Jak vznikaly hlasy večerníčků

Málokdo tuší, že duchovním otcem českých večerníčků byl surrealistický básník a výtvarník Milan Nápravník, který do své emigrace v roce 1968 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež tehdejší Československé televize. Ten dostal za úkol připravit pravidelné pohádky na dobrou noc. Přizval ke spolupráci výtvarníka Radka Pilaře a režiséra Václava Bedřicha a kluk v papírové čepici byl na světě.

Od té doby spatřilo světlo světa neuvěřitelných 350 seriálů, na jejichž vzniku se podíleli ti nejlepší výtvarníci, animátoři, scenáristé, skladatelé a také herci, kteří postavičkám propůjčili hlasy. V jejich výčtu se na počátku skví jména jako Karel Höger, František Filipovský, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková.

„Když jsme této populární české herečce nabídli práci na 33 epizodách kachny Matyldy, radovala se: Tak já se zařadím k těm velkým vypravěčům večerníčků!“ vzpomíná Marie Kšajtová, která byla dramaturgyní večerníčků tři desetiletí. „Jednou přijela paní Zázvorková na Barrandov silně nachlazená a skoro nemohla mluvit. Jakmile však usedla s textem do kabiny, jako by z ní všechno spadlo, a natočili jsme všechno podle plánu.“

Nezapomenutelný byl Karel Höger, který se svěřil, že při namlouvání loupežníka Rumcajse použil zkušenosti ze všech postav, které v divadle a ve filmu hrál.

Marie Kšajtová se pyšní tím, že pro tento žánr „objevila“ Josefa Somra: „Do studia přišel pokaždé perfektně připravený, texty měl různobarevně podtržené, do charakterů postaviček se vždycky trefil hned napoprvé. Navíc výborně zpíval.“

Jako na rekordmana vzpomíná na Františka Filipovského, který mj. namluvil seriál Jája a Pája: „Nikdy jsem nezažila, aby během jedné hodiny namluvil herec sedm dílů. Většinou se musí vracet, opravovat, trvá to mnohem déle.“ Tenhle seriál měl trochu smůlu: Filipovský během jeho vzniku zemřel, po jeho smrti namlouval příběhy Petr Haničinec, ale když se těžce zranil a nemohl v práci pokračovat, dokončil ho Václav Postránecký.

Nekorunovanou královnou hlasů večerníčků je ovšem Jiřina Bohdalová, která svůj první - Pohádky Ovčí babičky - namluvila už v roce 1966. Na tom posledním, pokračování příběhů skřítka Racochejla, pracuje právě nyní.

„Paní Jiřina je jednak velká herecká osobnost, jednak má nevyzpytatelný smysl pro humor,“ odpovídá současný dramaturg Miloš Zvěřina na otázku, proč právě její hlas patří v tomto žánru k tomu nezapomenutelnému. „Dělá to s velikou chutí a zároveň si zachovává kritický přístup. Snaží se najít pro každou postavu nový výraz a pokaždé pak konstatuje: Zase zkažený hlas!“

„Zkažený hlas“ stál paradoxně u vzniku jedné z nejpopulárnějších večerníčkových postaviček - Maxipsa Fíka. „Den před natáčením jsem zašel s kamarády na pivo, nezůstalo u jednoho, hodně jsem ještě v té době kouřil a do rána se mi to nějak v krku nepohodlo. Když jsem se probudil, nemohl jsem mluvit,“ vzpomíná Josef Dvořák.

„Sedl jsem do auta a jel se do studia omluvit, že nemůžu natáčet. A promluvil jsem hlasem Maxipsa Fíka. Samozřejmě nechtíc. Režisér Václav Bedřich se rozzářil a povídá: To je ono! To jste, pane Dvořáku, vymyslel dokonale. Posléze jsem se přiznal, že to úplně nebyl výsledek mého usilovného přemýšlení nad svěřeným úkolem. Naštěstí pak nebylo těžké ten hlas zase najít, aniž bych musel opakovat to, co tomu prvnímu natáčení předcházelo,“ směje se herec, který kromě Maxipsa Fíka propůjčil svůj nezaměnitelný hlas králíkům z klobouku Bobu a Bobkovi, včelím medvídkům, seriálům Byla jednou koťata nebo Čaroděj z nafukovacího stromu.

