Jan Budař: Přirozená dětská tvořivost dělá krásný život každému

Filmu Princ Mamánek, ke kterému jste napsal scénář i hudbu, ztělesnil v něm titulní roli a ještě byl jedním z jeho producentů, trvalo šest let, než spatřil světlo světa. Proč tak dlouho?

Film je běh na dlouhou trať. Můj oblíbený režisér Martin Scorsese říká, že filmařina není ani tak otázka talentu, jako spíš trpělivosti, a má velkou pravdu. Scénář Prince Mamánka vznikl v roce 2015, tehdy jsem se pokusil sehnat peníze na realizaci, ale nepodařilo se mi to.

Tak jsme pohádku vydali dva roky na to s Albatrosem jako knihu a audioknihu, aby se příběh dostal mezi lidi. Tehdy jsem myšlenku na film už skoro vzdal.

Když jsem se v roce 2018 na filmu Hovory s TGM (ztělesnil v něm Karla Čapka) seznámil s režisérem a producentem Jakubem Červenkou, který o můj projekt projevil zájem, dali jsme se znovu do práce a tentokrát to vyšlo.

Jak vám sedl či nesedl podnikatelsko-producentský aspekt filmové tvorby?

To je obor, který jsem se musel učit naprosto od nuly. Jsem spíše snílek a tvůrce a producentství, i když to je, byť se to možná nezdá, taky hodně tvůrčí činnost, mě nikdy nelákalo. Byl jsem ale hozený do vody a musel jsem plavat.

Všechno jsem se učil za pochodu – a že toho bylo! Správně projekt prezentovat, žádat o granty, vyplňovat formuláře, komunikovat s koproducenty, dobře hospodařit a taky rozeznávat ty, co jen žvaní, od těch, co mají opravdový zájem spolupracovat, a mnoho dalších věcí. Už před sebou nemůžu tajit, že jsem se stal filmovým producentem. (směje se)

Bavilo vás to?

Nijak zvlášť, ale nelituju ani jediného okamžiku, protože jsem se naučil tolik věcí, které bych se jinak nikdy neměl důvod učit. Taky jsem zjistil, co všechno už umím! Například, že jsem velmi dobrý hospodář. Producentství mě nesmírně obohatilo jako člověka.

Působíte celkem plaše, nebylo pro vás těžké vybudovat si při natáčení autoritu?

Těžko se mi to říká o sobě samotném, ale můžu snad takto poděkovat za to, jak o mně lidé v našem štábu krásně mluvili. Říkali mi, že nechtějí, aby naše natáčení skončilo, pro tu atmosféru, která při něm panovala, oceňovali připravenost a koncentraci.

Já jsem se strašně bál, jak budu řídit celý ten filmový organismus. Nikdy jsem to nedělal, ale naštěstí to ze mě po první klapce spadlo a já se mohl soustředit jen na svoji práci. Dobře jsem věděl, že musím být jako režisér debutant perfektně připravený.

Taky jsme se s kameramanem Janem Malířem shodli, že neradi děláme práci navíc. Vždycky jsme si pečlivě rozmysleli, co chceme točit, a to jsme pak natočili.

Jaké to bylo režírovat sám sebe? Neměl byste to snazší, kdybyste na základě konkurzu vybral nějakého herce, kterého byste podle svých představ vedl?

To by jistě bylo jednodušší, ale režírovat a současně hrát je snazší, než se zdá. Natočil jsem záběr a šel jsem se na něj ve svém lososovém kostýmku a blonďatých lokýnkách podívat na monitor. V tu chvíli jsem už byl jako každý jiný režisér, který se rozhoduje, zda záběr použije, nebo ne.

Když jsme už točili, věděl jsem, že to bude bez problémů, ale před natáčením jsem velmi poctivě zvažoval, jestli by prince Ludvíka neměl hrál někdo jiný, ale nakonec jsem i na doporučení svých spolupracovníků obsadil sám sebe. A musím neskromně dodat, že to byla skvělá volba. (směje se)

Ostatní herci konkurzem prošli?

Ne, rovnou jsem jim nabízel role, bez kamerových zkoušek, protože je sám jako herec naprosto nesnáším. Ondřeji Vetchému jsem psal roli přímo na tělo. Stejně jako Josefu Abrhámovi a Libušce Šafránkové, kteří však nakonec natáčení ze zdravotních důvodů odmítli.

Každý filmový projekt zažije řadu peripetií a tahle byla velmi smutná. Libuška a Josef však ještě stihli fantasticky načíst Prince Mamánka jako audioknihu (spolu se mnou a s Ondřejem Vetchým).

To, že jste k Mamánkovi složil hudbu, bylo asi samozřejmé.

