Jan Budař: Rádia vydělávají peníze na reklamách, o hudbu jim moc nejde

Jakékoli uznání je příjemný a je pravda, že o mojí hudební kariéře se mnoho neví. A my bychom rádi, aby se vědělo, ale ten náš roztomilý hudební šoubyznys je trochu jiný, než jsem si ho představoval. Zdá se mi to být nějaký těžký, dostat ty moje přemýšlivý písně k lidem.

Rádia vydělávají peníze na reklamách, takže jim o hudbu moc nejde. Ta je jen takový věšák na veselé třicetivteřinové reklamní spoty, takže písničky jsou spíš výplň. Ono to funguje, peníze to generuje, tak proč by to mělo být jinak. Takový je kapitalismus a nic lepšího zatím nemáme. Rádia nemají ambici, aby hudba, kterou pouštějí, byla co nejpestřejší. Jednou z výjimek, ne-li jedinou, je rádio Proglas, které si vydobylo určitou nezávislost.

Ustát pozici moci je těžký a hudební dramaturg v jakémkoli českém rádiu, i v tom nejméně úspěšném, zakouší velký pocit moci a důležitosti. Je tolik písní a všichni chtějí, aby je rádia hrála. I Michal David je smutný, že mu nechtějí hrát jeho nový písničky. A v každém rádiu je jeden pomazaný odborník a ten rozhoduje, co se bude hrát. S tím souvisejí všemožná pokušení.

Nechat se uplatit. Barevné papírky v obálce a malá křeč v úsměvu. A my písničkáři buď přistoupíme na tu hru a zaplatíme 400 tisíc i víc, o které si ten drzý pán řekne, nebo čekáme na zázrak. Je to Hlava 22: rádia argumentují, že posluchači jsou nějak vychovaní a chtějí slyšet ty jejich písničky, ale sama si je k té omezené zvukové kulise vychovala.

Na Facebooku nebo YouTube nebo www.janbudar. cz.

Vnímám je jako nástup nového věku. Internet se pomalu stává naším společným vědomím a nikdo neví, co to vlastně přinese.

Každý den si svoji realitu tvoříme a tím někam směřujeme. A já věřím, že se všechno děje pro naše dobro. V pohádce, kterou jsem nedávno dopsal, se říká: Všechno dobře dopadne, a jestli ne, tak už to dobře dopadlo.

Myslím, že je čas připustit myšlenku, že bychom zavedli matriarchát. Patriarchát se podle mě hrubě neosvědčil. Takže si myslím, že by žena prezidentka byla mnohem lepší varianta. Zatím je nás však málo, kdo si to myslí, a tak budeme mít prezidenta lháře a k tomu notorika.

Všichni v sobě máme sklon k závislostem. Je to naše přirozená tendence k nenasytnosti, se kterou jsme se narodili. A hranice, kdy nás cosi začne ovládat, místo abychom to cosi ovládali my, je velmi subjektivní a někdy těžko rozeznatelná.

Zatím nevím. Třeba jsem si jenom nevšiml. Ale pomalu se začínám zamýšlet nad tím, že si každý pátek kupuju céčka.

Ta drobná plastiková, která byla v kurzu v osmdesátých letech. Teď se to vrací. Připomnělo mi to dětství. Jsou teď různý druhy, hledám ty, které nemám, a spojuju je do dlouhých řetězců a věším po bytě.

Osm kilometrů, odhadem.

Nás céčkařů? Pořád víc a víc. Docela přemýšlím o tom, že založím skupinu anonymních sběračů céček, protože si už říkám, nakolik já ovládám céčka a nakolik céčka ovládají mě.

Přesně tak. Už v tom jedu asi sedm let.

Potěšení přináší každá závislost, ne?

Dá. Hudba je takový divoký proud s občasnými tišinami a herectví je absolutní soustředění na detail. U obou povolání je ideální se ocitat tady a teď. Ale to u každé chvíle, kterou žijeme.

Neodmyslitelnou. Ve volných chvílích se snažím přijít na to, jaký ekonomický systém by byl lepší než kapitalistický. My lidé jsme schopni zařídit, aby každý na téhle planetě měl co jíst a kde bydlet. Jenže jsme si vytvořili tenhle patriarchální kapitalismus, založený na tom, že někde jsou obrovské dluhy a jinde zas obrovské zisky, a ten zatím nějak nedokážeme změnit.

Matriarchátem.

My lidé jsme schopni ve svém uvažování o realitě překračovat hranice, které si sami vytváříme. Naštěstí! Třeba v době otrokářství si většina Američanů nedovedla představit, že by jejich realita mohla být někdy jiná. Pak si to ovšem někteří představit dokázali a tím to změnili. A teď je prezidentem Barack Obama. Já věřím, že tohle překračování hranic pokračuje. Ať se to týká peněz, či vztahů mezi mužem a ženou.

