Jake Gyllenhaal: Konečně hraju superhrdinu, co vytáhne svět z bryndy

To je i případ jeho nového velkofilmu Princ z Persie: Písky času, ve kterém si devětadvacetiletý herec střihl titulní roli.

Tváří v tvář působí nenuceně, usměvavě, samý vtípek. Je skvěle oblečen, fešák. Žádná troska, jak ho popisovala některá média v souvislosti s loňským rozchodem s herečkou a „pravou blondýnkou“ Reese Witherspoonovou. V lednu se dokonce objevily zprávy, že svou bývalou bombarduje květinami a drahými dary, že ji chce zpět. Nevím, zda tomu lze věřit. Na mě působí, že ví, co chce a jak toho dosáhnout - při osobním setkání mi přijde minimálně divné, že by neuspěl.

Třeba mu ale z porozchodové deprese pomohly jeho velké koníčky: fotbal a politika. Možná mu zvedly náladu meditace, které denně praktikuje, či to, že si splnil jeden velký dětský sen: stal se, aspoň na plátně, superhrdinou.

Jako figurka z počítačové hry. Ale je pravda, že jsem v dětství toužil, asi jako každý kluk, být aspoň na chvíli tím, kdo vytáhne svět z bryndy. Myslím, že kdybych teď přišel ke svému osmiletému já a řekl mu, chlapče, jednoho dne budeš hrát něco jako Indiana Jonese, pro spoustu počítačových maniaků hrdinu nad hrdiny, skákalo by do stropu.

Těžko říct, jestli se natočí další díl. Záleží samozřejmě na divácích. Nadějných projektů, u kterých se mluvilo o pokračování, a nakonec z nich nic nebylo, bych napočítal desítky. Nicméně počítačová hra Princ z Persie měla několik dílů, materiál by tedy byl. A já mám rád ten svět, postavy, myslím, že mě by pokračování bavilo.

Určitě, to byly nejlepší scény, nejlépe se mi hrály. Takový humorný slovní ping-pong, který vede moje postava s princeznou… S Gemmou Artertonovou, která ji hrála, jsme si rozuměli skvěle. Myslím, že si oba umíme ze sebe udělat legraci, pořádně se shodit. Ona poanglicku, já poamericku. Vzpomínám si, že když mě poprvé viděla, nebyla vůbec oslněná.

Opravdu! A já hned: Jak to, že ze mě není paf? Všichni jsou ze mě paf! (smích) To napětí mezi našimi postavami jsme zkrátka nemuseli vůbec hrát. Jak s oblibou říkává Anthony Hopkins: herectví netřeba. Bohužel tahle část natáčení uteče zatraceně rychle a vy se pak měsíc a půl honíte při akčních scénách.

Ono nás taky mnoho není. (smích)

Tak jo, dostal jste mě.

Určitě jsem se chtěl vyhnout obvyklému a podle mě úplně zcestnému přístupu, že totiž hrajete, jako byste vyprávěl dětem pohádku na dobrou noc. Myslím, že zrovna Sir Ben díky svým bohatým zkušenostem mimo jiné s britským shakespearovským divadlem má neocenitelnou schopnost vyprávět čistě a věcně. Chtěl jsem to dělat stejně, jako by méně bylo více. Když jsem svůj záměr sdělil Siru Benovi, pokýval hlavou. Takže to byl asi dobrý nápad.

Do filmu ji výrazně obtiskl anglický režisér Mike Newell (např. Čtyři svatby a jeden pohřeb, Harry Potter a Ohnivý pohár, Láska za časů cholery - pozn. red.) a líbí se mi na ní hlavně, že pracuje s hereckými talenty. Není to jako v Americe: tady se postav a teď to zahraj. Britové nechávají své mladé růst. Postupně a svědomitě je rozvíjejí. Gemma Artertonová prošla dlouhým procesem zrání, než začala hrát ve velkých filmech.

A to jste slyšel kde?

Tak hrozný to nebylo. Snažil jsem se to celé brát jako zábavu, to pak zvládnete i horší věci. Je pravda, že se v poušti cítíte tak nějak nemotorně, jste celý od písečného prachu, do toho pálí slunce, potíte se… Není to příjemné, ale vždycky si můžete odskočit do hotelu a dát si sprchu. To je ta výhoda velké produkce.