Vůbec ne. Dlouho jsem počítal s tím, že ji napíše někdo jiný.

Proč?

Během roku, kdy film vznikal, jsem s ním měl tolik práce, že jsem si už neuměl představit, že bych si přidal ještě další úkol. Jenže moji spolupracovníci mě opět povzbuzovali, ať se toho nebojím a jdu do toho, a tak jsem se nakonec odvážil.

Velká výhoda byla, že jsem ten film měl tak moc v sobě, tak ho cítil zevnitř, že jsem se do skládání dostal velmi rychle, a nesmírně mě to bavilo.

Hodláte pokračovat s vlastní filmovou tvorbou?

Rád bych zfilmoval svůj první pohádkový příběh, který jsem napsal – Největší tajemství Leopolda Bumbáce (2013), který v druhém vydání vyšel s mými ilustracemi. Je to výpravnější a tím i dražší pohádka než Princ Mamánek.

Popisuje příběh vojáka, který přežil prusko-rakouskou válku a zjistil, že se na něho přilepily duše tří vojáků, které ve válce zabil. Dokud ty tři duše neosvobodí a nepomůže jim odejít na onen svět, budou mu škodit. Je to příběh o síle odpuštění a samozřejmě i o velké lásce.

Zase ji budete produkovat, režírovat a hrát hlavní roli?

Ano. (směje se) Všechno to zase budu zvažovat a sám jsem zvědavý, jak to dopadne.

Je téma válečného konfliktu něco, co vás znepokojuje?

Pokud vím, neminul na planetě jediný den bez válečného konfliktu. Pro mě byly, jsou a budou všechny války naprosto absurdní a zbytečné, i o tom je moje pohádka o Leopoldu Bumbácovi, která je dnes nečekaně aktuální. Dopadne jako pohádka samozřejmě dobře.

Ty naše skutečné dobře nedopadnou?

Ale dopadnou. Život dopadne dobře, protože umřeme.

Opravdu?

Ono nás to k tomu svádí, myslet si, že smrt je špatný konec, ale pro mě je to nové zrození, začátek nového cyklu. Se smrtí žijeme každý den a je přirozenou součástí bytí, to jen naše současná civilizace udělala ze smrti jakési tabu.

Já věřím tomu, že čím intenzivněji si připouštíme, že tady jednou nebudeme, tím plnější a pravdivější život žijeme.

No možná by ubylo konfliktů. Umíte se jim vyhýbat?

To je jedna z věcí, kterou mě naučilo producentství. Konflikty jsou běžnou součástí života, bez střetů a jejich překonávání se člověk neposouvá.

Jak jste to měl do té doby?

Vyrostl jsem v prostředí, kde konflikty mezi rodiči byly velmi časté, a kvůli tomu jsem k nim měl velký odpor.

Musel jsem se naučit, že je možné konflikty řešit, mluvit o nich, překonávat je a že v tom všem můžu být aktivní, nikoliv paralyzovaný a dětsky vyděšený.

Jak jste je řešil třeba ve škole?

Rozhodně jsem se v nich nevyžíval. Nesnášel jsem nesmyslnou šikanu.

Pocítil jste ji na vlastní kůži?

Jo. Lehce jsem se k tomu vrátil ve své poslední knize Snílek, kde vzpomínám i na své dospívání. Snílek je můj nejosobnější projekt, který jsem zatím udělal. O mém soukromí tam je toho opravdu mnoho.

V našem rozhovoru jste však tohle téma předem vyřadil. Přečteme si tam tedy něco i o vašich prvních láskách, či druhých, třetích…

Ano, rozhodně. I o čtvrtých a pátých… (směje se)

Vraťme se ještě k vašim knížkám, které si i ilustrujete. To je vedle hraní a hudby vaše další tvůrčí aktivita.

První kniha, kterou jsem ilustroval, byl Princ Mamánek. Když jsme se s vydavatelem dohodli, že budu Prince ilustrovat, měl jsem obrovskou trému, protože jsem téměř dvacet let nenakreslil vůbec nic.

A tak jsem se vydal na cestu po Evropě, navštěvoval místa, kde žili slavní malíři, čerpal inspiraci a kreslil a kreslil. Během toho jsem se na YouTube učil techniku. Od té doby jsem už ilustroval čtyři svoje knihy! V životě by mě nenapadlo, že se mi to někdy poštěstí.

Když dostanete nápad, víte hned, v co ho přetavíte? V písničku, skladbu, obrázek…

Většinou ano. Někdy jedno inspiruje druhé a často u jedné činnosti odpočívám od té další. Vypnu určitou část mozku a zapnu jinou. Je to takové intuitivní a dětsky hravé.

To máte hezký život.

Ta přirozená dětská tvořivost dělá krásný život každému. Já do toho bohužel mám ještě obrovské pochybnosti o všem, co dělám. Ty mi ten můj krásný život někdy dost zatěžkávají. Musím pak pracně hledat sebedůvěru, abych se zvedl a pokračoval. Vnitřní kritik mě dokáže pěkně vydeptat. Ty chvíle, kdy úplně mlčí, jsou pro mě velmi vzácné.

Jak je pro vás důležité hodnocení druhých?

Právě pro svoje pochybnosti si další kritiku k sobě už nechci pouštět. Řídím se tím, co řekl Andy Warhol: „O tom, co je umění, ať rozhodují druzí, ty tvoř.“ To se mi moc líbí.

O hodnocení druhých se záměrně zajímám minimálně. Zbytečně mi to zaměstnává mysl a zdržuje mě to od tvorby.

Je vám tedy jedno, co si o vaší tvorbě myslí druzí?

Když vnímám, že moje tvorba rezonuje tak, jak jsem si vysnil, jsem šťastný. Když mi však někdo říká, co si myslí, že nefunguje, a mluví tak většinou o sobě, tak se tím dokážu trápit. Proto se tomu vyhýbám, abych si zachoval tu čistou hravou tvořivost, kterou v sobě všichni máme. Je to pro mě takový pramen živé vody, o který musím pečovat, aby se nekalil.

Třeba zprávy jsou něco, co tvořivost zabíjí. Proto je už dva roky vůbec nesleduju, a jsem si jistý, že kdokoliv to tak dělá, jeho pramen se v něm přirozeně čistí.

Proč zrovna dva roky?

Vypnul jsem je během covidového šílenství a už je nezapnu. Vnímám, že si tak zachovávám zdravý rozum.

Jak dalece vpouštíte do svého života sociální sítě? Ty nejsou jen o informacích, ale bývají i součástí profese.

Spravuju si své profily na Facebooku a Instagramu, ale využívám je jen k prezentaci svojí tvorby. Profily ostatních navštěvuju minimálně. Rád reaguju na přátelské komentáře, ty nepřátelské okamžitě mažu.

Do toho robotického oceánu vypouštím proud své tvorby a čerpám z něj laskavou pozornost těch, které moje tvorba vyživuje. Víc si z toho oceánu neberu. Mám tak bohatý svůj vnitřní svět, že to nepotřebuji.

Nekladete si občas otázku, zda jste se narodil do správné doby?

To úplně ne, ale je pravda, že když si pro vlastní potěchu pomyslím na Leonarda da Vinci a představuju si, v jakém světě tehdy asi žil, jak se v něm cítil, jak komunikoval a tvořil, je mi tam moc dobře.

Naše zeměkoule je nádherná a bohatá, umožňuje nám navštěvovat rozmanité časoprostory a živit se jen tím, co nám dělá dobře.

Jaké návštěvy do rozmanitých časoprostorů podnikáte vy?

Tak třeba koukám na filmy, plavu, zpívám, tančím, čtu si, chodím, trénuju s kaskadéry, tvořím, směju se, cestuju, spím a sním.

Z našeho rozhovoru trochu vypadává herectví. Je to náhoda?

Ne, jen jsme mluvili o jiných věcech. Hrál jsem v Janu Žižkovi a samozřejmě taky v Princi Mamánkovi.

Je pravda, že jsem v poslední době hodně scénářů odmítl, protože mě ty růžovo-fialové komedie, které se tady už pár let točí, přestaly jako diváka úplně zajímat. Tím pádem mě nebaví ani jako herce.

Nemáte obavy, že když budete role pořád odmítat, přestanou vám je nabízet?

Nemám, přijdou další tvůrci, role, scénáře. Člověk kráčí celý život do neznáma. Díky odmítnutým scénářům jsem měl čas dokončit Prince Mamánka a pracovat za pět lidí.

Točí se u nás spousta filmů. Máte nějaké vysvětlení, proč jich je tak málo dobrých?

Mám. Jako producent teď dobře vím, jak je film drahá věc a každý producent si přirozeně přeje, aby projekt vydělal. Tvoří se tedy často tak trochu na jistotu a je to znát. Nějak se předpokládá, že když na nějakou kravinu přišli diváci vloni, přijdou i letos.

Takže vám nabízené role nechybí?

Ne, jinak bych je neodmítal. Těším se na práci, která ve mně probudí chuť setkat se s nějakou zajímavou postavou. Můj čas je teď krásně naplněný vším, co dělám.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Princ Mamánek - Jan Budař (čte Jan Budař a další), Princ Mamánek - Jan Budař (2022, pevná)