Jakub Vavruška: Zkazit tradici tanečních by bylo hloupé

Chápe, že dříve se klukům do tanečních chodit moc nechtělo. „Už jenom ta představa, že se musí nasoukat do nějakého umělohmotného obleku… Zkazit tradici tanečních jen proto, že budete lidi nutit nosit něco, v čem se cítí trapně, mi přijde hloupé,“ říká.

Dívky to měly vždy jednodušší. Vybraly si, ušily nebo koupily šaty, ve kterých si připadaly krásné. Ale kluci měli striktně daný černý oblek, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice a nesměli mít nic jiného.

„Byla to prostě unifikovaná masa, ze které se vytrácela jakákoli individualita. Myslím si, že i pánské oblečení může být pestré, a pokud to, co mají kluci v kurzu na sobě, respektuje společenskou formu, vůbec mi nevadí, když si jej doladí tak, aby se v něm cítili dobře. I pánská móda se stále vyvíjí, a tak dnes není problém oblek osvěžit různými doplňky.

Kluci často nosí v klopě od saka odznaky nebo si vyberou do košile manžetové knoflíčky s logem fotbalového klubu, opět se začaly nosit kapesníčky, ale už ne bílé, krajkové a škrobené, ale různě pestrobarevné. Hodně populární jsou teď třeba motýlci ze dřeva, dost kluků dává přednost kravatě a samozřejmě kromě nepřeberného množství materiálů a vzorů vídám také úplně atypické a docela složité uzly na kravatě, které si kluci hledají na internetu a pak se trumfují, kdo přijde s originálnějším… Asi nejvíc mne letos zaujal kluk, který si do motýlka sám zabudoval LED diody, takže mu pod krkem svítil. Bylo to decentní, ale hravé. Kluci se pak najednou i v obleku cítí dobře,“ vysvětluje Jakub Vavruška.

Dodává, že oblek musí být tmavý, ale ne nutně černý, košile společenská, na barvě však nezáleží.

„Rukavičky mají především praktickou funkci. Protože když se klukům potí ruce, může to být nepříjemné pro jejich partnerku. My jim výhody nošení rukaviček vysvětlíme, ale necháváme na nich, jestli je budou mít. Podle mé zkušenosti to vychází tak půl na půl. Hodně záleží i na zpětné vazbě od holek, jestli rukavičky u kluků ocení,“ říká taneční mistr.

On sám se s tancem setkal už jako malý kluk. V pěti letech začal chodit do Lidové školy umění na balet. Tanec ho bavil do doby, než se do něj začali navážet spolužáci. „Jsi divnej, my všichni chodíme na fotbal, na tenis a ty na balet. V jedenácti dvanácti letech jsem nebyl tak sebevědomý na to, abych tenhle tlak ustál. Přitom to bylo fajn, protože jsem tam byl jediný kluk a dvanáct holek,“ směje se.

S baletem tedy skončil a v patnácti letech se přihlásil do tanečních. Společenský tanec mu šel a hodně ho bavil. Tanečním mistrům se zdál talentovaný, a tak mu nabídli místo v klubu společenských tanců. „Úplně mě to pohltilo. Od patnácti do dvaadvaceti let jsem se společenskému tanci věnoval úplně,“ vzpomíná Jakub Vavruška.

Vysokou školu si ale vybral zcela odlišnou. Žurnalistiku. Bylo to před rokem 2000 a tehdy mu novinařina přišla jako vzrušující zaměstnání, kdy člověk může měnit svět. Jako novinář se také nějaký čas živil.

Na začátku vysoké školy však tanec odsunul na vedlejší kolej. „Intelektuální prostředí trochu bohémských studentů bylo ve velkém kontrastu s pozlátkem světa tanečníků. Myšlenkově jsem se začal vlivu společenského tance hodně vzdalovat. Navíc mě iritovaly na závodním prostředí takové ty vnější znaky, kdy si kluci barví vlasy, hnědí se a málem i líčí, nosí upnuté košile se třpytivými flitry a rozhalenkou až na břicho… Soutěžnímu tanci podle mého názoru často chybí přirozenost a mužnost,“ vypráví Jakub Vavruška.

