Článek
Dlouhých sedm let jste byl jednou z tváří seriálu Ordinace v růžové zahradě. Teď tento projekt končí, v únoru jste prý dotočili poslední záběry. Řekli vám proč?
Vlastně ne. I pro mě osobně to bylo obrovské překvapení. Dozvěděl jsem se to navíc úplnou náhodou a neoficiálně – když mi zavolali novináři z bulváru a zeptali se mě, co teď budu dělat.
A co budete dělat?
No, ono to možná nebude zas tak horké. Vedení televize nám slíbilo, že s námi počítá v nějakých nových projektech i do budoucnosti, což je od nich moc hezké.
Prý jste vyzýval diváky, aby sepsali kvůli zachování seriálu petici. Udělali to?
Ale ne, ta zpráva o petici byla kachna. Nikoho jsem k žádnému podepisování ničeho nevyzýval. Ve skutečnosti to vzniklo tak, že jsem někde prohlásil, že se možná kvůli Ordinaci národ zvedne a bude revolta. A že začnou lidi podepisovat referendum. To je všechno. Já samozřejmě respektuju rozhodnutí vedení televize.
Říkáte, že s vámi televize počítá v nějakých nových projektech. Víte už, co to bude?
To nevím. Ale řekli nám: „Vydržte, končíte sice v únoru, ale v červnu nebo v červenci bychom měli začínat nové projekty, ve kterých s vámi zase počítáme.“ Ta parta lidí, která se kolem Ordinace v průběhu let utvořila, byla perfektní. Byla tam hezká atmosféra a všechno skvěle šlapalo. A to i když se někdy točilo v krutých podmínkách a neskutečném časovém presu.
Všichni to zvládali úplně famózně -– a to včetně techniků, kameramanů, kostymérek, maskérek nebo zdravotníků, kteří nám při natáčení vypomáhali.
Ordinace v růžové zahradě 2 skončí v roce 2021
Když zmiňujete zdravotníky... Prý jste musel projít před natáčením speciálním školením, abyste byl v roli lékaře věrohodný. Co všechno jste se musel naučit?
Spoustu věcí. Vzali si nás na starosti skuteční lékaři a učili nás, jak držet chirurgické nástroje, jak šít a dezinfikovat rány nebo jak mluvit s instrumentářkami.
Vzali nás do motolské nemocnice a ukázali nám originální operace. Dokonce jsme na jejich operačních sálech i něco točili. To bylo poměrně náročné, protože se tam musely všechny kamery a kabely samozřejmě sterilizovat a dezinfikovat.
Díky natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě se mimo jiné naučil šít tržné rány.
Pak, když se vymyslelo, že se postaví operační sál přímo v ateliérech v Hostivaři, jsme se zase učili, jak se tam pohybovat a jak obsluhovat zdravotnické přístroje. Ten sál je totiž vybavený skutečnými funkčními přístroji. Pokud by se sterilizoval, dalo by se tam zítra klidně operovat.
Vy jste se skutečně naučil šít? Dokázal byste v reálu ošetřit tržnou ránu?
Pokud bych měl nástroje, sterilní jehlu a nit, což je vždycky v takovým krásným pytlíčku, tak bych to dokázal. Ránu bych vydezinfikoval, vyčistil, podíval bych se, jestli to někde „neteče“, a sešil bych to. Mám to opravdu nacvičené.
Navíc v těžších podmínkách, protože my jsme to samozřejmě dělali na vepřové kůži, nikoliv na lidské. A kůže z prasátek je mnohem tvrdší než lidská, u té to jde snáz. Uměl bych asi použít i anestezii.
Nejdou mi dělat dvě věci najednou. Já buďto mluvím, nebo konám. Spojit to neumím.
Co nějaké jiné zranění, třeba fraktura?
Shodou okolností u nás byla nedávno babička a zlomila si ruku. A ptala se mě: „Co myslíš, nemám to zlomený?“ Tak jsem se na to zkušeným okem podíval a říkám jí: „Babičko, nechci nijak machrovat, ale myslím, že je to opravdu zlomený.“
Babička odjela do nemocnice a zlomené to bylo. Opravdu bych z fleku mohl u nějakého chirurga asistovat. (směje se)
Se synem Matyášem, který letos oslavil 31. narozeniny.