O tom, jaký hlas „přidělí“ desítkám figurek, které namluvil, prý nijak dopředu nepřemýšlel: „Nikdy jsem nesedl k magnetofonu, abych si zkoušel různé hlasy. Měl jsem štěstí, že jsem první večerníčky - Maxipsa Fíka a Králíky z klobouku - dělal s režisérem Václavem Bedřichem a zvukařem Benjaminem Astrugem. Měli vytříbené uši a uměli mě nenápadně postrkovat.

Jako při každé práci musí pánbůh nadělit lidi, kteří k práci pro děti nepřistupují jako k prachobyčejnému kšeftu. Oni jsou všichni, co dělají večerníčky - ať se neurazí - trochu praštění,“ usmívá se známý komik. „O to větší radost je s nimi dělat. Je to prostředí, kde jsem jako ryba ve vodě.“

Počet postav však šel postupně do desítek a najít pro každou charakteristický hlas bylo stále těžší: „Někdy jsem už mluvil tak, že mi to bylo nepřirozené. Protože to šlo na pokračování, musel jsem se je znovu trpělivě učit, protože ve mně neměly podhoubí. Byly jako nevlastní dítě. Pracně jsem si je musel osvojovat,“ přiznává Josef Dvořák.

„Někdy se prostě hlas vynořil okamžitě, jindy to dalo práci. Nikdy to ale nebyl stres. Vždycky nám to šlo podezřele lehce. Až jsem měl obavu, jestli to neflinkáme. Asi ne, protože to děti poslouchají dodnes.“

Vždyť za Maxipsa Fíka dostal Josef Dvořák deset diamantových desek: „Karel Gott mi potvrdil, že za jednu písničku deset diamantových desek nikdy nedostal. Řekl jsem mu, že má co dohánět.“

Fanouškem Maxipsa Fíka je i Martin Dejdar, který zároveň patří k nové generaci večerníčkových spíkrů. Je přesvědčen, že klasické české večerníčky nebudou mít o diváky nikdy nouzi: „I proto, že byly geniálně namluvené: od Karla Högera přes Jiřinu Bohdalovou po Pepu Dvořáka. Říká se, že jsme všichni nahraditelní, ale kdyby Křemílka s Vochomůrkou nebo Maxipsa Fíka namluvil někdo jiný, nefungovalo by to.“

Namlouvání večerníčků Dětský zvěřinec a To si piš, je to myš si užíval: „Je to kreativnější a svobodnější, než když namlouvám nějakého známého herce: musím vycházet z jeho mimiky, z toho, jak ho lidi vnímají, trefovat se do jeho výrazu a intonace. U animované postavy si ji může spíkr vytvořit po svém, je tam takřka prostor pro improvizaci,“ pochvaluje si.

Sám už patří ke generaci, která s večerníčky vyrůstala: „Se sestrou jsme se na to hrozně rádi dívali, byl to rituál. Pro děti toho ale tenkrát v televizi moc nebylo. Dnes mají takřka neomezenou nabídku a mnohé naše večerníčky jsou už pro ně staré - jsou pro ně moc jednoduché, málo se tam děje. Dětské vnímání světa dnes končí mnohem dřív než za nás,“ poznamenává otec dvou dětí.

