Jakub Železný: Studium vám vždycky otvírá zajímavé obzory

Se Šimonem, kterému je dva a půl roku, se právě vracel z Francie ze čtyřdenní návštěvy u své matky Marty Davouze, která se s novým manželem přestěhovala do Bretaně. Možná proto, že jsme se sešli hned druhý den po jejich návratu, měli jsme přece jenom šanci začít na osobnější notě.

Maminka většinou vaří česká jídla a platí, že je to nejlepší kuchařka na světě. Vaří česká jídla z francouzských surovin, takže když udělá hovězí polévku z dokonalého francouzského hovězího, tak jaká je to polévka? Česká, nebo francouzská? Tak nějak napůl. Její manžel zase dělá skvělé ryby na jednoduchý přímořský způsob. Ale že by to byla výhoda? Každopádně je to fajn.

Asi bych to psychicky nezvládl, protože by mi bylo líto té rybičky, že skončí na pánvi. Pro mě je nejlepší vidět na talíři hotový filet. Pokud byste namítla, tak proč tu rybu jíte, neměl bych na to co říct. Tentokrát jsem si ale spíš užíval české kuchyně a steaků z francouzských krav. Rád bych věřil, že v Česku je taky tak dobré hovězí, ale myslím, že ne, ne, ne (paroduje hlas, dikci a výraz Václava Klause - pozn. aut.). Už když vidíte, z čeho kus masa krájí, tak si říkáte, že jsou o kus dál.

Jezdili jsme na výlety, podívali jsme se k moři, na ptáčky, na kolotoč, hráli si u babičky na zahradě. Na koupání to ani tentokrát moc nebylo. Počasí sice vyšlo nádherně, ale oceán je tam strašně studený. Akorát jsme házeli kamínky do vody a syn si při tom trochu namočil botičky.

Co je na tom, proboha? Každý normální otec by si měl uvědomit, že poté, co maminka dítěte přestane kojit, tak tatínek přece musí umět nahradit úplně všechny role, které má maminka. Jinými slovy: tatínek jaksi není nadán fyziologicky schopností a možností kojení, to my muži neumíme, i kdybychom se rozkrájeli. Ale všechno ostatní, pokud bychom neuměli, tak je to trochu divné, ne? Co je na tom jet s dítětem na konec světa?

Když začne zlobit, tak ho tatínek musí uklidnit. Buď ho vezme na ruce, pustí mu pohádku nebo mu dá autíčko na hraní. Bavíme se teď o věcech, které jsou naprosto banální, a upřímně nerozumím tomu, jak by to mohlo být jinak.

Dát dítě do autosedačky? Umím. Dát ho vyčurat a vykakat taky. Dát mu jídlo? Když jsou to špagety, tak ho prostě nakrmím, když je to rýže s masem, tak se nakrmí sám. Přečíst mu pohádku? Umím. Vyčistit mu zoubky? Umím. Uložit ho do pelíšku? Umím. Usnout s ním? Umím.

Přece vidím, jak je venku. Řeknu si, tak pro mě je to dneska na mikinu, ale pro něho už na lehkou bundičku. Když ho budu dávat do autosedačky, tak mu bundu samozřejmě sundám, aby se nezpotil na zádíčkách. To jsou věci, které děláte automaticky. Stejně automaticky nastavíte ruku, aby se nebouchl, když se pod velkým stolem sehne pro autíčko.

Nejraději si čteme Krtek a autíčko.

To jsou věci, o kterých bych se nechtěl moc bavit.

Jak říkal po takzvaném sarajevském atentátu Václav Klaus: Nic nekončí, jdeme dál. Uvidím, co bude za deset let. Asi mě bude víc bolet v kříži a možná mě bude bolet i koleno.

To jsou moc osobní věci. Sorry. (odmlčí se) Tak třeba od maminky jsem dostal původní výlisek alba Abbey Road od Beatles z roku 1969, který si rodiče přivezli z Anglie. Doma se deska nesměla moc pouštět, aby se nepoškodila, a pak jsem ji objevil u maminky ve Francii. Rozhodla se dát mi ji ke čtyřicátinám a dokoupit mi ještě gramofon. Mám představu, že si pořídím takových deset vinylových desek. Ještě nějaké Beatles, Pink Floyd a nějaké staré české věci.

Před čtyřicítkou jsem si řekl, že nechci vypadat jako starý fotr a zkusil jsem s tím opravdu něco udělat. Jím pětkrát denně malé porce. To je celý. Žádná tučná jídla, žádný tvrdý alkohol. Když máte pocit, že ten den jíte víc, než byste měla, tak je dobré si říct: poslední kousek masa s rýží si už nedám a nechám ho na talíři. To když se naučíte, tak máte vyhráno.

Sedm osm.