Je něco, co vám naopak nešlo?
Víte, co mi nejde? Dělat dvě věci najednou. To umíte vy, ženy, ale já toho nejsem schopen. Já buďto mluvím, nebo konám. Spojit to ale neumím. Takže mně nešlo operovat a současně při tom mluvit.
Zvlášť v okamžiku, když natáčení začínalo v sedm hodin ráno a já jsem se den předtím vrátil z představení někde mimo Prahu v jednu ráno.
Takže vy jste skutečnému režimu v nemocnici připodobnili i dobu natáčení...
Ano, měli jsme nastoupit někdy kolem šesté hodiny ráno a v sedm už byla klapka. Já jsem měl přitom vždycky nastoupit mezi prvními. Nevím proč, jestli si v televizi mysleli, že už jsem starej a nemůžu spát.
No, a v takovém rozpoložení jsem musel pohybovat rukama a k tomu ještě pronášet text. Například že právě provádím duodenopankreatektomii podle Longmira.
Věděl jste, co ten termín znamená?
Jasně, to je chirurgická léčba onkologického onemocnění slinivky břišní. Snažili jsme se vždycky alespoň přibližně porozumět tomu, co říkáme, protože se to potom dělalo snáz.
Naštěstí jsme tam měli opravdu příjemné a vstřícné odborné poradce, kteří nám to pořád dokola trpělivě vysvětlovali. No, bylo na nich občas vidět, co si o tom našem machrování před kamerou asi tak myslí...
Jak na vaše výkony reagovali další doktoři? Co vám třeba říkal váš praktický lékař, když jste ho navštívil jako pacient?
Často říkali: „Pane Čenský, já na to moc nekoukám. Ale jednou jsem viděl jeden díl a v tom byly teda pořádný blbosti!” (směje se)
Zanechala na vás ta zdravotnická průprava i nějaké další stopy? Chodíte teď třeba častěji na preventivní prohlídky?
Asi jo. Já jsem se dokonce jednou podílel i na jedné kampani, v rámci které jsme lidi k prevenci vyzývali. Nabádal jsem je, aby si zašli na kolonoskopii. Mám s tím totiž sám osobní zkušenost – moje maminka měla onkologický nález na střevě. Naštěstí to s ní dobře dopadlo. Mě samotného to pak donutilo taky jít na vyšetření.
Když zmiňujete svou maminku... Dočetla jsem se, že byla zdravotnice. Dávala vám ona sama nějaké rady pro natáčení Ordinace?
Jasně, ona na to samozřejmě koukala a komentovala to. Nabádala mě, abych byl jako primář víc fajnovej. Říkala: „Nebuď na ostatní tak ošklivej, primáři přece takoví nejsou. To jsou nesmírně seriózní a fajnoví pánové.” Musel jsem jí vysvětlovat, že do toho nemám co mluvit, že musím poslouchat režiséra a autory. (směje se)
Vaší seriálovou manželkou je Dana Morávková. Nedávno o vás prohlásila, že mezi vámi dvěma funguje neskutečná chemie a že jí budete chybět, pokud se Ordinace zruší. Máte to stejně?
Mám. My totiž spolu nehrajeme jenom v seriálu, máme za sebou i řadu společného moderování. Jezdíme pravidelně na zlínský filmový festival a pár dalších akcí. A myslím, že si dost rozumíme. Jsme tak nějak propojený. Kolikrát proto za mnou přišel i televizní štáb a prosil mě, abych Daně něco vysvětlil. Chtěli, ať dělá něco jinak, ale sami se jí to báli říct...
Dana Morávková: Cizí muži mi psali, že si mě zkrotí
Báli?
No jo! Ona je někdy taková ostrá. Takže když jí potřebovali předat nějakou špatnou zprávu, moc se jim do toho nechtělo. Radši jí to poslali po mně, protože na mě Dana slyší.
Má za sebou desítky rolí princů a králů. V televizní pohádce Koloběžka první (1984) ho jako mladého panovníka svým důvtipem okouzlila Dagmar Patrasová.
