Jakub Prachař: Jsem zvláštní kompilát. Boxuju i háčkuju

V poslední době jdete vyloženě z role do role. To jste tak pilný?

Jsem. Ale mám za sebou období, kdy mě nic nebavilo. Nevím, jestli to bylo koronou nebo čím, ale rok a půl jsem nic nedělal, souviselo to s mým celkovým rozpoložením. A řeknu vám, že to nakonec bylo docela dobré. Přišlo mi fajn trochu se flákat, ale je fakt, že pak už mi to lezlo na mozek.

Návrat zpět k práci byl pak trochu komplikovaný. Ale celkově jsem opravdu pilný. Činnosti mě obecně baví, a teď dokonce velmi. Do práce se těším. Tak to před tím nebylo. Na druhou stranu jsem se už byl i udat v televizi.

Udat? To mi vysvětlete!

Ptal jsem se, jestli nemají pocit, že je mě moc. Skončí jeden pořad a jde repríza dalšího, kde taky jsem. Možná je to blbé nejen pro televizi, ale i pro mě. Není velké tajemství, že když je něčeho moc, je to nanic. Televize mi poděkovala za mou připomínku a přidala mi další pořad.

Poslední roli máte ve filmu Buď chlap!, ve kterém chcete imponovat své vyvolené. Jak vy sám chápete snahu imponovat ženě?

Imponovat ženě je na začátku vztahu důležité. Je to tak i ve zvířecí říši. Samec musí ukázat nejčervenější prdel z celé tlupy. Samice si řekne, že to není špatné, a on se pak musí poprat s druhým samcem, který ji má jinak červenou. Jeden z nich zvítězí, samice řekne, že je to výborné, pak spolu chvilku jsou, ale samice zjistí, že jí vadí jeho červená prdel a soused má možná červenější. Takhle nějak to bývá s mým imponováním. Ale věřím, že momentálně mám nejčervenější prdel ze všech.

Vaši vyvolenou ve filmu hraje Tereza Ramba. Před kamerou jste se sešli poprvé. Jaké to bylo setkání?

Skvělé. Sešli jsme se poprvé, protože já v minulosti pravděpodobně nedosahoval takových kvalit, abych si s ní mohl zahrát. A teď se to zlomilo. Nebo ona se zhoršila, nevím. Mně se s ní hrálo ale výborně a pochopil jsem, proč je tak slavná.

Proč?

Kromě toho, že dobře hraje, je s ní i sranda. A to je myslím důležité. Ona je trochu takovej kluk. Kojila, ale zároveň byla do půl těla zakopaná v bažině. Čouhala jí prsa, aby mohla v pauze nakojit. Tam jsem pochopil, že je důležité, aby měla herečka i tyhle vlastnosti.

Teď spolu budeme točit další film a moc se na to těším. Měli jsme točit i třetí, ale ona ho odmítla. Řekla, že další film už se mnou dělat nebude. Že už by toho bylo moc. Tak jsem jí chtěl poděkovat, že si od ní budu moci odpočinout.

V několika scénách se mihne i váš otec David Prachař.

Před kamerou jsme se sešli podruhé, hráli jsme spolu už ve Vyšehrad Fylmu. On mi tam hrál překvapivě otce. Prošel jsem tam kolem něj, řekl nazdar a on mě taky pozdravil. To bylo první natáčení.

Teď jsme měli druhé a to probíhalo tak, že jsem přijel na plac, on taky. Do pěti do rána jsme něco točili, on do pěti do rána seděl u Lennonovy zdi pod lampou na plastové židličce a něco si četl.

V pět ráno mu řekli, že má jít na plac, tak se zvedl, asi ze dvanácti metrů na mě zamával a zase odjel domů. To bylo naše druhé setkání před kamerou. Zhoršuje se to. V tom prvním pozdravil, tady už jen zamával.

Divadelní představení spolu ale máte!

Ano, hráli jsme spolu inscenaci Život s krajtou, vloni jsme měli derniéru. Teď budeme muset zjistit, co nám za tři roky hraní zbylo v kase. Jako producenti toho představení jsme si nevyplatili ani korunu, protože nebylo z čeho. Když na likvidační schůzce zjistíme, že něco zbylo, něco hezkého bychom si mohli koupit.

