Jak se žije s pojízdnou prodejnou

Skříňové dodávky s regály plnými zboží sice vypadají na první pohled jako pouhý relikt dávných časů, kdy venkov bez obchodů brázdily přestavěné autobusy Jednoty, ale není to tak úplně pravda.

Dnes zachraňují místa, kde obchodníci krachují kvůli konkurenci řetězců směřujících do stále menších sídel, a také podnikatele, kteří se vedle nich neudrželi. A svítí novotou.

Na prosluněné náměstí v Pilníkově shlíží podsaditý barokní kostel. Podloubí některých domů však už na pohled prozrazuje, že městečko v Podkrkonoší, kde žije asi 1200 obyvatel, je zřejmě ještě starší.

Kostel je ale už dávno zavřený a z místních obchodů se při životě také neudržely všechny. Před několika málo lety sbalilo krám dokonce i řeznictví, a tak se tu dnes dá běžně koupit hlavně mražená drůbež nebo ryby. Pro šťavnatý kus čerstvého masa se musí do deset kilometrů vzdáleného Trutnova. Nebo ještě o kus dál do Dvora Králové.

Nicméně pokud se někomu nechce cestovat, může si počkat na pojízdnou prodejnu řezníka a uzenáře Josefa Petráska, která zastavuje na pilníkovském náměstí každý pátek dopoledne.

Zákazníci se u laviček pod kostelem začínají scházet dlouho předtím, než auto zdálky ohlásí zvučnou reklamou svůj příjezd. Jenže první z nich, Jaroslava Chocholová, se smíchem přiznává, že k řezníkovi přišla vlastně pro chleba. Pojízdné řeznictví sem totiž vozí ten z Choustníkova Hradiště, který je vyhlášený v širokém okolí.

„Maso ale mají taky moc dobré, čerstvé, a výborné uzeniny, ty si dělají vlastní,“ usmívá se sympatická paní a dodává, že žije sama, a tak masa moc nespotřebuje. A přidává další důvod, proč dnes neudělá moc velký nákup: „Uzeniny mají opravdu vynikající, jenže já si přes léto stejně nejradši dávám na chleba rajčata nebo ředkvičky!“

Mezitím se ale u prodejny, z níž se šíří vůně ještě teplé sekané, utvoří fronta. Starý pán si vybírá prejt. Po chvilce rozmýšlení si nechá k ukrojené čtvrtce z pekáče přibalit ještě druhou a vtipkuje s prodavačkami, že při své figuře si to může dovolit, a navíc bude mít zase na pár dní „navařeno“. Vajíčka tentokrát nechce, ještě mu nějaká zbyla, ale koupí šunkové klobásy se sýrem.

Petráskovy klobásy mizí z pultu tak rychle, že se už po chvíli musí doplňovat. Svižně se zkracuje i právě nakrojená šiška sekané. „Mají taky vynikající kořeněný špek, ten jsme si doma oblíbili, a dětem chutnají jejich párky,“ chválí řezníka mladá maminka Lucie Klikošová.

Další zákaznice si pochvaluje i výběr čerstvého masa, nikam jinam prý už ani nechodí. „Co nemají, to dovezou, můžeme si objednat třeba i králíka nebo kuřata. A nenechají nás na holičkách ani v zimě, i když mají někdy náročnou cestu a musí leccos objíždět,“ prozrazuje ochotně.

Prodavačky se za pultem nezastaví a je zřejmé, že s místními se už dobře znají. V pátek prý bývá na trase největší „frmol“, a než se s fotografem sbalíme a odjedeme, přicházejí k voňavé dodávce stále další a další.

Řezník a uzenář Josef Petrásek sídlí nedaleko Pilníkova v Dolních Vlčkovicích, kde má i farmu. Část prodávaného masa tedy pochází z jeho vlastního chovu. Na to sice zákazníci všude rádi slyší, přesto svůj kamenný obchod ve Dvoře Králové neudržel. Domnívá se, že příčinou klesajících tržeb byl hypermarket a politika radnice, která nemyslela na malé obchodníky.

„Město se rozhodlo vybudovat v centru parkoviště, takže si lidi najednou nemohli jen tak zastavit u řeznictví. Zato když zamíří do Kauflandu, zajedou si pohodlně málem až dovnitř,“ posteskne si ještě po několika letech.

A tak se rozhodl jezdit za zákazníky sám. Auto si nejdřív jen pronajal, ale když se nový způsob prodeje osvědčil, pořídil si vlastní.

Jeho pojízdné řeznictví objíždí okolní obce včetně Dvora Králové už tři roky. Obslouží asi padesát míst týdně, o víkendu jezdívá i na farmářské trhy.