Jak jste to měl s jinými hereckými kolegyněmi v dalších svých slavných rolích? Třeba jak vám to fungovalo s Ivanou Andrlovou při natáčení pohádky Princové jsou na draka nebo s Dagmar Patrasovou v Koloběžce první?
S Ivankou Andrlovou to bylo taky moc hezké. Byl jsem do ní tehdy platonicky zamilován, takže jsem v té pohádce vlastně nemusel ani nic moc hrát. A to samé se mi stalo i s Dádou Patrasovou.
Když člověk něco dělá, tak se jenom nebabrá v problémech
Pohádka Princové jsou na draka se prý natočila během pouhých patnácti hodin. Je to pravda? Proč ten spěch?
To je pravda. Bylo to někdy před prázdninami a všichni herci už se chystali zmizet někam na dovolenou, tak se to spíchlo hrozně rychle. Navíc v neuvěřitelných podmínkách v nejmenším studiu na Kavčích horách, kde se dnes dělají už jenom debatní pořady. Natočilo se to za tři odpoledne. Přesto se ta pohádka moc povedla a je věčná.
V této pohádce zaznívá slavná písnička, která letos slaví čtyřicátiny a ve které se zpívá: „Dělání všechny smutky zahání.“ Souhlasíte s tím?
Určitě. Já bych si to možná dal i jako svoje motto. Protože když člověk něco dělá, tak se jenom nebabrá v problémech. Je to velmi pravdivá písnička a duo Uhlíř se Svěrákem to moc dobře vymyslelo.
Pokud je refrén této písničky vaše motto, jak zvládáte současnou koronavirovou krizi? Jak se vypořádáváte s tím, že jako herec moc dělání nemáte?
Špatně. Jsem v patové situaci, nevím, jestli už mám začít dělat něco úplně jinýho, nebo ještě čekat. To je teď můj docela velkej problém. My teď třeba zkoušíme v Divadle Broadway jeden nový muzikál, do kterého jsem byl přemluven, a vlastně pořád nevíme, jestli to k něčemu bude.
Pohádka Princové jsou na draka (1980) se natočila za tři odpoledne.
Zkoušeli jsme to sice vysílat „přes rybí oko“, tedy online, ale podle mě se divadlo nedá dělat online. My herci potřebujeme živou reakci diváka.
Stejné je to i s mými semináři etiky a rétoriky. I s nimi jsem to zkoušel přes kameru, ale dělá se to hrozně špatně. Já zkrátka nejsem žádné tiktokové dítě (TikTok je sociální síť, na které spolu komunikují hlavně mladší generace) nebo nějaký influencer, kterému stačí posbírat pár lajků na internetu.
Trochu se bojím, aby to tak už nezůstalo, aby si dnešní děti a mladí na ten virtuální svět nezvykli a neseděli už jenom doma u krabiček s monitorem.
Co tedy děláte, když nemůžete hrát divadlo a pořádat semináře?
Musím samozřejmě něco dělat s tělíčkem. I když i to drhne. Třeba loni jsem vyrazil v euforii, že je volno, na kolo do Orlických hor – a hned první den jsem si tam rozbil držku. (směje se)
Letos jsem chtěl vyrazit na lyže, protože po dlouhé době napadla spousta sněhu, ale zase nejely vleky. Je to zkrátka zvláštní doba. Příroda se nám asi mstí za to, jak macešsky se k ní chováme – schválně nám nadělila takové podmínky, jaké tady dlouho nebyly, právě když si jich nemůžeme užít.
Možná nám příroda jenom ukazuje, jak může být na světě hezky, když trochu zpomalíme...
Je to možný. Asi jsme přírodě dopřáli trochu oddych od našeho uspěchanýho a konzumního způsobu života. Něco podobnýho zaznívá i v jedné knížce Marka Ebena, co teď čtu. Jmenuje se to Myšlenky za volantem.
Píše tam: „Pánbůh nám dal planetu, na které se dá žít stovky let, ale my jsme si vytvořili virtuální svět, ve kterém všechno skončí do patnácti minut – pokud tedy nemáme dobrý antivirový program.“ To byla krásná úvaha.
