Jakub Prachař: Snažím se nebýt blbej

Ostatně smysl pro humor a pohotovost ho roky slušně živí. Loni hrál hned ve třech filmech. Na televizním kanálu Stream.cz se stal jednou z tváří seriálu Pouť. Na FTV Prima porotcoval pořad Česko Slovensko má talent.

Objevil se ve vánoční pohádce České televize. V kinech měla v tu dobu premiéra slovensko-česká komedie Šťastný nový rok. Dostal v ní roli snaživce, jenž nepokrytě nadbíhá novému majiteli hotelu v Tatrách.

(Smích) Já jezdím na hory rád a hodně. To je pravda. A zdatný lyžař? To ne, jsem spíš zdatný horal… Ale než jste mi ty zimní filmy vypočítala, ani jsem si neuvědomil, že jsem jich tolik natočil. Jako by je teď točili všichni. Je jich vážně hodně. Nevíte, proč to režiséři dělají?

Já se vám zase přiznám, že jsem taky skoro žádný z nich celý neviděl. Ale možná že se ty zimní filmy točí proto, že není sníh a lidé si chtějí připomenout, jaké to bylo, když ještě padal.

Asi ne. Běžky jsem vyzkoušel kvůli zmíněné Padesátce, ale nechytly mě. Sjezdování jsme už probrali, takže ani na svahu byste mě nejspíš nepotkala.

Ovšem chodím na skialpy: do kopce a pak, úplně vyčerpaný, na nich z toho kopce zase sjíždím. Vyrážím většinou z Pece pod Sněžkou. Je to fuška, řeknu vám. Ano, Krkonoše nejsou možná z pohledu mnohých hory, když je třeba srovnáváte s Alpami, ale na těch skialpech vám jednoduché rozhodně nepřijdou.

Pozor! Ve Šťastném novém roce jsem spíš za takového snaživce. Jako ředitel hotelu se snažím jeho novému majiteli ukázat, že si své místo zasloužím. Samozřejmě se do toho různě zamotávám.

A ti další mí moulové? Asi souvisejí s tím, že žijeme v Česku, že se zase tolik různorodých věcí v naší kinematografii nedělá… Nedávno jsem ale podobnou roli odmítl. Teď jsem se pevně rozhodl, že si mezi těmi všemi filmovými mouly dám jednoho masového vraha.

Měl bych si ho zahrát příští rok.

Bude to smyšlený příběh. A víte co? Možná na ty mouly přece jen i tady v něčem navážu. Vždyť masový vrah může být na první pohled moula. Víc o tom mluvit nebudu, abych to nezakřiknul.

Co vám naopak prozradit můžu, je to, že na Primě budu točit detektivku. Jak se u nás točí jen tenhle žánr, dostal jsem v něm šanci. Pravda, trochu jsem si o tu roli řekl.

Hodně jsem teď točil v ateliérech, v takovém tom papundeklu, ani jsem nevěděl, zda je venku den, nebo noc. I v tomhle jsem chtěl změnu. Řekl jsem: chci hrát detektiva, který pije, který je nihilista a všem říká pravdu a chci hrát v exteriérech. Vypadá to, že mi na Primě vyjdou vstříc.

Snažím se, ale ono to někdy nejde.

Dřív jsem své favority měl, v soutěži se jim dokonce dařilo. Letos můj favorit ale nevyhrál. Ostatně vítěze jsem si představoval trochu jinak. Měl jsem pocit, že zpěváků už bylo dost a dost… (Vyhrála šestnáctiletá zpěvačka Margaréta Ondrejková – pozn. red.)

Ale na lidi ten zpěv asi působí. Sice pak mnozí diváci nadávají, že o tomhle umění jsou jiné soutěže, jenže další lidé své hlasy posílají právě zpěvákům, v rozhodujícím součtu jich pošlou nejvíc. Nic s tím nenadělám.

Už jsem se domluvil – že bude-li ta devátá – půjdu do ní. Zvažuji i to, že jestli jednou bude ještě desátá řada, která by měla být jaksi speciální, tak bude možná mou poslední. Tohle všechno se ale uvidí. Je to daleko.

Tuhle trasu po D1 neabsolvuju záměrně. Dřív mi přišla situace na ní vtipná, teď mě to spíš uráží. Jezdím proto zásadně vlakem. Na železnici jsem zatím neměl žádná větší zpoždění.

Ne, tohle jsou dva úplně rozdílné obory, dvě zcela svébytné disciplíny. A ani neplatí, že dobrý moderátor je dobrý herec. Tenhle případ je dokonce ještě výjimečnější.

V něčem za mě rozhodl Honza Kraus. Když přišla nabídla na pořad Česko Slovensko má talent, váhal jsem. Věděl jsem, že to bude těžké, že je to disciplína, kterou úplně neumím. Probíral jsem to s lidmi kolem sebe, až Honza Kraus mi poradil: Neblbni, vezmi to. Taková příležitost se už opakovat nemusí. Tak jsem to vzal.

Objektivně jsem si – po skončení mé první řady Česko Slovensko má talent – řekl: tohle bylo strašné. Sám sobě jsem se jako moderátor nelíbil. Dost jsem v tom tápal. Zejména v přímých přenosech jsem odvedl tragický výkon. Dost mě tedy překvapilo, že mi z Primy dali šanci moderovat další řadu.

