Jak zahraniční studenti vidí a hodnotí Prahu

V upršeném listopadovém odpoledni mě zdraví pětadvacetiletá Roumaissaa Lassalová pocházející z Maroka, jež od svých pěti let žije v kanadském Montrealu. Překvapuje mě, že i když je venku okolo dvanácti stupňů, zachumlala se do kabátu a kožešinové šály.

„Porazilo mě, jaká je v Česku zima. Po příletu v září, kdy jsem cestovala v lehkém tričku, jsem nastydla a s láskou jsem vzpomínala na naše počasí,“ vysvětluje dívka s přezdívkou Roumi.

To sedmadvacetiletý Kolumbijec Diego Sierra, s nímž se setkávám tentýž den v podvečer, ani nemá deštník. „Tohle pro mě žádný déšť není,“ naráží na tropické podnebí své domoviny, ačkoli sám bydlí v metropoli Medellín, kterému se díky mírnému klimatu přezdívá „město věčného jara“. „Zatím mi chladno není. Kdoví, co přijde v příštích měsících.“

Kvůli počasí by tu prý klidně zůstala nejmladší ze skupiny, dvacetiletá Yutzu Huangová z Tchaj-wanu. „U nás prší i 250 dnů v roce,“ stěžuje si na četné monzuny, které mají sezonu „v podstatě pořád“.

V Praze si užívá barevné podzimní listí, doma ho nikdy neviděla. Na naší schůzce pár dnů poté má skutečně štěstí. Byť je krátce po Dušičkách, obloha je jako vymetená.

Roumi, Diego ani Yutzu neodjeli do Prahy tak docela záměrně. Univerzita Karlova (UK) sice byla na seznamu vysokých škol spřízněných s tou jejich domovskou, měli však i jiné důvody. Třeba u Diega nepřímo rozhodla maminka – návštěva Česka byla jejím dávným snem, který si se synem letos v září splnila.

„O krásách Prahy se dočetla v beletrii, toužila vidět je naživo,“ doplňuje Kolumbijec hostující jeden semestr na fakultě humanitních studií, kam zamířil v rámci studií angličtiny a španělštiny pro učitele.

„Sám jsem slyšel o pivní kultuře, vysoké úrovni veřejné dopravy nebo o tom, že tu lidé pamatující komunistickou éru neradi vidí cizince.“

U Roumi hrála roli vlastní zvědavost. Loni se sem vydala na krátkou dovolenou, z níž se vrátila nadšená, a tak si letos pobyt prodloužila na skoro celý rok. Také ona slýchala o „neoficiálním hlavním městě piva“, upoutal ji kupříkladu i osud Milady Horákové.

„Kanaďani vědí o Česku strašně málo. Moje máma si myslela, že jedu do Československa!“ kroutí hlavu s tím, že předem provedla důkladnou rešerši. „Zaujalo mě, jak bylo Československo ve středu zásadního politického dění a pohlcovalo vliv ze Západu i Východu.“

Faktorem bylo i to, že jejím oborem je lingvistika, kterou nyní studuje na filozofické fakultě. Slovanské jazyky polyglotní Kanaďanku fascinují. Česky psané poutače pro ni prý překážkou nejsou, evokují jí fonetickou ruštinu: „Nejprve si daný výraz nahlas přečtu a pak se zamyslím, k jakému ruskému obratu bych jej připodobnila. Rozumím většinou padesát na padesát.“

A prosvištěla si už nějaká česká slovíčka? S uzarděním zkouší dobrý den, jak se máš a nakonec si vybaví pivo. V chatové konverzaci mi pak položí otázku: „Co znamená ‚ty vole‘?“ Na zaslané anglické ekvivalenty reaguje salvou smíchu a připojí česky namluvenou zvukovou zprávu: „Hm, jo, aha, takhle.“

„Na střední škole jsme se učili o evropské historii a architektuře, chtěla jsem ji vidět na vlastní oči,“ prozrazuje mi Yutzu, u níž byla volba ryze pragmatická. Z Prahy totiž plánuje cestovat všemi směry. Češtinu, kterou studuje na filozofické fakultě, se lehce učila už na Tchaj-wanu, ač pro ni byla až nepřekonatelně obtížná. Přesto se zatvrdila.

„K angličtině jsme si museli přibrat další cizí jazyk. Mohla jsem si vzít japonštinu, kterou jsem trochu uměla, ale nechtěla jsem si situaci ulehčovat.“

Přihláška do Prahy a obstarání víza v rámci meziuniverzitních dohod šly u všech snadno a rychle. Pro Diega byl proces mnohem jednodušší než u taktéž zvažovaného Mexika či Argentiny. Yutzu hrály do karet dobré česko-tchajwanské vztahy na poli školství. „Ani jsem nemusela absolvovat pohovor,“ přitakává Roumi.

