Jan a Radka Potměšilovi: Jsme na jedné lodi

Setkali jsme se v prostorách agentury 2media, kde Radka zastupuje několik nakladatelství. Těsně předtím stihla posekat půjčenou sekačkou zahradu a během našeho povídání se namalovat. S sebou vzali i osmiletého Honzíka, protože pak jeli rovnou na chalupu u Tábora. „Mám ti pustit počítač?“ zeptala se maminka. „Nemáš raději nějakou knížku?“ poprosil okatý chlapeček. V dnešní době mimořádná reakce napověděla, že ani rozhovor s jeho rodiči nebude běžný.

Radka: Máme oba víc práce, než bychom chtěli – což je asi tím, že nás baví. A je hrozně těžké to ukočírovat. Já každé ráno vstanu v šest hodin a vyvinu nejvíc energie za celý den: dostanu chlapečky z postelí a vezu Honzíka do školy k Národnímu divadlu do Brány jazyků, Šimon (15) si dojede do gymnázia v Holešovicích. Naše cesta je takový hezký rituál. Pak se otáčím v zaměstnání, abych ve dvě zase stála u školy. Odpoledne jdeme na hřiště, nakupujeme nebo jsme jen tak na zahradě. Honza má svůj specifický program, který se někdy s naším sejde a jindy ne.

Jan: Naše dny jsou skoro všechny nevšední. Ráno se musíme pořádně nadechnout. Já se občas vracím až po půlnoci ze zájezdů, a pokud nezkouším v divadle, mám volnější dopoledne. Potom taky zamířím do školy – několikrát v týdnu totiž učím na konzervatoři herectví a na FAMU práci s hercem. Mám z toho velkou radost, bavíme se o všem: o prioritách, přístupu, hledání… Snažím se, aby se režiséři nebáli herců a naopak aby si porozuměli, jen společně dojdou k cíli.

R: Většinou ano. Ale když má Honza čas, dokáže zařídit spoustu věcí kolem domácnosti, třeba opravu sekačky. Někdy čekáme dlouho, jako zrovna teď, ale tyhle chlapské záležitosti mu nechávám. Taky je schopný se s kluky učit. Já jsem spíš na humanitní předměty, on s přehledem zvládá matematiku a fyziku, které jdou zcela mimo mne. Pokud mu to vyjde, hodně do nich investuje a snaží se zapojovat, večer Honzíkovi čte…

J: Občas si sedneme s diáři a sladíme dlouhodobé plány, které bychom měli ideálně po týdnu aktualizovat, což se ale obvykle nepodaří. Je to asi hlavně moje chyba, zkusím se polepšit. Každý večer máme jen rychlou konspirační schůzku, jak zvládneme následující den.

R: O práci jako takové si povídáme docela hodně a rádi. Ale stejně nás baví děti, takže pokud se už k sobě dostaneme, semeleme všechno. Většinou k tomu dojde až kolem půlnoci.

J: Tím víc si hájíme společný volný čas, třeba tenhle víkend na chalupě. Ty okamžiky si nenecháme ničím rozbít a vždycky hrozně rychle utečou. O to intenzívněji je prožíváme.

R: Honza se mě trochu bojí, protože jsem začínala jako divadelní kritik a občas to ze mne vypadne, nedokážu svůj názor zadržet. I když si dávám velký pozor.

J: Mě to buď totálně sejme, nebo rozesměje, její hodnocení bývá naprosto přesné a výstižné, klidně v jedné holé větě.

R: Ale Honza se mi líbí vždycky, zvlášť v shakespearovských rolích. Jeho Richarda III. pro mne nikdo nepřekonal. Asi už na něj nejsem schopná koukat objektivně. Líbilo se mi i Tetování, kde měl zvláštní roli despotického otce, který zneužívá nezletilé dcery. Velmi drsná hra, ovšem skvěle napsaná, pro herce výzva. Trvalo dlouho, než jsem se odvážila na ni jít – a jen jsem doufala, že to v něm není doopravdy.

J: O tom zrovna chci mluvit. Divadlo je fenomén. Když se člověk otevře energiím, vstoupí do role a hledá ji skrz sebe, aby byla pravdivá, částečně se mění i on sám. Když jsem viděl fotky z tohoto představení, vypadal jsem příšerně. Byla to cenná, až třaskavá zkušenost. Naopak pozitivní role herce rozsvítí, omladí.