Ani ne. Jedno vím jistě. Živit se jen moderováním? To by nešlo. To bych si dávno prostřelil hlavu. Moderování proto vnímám jako disciplínu, kterou sice dělám, ale ke které mám velký respekt.

Je asi také jedinou mou profesionální činností, která mě regulérně stresuje. Je přitom jedno, zda jde o velké televizní pořady nebo o korporátní akce. Teď neříkám, že mi jsou ostatní pracovní věci jedno, jen ten stres z nich nemám. Jsem při nich víc v pohodě.

Na otázky odpovídám jen tehdy, když odpověď opravdu znám. A vzhledem k tomu, že vím téměř všechno, odpovídám pořád správně. Statistiky mluví za všechno. Vždyť já pravidelně vyhrávám! (smích)

Moji rodiče jsou inteligentní lidé. Takže mě místo konzervatoře dali na gymnázium, to byl první krok. Já si navíc hodně pamatuju, snažím se o to. Snažím se prostě nebýt blbej. Znalosti do sebe cíleně nasávám. Proto se dívám třeba na dokumenty.

Jedu takový průřez. Rozhodující pro výběr vždy je, že se z nich dozvím něco, co ještě nevím. Teď jsem třeba viděl hezký dokument o ruské carské rodině.

I ty beru, v téhle kategorii jsem ale zvlášť vybíravý. Na gymplu mě bavila biologie. Dokonce tak, že jsem skoro šel na medicínu. Z přírodovědy toho tedy vím dost, dokumenty o zvířatech předem selektuju. Například antilopy a ptáci mě vůbec neberou.

Ne, jsou nudní. (smích)

Měl jsem, jenže jsme s kluky (některými členy skupiny Nightwork – pozn. red.) nestačili nazkoušet naše původní hudební čísla. Proto to za nás během výročních představení vzala parta muzikantů, kteří s La Putykou běžně vystupují…

Na dobu s ní strávenou jinak vzpomínám moc rád. Odehráli jsme s ní pět šest let. Byli jsme u jejích začátků. Já jsem navíc ještě před vznikem souboru dělal s Rosťou Novákem (herec a principál La Putyky) jednu věc pro festival nového cirkusu Letní Letná.

Bídně. S přibývajícím věkem se mi zpomaluje metabolismus, což s sebou přináší to, že co jsem dřív nemusel dělat, teď dělat musím. Nedá se holt nic dělat. Stárnu.

Přestal jsem kouřit, což je první předpoklad k tomu zlepšit si fyzičku. Chodím plavat, abych mohl začít běhat, a před jarem si dám detoxíček. Musím se zkrátka dát celkově dohromady. Strašně mě bolí záda.

Jasně, nejsem takovéto nemehlo. Na vysoké škole jsem měl akrobacii, a i díky ní byly doby, kdy jsem udělal salto dopředu i vzad. Teď bych se o to ale radši nepokoušel. Asi bych se bál. (smích)

Vloni jsem kluky z tribuny podporoval, jak jsem mohl. Vedle domácích zápasů jsem viděl jejich působení v Lize mistrů. S kamarády jsme také byli na všech venkovních zápasech: v Miláně, v Barceloně a v Dortmundu.

Vidím to jako všichni slávisti na titul. A jelikož ostatní české kluby zahrály tužku, budeme se muset poprat znovu o Ligu mistrů, protože to vypadá, že půjdeme do jejího předkola… Bylo by skvělé, aby Slavia zase postoupila do skupiny. Já bych díky tomu poznal další evropská města.

Milán a Barcelonu jsem znal už předtím, než tam Slavia hrála. Ale Dortmund jsem poznal až v prosinci. Když jsem tam s kluky dorazil, hned jsem pochopil, proč mě nikdy nelákalo tam jet. Hnusnější město jsem dlouho neviděl. Padala na mě z něj obrovská deprese. Je v něm taková zvláštní, pro mě až strašlivá atmosféra, možná je to odraz jeho smutné historie.

Po druhé světové válce tam nezůstal z původní zástavby snad ani metr, bombardování spojenců tam nepřežil skoro nikdo… Ale fotbal hrají dobrý, o tom žádná.

Jednoznačně by zvítězila Barcelona. V ní není vůbec nic špatně. Byty tam máte o třetinu levnější než v Praze. Je placatá, což znamená, že můžete v ulicích hladce jezdit na koloběžce nebo na longboardu. Když k tomu všemu přidáte její krásnou architekturu, výjimečnou pozici kulturního města, super kuchyni, co by mi v Barceloně chybělo?

Vždyť já jsem se jen zasnil. A promiňte o soukromí se bavit nebudeme.

Věci směrem do budoucna. Nějak si je namalujete, třeba se k nim i upínáte, ale když k té budoucnosti dojdete, můžete být zklamaná. Je to podobné jako s vysněnou dovolenou, kterou si vyberete podle lesklého obrázkového katalogu.

Pak přijedete na místo, které se vám líbilo, a zjistíte, že se ve vašem okolí staví další hotely a váš pokoj nemá okna směrem na moře, ale do vnitrobloku. Vaše představy vám prostě nevyšly a vy jste zklamaná.

Proto si nic neplánuju, nedávám si ani žádná předsevzetí. Snažím se – pokud to jde – vytvářet si budoucnost v přítomnosti.

Může se vám hodit na Zboží.cz: