Článek
James Bond umí česky! Tedy možná. V knize ani filmu to nikdy nepředvedl, nicméně takový údaj najdeme v knize James Bond – Tajemný svět agenta 007, vydané v roce 2000 ve Velké Británii. Doslova se tam v jeho životopisu píše: Další jazyky: francouzština, němčina (plynně), rovněž italština, řečtina, čeština, ruština. Kupodivu to není vtípek českého překladu, protože stejná informace je i v anglickém originálu.
James Bond jako špión vybájený spisovatelem Ianem Flemingem umí skoro všechno, takže proč by nepochytil i naši mateřštinu? Vždyť jeho schopnosti, které z příběhů dělají krásné pohádky (nejen) pro muže, se s léty nemění.
Co se však od vydání prvního románu před 62 lety změnilo, je politická mapa, takže dnes by Bond češtinu už asi nepotřeboval. V době, kdy Fleming, bývalý tajemník ředitele námořní zpravodajské služby, svá díla psal, stála mezi Východem a Západem zeď. Československo se z pohledu autora samozřejmě nacházelo na její špatné straně a v bondovkách je to znát.
Čeští agenti a bakterie z Plzně
Hned v prvním románu Casino Royale (1953), jakmile se Bond ubytuje ve francouzském hotelu, mu jeho společník prozradí, že ho z horního pokoje odposlouchávají dva špióni, manželé Muntzovi. „On je Němec, ona Středoevropanka, snad Češka.“ Nedaleko se navíc usadili další tři podezřelí. „Papíry mají v pořádku – jako čeští bezdomovci,“ informuje Bonda.
V knize Srdečné pozdravy z Ruska (1957) je Bondovým protivníkem psychopat, z něhož ruská rozvědka vycvičila svého zabijáka. „Ve zpravodajské službě pro cizince se musel potýkat s předměty, které pro něj byly španělskou vesnicí, a to namačkán mezi Němci, Čechy, Poláky, příslušníky pobaltských národů, Číňany a černochy…“
Anglický spisovatel nám nic nedaruje ani v románu Thunderball (1961), kde popisuje, jak získal své jmění Ernst Stavro Blofeld, hlava teroristické organizace, s níž se Bond střetává. Za války pracoval na polském ministerstvu pošt a telegrafů, kopíroval tajné zprávy a prodával je nacistům. Když zbohatl, rozhlížel se, s kým dalším by mohl kšeftovat.
„Uvažoval o Rusech a o Češích, ale pro jejich pravděpodobnou platební neschopnost či lenivost je vyloučil…“ píše Fleming a o několik stránek dál je o nás další zmínka. Blofeld před svými podřízenými vypočítává úspěchy své organizace a zmiňuje: „Britská Tajná služba nám zaplatila 100 000 liber za české ampulky s bojovými bakteriemi ze státní chemické továrny v Plzni.“
Reklama tedy nic moc. A tak bychom mohli pokračovat dál. Z menších států východního bloku jsme přesto z pera Iana Fleminga vyšli ještě v docela dobrém světle. Hůř to odnesli Bulhaři nebo Jugoslávci, podle spisovatele zákeřní a podlí přisluhovači, užiteční jen na špinavou práci. Když Bond v Srdečných pozdravech z Ruska opouští v Orient Expressu Balkán, v duchu si uleví: „Pryč od těch zlodějských zemí.“
Padouch s českou tváří
Úhlavní agentův nepřítel Blofeld v prvních zfilmovaných bondovkách jen tahá za nitky a skrývá svou tvář. Poprvé ji měl odhalit až ve filmu Žiješ jenom dvakrát (1967). Tím hercem, který mu měl obličej propůjčit a navždy být pro filmové fanoušky bondovským padouchem, se málem stal Jan Werich. Taková byla první volba britských producentů.
Jak se stalo, že tuhle roli dostal český „klaun“? Není to taková senzace. Anglicky uměl už od emigrace ve Spojených státech během války. Některé jeho filmy včetně Císařova pekaře se s úspěchem promítaly v zahraničí, snímek Až přijde kocour získal ocenění na festivalu v Cannes. Navíc to neměla být jeho první zkušenost se zahraniční produkcí. Jak na nabídku reagoval, dokládá korespondence s Jiřím Voskovcem, kterou přetiskl Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy.
