Jak zemřela krásná císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi

Hoteliér ale dobře věděl, kdo jej navštívil, a právě 10. září o tom přinesly zprávu dokonce i ženevské noviny. Sissi, dnes srovnávaná pro svou krásu se zesnulou britskou princeznou Dianou, hodlala právě v tento den odjet zpátky do Montreux lodí v třináct čtyřicet. Dlouho se ale vypravovala a měla co dělat, aby loď vůbec stihla. Až po jedné vyšla z hotelu se svou společnicí Irmou Sztárayovou, tradičně v černých šatech, které nosila od roku 1889, kdy její syn, korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu.

V jedné ruce nesla Sissi slunečník, ve druhé vějíř. Zavazadla už sluha odnesl na loď. Alžběta po svém zvyku rázovala rychlými kroky po nábřeží Mont Blanc k parníku. Vstříc své smrti a osudu.

Sztárayová Alžbětě sotva stačila. Náhle k nim přiběhl přes vozovku na nábřeží jakýsi muž s tmavými vlasy a ježatým knírem. Ženy zastavily, aby mu udělaly místo. Chlapík skočil před Sztárayovou a se zdviženou pravicí se otočil k Alžbětě.

Nahlédl jí pod slunečník a pak čímsi máchl rukou. Sissi vzápětí upadla na záda, udeřila se do hlavy, ale bohatá koruna jejích vlasů pád zmírnila. Vše probíhalo tak rychle, že nikdo ze zúčastněných nevěděl, co se vlastně stalo. Udýchaná a zarudlá Alžběta vstala a prohlásila, že jí nic není, pouze se polekala. Ptala se Sztárayové, co ten strašný člověk vůbec chtěl.

„Snad mi chtěl vzít hodinky,“ uvažovala zmateně. Pak obě dámy dále kráčely k přístavnímu můstku. Nachové Alžbětiny tváře brzy zbledly a roztřeseně prohlásila: „Myslím, že mě trochu bolí v hrudi.“

Přesto se dostala až na parník. Teprve tam se zhroutila. Odnesli ji na horní palubu a uložili na lavici.

Všichni si mysleli, že omdlela z utrpěného leknutí. Hraběnka Sztárayová jí povolila šaty a vsunula do úst kousek cukru smočeného v alkoholu. Mezitím cestující informovali kapitána - ani on nevěděl, že mezi pasažéry je rakouská císařovna. Po chvíli se Alžběta posadila a zmateně se zeptala: „Co se vlastně stalo?“ Vzápětí se sesula na lavici. Sztárayová jí chtěla namasírovat hruď a stáhla jí batistovou košilku.

A vzápětí to uviděla - nahnědlou skvrnu velikosti mince nad levým prsem a trochu zaschlé krve. Irma vyděšeně vykřikla: „Proboha, on ji zavraždil!“ Loď okamžitě spěchala zpět. Alžběta ještě dýchala a trhala hlavou ze strany na stranu. Odvezli ji zpátky do hotelu. Tam, na posteli, ještě chroptěla, ale ani jeden ze dvou povolaných lékařů jí už nemohl pomoci. Zemřela bez bolesti.

Skutečnost, že si vůbec neuvědomila své smrtelné zranění a mohla pokračovat rychlým krokem asi dalších sto metrů, vysvětlovali srdeční specialisté nepatrností rány, která sice přesně zasáhla srdce, ale krev tekla jen velmi pomalu do osrdečníku, a proto i srdeční činnost utichla jen pomalu. Z těla vytekla jen jediná kapka krve.

Alžbětina dcera, arcivévodkyně Marie Valerie, o smrti matky prohlásila: „Teď k tomu došlo, jak si to vždycky přála, rychle, bez bolesti, bez lékařské porady, bez dlouhých úzkostných dnů starosti její rodiny.“ A vrah?

Pachatel sice prchal z místa činu, ale zadrželi jej kolemjdoucí a odvlekli na policii. Tam zjistili, že zločinec je pětadvacetiletý anarchista Luigi Lucheni a na svůj čin je zvlášť hrdý. Vůbec nezapíral. Byl ve vynikající náladě a pyšný na svůj čin. Přál si trest smrti.

„Jíst smí jen ten, kdo pracuje!“ vysvětloval opakovaně motiv vraždy. K Alžbětě žádný vztah neměl - znal ji jen z novin.

On sám byl přitom několikrát zadržen jako individuum práce se štítící. Měl smutný život - jeho matka jej nechala v nalezinci a on sám putoval od jedné pěstounské rodiny ke druhé. Živil se všelijak - kromě jiného jako stavební dělník a sluha. Ve Švýcarsku se seznámil s anarchisty a tvrdil před nimi, že je schopen spáchat cokoli.

Anarchisté mu doporučili, aby zabil nějakého prince či císaře, aby se proslavil a jeho jméno se octlo v novinách. Lucheni neváhal a připravil si zbraň - pilník, který vybrousil do trojbokého ostří. Původně chtěl zabít prince Henryho Orleánského, který měl přijet do Ženevy. Ten ale nakonec nepřijel. Také uvažoval o vraždě italského krále Umberta. Neměl ale peníze na cestu do Itálie.

A tak volba padla na Alžbětu. Lucheni se už 9. září potloukal kolem jejího hotelu. A zpráva z novin 10. září o jejím pobytu v Ženevě mu neunikla. Lucheniho posléze dopravili do trestnice Saint-Antoine v Ženevě. Jeho případ vyšetřoval generální prokurátor Navazza, přední právník Ženevského kantonu. A dozvěděl se věci.