Nedávno se u mě táta stavoval, když šel na fotbal. „Kubíčku, až zlikvidujeme to představení, určitě zbydou nějaké penízky, tak půjdeme a koupíme si spolu dron,“ říkal.

Za tři roky práce si koupíme dron a budeme s ním létat, dobrý, ne? To je skvělý producentský počin.

Scénář filmu Buď chlap! vám předepsal absolvovat kurz přežití. Šel byste do něj i v životě?

To nevím, ale jeden z důvodů, proč mě zase začaly věci bavit, byl, že jsem začal zase sportovat, chodím na box. Když se člověk odhodlá jít na trénink po dlouhé době, tak po třiceti minutách jde fakt o přežití.

Takže kurz v divočině si představit umím a myslím si, je dobré něco se sebou dělat. I věci, co jsou nepříjemné. Vykročit z té komfortní zóny, jak se říká.

Muži jsou v tom filmu podáni spíš jako citlivé bytosti. Souhlasíte s tím?

Jasně. Chlapi jsou citliví! Akorát každý to projevuje jinak a je důležité, zda to jeho protějšek umí přečíst. Ale myslím, že jsme citlivější, než se obecně soudí.

Empatie je důležitá, ale chlapské dovednosti taky, ne?

Ty taky a v nich jsem taky dobrej.

Opravdu?

No vážně. Jsem v tom zvláštní kompilát. Moje babička asi chtěla vnučku, a tak mě naučila háčkovat, vyšívat i plést. Teď to učím svoji dceru a hodně mě to s ní začalo bavit. Začal jsem znovu háčkovat a svojí dívce jsem k Valentýnu uháčkoval šálu. Někdo chodí pro diamanty, já to vzal opačnou cestou. Koupil jsem vlnu a dal se do toho. Dvakrát jsem to musel vypárat, protože jsem se musel rozpomenout, jak se to dělá. Jedu krátký sloupek, je rychlejší. Uštrikoval jsem tak osmikilovou šálu. Takže tohle umím.

A pak mi jdou i věci kutilské. Dal jsem dohromady celý byt. Rád třeba něco brousím. Mohl jsem si koupit novou kuchyňskou desku, ale já radši renovoval tu starou. Koupil jsem si brusku, smirkové papíry, laky, štětce, vymontoval a opravil dřez. Celá operace byla dražší, než kdybych tu desku koupil, a nesmyslně dlouho to trvalo. Ale je to pěkné a mám z toho radost.

Po půlroce nového bydlení se mi podařilo i přibít na zeď některé obrázky. Dělám to velice precizně, mám na to i laserovou vodováhu.

To musela být velká operace!

Když jsem ostříhal větve z vánočního stromečku, zůstala z něj jen ta holá tyč. Nevěděl jsem, kam ji mám odnést, jestli k popelnicím nebo kam, a tak asi čtrnáct dní stála v obýváku. A pak jsem ji využil! Připevnil jsem k ní laserovou vodováhu a přidělal ty obrazy.

Aspoň vám nikdo nemůže říct, že neumíte zatlouct ani hřebík, ne?

Tyhle věci všechny umím. Jsem takový šikovný po dědovi z máminy strany. To on mě všechno učil. Kdybych nehrál a nevěnoval se herectví, živil bych se rukama.

Mnoho herců je šikovných. Říká se, že tak dlouho hrají, že něco umějí, až se to skutečně naučí.

Je to možné. Došel jsem k tomu, že člověk, pokud není úplný lobotom, se naučí úplně všechno. Tedy atom bych asi nerozštěpil, to se nechci chvástat, ale mnoho věcí prostě zvládnu.

Co podniknete s tím svým nově nabytým elánem?

Koupil jsem si basovou kytaru. Učím se na ní podle videí na YouTube, protože na internetu se najde všechno. Chodím na kulečník, a tak studuju i tahle videa. Abych věděl, jak fungují falše. To jsem doposud nevěděl a je to moc pěkné.

Jak často provozujete basu a kulečník?

To dělám po nocích. Když přijdu domů, mám obvykle pocit, že ještě musím něco dělat.