„To je tak,“ píše Voskovcovi 1. října 1966. „Ozval se z čistého nebe hlas pana Salzmanna, Brita, takto poslední dobou producenta Jamesa Bonda, jestli prý jsem volný, že by mě nutně potřeboval na 6 týdnů do filmu po boku přítele 007. A hned a teď a okamžitě. (...) Rozhodl jsem se, že bude-li role a) pěkná, b) nikoliv aktivně proti Našemu Bratru – the hell with him (k čertu s ním – pozn. red.) – c) slušně fundovaná, tak že to mrsknu. Já bych se totiž posral radostí, být jednou z postav těch pohádek od Iana Boženy-Němce Fleminga.“
Voskovec o dva týdny později odpovídá: „Goldfingře či Thunderballe či Doktore No (názvy předchozích bondovek – pozn. red.), barva papíru odpovídá mému zezelenání závistí nad tvým novým angažmá.“
Werich do Anglie skutečně odcestoval, nafotil propagační snímky v Blofeldově mundúru a natočil několik scén. Jenže záhy byl přeobsazen. Podle pozdějšího vysvětlení režiséra připomínal svou vlídnou tváří spíš Santa Clause a nehodil se na šílence s megalomanskými úmysly.
„Já se nepohodl s produkcí, neb chtěli, abych dělal monstrum. Tak si vzali jinýho, ale zaplatili, co podepsali,“ krátce vysvětluje Werich Voskovcovi v dopisu z listopadu 1966.
Jeho přítel si pak ještě posteskne: „Ať už kdokoli byl proti tomu, abys tu roli dělal, byl vůl. Tvé pojetí mělo logiku a fištrón.“
Fanoušci bondovek můžou jen vzdychnout: škoda. Ovšem pozor! Ve filmu se nakonec Jan Werich přece jen vyskytuje. Přesněji kousek z něj. Ve scéně zabírající zezadu padoucha v křesle vykukuje nad opěradlo chomáč vlasů. Musí být Werichův, protože Donald Pleasence, jenž ho v roli nahradil, je plešatý.
Žigulíky v akci
V bondovkách (hoďme teď do jednoho pytle Flemingovy předlohy i jejich více či méně věrné filmové adaptace) se vyskytují minimálně dvě důležité české či chcete-li československé postavy.
Geniální šachista jménem Kronsteen je v románu Srdečné pozdravy z Ruska hlavním plánovačem sovětské rozvědky SMĚRŠ. Jeho národnost je však uvedena až ve filmové adaptaci z roku 1963, kde stejnou práci dělá pro Blofeldovu organizaci. Hrál ho polský herec Vladek Sheybal. Moc dobře ovšem náš šachista nedopadne. Když selže plán, jak polapit Bonda, jeho šéf ho nechá zastřelit.
Chlubit se můžeme i jednou bondgirl, i když zrovna nepatřila mezi ty řekněme nejbystřejší agentovy partnerky. Ve filmu Dech života (1987) je jí česká violoncellistka, která pomáhá svému milenci, ruskému generálovi, přeběhnout z Bratislavy do Vídně. Že nakonec skončí v Bondově náručí, je samozřejmě předem jisté.
Anglická herečka Maryam d’Abo dostala filmové jméno Kara Milovy. Na přechylování českých ženských příjmení zřejmě tvůrci filmu nebyli upozorněni… Ostatní reálie si pohlídali lépe. Názvy ulic, naše trikolóra na vojenských uniformách, nápis Agitačné stredisko na kanceláři s portrétem Gustáva Husáka, to všechno sedí.
Honička Jamese Bonda ve sportovním aston martinu proti bílo-žlutým žigulíkům s nápisy VB pak z pohledu českého diváka patří k vrcholům filmu. Až by si našinec mohl myslet, že se skutečně točilo v Bratislavě. To za minulého režimu nepřicházelo v úvahu. Přestrojit se za ni musela Vídeň.