Největší kulturní šok po příjezdu do Evropy čekal na Diega při mezipřistání v Amsterdamu. „Zašel jsem do baru a vůbec netušil, co mám dělat. Všechno mi přišlo jiné, i vysoušeče rukou na záchodě. V Kolumbii nemáme tolik možností,“ zmiňuje. S Yutzu a Roumi se však shodují v tom, že Praha na ně na první dojem během jízdy MHD z letiště působila bezpečně, přestože dorazili za tmy.

„Na kolej (17. listopadu v Libni) jsem přijela v noci a cítila, že je něco špatně,“ obrací Yutzu. „Na recepci mi řekli, že nejsem na seznamu ubytovaných. Zpanikařila jsem. Naštěstí jsem s sebou měla smlouvu z mé univerzity a vynutila si řešení,“ popisuje prvotní nešťastný zážitek. „Náhodně mi přidělili volnou místnost, ve které ale zůstávám až do června. Zařízení je vyhovující, nicméně často neodtéká voda ve vaně.“

Se stavem jedné z nejmodernějších veřejných kolejí v Praze, která byla zprovozněna roku 1989, renovována byla po jedenácti letech a jejíž „vnitřní vybavení pokojů pro studenty se obnovuje postupně dle aktuálních potřeb“, jak tvrdí tamní ředitelka Miroslava Hurdová, není moc spokojený ani Diego. Poukazuje na nepohodlné postele nebo stáří nádobí v kuchyňce. „Do dvojice jsme dostali jen jednu lampičku a pak nám ji bez vysvětlení odnesli. Ale už jsem si zvykl,“ vzdychne.

Roumi na stejné koleji moc dlouho nevydržela. „Jako bych se ocitla v Sovětském svazu. V mém pokoji byla špína, prach a divně to v něm zapáchalo.“ Po pár týdnech už bydlí ve vlastním pokoji dejvického bytu se čtyřmi spolubydlícími. „Cena a poptávka po bydlení mi vyrazily dech. Nájemné tu vyjde skoro stejně jako v Kanadě.“

Ekonomický aspekt u Diega a Yutzu vítězí. Měsíční poplatek za ubytování ve dvoulůžkovém pokoji v libeňské koleji se pohybuje okolo čtyř tisíc korun, v rámci UK nepatří k nejdražším. Vzhledem k inflaci a zdražování energií je nasnadě, že tam oba zůstávají. Od pražských fakult finanční podporu nedostávají, jen od svých domovských škol.

Zdaleka nejvíc získala Roumi, a to přibližně sedm tisíc kanadských dolarů na rok, v přepočtu cca 126 tisíc korun. „Nestačí mi, protože dál musím platit školné na své Concordia University. Po jeho uhrazení mi zbyly tři tisíce dolarů (přes 52 tisíc korun). V Praze brigádu nemám, a tak mě dotují rodiče,“ poznamenává.

Nedostatečná částka připadla i Yutzu. Na rok má od univerzity 120 tisíc tchajwanských dolarů, asi 92 tisíc korun. Během brigády v rodné zemi se jí podařilo nashromáždit ještě o 30 tisíc dolarů víc a své rodiče výdaji doposud nezatížila.

Diego naopak od soukromé Universidad Pontificia Bolivariana obdržel nulu. Pomáhá mu teta žijící v USA, jež mu věnovala kreditní karty s korunami, s nimiž kryje veškeré náklady.

Když odhlédnou od peněz, vzdělávání v Česku hodnotí víceméně pozitivně. Přesto se opět přizpůsobují rozdílnému pojetí výuky i dalším nástrahám.

„Pražská UK nemá ucelený kampus, budovy jsou rozeseté po městě, navíc máte velice krátké přestávky, mnohdy pouze pětiminutové. Přesun na jinou přednášku je někdy stresující,“ shrnuje Yutzu. Diego s Roumi mají prý celkem pohodu. Oba souhlasí, že časová i obsahová náročnost je uvolněnější než doma. Coby značný tlak nicméně vnímají fakt, že známka konkrétního předmětu se většinou odvíjí od jediného eseje či testu.

„Na kolumbijských vejškách není povoleno zadávat úkol, který by tvořil přes třicet procent celkového hodnocení studenta,“ podotýká Diego. Na veřejné Národní tchajwanské univerzitě je to přitom podle Yutzu běžné.

A co je na Česku překvapilo? „Vadí mi, že v kavárnách při objednání kávy automaticky nedostanu sklenku vody. Když si o ni řeknu, naúčtují ji,“ běduje Roumi. Yutzu kvituje pomalejší tempo.