„Dnešní děti mají přístup na zahraniční kanály, kde se dělají hodně odlišné pořady. Víc se tam vychází ze způsobu, jakým vnímají svět. U nás se má za to, že se děti musí něco naučit, že všechno je pozitivní. Jenže ony se chtějí bavit, smát se, mají rády, když to je trošku o nich,“ říká a zároveň dodává, že o budoucnost večerníčků nemá starost. „Děti se na to vždycky budou dívat a jejich rodiče a dokonce prarodiče se s nimi u televize budou vracet do svého dětství.“

„Jako dítě jsem se na televizi nedíval, tu rodiče pořídili, až když mi bylo osmnáct,“ vzpomíná 63letý Jiří Lábus. „Poslouchal jsem v rozhlase Hajaju. Pískanou melodii, která to zahajovala, a hlas Vlastimila Brodského mám v uších pořád.“

Práci na večerníčcích má rád: „Nejvíc jsem jich dělal s výtvarníkem Pavlem Kouckým, hudbu dělal Petr Skoumal, šlo to krásně dohromady. Vždycky jsem se hlasově vyřádil, protože jsem namlouval všechny postavy.“

Nejvíc práce mu dala Vosa Marcelka: „Vystupovalo tam hodně zvířátek a dělalo se to po dlouhých pauzách. Vždycky jsem si musel nechat pustit předchozí epizody, abych si osvěžil hlasovou stylizaci jednotlivých postav,“ říká populární herec a dává nahlížet do výrobní kuchyně.

„Většina večerníčků se namlouvá bez obrazu, animace se udělá potom a už to jen dolaďujeme citoslovci, zvukovými efekty a podobně, aby obraz a zvuk přesně seděly. Před natáčením znám nakreslené figurky a základní situace, udělám si nějakou svoji představu a tu probereme s režisérem.“

A jaké jsou podle Jiřího Lábuse předpoklady úspěšného večerníčku? „Vtip, zajímavý příběh, který se vejde do deseti minut, zapamatovatelná melodie a zábavný interpret.“

K takovým bezpochyby patří i Jitka Molavcová, která nápaditě namluvila seriál Káťa a Škubánek - kromě vyprávění tam musela třeba i zlostně vrčet a závistivě mňoukat. „Na tuto nesnadnou roli jsem se připravovala už doma. Podle scénáře a kreslených obrázků jsem se vžívala do večerníčkových postaviček. A že jich bylo! Kocour, žáby, kuřátka, slepice,“ vzpomíná.

„Pejsek Škubánek mi doslova přirostl k srdci, když jsem ale měla zvukově znázornit jeho chrápání, zívání, mlaskání, tak jsem se dost zapotila. Před nahráváním, jak pejsek žere, jsem poprosila o kostkový cukr a potom to teprve bylo ono.“

Pro děti pracuje Jitka Molavcová už 45 let. Natočila pro ně mnoho pohádek a písniček, napsala několik knih pohádek. „Děti milují večerníčky a rády poslouchají pohádky. To mám vyzkoušené,“ říká známá zpěvačka a mnoholetá jevištní partnerka Jiřího Suchého.

„Jako by podvědomě toužily po čistém, ničím nerušeném projevu. Tehdy si vždy uvědomím, jak je důležité v dětech podněcovat lásku k českému jazyku, k tradicím lidové poezie a písničkám. A to všechno se snoubí právě ve večerníčcích. Jsou to takové malé poklady, které každý večer září na televizních obrazovkách.“

Zkušená dramaturgyně Marie Kšajtová jen lituje, že se večerníčky přesunuly z prvního programu na druhý. „V archívu je spousta dobrých večerníčků, opakují se bohužel jen některé a nakupují se zahraniční animované seriály, které zdaleka nedosahují úrovně těch domácích,“ připomíná.

„Vyrábí se mnohem méně, je i méně tvůrců formátu Václava Čtvrtka nebo Václava Bedřicha. Všechno je mnohem víc závislé na penězích: výroba večerníčků je nejen pracná, ale i velmi drahá, náklady na jednu epizodu překračují půl miliónu.“

Josef Dvořák se však stejně jako Martin Dejdar o budoucnost večerníčků neobává: „Jsou tam uložené hodnoty, není to na jedno použití a k odložení. Postupem času se k nim člověk vrací zpátky. Až budou dnešní děti rodiči a prarodiči, určitě si na své večerníčky vzpomenou a pustí to těm malým. I jen proto, aby viděli, zda je to, na co se sami jako malí dívali, taky zaujme.“