J: Literatura mě zajímala vždycky. Ve chvíli, kdy jsme se sestěhovali, jsme měli tolik knih, že bychom se do bytu vůbec nevešli. Takže je vozíme na chalupu a přechováváme v krabicích, které aktivně otvíráme, a pořád něco hledáme. Ke každému projektu si rád studuju i věci kolem, třeba teď k výročí upálení Jana Husa. A vedle postele mě čeká sloupec knih, které si chci přečíst jen tak nebo na doporučení Radky.

R: Honza je trochu chudák, protože když nakladatelství, pro která pracuju, hledají herce na veřejné čtení, je první na ráně. Pokud má čas, přečte ukázku – a kniha ho obvykle tak zaujme, že ji dolouská celou.

J: Loni mne chytila kniha Aleny Ježkové Tichá srdce, která mapuje významná duchovní místa i lidi, kteří v nich žijí. Dočetl jsem ji jedním dechem a vzápětí jsem knížku navrhl pro audio nastudování. K tomu nedošlo, ale teď jsme natočili od stejné autorky Staré pověsti české a moravské, které velmi sugestivně převyprávěla… Podobně jsme se s Radkou prolnuli u knihy Michala Žantovského Václav Havel a v Lucerně proběhlo štafetové čtení, které jsem zahajoval.

R: Musíme si domlouvat společnou práci, abychom se potkali.

R: Ano. Prvně jsem Honzu viděla ještě před revolucí v Hlasech ptáků ve Vinohradském divadle. Nikdy jsem nesledovala pohádku O princezně Jasněnce, ale ve filmu Proč? se mi strašně nelíbil. Bony a klid byly lepší, i když já koukala spíš po Lukáši Vaculíkovi…

Počátkem 90. let jsem studovala divadelní vědu a psala do Večerní Prahy. Tehdy se formoval spolek Kašpar, do něhož přibyl po úrazu i Honza. Pro mne to bylo nejbližší divadlo, s lidmi stejně starými jako já. Tak jsem ho znala asi dvanáct let, ale bylo těžké se k němu prodrat, protože byl stále obsypaný ženami.

J: To si nevybavuju. Ale pamatuju, že Radka chodila do divadla, na generálky… Připadala mi jako úžasná éterická bytost, nedostupná. Trochu jsem se před ní styděl. Těšilo mě, že o nás psala pozitivně a přes občasné výtky zvala lidi do divadla. Ale neodvažoval jsem se víc přiblížit.

R: Mám historku: jednou se u mne na Haveláku zastavila neplánovaně část spolku Kašpar, udělali jsme si hezký večírek a ráno jsme pili s Honzou v kuchyni kafe. Vlastně poprvé jsme si víc povídali. Bylo to moc fajn, řekl, že zavolá – a nezavolal. Týden jsem čekala, pak jsem měla jiné starosti, narodil se mi Šimon… Trvalo dalších pět let, než to mezi námi scvaklo. Je důležité, nejen kdo s kým se potká, ale i v jaké chvíli.

J: Tohle vše byla overtura. Na konci roku 2002 Radka zavolala, že chce udělat můj větší portrét. Měl jsem jít zrovna na operaci a pak jsem byl nějaký čas doma a ona se nabídla, že přijde za mnou. V rámci zadání jsme si během několika setkání převyprávěli své osudy a Radka pořád nemohla článek dopsat. Nespěchali jsme.

Zjistili jsme, že spousta věcí do sebe zapadá a máme podobné názory. Když byl konečně text hotový, toužil jsem se s ní dál potkávat. Dal jsem jí u dveří pusu… A něco zásadního se stalo. Potom jsem se zase chvíli odmlčel, čas hrál v našem příběhu podstatnou roli, ledacos se přeskupilo, vyčistilo. Najednou ale vše nabralo na obrátkách, poznal jsem Šimona, sestěhovali jsme se, v létě 2004 jsme se vzali a chtěli miminko. Honzík se narodil roku 2006 a jsme úžasná rodina! Manželé 21. století.

R: Důležitou roli sehrál i tehdy tříletý Šimon. Já byla v pracovním zápřahu a neměla ani pomyšlení na úvahy o budoucnosti. Ani o případném partnerovi, nikoho jsem nehledala. Tím pádem jsem na Honzu netlačila, to by asi zdrhnul.

J: To máš asi pravdu. Potřebovali jsme se srovnat sami se sebou a být uvolnění, bez tenze.