Děláte toho celkem dost. Třeba pečete chleba.

To taky, ale nejím ho. Mám teď zdravé jídelní období a s boxem se chleba a buchty nepojí. Alkohol jsem vyloučil úplně. Mám teď celkově víc energie. A tak furt něco vymýšlím. Budu třeba háčkovat slávistické šály. Jsou sice trochu náročnější, ale dobře se s nimi točí nad hlavou.

Pak je tady muzika. Kapela Nightwork se sice rozpadla, ale vy s Vojtou Dykem a Honzou Maxiánem hrajete dál. Jak vznikla vaše formace Tros discotequos?

Už mnoho let dozadu. Nightwork ještě nebyl tak známý ani slavný. Hráli jsme tehdy představení někde v kempu v Kostelci. Bylo tam duo SKUTR, které ještě zdaleka neřídilo Národní divadlo, a Rosťa Novák, dnes principál La Putyky. Přijel nás navštívit Honza Maxián s Vojtou Dykem a Honza měl v kufru piano. A tak ho vytáhl. Spontánně vznikl náš první improvizovaný koncert.

Hráli jsme asi tři a půl hodiny pro místňáky a zjistili, že to umíme. Do té doby jsme to totiž nevěděli. To byly naše začátky asi před patnácti lety.

Předcházelo to tedy Nightworku?

Vzniklo to současně. Když jsme měli Nightwork, jen my tři jsme moc nehráli, abychom si nekazili trh. Abychom nepodráželi sami sebe. Ale moc často nehrajeme ani teď. Občas uděláme koncert, třeba u nás na chalupě v Doubici.

Jezdil jsem tam už jako dítě, mám tam mnoho vzpomínek. Chalupu tam koupil už můj děda a já jsem dnes rád, když do Sudet dotáhneme kulturu. Hráli jsme i u Vojty Dyka na chalupě nebo u Richarda Balouse, majitele La Fabriky, na Malé Skále. Občas hrajeme i v La Fabrice nebo na firemních akcích. Je to pro nás svátek a nechceme, aby nám to zevšednělo.

Je vaše vystoupení vždy čirá improvizace?

Ano. Hrajeme spolu léta, ale celkem asi jen třicetkrát. Víckrát to nebylo. Máme pár písniček, které máme rádi, a ty zaznějí pokaždé, ale nikdy stejně. Mezi písničkami vždy říkáme něco jiného podle momentální situace. Je to vlastně mluvené pásmo s hudbou. A to, co jiné kapely nenávidí, my děláme.

Co to je?

Lidé v publiku si mohou říct, co chtějí zahrát. Takže po nás házejí papírky, kde jsou napsané jejich požadavky. Jednou jsem po koncertě našel taky takový zmuchlaný papírek a sebral ho. Byla to pětitisícovka. Že jsem se já blbec nedíval po těch papírcích důkladněji, říkal jsem si.

Bubeníci jako já to mají nejhorší, sedí na pódiu ve stínu někde v rohu a všechno odbaví ti ostatní muzikanti. U nás je to Dyk s Maxiánem. Já těch papírků dostanu nejmíň. Navíc je vždy předávám Honzovi Maxiánovi, protože má židovské kořeny, a tedy u nás drží kasu. Dal jsem mu i tenhle a díky tomu je vše řádně zaevidováno.

Vy tedy za těmi bubny moc v ústraní a ve stínu nejste!

Jo, to je fakt. Hraní je pořád čirá radost a já se stále na naše vystoupení těším. Nikde jinde totiž moc nehraju, ale přemýšlím o tom, že zase začnu něco tvořit.

Chtěl jste si zlepšit hru na piano, platí to ještě?

V období korony jsem si koupil nové piano, mám i nové bubny. Chodím pravidelně cvičit a mrzí mě, že jsem s tím nezačal už dřív. Mohl jsem už být virtuos. Teď jsem jen polovirtuos.

Aby toho nebylo málo, taky fotíte, nejčastěji ryby, které chytnete.

No já fotím jenom ryby. Teda někdy taky Slávii. Jsou to pořád stejné obrázky, máme na nich šálu a něco křičíme.

