Jak si žijí králové a císaři bez trůnů

První velkou příležitost monarchové pocítili v roce 1990 po pádu železné opony. Tehdy se na chvíli docela reálně zdálo, že přinejmenším na Balkáně se podaří nejedno zaniklé království obnovit. V Pittsburghu začali dokonce vybírat peníze na návrat krále Michala I. Rumunského – ten musel v roce 1947 uprchnout a živil se nejprve jako farmář chováním kuřat v Británii a později jako makléř a pilot ve Švýcarsku.

Magazín Vanity Fair připomněl, že ještě loni žilo na zeměkouli půltuctu bývalých korunovaných hlav, za jejichž života se trůny v jejich zemích skácely. Jenže loni v prosinci Michal zemřel šest týdnů po svých šestadevadesátých narozeninách, takže nyní jich zbývá jen pět.

Jsou to Konstantin II. Řecký (78) z dynastie Glücksburgů, Fuad II. (66), král egyptský a súdánský, Gjánéndra (72), král Nepálu, zanzibarský sultán Džamšíd bin Abdulláh al Saíd (88) a Simeon II, někdejší bulharský car a v letech 2001 až 2005 premiér země.

Vedle této pětice ovšem žije na světě obrovské množství tzv. pretendentů trůnu, tedy uchazečů o trůn monarchie buď zaniklé, nebo obsazené jinou osobou. Oni sami sesazeni nebyli, mají tedy šance na trůnu jednou usednout.

Všichni sdílejí jedno dilema: Jak žít jako králové a královny bez královských prostředků a paláců či služebnictva? Každý to nenese stejně. Když padl řecký král Konstantin, bohaté řecké rodiny se tajně dohodly na vybírání desátku, aby panovníka financovaly.

Naopak poslední rwandský král Kigeli V. dožil ve Washingtonu, D. C. v obecní bytovce a jíst chodil do vývařoven pro chudé. Přesto se mu snažili pomoci lidé z Mezinárodní monarchistické ligy – mimo jiné mu sehnali tradiční oděv, což při králově výšce 2,1 metru nebylo zrovna snadné. Král zemřel v říjnu 2016.

Se sháněním peněz je každopádně potíž, lidé zrození ke kralování nejsou připraveni živit se vlastníma rukama. Pretendenti trůnů v Burundi, Afghánistánu, Číně, Íránu, Iráku, Koreji, Laosu, bývalém Rakousko-Uhersku, Černé Hoře, Vestfálsku a Meklenbursku se prosadili v politice a státních službách. Z jednoho je dokonce lesník, mnozí se dali na vinařství.

Etiopský princ Ermias Sahle Selassie (58) ze šalomounské dynastie, jeden z potenciálních uchazečů o trůn, pracoval několik let v londýnské aukční síni Christie’s. Chodily za ním hlavy států shánějící luxusní dary pro své protějšky.

„Občas to bylo náročné. Svazijský král mě jednou vzal do Jihoafrické republiky a tam jsem se nečekaně setkal s Robertem Mugabem. Byla to hrůza – právě on tehdy držel ochrannou ruku nad vrahem mého dědečka Haile Selassieho,“ řekl magazínu Vanity Fair Ermias.

Nyní žije poblíž Washingtonu, D. C. a působí coby hlava exilové Etiopské korunní rady. Coby příslušník nejdelší královské linie v dějinách zeměkoule odvozuje svůj původ od krále Menelika I., který kraloval v 10. století př. n. l.

Vláda 225 generací skončila až v roce 1974 komunistickým převratem v Etiopii. Korunní radu se podařilo obnovit až v roce 1993 v exilu. Ermias dnes pracuje ve Středisku pro studium monarchií v Alexandrii v americkém státě Virginia.

K masakru a uvěznění jeho širší rodiny došlo, když mu bylo čtrnáct. Matka jej odvezla do Británie, ale moc klidu tam neměl. O etiopské královské rodině se v anglických novinách hodně psalo a mladý Ermias si na školách užil hodně šikany.

Ale měli štěstí – vlastnili v začátcích dům v londýnské čtvrti Kensington, kde se v třípokojovém bytě tísnila „pouze“ osmičlenná rodina. Říkávali tomu „uprchlický minitábor“.