V rodinné firmě pracují i jeho dvě sestry, které dnes přijely s prodejnou do Pilníkova. V dodávce se po dvou dnech střídají s Petráskovou manželkou a s brigádnicí.

Zatímco zákazníci svého řezníka vítají, na obecních úřadech z něj nejsou vždy zrovna nadšení. Někde se snaží uchránit vlastní obchod před konkurencí, a tak zastávku pojízdné prodejně prostě nepovolí, nebo se s řezníkem aspoň pokoušejí dohodnout, aby k nim vozil jen maso.

„Jenže já uzeniny doma nechat nemůžu. Jednak je pro nás jejich výroba důležitá, jednak bych těžko plánoval trasy, protože jinde je zase chtějí,“ vysvětluje Petrásek.

Přestože někteří starostové zpočátku jeho pojízdnou prodejnu odmítali, teď mu někteří naopak volají, jestli by k nim přece jen nemohla jezdit. Svůj vesnický krámek totiž stejně nezachránili.

„Slyšel jsem, že někde prý obce dokonce obchodníkům platí za to, že k nim přijedou, ale s tím já jsem se tedy nikdy nesetkal. Mnohdy platím já jim, abych tam vůbec mohl zastavit,“ dodává.

Na začátku používal Josef Petrásek k výrobě uzenin jen vepřové z vlastního chovu, ale to už mu dávno nestačí. Nakupuje tedy maso na českých jatkách. Obchody časem vzrostly natolik, že teď ze své farmy nabízí v pojízdné prodejně už jen kuřata. Jeho vepřové maso si zájemci nejčastěji odvážejí přímo z Vlčkovic. Kupují celé půlky prasat.

V poslední době řezník dokonce pozoruje, že se zákazníci začínají vracet ze supermarketů a už tolik nešetří při cenových akcích. Raději si za kvalitu trochu připlatí a taky dají mnohem víc než dřív na původ zboží. „Polské maso vůbec neberu, i když mám pořád nějaké nabídky. Lidi ho nechtějí a radši si počkají na české, ke kterému mají větší důvěru,“ dodává.

Obchody se mu daří, ale aby všechno zvládl, dost se nadře. Ve své výrobně v Dolních Vlčkovicích zpracuje asi metrák masa denně. Začíná ve čtyři hodiny ráno a končí v šest večer, pak musí ještě vyřídit objednávky na další den. V létě ho navíc čekají ještě práce na poli, protože obhospodařuje s rodinou 30 hektarů, které jim stát vrátil v restituci.

Pojízdnou prodejnu by však už za kamenný obchod znovu nevyměnil. „Když vám do obchodu přestanou chodit lidi, tak s ním nehnete. S autem můžu kdykoli ujet a zákazníky si najít,“ vysvětluje. Navzdory úspěchu zůstává stále ještě opatrný.

Cestu z Prahy na Klatovsko lemuje čím dál malebnější krajina, a jak se s redakčním autem blížíme k cíli, ranní provoz s každým dalším kilometrem slábne. Když pak před desátou hodinou osaměle zdoláváme silnici do Černíče u Horažďovic a nakonec zastavíme u kapličky na návsi, nikde není ani živáčka.

První se uprostřed ztichlých domů objeví zajíc. Po chvíli kamsi zmizí a přichází starší žena s nákupní taškou. Do zatáčky konečně vjíždí velké bílé auto – pojízdná prodejna, s níž Daniel Motlík ze Sušice pravidelně objíždí více než dvacet obcí v okolí Horažďovic.

Černíč je první zastávkou jeho úterní trasy, na které obslouží přibližně polovinu vesnic. Do zbývajících jezdí ve čtvrtek.

Nová dodávka se skříňovou nástavbou zabrzdí přímo před námi. Vzápětí se odněkud vynoří druhá zákaznice a třetí už k nám rychle sjíždí z kopce na kole. Když sestoupí, pod proskleným pultem, který mezitím odhalila široká křídla bočních dveří, se ještě usadí zvědavý pes. Nikdo další už nepřijde.

Do tašek se postupně přesouvá chléb, rohlíky a mléko, základní sortiment nevelkého pojízdného obchodu. Balená šunka a salám, sýr, paštika, jogurty, hořčice, pár mandarinek a banánů. Pro nákupy, jejichž cena většinou nepřesahuje dvě tři stokoruny, si chodívají v Černíči zpravidla jen tři čtyři lidé.

Pokud nesněží, jezdí Milada Mlynaříková pro nákup na kole každý týden. Dvaaosmdesátiletá usměvavá paní si předem pravidelně objednává celý pecen chleba, ale jinak si většinou vybírá až podle momentální nabídky. Jen občas prý předem požádá o něco, co prodejce v autě běžně nevozí.