Přiznám se, že jsem dělal hlavně to druhé. Ale přečetl jsem i nějaké knihy, abych se do té země a doby trochu vcítil. Zajímal jsem se i o vizuální podobu staré Persie - zkoumal jsem malby, které ji zachycují.

Než jsem je viděl, moc jsem si nedokázal představit, jak vlastně film bude vypadat. Jako ta počítačová hra? Budu pořád nosit to samé oblečení jako její hlavní hrdina? Nebo to celé ponese podobu typického dětského filmu Walta Disneyho? Naštěstí mi Jerry Bruckheimer, producent filmu, vysvětlil, že se chce co nejvíce přiblížit reálným perským kulisám, že chce, aby pro potřeby filmu nově vybudovaný svět byl stejně temný a zároveň stejně rozmanitý, jak ho odrážely ony malby.

Ale abych se přiznal, zase dopodrobna jsem kontext nezkoumal. Pro mě je ten film spíše pohádkou, dobrodružným příběhem než nějakou historickou freskou. Byť pohádkou založenou na skutečných reáliích.

Něco na tom bude. Cítil jsem se díky tomu během natáčení hodně sebevědomě, nebál jsem se zranění, troufal bych si v té době skoro na jakýkoliv sport. Asi to zná každý, kdo pravidelně sportuje, ten pocit ryzího zdraví. Taky se mi na place nic vážného nestalo.

Jen jsem měl díky posilování trochu širší ramena než obvykle, na což jsem nebyl zvyklý, tak jsem je měl furt odřená. Pořád jsem se někam nemohl vejít. Občas jsem si trochu natáhl nějaký sval, ale nic velkého, nic, co by mě omezovalo.

Bohužel, musím vás zklamat. (smích)

Moc se mi nelíbí, když se na snímky typu Princ z Persie: Písky času lidi dívají jako na ryzí komerci. Jako kdybych to dělal jen pro peníze. Alespoň u mě konkrétně, nemůžu mluvit za ostatní, vždycky nad obchodní stránkou vyhrává to, že si prostě užiju trochu zábavy, dostanu možnost být zpátky tím osmiletým klukem.

Je to, jako kdybyste nejel každé ráno do práce, ale třeba na automobilové závody. Ten druh pocitu. Jste jako kapitán týmu. Čeká na vás obrovský štáb, tisíce komparsistů, postavily se kolem vás obrovské, do detailu propracované kulisy. A to ještě tušíte, že se později pomocí různých speciálních efektů stanou ještě vyššími, ještě monumentálnějšími.

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, co od svého povolání chci. Stále více se smiřuju s tím, co všechno obnáší. Naučil jsem si ho užívat. A nebudete mi to asi věřit, ale užívám si i rozhovory s novináři.

Producent Jerry za mnou přišel už na začátku, že mě to čeká. Jednak proto, že Gemma Artertonová i Ben Kingsley a nakonec i Mike Newell mají britský akcent jaksi od narození, a navíc zní britská angličtina tak nějak starověce. (smích) Vždycky se snažím dělat to, co si role vyžaduje.

Ano, budu prodávat viagru.

Opravdu velmi zajímavá a dál bych to raději nerozmazával. Ne, vážně, mohl bych vám ji tady z fleku prodat. (smích)

Vždycky, když se mě někdo ptá, jestli jsem chtěl být už odmala hercem, řeknu, že jsem si nedávno prohlížel deníky z doby, kdy mi bylo šest. A tam je velký písmem napsáno: Fotbal je můj život! Hrál jsem ho v té době od rána do večera a později i na škole.

V tom věku se na nějaké pozice moc nehraje, chvilku jsem byl v obraně, chvilku v útoku, chvilku jsem se válel na zemi.

Za posledních pár měsíců toho Amerika hodně dosáhla. Vybrali jsme si správného prezidenta, silného, co má srdce. A já za ním stojím. Přesto, že na různé konkrétní záležitosti můžeme mít rozdílné pohledy. Taky jsem rád, že herci už zase mohou být jen herci a mohou se přestat plést do politiky. Alespoň do dalších prezidentských voleb.