Letiště Václava Havla v Miami
Po revoluci už to „najednou“ šlo. Natáčení adaptace prvního románu Casino Royale mají filmoví fanoušci v paměti. Restart celé série, v němž se Bond teprve sžívá s povolením zabíjet, se před devíti lety zčásti natáčel v Praze a západních Čechách.
Hlavní město tvůrci přiznali jen v úvodní scéně s titulkem Prague, Czech Republic, v níž agentův terč přijíždí v octavii ke kancelářské budově Danube House v Karlíně. Zbytek filmu už je Česko jen hezkou kulisou. Ruzyně se převlékla za letiště v Miami, Národní muzeum v Praze navozuje dojem luxusního benátského hotelu, náměstí v Lokti se tváří jako černohorské městečko.
V Černé Hoře se dějově odehrává i stěžejní část v kasinu. Na Grandhotelu Pupp v Karlových Varech stačilo kvůli tomu jen vyměnit ceduli. V době natáčení se vedení hotelu v osobních dopisech omlouvalo hostům za určité nepohodlí, ovšem ti byli naopak u vytržení, že můžou zahlédnout Jamese Bonda. Dodnes z toho hotel těží.
„Jsou hosté, kteří k nám jezdí vyloženě kvůli filmu. Máme pro ně i speciální balíček s názvem Po stopách agenta 007,“ říká Jitka Markusová, vedoucí obchodního a marketingového oddělení. V rámci něj si zájemci vyzkoušejí mušku na karlovarské střelnici, navštívit můžou adrenalinové centrum.
V hotelové restauraci pak dostanou agentovo menu i uvítací drink Vesper. Bond jej poprvé ochutnal právě v Casinu Royale, ač je jinak milovníkem Martini s vodkou. S tím ovšem v Puppu počítají. „Kolegové barmani vědí, jak koktejl správně připravit,“ uklidňuje Jitka Markusová.
Gott jako propagátor
Natáčením v Česku nám James Bond alespoň trochu splatil všechna příkoří z doby, kdy jsme pro něj byli jen méně důležitými přisluhovači Rusů. Ale není se co divit – stáli jsme na druhé straně barikády.
Po pádu železné opony však bylo všechno jinak. Filmový Bond si musel hledat nové nepřátele, u nás začaly vycházet Flemingovy romány a snímek Dech života s vysmívanými žigulíky VB se stal paradoxně prvním filmem série, který se v našich kinech opožděně promítal. Na plakátech dokonce stálo: Slavný agent 007 v Bratislavě.
Za komunismu se u nás snímky s imperialistickým špiónem šířily jen skrze nelegální kopie videokazet ze Západu. Amatérským dabingem je tehdy opatřoval Ondřej Hejma, zpěvák Žlutého psa a vystudovaný angličtinář. Tím „pirátem“, který na tom měl velký podíl, byl Karel Gott.
„Jeho kluci z kapely sem videokazety vozili ze zájezdů. Karel Gott je totiž obrovský fanda do filmů a nejvíc ho bavily právě bondovky, které si vyžádal,“ vzpomínal Ondřej Hejma před časem. Je příznačné, že to byl právě on, kdo později na Gottovo přání otextoval píseň Jako James Bond.
Moje chůze měla styl, oblek perfektní střih, uměl jsem karate i golf i salto na saních a pak jsem poznal obdiv mnoha krásných žen a v lítém boji jsem nikdy nebyl poražen…
V těch několika verších je ukryté celé kouzlo příběhů agenta 007, který jako správný světoběžník nechal pár otisků i u nás.
Bondova složka (aneb první pomoc pro neznalce)
James Bond, agent britské tajné služby MI6, je postavou románů anglického spisovatele, novináře a za války námořního důstojníka Iana Fleminga (1908–1964)
objevil se ve 14 knihách, z toho dvou povídkových
ve Flemingově odkazu pokračovali jiní autoři; dodnes vyšlo dalších více než 30 románů, povídek a filmových novelizací
natočeno bylo od roku 1962 čtyřiadvacet filmů (k tomu tři další, které neprodukovala společnost Eon a mezi oficiální bondovky se nepočítají)