Že čistě monogamní muži a ženy, tedy ti, co si vezmou svého prvního sexuálního partnera a s ním prožijí celý život, jsou velmi výjimeční. Přesto jsme z monogamního vztahu udělali normu. A pak se všichni trápíme, protože žijeme mnoho vztahů a nejsme ani schopní o nich mluvit, protože by se to celé zhroutilo a nikdo by s nikým nebyl, protože všichni očekáváme, že monogamie je norma.

Chováme se jako děti, protože věříme tomu, že cizoložství je hřích. Je to hřích? A kdo nám to určil? A proč už masturbace není zakázaná, když byla, a není to tak dávno. Nebylo by dobré ji zase zakázat? Pro jistotu.

V naší první sestavě jsme měli Elišku, hrála na saxofon. Když jsem hledal název pro kapelu, pojmenoval jsem ji po jejím nejkrásnějším členovi.

Je doživotním čestným členem naší kapely, momentálně neaktivním, ale věřím, že přijde okamžik, kdy si zase zahrajeme.

Měl, ale pomáhalo mi, když jsem se smířil s tím, že něco zcela jistě nevyjde. Oni to mají paradoxně lidi nejradši, když se něco nezdaří. Je to takové lidské.

Trapnost je pro každého něco jiného, takže se toho bát nemusím, protože trapnost nesouvisí se mnou, ale s tím, kdo si ji prožívá. A smířil jsem se s tím, že není v lidských silách se zavděčit všem.

Spíš se učím věřit sám v sebe, aby mi případné negativní reakce na to, co dělám, nebraly energii.

To je taky dvousečný, protože to je vysoce návykový. Tak jako sláva. Ta s sebou přináší podivné stavy mysli, se kterými se člověk musí vyrovnávat.

S vlnami úspěchu a nezdaru, slávy a zapomnění. To by si měl každý, kdo touží po slávě, uvědomit. Zjistil jsem, že když jsem byl nedávno přes měsíc pryč, nikdo o mně nevěděl a nikdo na mě nekoukal, byla to úleva. Těžký je, že při tomhle povolání ta sláva usnadňuje další pracovní nabídky.

Myslíte, že si lidi o tomhle rádi čtou?

Bylo to po filmu Nuda v Brně, lidi na mě najednou koukali. Lekl jsem se toho, ale zároveň jsem zjistil, že mi to přináší zadostiučinění. A to se dodneška nezměnilo.

Čím míň se mi postava podobá, tím víc mě to baví. To je pro mě podstata herectví.

Pro mě to byl splněný sen. Když jsem se dozvěděl, že se bude točit film o Janu Palachovi, zatoužil jsem v tom hrát. A k tomu v režii Agnieszky Hollandové! Šel jsem na konkurz, kde se sešlo hodně herců, a roli Radima jsem dostal, takže jsem byl naprosto nadšený.

Hrál jsem ve španělském filmu Žena bez piana, který se promítal na festivalu v Karlových Varech. V Madridu jsem se po uvedení Vratných lahví zeptal publika, kdo zná Pedra Almodóvara, že chci hrát v jeho filmu. Přihlásilo se asi šest lidí, těm jsem dal DVD s ukázkami svých rolí. Pedro se zatím neozval, ale jedno z těch DVD se dostalo k režisérovi Javieru Rebollovi. Ten si ho pustil po večeři v jedné restauraci v kuchyni na počítači bez zvuku. Moje hlava tam něco mluvila a on řekl: To je člověk, kterého hledám.

Polský zedník s Aspergerovým syndromem. To jsou velmi zajímaví lidé, kteří neumějí lhát.

Je. Studoval jsem tam výrazový tanec. Seznámil jsem se tam s jednou sympatickou Mexičankou a s ní jsem se do té školy dostal.

Dobře. Krásně jsem si zatančil.

Natočil jsem třeba videoklip, kterým jsem vzdal hold Michaelu Jacksonovi, jehož jsem velkým obdivovatelem. Ta píseň se jmenuje Tanečník.

Hraju tam Aleše Suka, který sice studoval výtvarnou školu, ale pak zjistil, že talent nadělovali spíš jinde, a stal se galeristou, tedy tím, kdo rozhoduje o tom, které umění je to správné.

Dopsal jsem teď pohádku, kterou bych chtěl vydat knižně a zároveň ji natočit jako film. Ale ještě nechci nic prozrazovat.

Vtipné a překvapivé. Mám třeba rád Harryho Pottera.

Bude tam několik krásných žen.

Ta, která si uvědomuje svoji krásu.

Může. Tak jako každý muž.

Naštěstí jsem pochopil, že zdroj lásky si nosím ve svém srdci. Takže jsem obklopen láskou. Když si to uvědomuju, tu nádhernou realitu, v níž jsme všichni propojeni - vzduchem, sluncem, moři, myšlenkami a tužbami - už chápu, že láska je stav mysli, k němuž můžeme dospět.