenciéra. Po návratu z cest s Černým divadlem jsem pracoval v rádiu Bonton, to byla pro moderování výborná škola.

Moderování je adrenalinový sport a ty mám rád. Je to pokaždé přímý přenos, nedá se to nazkoušet jako role. Vůbec mi nevadí, když se stane něco, co není domluvené. Třeba jednou při Miss Česká republika popletl prezident soutěže Miloš Zapletal obálky a na třetím místě vyhlásil dívku, která měla být druhá.

Jednou mi vypadlo jméno generálního partnera. Udělal jsem tu chybu, že jsem o něm začal mluvit v naději, že mi to naskočí. Opakoval jsem, že to je partner, který každoročně dokazuje, že nemyslí jenom na sebe, ale i na ty potřebné a podobné řeči, ale na jméno si ne a ne vzpomenout. Po zádech mi tekly čůrky potu. Najednou mi došlo, že vlevo za mnou mají logo, a tak jsem řekl: Prosím mistra světel, aby logo našeho generálního partnera nasvítil.

On tam naštěstí byl, pohotově mi tam posvítil a já to mohl přečíst. Ředitel té společnosti mi děkoval, jak jsem je pěkně uvedl. Jenom nevím, co bych dělal, kdyby mě ten osvětlovač neposlouchal. To bych asi musel toho ředitele pozvat na pódium, aby to jméno řekl za mě.

Jednou velice nečekaným způsobem. Uváděl jsem Miss Princess a pořadatelé si vymysleli, že finále bude na velké zaoceánské lodi. Ten večer byla bouře a hodně se to houpalo. Na jevišti to ještě šlo, ale soutěžící byly vzadu v miniaturních šatničkách a polovině z asi osmdesáti krásek z celého světa bylo zle. Tam jsem jim musel pomáhat nejen jako moderátor, ale skoro jako doktor.

Jsem ze staré školy, kde nás učili chovat se k hostům slušně a neurážet je. Moderátor nesmí být víc než host. To pak je show moderátora, který předvádí sám sebe. Já jsem přesvědčený, že ten důležitější je host. A dostane-li se do úzkých, je mým úkolem ho z toho dostat. Přivést při Miss na pódiu mladou holku do rozpaků není žádné umění.

Skoro nikdy. Trefil jsem se jen s Táňou Kuchařovou, ta byla jednoznačná. Já ty dívky totiž znám jinak než porota. Pro mě je důležité charisma, ne jen jak vypadá. Mně se navíc líbí malé baculaté a ty na těch soutěžích nevídám.

Nikdy.

Jednou. Na plese ve Znojmě jsem si koupil deset lístků do tomboly a tři vyhrály. Dostal jsem stromeček, sadu nádobí a divočáka.

Přes noc mi ho rozporcovali, kůži si nechali a maso jsem si odvezl. Bylo to v zimě, měl jsem na autě rakev na lyže a do toho jsem je naložil. Než zmrzlo, kapala mi ze střechy krev. Musel to být dobrý pohled.

Po vojně jsem byl čtyři roky v angažmá v Divadle pod Palmovkou. Pak jsem sedm let jezdil s Černým divadlem. Od té doby jsem na volné noze a jde to.

No právě, a já jsem líný. Takže tím, že jsem na volné noze, s leností bojuji, protože jinak bych měl hlad.

Jednou jsem v pohádce Princové jsou na draka hrál zedníka. Jenže se pak z něho stejně stal princ a zase nepracoval.

Mám rád aktivní lenošení.

Syn Matyáš byl po maturitě rok v Austrálii na zkušené. Jezdí rád na snowboardu, a když se vrátil, jeli jsme v červenci celá rodina do Rakouska na ledovec. Dole bylo 30 stupňů, nahoře minus dva, do jedné odpoledne se dalo krásně jezdit.

Když je dobrá sjezdovka, jezdím na carvingových lyžích, na prašanu mám rád prkno. Hraju tenis, plážový volejbal, mám rád windsurfing. Všichni jezdíme na kole. Pro mě je sport přirozený, pocházím z Orlických hor.

Těžce, ale jako Vodnář to na sobě nenechával znát. Teď už mu je dvacet a snad mi už prominul, co dělám.

Pro mě barva pleti nehraje žádnou roli. Třeba s Romy mám dost zkušeností, jsou mezi nimi bezvadní lidé i gauneři - jako v každé komunitě. Pravidelně dělám v Hodoníně Miss Roma, pokaždé to je pro mě úžasný zážitek.

Když si vzpomenu, že jako mladému mi připadal padesátiletý chlap jako stařeček, je to děsný pocit. Teď se té číslovky nijak nebojím. Člověk ale se sebou musí něco dělat. Mám dobrý příklad v rodičích, kteří si ve svých osmdesáti a sedmdesáti letech aktivně užívají života plnými doušky.