Na Navazzovu otázku, proč zabil ženu, která mu nic neudělala, Lucheni odvětil: „Kvůli boji proti velkým a bohatým. Lucheni zabíjí císařovnu, ale nikdy žádnou pradlenu.“

Navazza byl otřesen. „Z Lucheniho mluví opravdové velikášství zločince. Za celou svou kariéru jsem se nesetkal s takovým zločincem. Je hrdý na svůj čin a nepřestává naříkat, že se za něj nemůže dostat na popraviště.“ V Ženevském kantonu byl totiž zrušen trest smrti.

Do vězení Luchenimu chodilo množství dopisů, obdivných i nenávistných. Správa věznice mu je ale nepředávala. Byl mezi nimi i dopis vídeňských paní a dívek s 16 000 podpisy. Mimo jiné v něm stálo: „Poslouchej, netvore, chtěly bychom tě položit na stůl a s potěšením hledět na to, jak Ti uřezávají ruce a nohy. Abychom Tvou bolest osladily, omývaly bychom Tvé rány octem a vysušovaly solí. Kdybys to přežil a zase se uzdravil, mohlo by se s něčím takovým začít nanovo.“

Právě měsíc po činu stanul Lucheni před soudem. Prohlásil, že necítí lítost a všechno by udělal znovu. Byl odsouzen na doživotí. V únoru 1900 se pokusil o sebevraždu s pomocí otvíráku na konzervy. Neúspěšně. Druhý pokus se mu podařil - v roce 1910 se oběsil ve své cele.

Lucheni ovšem nevěděl jednu věc. Zavraždil ženu, která o život už neměla zájem, toužila po smrti, a on jí vlastně prokázal cennou službu. A také ženu, která se považovala za republikánku a zpochybňovala monarchii jako státní formu. Proč byla Alžběta tak nešťastná? Stárla a neuměla se s tím smířit.

Alžběta neměla ráda své dvorské povinnosti a vyhýbala se jim, jak mohla. Raději cestovala po světě, utrácela manželovy peníze a on kavalírsky platil její dluhy. Už po svatbě v roce 1854 ji trápily deprese a často plakala. Vadilo jí, že manžel nemá dost času na procházky s ní a svou ženskost proti němu využívala jako zbraň.

Když se s ním pohádala, vyhodila jej z ložnice. Svůj odpor k sexualitě vyjádřila i v básni: „Pro mne žádnou lásku, pro mne žádné víno, po jednom je špatně, po druhém je blivo.“ Útěchu hledala Sissi v péči o svou krásu, která byla mimořádná.

A stálo ji to mnoho času. Ovšem výsledek byl skvělý. Americký vyslanec ve Vídni psal roku 1864 své matce: „Jak jsem Ti už častěji vyprávěl, je císařovna zázrakem krásy - vysoká a štíhlá, překrásně rostlá, se záplavou světle kaštanových vlasů, s něžnýma očima a řeckým čelem.“

Měl pravdu - Alžběta měla útlou, 172 centimetrů vysokou postavu. Byla vyšší než císař, což se na společných obrazech retušovalo. Celý život vážila 50 kilogramů a mohla se chlubit padesát centimetrů širokým pasem. Jenom zuby ji zlobily, byly nevzhledné a nedalo se s nimi nic dělat. Proto Sissi mluvila co nejméně a nezřetelně. O svou krásu skvěle pečovala.

Držela přísné diety, které doplňovala jízdou na koni a tělesným cvičením. Živila se mlékem a šťávou z hovězího masa. Až chorobně se bála ztloustnout. Podle historiků zřejmě trpěla mentální anorexií. Věci šly tak daleko, že Alžbětě začaly otékat kotníky - z hladu. A nejen ony. „Její Veličenstvo je bohužel tak napuchlé, zvláště po ránu, i oči má zase oteklé, a celé tělo,“ zaznamenala její komorná Marianna Meisslová.

Kvůli hubnutí začala kouřit, což dvůr popuzovalo. Zámecký hejtman se pozastavoval nad chováním císařovny, „která během kočírování kouří“. Ažběta byla tak útlá, že ji do šatů museli zašívat.

Chloubou Sissi byly její vlasy. Měla je až na paty a jejich pravidelné mytí jednou za tři týdny trvalo celý den. Denní česání jí trvalo až tři hodiny. Vlasů bylo tolik, že ji často bolela hlava. V takových případech zůstávala sedět celé hodiny ve svých komnatách s vlasy zavěšenými na stuhách ke stropu. Čím byla starší, tím úporněji o krásu bojovala. Nechala si připravovat masky na obličej ze syrového masa a jahod a koupala se v oleji.

To ji málem podle svědků stálo život: „Ale jednou byl olej téměř vařící a ona jen taktak unikla strašné smrti tolika křesťanských mučedníků.“

Přes všechny snahy Sissi stárla. Padaly jí zuby, přesušená pleť zvrásnila. Rakouský konzul na Korfu o ní v roce 1885 napsal: „Mluvila se mnou miloučce, shledal jsem ji ošklivou, starou, hubenou jako třísku a špatně oblečenou a měl jsem dojem, že mám před sebou nikoli blázna, ale šílence.“

Před svou vraždou hovořila neustále o smrti a trápila tím hlavně dceru Marii Valerii. Lucheni tak Sissi poskytl milosrdnou službu - zemřela v klidu a bez bolesti.