Jak vnímají Mezinárodní den žen známé osobnosti

Je už na čase zbavit osmý březen, pod nesympatickou zkratkou MDŽ, odpudivého nánosu pokryteckého holdování ženám s flaškou a karafiáty v ruce, odehrávajícího se každým rokem na socialistických pracovištích.

Skutečný význam osmého března byl připomenutím stávky newyorských švadlen v roce 1908, které usilovaly o kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, volební právo a zákaz dětské práce. Tato dramatická událost z počátku 20. století iniciovala další generace žen, aby protestovaly proti pošlapávání ženských, tudíž lidských práv, a proto se tento den stal dnem ženské solidarity v úsilí za skutečnou rovnoprávnost.

Ve 21. století jsou ženy v naší demokratické a svobodné zemi nadále diskriminovány – profesně, ekonomicky, sociálně i politicky, a proto by se měl osmý březen stát dnem boje proti porušování lidských práv celé poloviny občanů České republiky.

Samotný svátek žen je mi sympatický, protože žena je rozhodně to nejlepší a nejkrásnější, co může muž v životě potkat.

Jen nemám rád, když se z toho stane „státní“ svátek nebo komerční nátlakovka jako třeba Vánoce. A také mi nepřijde elegantní, že by to slavily jen ženy.

Já se ženě chystám blahopřát často. Ale stejně často na to buď zapomenu, nebo nám do toho něco vlítne. Podívám se, jak jsme na tom 8. března… A jestli u nás musí ženy bojovat za rovnoprávnost? Zdaleka ne tak, jako kdysi. I když u nás více než ve vyspělých zemích, protože máme obzvlášť poničené chlapy.

Mezinárodní den žen slavím: od manžela i od spolupracovníků – jsou to převážně muži – dostávám v posledních letech k MDŽ květiny nebo něco sladkého.

Jako malá jsem se vždycky těšila, že budu mamince blahopřát a dám jí nějaký vlastnoručně vyrobený dárek. Ten svátek byl pak sice zprofanovaný, ale mám za to, že dnes už všichni vědí, že si ho minulý režim přivlastnil, ale jeho kořeny s ním nemají nic společného.

Mám ráda každý svátek, při kterém si lidé dělají radost, klidně bych slavila i svátek mužů.

Nepovažuji se za feministku, ale myslím, že ženy, které se chtějí profesně prosadit, to mají mnohem těžší než jejich mužští kolegové. Nicméně od 19. století, kdy hnutí za rovnoprávnost začalo, ušly ženy neuvěřitelnou cestu. Docela by mě zajímalo, co by ty, které Mezinárodní den žen iniciovaly, dnešnímu postavení žen říkaly.

Oslava MDŽ má smysl jako forma boje za rovnoprávnost žen. Proto nemá smysl v zemích, kde ženy emancipace dosáhly. Měla by smysl v některých muslimských zemích, kde dosud žijí ve středověkých poměrech: nesmějí například řídit automobil či opustit dům bez doprovodu mužského příbuzného. U nás však smysl samoúčelné oslavy – ani nevím čeho či koho – nevidím.

V mém oboru ženy rozhodně mají stejné příležitosti jako muži. To, že ve vedoucích pozicích jsou častěji muži, je dáno spíše tím, že ženy mají přece jen nižší hladinu testosteronu (který, jak plyne z výzkumů, souvisí se sociální dominancí), než jejich nerovným postavením. Já tento den nijak neslavím a ani ve svém okolí neznám nikoho, kdo by tento den jakkoli zaznamenal.

Svátky obecně připomínají nějakou významnou událost, nějaké datum, na které by se nemělo zapomenout. Jenže postupem času lidé zapomenou, co vlastně slaví – hlavně, že se slaví. Pro mě Mezinárodní den žen byla od dětství jakási jarní povinnost nošení kytičky a přáníčka mamince a babičce. Pánové slavili do bezvědomí – a mně nebylo jasné proč. A to mně, přestože vím, jaké jsou kořeny tohoto svátku, není stále jasné.

Maminku mám ráda každý den stejně a pánové si důvod k oslavě najdou i bez MDŽ. Z podobných výročí se stal byznys a červený karafiát, který za nic nemůže, si už do vázy nedávám.

Zcela jistě má Mezinárodní den žen smysl a stálou platnost. Bohužel ho postihla „poprava“ jako mnoho dobrých a užitečných věcí z doby, kdy jsme s vaničkou vylévali i děti. Zapomněli jsme brát v potaz, že ten svátek je starší než my všichni a že ho nevymysleli na ÚV KSČ ani v Moskvě.

Zavedli jsme Svátek matek a Valentýna a kytičky červených karafiátů vystřídaly komerčně úspěšné cetky a jiné zbytečnosti. Myslím ale, že to je dobrá příležitost, jak projevit maminkám, babičkám, manželkám ale i dcerám nebo kolegyním úctu a lásku. Sám ze svého života dobře vím, jak moc na to zapomínáme…Nemusíme se na jejich „počest“ opíjet na pracovištích do němoty, jak bývalo smutným zvykem, ale spolu s nimi si připravit a užít krásný den. Den pro ně a kvůli nim.

Mezinárodní den žen smysl bezesporu má a vždy měl. Bohužel byl v minulém režimu zprofanován na rozdávání bonboniér a punčocháčů – a skutečný obsah se vytratil. Proto ani nečekám, že by mi někdo 8. března nosil kytky. Projevy náklonnosti mi jsou milé při méně formálních příležitostech.

Osmého března stojí za to připomenout úsilí mnoha mezinárodních, národních i lokálních organizací, které usilují o odstranění ženské diskriminace. Ostatně rovnoprávné postavení, kterému se u nás ženy těší, je do velké míry zásluhou různých sdružení, spolků a nevládních organizací, jež v českých zemích působily a působí více než 120 let.

U nás ženy rovnoprávné jsou, měli bychom si však připomenout mezinárodní rozměr tohoto dne. V mnoha asijských a afrických zemích žijí ženy v žalostném postavení, zvláště tam, kde probíhají nějaké ozbrojené konflikty. Pokud jde o jejich ekonomický status, za všechno mluví fakt, že ženy vlastní pouze šest procent světového bohatství.