„V Tchaj-peji se pořád někam spěchá, tady máte dobře nastavený work-life balance (rovnováhu osobního a pracovního života),“ tvrdí Asiatka, která měla zpočátku obavu z kohoutkové vody: „Nechápala jsem, že ji pijete nepřefiltrovanou.“ Nezvyklé pro ni stejně jako pro ostatní dva byly tramvaje, kvůli nimž se tu Roumi dokonce bojí řídit: „Nechci skončit ve zprávách v černé kronice,“ směje se.

Ke stereotypům, které jsme už naťukli, vztahuje odpověď Diego. „Češi jsou mnohem milejší, než jsem si myslel,“ říká. Líbí se mu, že jsme oproti Jihoameričanům tišší a striktně dodržujeme zákony. Žádné negativní zkušenosti například s kapsáři na rozdíl od Roumi nemá.

„Pokusil se mě okrást bezdomovec při vystupování z metra. Já si ho ale naštěstí všimla a vzdal to,“ vypráví a dodává, že se jí Češi zprvu zdáli nezdvořilí. „S úsměvem na tváři jsem si připadala příliš přátelská, ba až podezřelá. Zjistila jsem, že s vámi stačí zavést řeč a hned jste otevřenější. Vlastně je dobře, že nevěříte každému,“ míní.

V tématech se samozřejmě nevyhneme pověstné české kuchyni. „Na mě je hodně o mase a bramborách,“ soudí Yutzu, která v nové destinaci vyzkoušela i čínské restaurace – „chuťově podobné, ale moc drahé“. Oblíbila si kupříkladu věnečky nebo svařák. Roumi se prý svíčkové přejedla až k bolesti břicha, tradiční omáčka ji však neuchvátila.

„Mám ráda pikantní jídla a těch si tady moc neužiju. Zato máte na každém rohu stánek s kebabem. V Kanadě jsou pouliční gastrostánky rozmanitější,“ diví se. Stejně jako Diego chválí zlatý mok: „Musím říct, že jsem byla ohromená, jak je výborné. A levné!“ Nejvíce jí prý zachutnal velkopopovický kozel.

Pivního nadšence Diega zaskočilo, kolik osob potkává ve všední dny v hospodě. „V Kolumbii se mi nestalo, že bych v pondělí večer procházel bary a několik hodin nemohl najít volný stůl. Mimo víkend se neopíjíte tolik jako my. Ale je to prostě divné,“ stojí si za svým. Roumi je obdobně překvapená, že v Praze vídá lidi pít na veřejnosti, nadto za bílého dne.

Navzdory řečenému se Diegovi bude stýskat po místním nočním životě. „U nás se podniky zavírají nejpozději okolo třetí hodiny ráno. Na Praze je skvělé, že MHD nekončí úderem půlnoci.“ Roumi i Yutzu budou postrádat nekorektní humor. „Nám sice může připadat trochu agresivní, ale vím, že Češi to tak nemyslí,“ prohlašuje Tchajwanka. „Lidé si tu dělají legraci ze všeho možného, a to je osvěžující,“ přisvědčí Roumi.

Obě se do Prahy moc těšily na Vánoce. Yutzuini krajané prý na ně coby převážně taoisté moc nejsou: „Dáme si pár dárků, popřejeme si hezké svátky a tím to hasne.“ Roumi se pozastavila nad tím, že svátek lásky nemáme v zimě, na Valentýna, ale prvního května: „Prý se líbáte pod rozkvetlými stromy. Na to se určitě půjdu podívat.“

Z Prahy odlétá na konci června, zatímco Yutzu má platné schengenské vízum až do července. Byť se původně chystala poznat i další státy, prozkoumá výhradně Česko. „Myslím si, že za to stojí. Asijští turisté povětšinou prochodí jen Prahu, přitom je tu tolik hradů a přírodních památek,“ zasní se.

Roumi chce vyjet do Brna. „Když to někomu povím, hned propukne v záchvat smíchu, že prý co tam budu hledat,“ říká. Loni byla na přehlídce veteránů škodovek v Chebu, který roztomile vyslovuje „skíb“, než ji opravím. Diegovi jako jedinému končí pobyt se závěrem semestru v únoru. Do té doby se snaží procestovat, co stihne. Na výlet se hodlá vydat třeba do kutnohorské kostnice.

„Je zvláštní, kolik je v Česku kostelů a jak málo je navštěvujete. Jsou nádherné, na můj vkus ale přezlacené. Je to jako být v Římě,“ myslí si. Obecně si ale dlouhodobé plány nedělá a na vše říká ano. „Rád bych do Prahy vyjel i během magisterského studia,“ uzavírá téměř hotový bakalář.