Selassieho dynastie nicméně nedokázala v rozporu s mnoha dezinformacemi dostat z Etiopie národní zlato. Vyvezli jen nějaké umělecké předměty, a ty postupně rozprodali stejně jako nakonec i dům.

Na studiích mezinárodního práva vydržovala Ermiase jordánská královská rodina. Naučil se prý přijímat finanční pomoc a nestydí se za to. „Přijít o privilegované postavení je součástí všeobecného lidského příběhu. Je to velmi časté, nejsem v tom nijak výjimečný,“ říká.

Teprve v 90. letech minulého století se Ermias sblížil s někým, kdo sdílel podobný osud. Byl to Kýros Rezá Pahlaví, syn posledního íránského šáha.

„Na univerzitě v Georgetownu ve Washingtonu nás seznámili synové cara Simeona, krále Konstantina a nynějšího španělského krále Filipa. Někdy jsme společně poslouchali hudbu, ale hlavně to pro mě znamenalo nalezení identity. Byla to tichá, klidná pohoda. Nemusíte se představovat, vysvětlovat, kdo že vlastně jste,“ vzpomíná.

Přesto se jen obtížně vyrovnává s faktem, jak rychle vzala za své tisíciletá tradice jeho rodiny. Celé ty dějiny jako by se vypařily. Na druhé straně žije s pocitem, že historie je na jeho straně. Když svrhli jeho dědečka, řekl jim: „Můj čas a mé dějiny jsou u konce. Ale jakmile přestanete pracovat pro etiopský národ, zemře i vaše historie a ta moje se opět vrátí.“

Při pátrání po monarchistech nelze nenarazit na Nikolaie Tolstoye, dvaaosmdesátiletého vzdáleného příbuzného ruského romanopisce Lva Nikolajeviče Tolstého. Žije v anglickém hrabství Berkshire, zdědil titul knížete ruského impéria a je expertem na keltskou mytologii, kouzelníka Merlina. Zároveň šéfuje Mezinárodní monarchistické lize.

Je to poměrně volné uskupení, v němž se nejednou stane, že se o smrti svých členů dovědí s několikaletým zpožděním. Ústředí nemají, prý ho skrývá každý u sebe doma. Tolstoy se přidal k lize v 80. letech, kdy šlo o poněkud bizarní organizaci. Pretendenti i všelijací podivíni tehdy chodili na mítinky s řády, které si nadělili většinou sami. Potomek ruské šlechty nasměroval organizaci intelektuálnějším směrem.

„Varuji monarchisty před sentimentalitou. Nesmíme se stát turistickou atrakcí, kdoví, třeba nás jednou doma budou potřebovat. Samozřejmě nechceme vnucovat trůn Spojeným státům nebo Švýcarsku. Tam, kde je republikánská tradice silná, respektujeme ji,“ říká Tolstoy.

Nejlépe se prý zná se srbským korunním princem Alexandrem II. (73). Je však ve spojení i s ruskými monarchisty. V Rusku je podle něj velmi silné monarchistické cítění, ale pramálo jejich politické aktivity.

Tolstoy dobře vychází s Velkokněžnou Marií, která se považuje za nástupkyní Romanovců, i když jsou o tom pochybnosti. Marie svého syna Georgije Michajloviče Romanova (37) tituluje carevič. Georgij je podle Tolstoye legitimním následníkem trůnu, navíc by podle jeho názoru Rusku konstituční monarchie velmi prospěla. Posílila by vědomí kontinuity.

Velkokněžnu Marii s Georgijem spousta Rusů podporuje a v červenci se těšili úctě, když přijeli do Jekatěrinburgu na pietní panychidu připomínající vyvraždění rodiny cara Mikuláše II.

A v posledních letech se korunovaným hlavám daří dokonce restituovat majetek. Uspěli následníci v Srbsku, Albánii, Řecku i Bulharsku. V Rumunsku král Michal dostal ještě za svého života hrad Peleš se 160 komnatami. Nyní jej spravuje jeho dcera, její královská výsost a korunní princezna Margareta. O mnoha pretendentech ještě uslyšíme.