(vytřeští oči) Žádné takové věci! Normálně pětkrát denně jím. Jedno z těch jídel je třeba jenom banán nebo jogurt. Pak si dám ale normální porci, polévku a hlavní jídlo.

Rohlík s kouskem sýra najdete kdekoliv. Když už je nejhůř, tak si koupím u pumpy cereální sušenky.

Je pravda, že je příjemné vidět, jak jsou mi některé kalhoty velké. Problém ale nastal, když přišli kolegové z televize, kteří mají na starosti kostýmy, a ptali se, jestli budu hubnout dál. Museli mi totiž přešívat některé obleky a jiné nechat ušít. To mě trochu mrzelo, protože nerad dělám komplikace.

To je šílenství. Nedávno jsem hledal nějakou informaci v pořadu starém několik let a úplně jsem se zděsil: Proč mi proboha někdo neřekl, jak jsem odporně otylý?!

Pokud nespokojenost není úplně spalující, tak je dobrá, protože vás posouvá dál.

To víte, že ano, vlastně prakticky pořád. Když si člověk nabírá další a další věci, tak času na odpočinek je málo.

Považuji to za obrovskou čest, obrovský závazek a zodpovědnost. Za prvé víte, že studenti nejsou hloupí lidé, za druhé je to i vaše prezentace, za třetí jim nemůžete vykládat ptákoviny, pokud už vás vezmou za autoritu. I když na druhou stranu, dělat někomu pozitivní guláš v hlavě mě baví. Říkám jim, ať mají vlastní kritické názory a myšlení a klidně se i se mnou pohádají. Ale ať při tom mají silné argumenty.

Nedávno jsem právě těmto studentům v Olomouci přednášel a bylo to bezvadné. Vykládal jsem jim zajímavosti o dějinách československých a českých prezidentských voleb. Bylo úžasné vidět skupinu lidí, kterým je přes sedmdesát, jak jsou aktivní, zvídaví a velmi přátelsky naladění. Občas k nějaké události poznamenali: Já si to pamatuju, ale vůbec jsem nevěděl, že to bylo takhle.

Podrobně jsem jim vysvětlil například to, jakým způsobem byl Ludvík Svoboda zbaven svého prezidentského úřadu, což se vždycky interpretuje špatně. Říká se, že byl donucen k abdikaci nebo odvolán. Ani jedno z toho není pravda. Jako fakt se vzalo, že přestal vykonávat úřad kvůli zdravotnímu stavu, a zvolil se Gustáv Husák. Důkladně jsem jim taky popisoval, že naši první tři prezidenti v opravdu klíčových okamžicích své kariéry nebyli vůbec řádně zvoleni.

Ne. Věnoval jsem se tomu v době prezidentských voleb a psal o tom na web České televize. Hledal jsem mimo jiné odpověď na otázku, kteří prezidenti se mohli navzájem potkat. Mohli se někdy potkat Václav Klaus a Gustáv Husák? 10. prosince 1989, když Husák jmenoval vládu národního porozumění, tak ministrem pověřeným vedením federálního ministerstva financí, cen a mezd byl jmenován jistý inženýr Václav Klaus, CSc.

Ale třeba Havel s Husákem? Potkali se někdy v osmašedesátém? Myslím, že spíš ne. A co třeba Masaryk a Gottwald? Nejspíš o sobě věděli, ale potkali se tváří v tvář? Můžeme jenom spekulovat. Tak třeba takové věci mě baví a zajímají. Doktorandskou práci píšu o Oldřichu Švestkovi, dneska málo známém členovi předsednictva ÚV KSČ, který byl zároveň šéfredaktorem Rudého práva. Je to osobnost, o které zatím nikdo nic nenapsal.

Samozřejmě chodím po archívech. Chtěl bych to doplnit i o rozhovory pamětníků, protože takzvaná oral history je moje oblíbená metoda. Mám následující rok na to, abych to dodělal. Zatím jsem napsal čtyřicet stránek a potřebuju čtyřikrát tolik.

Už není kam jít dál. Jedině, že bych si udělal docenturu a profesuru.

Studium vám vždycky otvírá zajímavé obzory. Zaslechl jsem třeba o nějakém badateli, teoretikovi nebo události, o nichž jsem si pak četl sám. Studium vás nutí uvažovat v logických souvislostech, umět psát odborný text. Když má na to někdo čas a chuť, nevidím důvod, aby byl jenom samoukem. Mezi námi - vzdělání z kvalitní univerzity přece má nějakou hodnotu a nemyslím tím tituly.

Volby jsou vždycky atraktivní a vždycky tříbí novinářské schopnosti. Jinak je mi to samozřejmě úplně jedno.