Moje fotky budou možná hodně ceněné, protože jsou tak špatné, že vejdou do dějin. Kdybych se účastnil soutěže nejhorší Instagram, a myslím, že taková je, a divím se, že si mě ještě nevšimli, tak bych ji jistě vyhrál.

Občas fotím i svoji dívku (herečka Sara Sandeva) v nekomfortních polohách, jako třeba když má čokoládu na zubech. K tomu napíšu, že jí do příštích Vánoc Ježíšek přinese nové zoubky. Hezké věci, jako je třeba podzimní krajina s koláčem, na Instagramu nemám. To mi fotit nejde.

Máte prořízlou pusu jako váš otec. Je váš mladší bratr František taky vtipálek?

U něj je to horší v tom, že on je ještě k tomu nádherný. Myslí si to a ví to o sobě. Má obrovské sebevědomí, ničeho se nebojí a ve všem je nejlepší. To je těžká kombinace. Umí imitovat Babiše, což s oblibou dělá, a mého tátu to myslím dovádí k šílenství. Ale on umí i Kalouska a jede spravedlivě oba.

Ve škole byl tak výrazný, až mu museli rodiče dovolit, že půjde na konzervatoř, kam se dostal. Tím se to zkomplikovalo ještě víc. Moje největší rada pro něj byla, aby školu zkusil dotáhnout k maturitě a mezitím se neupil. Což je největší úskalí pražské konzervatoře.

Vzhlíží k vám, jako správný mladší bratr?

Já myslím, že ke mně vzhlíží hlavně proto, že už vydělávám peníze. A tím ho dost provokuju. Někdy schválně. Když ho potkám, prohodím, že mě mrzí, že používá jen stříbrný příbor. Měl by přece mít zlatý tak jako já. Říkám mu, kolik jsem si za posledních čtrnáct dnů koupil diamantů, a on tomu pořád ještě trochu věří.

Jak si vaše pětiletá dcera Mia užívá fotbal na Slavii, kam ji berete?

Baví jí to. Když jsem ji vzal poprvé, vyhráli jsme 4:0. To bylo hezké, točili jsme šálou, a to se jí líbilo. Obvykle přijdeme na stadion o trochu dřív, máme tam pěkná místa. Dáme si něco dobrého k pití a jídlu, pak se fandí a jí se líbí, že se může křičet sprostě.

Doprovázíte někam i vy ji?

Samozřejmě je to vyvážené, chystáme se do Legolandu. Učím ji taky to háčkování. Máme dokonce oblíbený obchod s bavlnkami. Tam si asi udělám věrnostní kartu. Nikde žádnou nemám, ale tam se mi už vyplatí.

Hodně také moderujete. Stačí k tomu vaše vyřídilka?

To rozhodně ne. Je to jediná věc, ze které mám strach a respekt. Před akcí vždycky dva dny nespím. Každý moderovaný večer má jinou strukturu a člověk se musí učit, jak to jde za sebou. Nikomu nesplést jméno, vědět, kdo kdy přijde. Neumím moc myslet na hodně věcí najednou, tak mi to šlo za začátku těžko.

Taky musím mít na paměti, že to není můj večer, ale jejich. Musím vyvážit, co všechno se má říct, zachovat korporátní kulturu a být vtipný, což všichni chtějí. Často se zaměňuje moderátor a bavič. A lidé často chtějí moderátora, který to odbaví korporátně a vtipně zároveň, což je trochu protiúkol. Ale to se nedá nic dělat. Dopadá to dobře, ale trochu mě to stresuje.

Hodně moderujete s Liborem Boučkem a také s ním často trávíte společnou dovolenou. Dostanou se tam ke slovu i vaše partnerky?

Nerad bych mluvil za ně, ale moje představa je taková, že jo. Jezdíme spolu na dovolené už dlouho a moc tam nemluvíme, protože se hlavně koupeme v bazénu. Dřív jsme u toho pili víno, což už taky odpadlo, protože s sebou někdy máme děti. Takže jestli se holky dostanou ke slovu… Víte co, já se zeptám, jestli náhodou ta poslední dovolená nebyla příšerná.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Vyšehrad: Fylm, Vyšehrad: Seryjál, Krakonošovo tajemství, LOVEní, Padesátka