R: Často o tom spolu mluvíme – máme se úžasně, žijeme v krásné a bohaté zemi, nic nám nechybí, můžeme cestovat, studovat, dělat, co chceme. Nejhorší je, že všichni jen skuhrají. A tak jsme si programově řekli, že my nebudeme. Není proč. To bychom si měli každý den opakovat. Leckde to mají mnohem horší. Nemluvě o tom, co tu bylo kdysi, což ale dětem nevysvětlíte. Když se vracíme ze zahraničí, máme v Mikulově na hranici záchvat radosti, že celnice je prázdná, vybydlená. A kluci si ťukají na čelo, Šimon běžně jezdí se školou do Anglie, kamkoliv, Evropu nebere jako cizinu. Možná je pro něj exotičtější Brno než Londýn.

J: Já si už jako malý kluk plně uvědomoval schizofrenii doby, kdy se něco jiného říkalo veřejně a doma. Takže jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl být přímo u toho, kdy pukaly ledy. To, že se v té době při cestě z vystoupení v Ostravě změnil i můj osobní život, neberu jako nespravedlnost osudu. Náhody neexistují.

J: Dlouho nebylo vůbec jisté, zda se vrátím mezi lidi. Já se ale chytil aspoň té malé jiskřičky naděje, uvědomil jsem si, že vše je v pohybu – a nevzdal jsem to. Vždycky máte výhybku: vzít situaci jako tragédii, nebo jako příležitost, výzvu. Vozík je jen zdravotní pomůcka, jako hůlka, brýle nebo falešné zuby. Svůj další život vnímám jako nový začátek, neustálý sled zázraků.

Bylo by ale nereálné myslet, že vše negativní ve společnosti lze změnit okamžitě. Důležité je, že ten proces probíhá, v tradičních demokraciích trval dvě stě let. Což neomlouvá vše, každý by si měl zamést před vlastním prahem, začít u sebe. V klidu mě nenechává tendence vrátit se pod vliv z východu, to je hodně nebezpečné.

R: Pro mě je největší zklamání, jak málo lidí je schopno vzít se svobodou i odpovědnost za svůj život. Pořád čekají, že někdo (strana, prezident, mesiáš nebo výhra v loterii) za ně zařídí, aby byli spokojení a šťastní. Málokdo je ochotný přistoupit na to, že si to můžu zařídit jen já sám!

J: Když jsi potkala mě!?

R: Vůbec ne. Nechci se rouhat, ale já žádné nejtěžší období neměla. Možná proto, že jsem narozená ve znamení Blíženců, což je nejpovrchnější znamení. Jasně, bylo těžké, když jsem zůstala sama se Šimonem. Ale bylo to i hezké. Stejně tak později. Mám hezký život!

J: Tak je to se vším. S narozením miminka, s přípravou inscenace, jedno bez druhého asi nejde.

R: Ani jeden z nás moc neulpíváme v problémech. Když se člověk lituje nebo naštve, velmi to vysiluje. Je lepší to přetavit v myšlenku, že tu energii věnuje jinam. Třeba to bude lepší. Nebo taky ne… Teď mluvíme jako ezoterické duo, ale my prostě počítáme s tím, že život je náročný. A díky tomu nám hrozný nepřipadá. Došli jsme k tomu pragmaticky.

J: My sami určujeme význam a váhu věcí. Buď je vidíme jako velké a neřešitelné, nebo banální a řešitelné. Snažíme se všechno zjednodušit. A víme, že to, co se stalo, už neovlivníme, tudíž je zbytečné se tím zabývat. Ale tím, co děláme v přítomnosti, si píšeme budoucnost.

R: Já nikdy nesnášela výzvy a s Honzou, který je miluje, nemám nic jiného. Už jsem se jich přestala děsit. Když vidím, jaké úsilí mu dá vstát z postele, obléknout kalhoty nebo zavázat tkaničky – to je jedna velká výzva a ty moje jsou proti tomu malichernosti. Takže vedle Honzy můj pozitivní pohled na svět ještě zpozitivněl. A dala jsem se díky němu do pohybu…

J: Moji rodiče byli sportovci tělem i duší, takže i já jsem přirozeně odmala sportoval. Zatímco Radka je z rodiny knihomolů. Když jsem po úrazu zjistil, že můžu i plavat, jezdit na kole a lyžovat, těšil jsem se, že vyrazíme všichni, což nebylo pro Radku běžné. Ale šla do toho s obrovskou odvahou a láskou. Stejně tak si osvěžila řidičské umění a je z ní skvělá řidička.