Pracovně určitě ne. Na druhou stranu budou hodně vyhecované, ale to se tvrdilo skoro o každých volbách. Vždycky se říkalo, že takhle roztříštěná a rozhádaná politická scéna tu dlouho nebyla. Možná se dočkáme nějakých překvapení, ztrát nebo příchodu malých stran, ale třeba taky ne. Pravděpodobně nevyhraje extremistická strana, která by rozpustila ústavu. Všechno ostatní by podle mě bylo běžné a banální.

Momentálně se velmi obávám zhnědnutí společnosti. Doufám, že do politických sfér se nedostane zlo, které je reprezentované lidmi nabízejícími zdánlivě jednoduchá řešení různých palčivých otázek, jimiž se trápím už dlouhá léta. Na Smíchově jsem vyrůstal v jedné ulici mezi Romy. A buď jsem si ten pořádek udělal, nebo neudělal. Častokrát jsem si ho spíš neudělal, protože to samozřejmě s řadou z nich nebylo jednoduché. Ale nikdy v životě by mě nenapadlo házet je do jednoho pytle. Už proto, že se spoustou z nich jsem měl dobré zkušenosti.

Naprosto odmítám extremismus zleva i zprava. Odmítám komunismus i nacismus a všechno, co je s nimi spjato. Tyto ideologie přinesly světu tolik mrtvých, že na to snad lidi nezapomněli a nenechají se nalákat na jednoduchá řešení. V situacích, kdy jde o život a o smrt, o svobodu a nesvobodu, svůj názor projevit musím a jsem schopný ho říct i do vysílání.

Od komunismu jsme se neoprostili a vnitřně jsme se s ním nerozešli. Ne s ideologií, ale se všemi průvodními jevy, které to mělo. Nevadí nám, že se porušují pravidla, že si necháme vnutit kdejakou blbost. Že nějaký drban v černém mundúru u pokladny hypermarketu nás může zastavit a zkontrolovat nám tašku. Lidi si to nechají líbit, ačkoli by na něho mohli zavolat policii. Nezajímají se o to, že by mohli mít nějaká práva.

To je přece blbost. Ačkoliv… Když jsem jel po policejním zásahu na Úřadu vlády přímo z místa moderovat Události, volal mi pan šéfredaktor. Měl jsem telefon v ruce a na křižovatce slyším policejní houkačku. Stáhl jsem okýnko a udělal omluvný ksicht. Slyším: Pane Železný, co nám to děláte? Jeďte, kam potřebujete, ale zavěste to.

Reportovat o Havlově pohřbu bylo pro mě z osobních důvodů mimořádně těžké, možná na hranici mých schopností. V momentě, kdy se rozblikaly policejní motorky při odjezdu pohřebního vozu z Hradu, jsem měl opravdu co dělat.

Podobný okamžik jsem zažil v listopadu 2009, kdy jsem se cítil mezi lidmi na Národní třídě spokojeně. Říkal jsem si: To jsou přece oni, se kterými jsem chodil na demonstrace. Pravděpodobně dělají poctivě svou práci, akorát se nikde neangažují a nevykřikují. Při vstupu do Událostí z terénu jsem to tehdy dojetím málem nezvládl. Upřímně jsem řekl, že už kvůli pohledu na děti, které tu zapalují svíčky, měly události staré dvacet let smysl.

V této souvislosti mě napadá jeden zážitek z poslední doby, kdy nešlo přímo o strach, spíš o moment překvapení. Když jsem se na začátku července v osm hodin ráno zjevil se štábem v olomoucké kanceláři vrchního státního zástupce Ištvana, zaskočeně se na mě podíval se slovy: To poslali vás? A začal rychle listovat trestním řádem a něco si číst. Po rozhovoru mě pozval na kávu a přátelsky jsme poseděli. Řekl, že to bere jako vyznamenání, že z Prahy poslali mě. Bylo na něm vidět, že možná očekával někoho, u koho by to měl malinko jednodušší.

Naopak. Spíš si řeknu, že jsem měl být ještě tvrdší a položit ještě nějakou chytrou otázku.

Sportovci nejsou zvyklí, že se k nim někdo chová jako k normálnímu člověku, kterému bych položil normální otázku. Já jsem nikdy s Petrem Čechem nedělal rozhovor. Pouze jsem do pracovní verze scénáře navrhl trochu jízlivé otázky, které pak Čechovi položil nějaký asistent.

Jaromíra Jágra. Na hokej se dívám kvůli němu. Obdivuju ho jako sportovce a vtipnou osobnost, která si ze sebe umí udělat legraci. Dělá reklamu jenom proto, aby děti na Kladně mohly hrát, a důchod si představuje nejlépe tak, že bude sedět v lóži s nohama na stole a bude se koukat, jak malé děti, jeho následovníci, jezdí po ledě. Mimochodem, není to žádný kluk z nedělní školy, je úplně normální. Skvělý. Nikdy jsme se nepotkali a doufám, že to někdy napravíme a já mu řeknu, že si ho strašně vážím.

S o to větší chutí!