Jenže tanec si ho zase našel. Někdy ve druhém ročníku vysoké školy se na něj před plesovou sezónou začali obracet spolužáci, kteří věděli, že závodně tančil, jestli by je nenaučil nějaké kroky.

„Bydleli jsme na kolejích na Větrníku a na Hvězdě a tam v objektu menzy měla jedno patro pronajaté soukromá taneční konzervatoř. Večer byly sály volné a my si u nich pronajali jeden večer v týdnu a začali tam pořádat taneční kurzy pro vysokoškoláky. Konaly se dva roky po sobě a byl o ně pokaždé docela velký zájem,“ říká taneční mistr s tím, že se mu tak najednou propojily jeho dva světy. A přišel na to, že výuka tance pro laickou veřejnost jej naplňuje mnohem víc než bývalá soutěžní kariéra.

Přesto si myslel, že s koncem vysoké školy skončí i tahle etapa studentských tanečních. Jenže jeho „žáci“ chtěli pokračovat, a tak Jakub Vavruška začal hledat místo, kde by mohl vést taneční kurzy. Našel ho na Karlově náměstí v Praze, kde jeho škola sídlí dodnes.

„Začali jsme tam postupně působit všech sedm večerů v týdnu. Zkusili jsme vypisovat kurzy a ony se stále plnily. Tehdy jsem učil všechno sám se svou taneční partnerkou. Pak už to ale nešlo skloubit s novinářskou prací. Tanečním se dařilo, a tak jsem se rozhodl jít po této cestě,“ vysvětluje.

Nyní má před sebou patnáctou taneční sezónu. Svými kurzy zaplňuje sály na Karlově náměstí, v Obecním domě, Žofíně a Slovanském domě. V rámci tanečních vyučuje také etiketu, ale velmi nenásilnou, zábavnou formou.

„Už kdysi dávno se středoškolské taneční oficiálně jmenovaly Základy tance a společenské výchovy. Každý taneční mistr se s tím popasoval jinak, někomu přednášky společenského chování nemusely sedět. Já mám etiketu rád, protože taneční kurz zpestří. Snažíme se, aby všechno, co vysvětlujeme, bylo praktické, mělo kontakt s dnešní realitou a studentům to pomohlo v dalším životě. Třeba při maturitě, přijímačkách, pracovním pohovoru a podobně,“ říká Jakub Vavruška.

Změna je také už několik let cítit v zájmu chlapců o taneční kurzy. Rozhodně prý nemůže říct, že by jich bylo méně než dívek. Jen si dávají trochu načas s přihláškami. Ale vždy to stihnou.

Jakub Vavruška nenabízí jen taneční pro mládež. Pokračuje i v kurzech pro vysokoškoláky a také pro dospělé.

„Je o ně velký zájem. Pro dospělé máme čtyři úrovně pokročilosti: pro ty, co chodili do tanečních, ale pak už netančili, pak dvě úrovně pokračovacích kurzů a takzvané speciálky. Do nich chodí někteří naši klienti bez přestávky už třeba i osm, deset let. Manželé tak tráví společně svůj volný čas, našli si v kurzech nové přátele a známé a těší je nejen tanec, ale i ta setkání, k nimž o přestávkách na baru dochází,“ vysvětluje.

Jakub Vavruška se kromě organizace a vedení školy stále věnuje i samotné výuce v kurzech. Učí čtyři večery v týdnu především v kurzech pro mládež. „Je to nejzábavnější, ale zároveň nejsložitější na organizaci, do které patří prodloužené, plesy a v neposlední řadě také maminky,“ směje se.

Leckdo by asi očekával, že Jakubovou taneční partnerkou je jeho manželka. Nikoli. „Moje žena tančí moc ráda, ostatně poznali jsme se – kupodivu – v tanečních, kam chodila coby studentka medicíny. Je lékařka, momentálně s dětmi na mateřské. Ale tak jako kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa, tak i moje žena trpí tím, že na parketu trávím spoustu času v rámci své profese a pak už nejsem tak nadšený tanečník v soukromí, třeba na plese,“ sebekriticky přiznává Jakub Vavruška.