J: Nejdřív jsme koupili kola a vozík pro miminko, už dva měsíce po jeho narození. Ale nedocenil jsem, že ho bude muset vozit Radka, takže rovnou měla zátěž. Vozík vážil deset kilo a dítě postupně čím dál víc, navíc do úložných prostor jsme všichni všechno nastrkali. A terén kolem chalupy je poměrně kopcovitý…

R: Několik let jsem myslela, že zhebnu. Občas jsem táhla do krpálu i Honzu na laně, a když to viděl Šimon, chtěl taky. Takže se navázali všichni a pod vrcholem nebylo jisté, zda to vůbec přežiju, zda je nezabiju a kolo nezahodím. Shrnu to: kolo si užívám až teď, kdy se mi odpojili. Ale mám natrénováno, už mi žádný kopec nevadí.

Zato s lyžováním jsem nezabodovala. Honzův otec měl za pedagogickou kariéru jen dva neúspěchy: když jednu studentku nenaučil v 50. letech plavat, protože měla panickou hrůzu z vody, a druhý jsem já. Techniku ovládám, ale nepřekonala jsem ve čtyřiceti strach z rychlosti, šněrovala jsem stráň zprava doleva a on marně volal: Musíš z kopce dolů!

R: Postupně jsme našli pěkný model. Letos chlapci lyžovali jako diví, já s sebou vezla knihy a podle počasí jsem si četla v hotelu nebo venku v lehátku. A všichni jsme si to moc užili.

J: Já se ještě chvíli snažil najít pro ni další motivaci, ale už ji nenutím. Líbí se mi, že nám dělá zázemí, počká na nás u lanovky v kavárně nebo se opaluje a večery trávíme společně.

R: Občas dělám takové scény, že neodpočívá. Nutím ho kvůli němu i kvůli sobě, protože nevydržím jeho tempo. Když je nejhůř, zadupu a řeknu: Ne, já si neodpočinu aktivním pohybem, potřebuju sedět a číst nebo bloumat! Aby člověk vůbec slyšel své myšlenky, nemůže se pořád jen zahlcovat. Na to je expert Honzova maminka, když jedeme na víkend, má plány na čtrnáct dnů pro deset Ukrajinců. Sama udělá nejvíc, my s jazykem na vestě desetinu. A mezitím je schopná jet padesát kilometrů na kole!

J: Což je obdivuhodné. A je fajn, že najdeme komunikační rovinu, kdy si nic nevyčítáme. Já zařídím pro zahradu jiné věci, třeba rád štípu dříví.

R: Souhlas. Jen chci říct, že bylo mentálně těžké s ní srovnat krok. Pět let jsem se moc snažila a pak jsem si řekla: Sakra, nemůžu za to, že nejradši ze všeho ležím a čtu. Já ty věci udělám, ale nemám z nich uspokojení. Když jsem tohle svěřila mamince nahlas, hrozně se mi ulevilo a teď s mnohem větší radostí na té zahradě pracuju. Zmizel tlak. A Honzu přivádím naopak k tomu, aby si občas lehnul.

R: Jako vždy na chalupě v Lomu u Tábora a v klidu. Neberou nás tam jako náplavu, vždyť Honzův tatínek se tam narodil a Honzík teď dokonce závodil za Lom jako člen hasičského družstva. Rozběhl se tam pěkně komunitní život, kluci mají kamarády… Honza bude taky hrát už osmý rok s Kašparem Rozmarné léto v Divadle v Celetné.

Kromě toho jezdíme na hrad Kašperk, kde taky hrají, letos Othella a Romea a Julii. Vždycky si říkáme, že to bude rodinná dovolená – přes den výlety a pak představení. Realita je obvykle taková, že Honza kvůli chladnému počasí přijde o hlas, celé dny leží a mlčí, aby to večer uhrál, a já se syny křižujeme Šumavu.

J: A pojedeme zase se stejnými lidmi do Chorvatska – na stejné místo uzpůsobené i pro handicapované. Jsou tam surfy, čluny, katamarány… Oba si odpočineme u moře, a pokud budu cítit, že potřebuju aktivitu, sednu na kolo a projedu se. Sám, nebudu nikoho nutit, aby jel se mnou.

R: To bys ani neuspěl! Vážně se snažím v naší rodině zmírňovat hektičnost. I dětem je nejlíp volně, bez našlapaného programu a plánování, když můžou běhat a my si jich nevšímáme. Ale myslím, že Honza je zoufalý, pokud nemá program.

J: Už tomu tolik nepodléhám. Nejsem hyperaktivní k nezastavení, rád si odpočinu a naberu sílu. Díky Radce jsem se naučil víc hospodařit se silami. Jsme na jedné lodi.