„Objednat si můžu při každém nákupu, ale když zavolám v pondělí, hned v úterý mi přivezou, co chci,“ chválí ochotu mladého podnikatele a dodává: „Jediná nevýhoda je, že přijíždí jen jednou týdně.“

Větší nákupy jí zařizují děti, ale je vděčná za příležitost obstarat si potraviny sama, bez nutnosti cestovat do Horažďovic nebo do Sušice. Dodávku vyhlíží pravidelně každý týden. Aby třeba kvůli slabému zájmu neskončila navždy.

Na pojízdnou prodejnu mnozí obyvatelé Horažďovicka spoléhají roky, ale není to tak dávno, kdy o možnost nakoupit si poblíž domova málem definitivně přišli. Zhruba pětadvacet let tady objížděl téměř čtyřicet vesnic v autobusu přestavěném na prodejnu Jaroslav Houdek z Horažďovic. Před třemi lety se však rozhodl odejít do důchodu. A protože se nikdo další na jeho místo nehrnul, muselo se asi měsíc za nákupy dojíždět.

Jeho nástupce Daniel Motlík byl ještě před pár lety zaměstnancem. Práci v Praze se však rozhodli s přítelkyní vyměnit za vlastní firmu v rodné Sušici a začali se živit rozvozem ovoce a zeleniny do škol, restaurací a hotelů. Díky tomu si mladého podnikatele všimli starostové z Horažďovicka a přišli za ním s nabídkou, aby zásobování vesnic převzal.

Motlík nejdřív nahradil Houdkovu prodejnu jednou ze svých pěti dodávek, jenže jeho auta se pro tento účel moc nehodila: před každou cestou musel vždy vyložit ovoce a zeleninu, naložit potraviny a pečivo, a po návratu zboží zase vyměnit.

Starostové z Dobrovolného sdružení obcí Horažďovicka se tedy rozhodli pořídit si s pomocí dotace od Plzeňského kraje vlastní novou dodávku, s chladničkou a mrazákem, kterou stačí na noc jen odstavit a zapojit do elektřiny. Motlíkovi ji půjčili k užívání loni na podzim.

Obce na trase mu také přispívají na provoz. Za jedno zastavení platí 160 Kč bez daně, což vychází na 2000 korun za čtvrtletí. Když začínal, zapojilo se do trasy 27 obcí, později jich několik pro nezájem odpadlo.

Motlík se však domnívá, že někteří zákazníci si možná zatím jen nezvykli na změnu. Houdkův autobus byl totiž větší a lidé si v něm mohli zboží uvnitř vybírat sami jako v samoobsluze, kdežto dodávka nabízí jen pultový prodej.

V poslední době přesto zaznamenal mírné oživení obchodu, když zaměstnal na výpomoc manželský pár v důchodu. Převážně starším zákazníkům jsou pravděpodobně milejší prodavači, kteří jsou jim věkově blíž.

Dveře auta se opět zaklapnou a vyrážíme do čtyři kilometry vzdáleného Smrkovce. Prodejna zastaví u krajnice dřív, než se před námi objeví náves. Neobvyklý výběr místa se vysvětlí za okamžik sám. Jedna ze dvou čekajících žen přebírá plnou nákupní tašku a zamíří k vratům, v nichž se objeví starý pán s chodítkem.

„Původně byla zastávka jinde, ale kvůli sousedovi se staví tady. On už nikam nedojde,“ vysvětluje mezitím Marie Sluková. Bydlí také nedaleko, a když prý někdy v úterý zapomene hlídat hodiny, pojízdný obchod na ni zatroubí, aby ho nezmeškala. Tašky má dnes dvě, jednu pro sebe a druhou pro souseda, který musel k lékaři.

Dodávka pokračuje do Velešic, které patří k několika málo místům na trase, kam se jezdí v úterý i ve čtvrtek. „Nakupuji pokaždé, hlavně chleba, rohlíky, prostě běžné základní potraviny,“ říká Marie Metličková, před jejímž domem auto zastavilo. Na kárku si nechá naložit i basu piv a pytel granulí pro psy.

„Většinou mají všechno, co potřebujeme, a když ne, tak si to objednáme a dovezou to příště. Akorát pro maso musíme jezdit,“ dodává.

Na celé trase má Daniel Motlík pouze čtyři nebo pět zákazníků, kteří u něj pořizují veškerý sortiment. Ostatní mají zájem jen o běžné potraviny a pro zbytek si většinou dojedou do Horažďovic nebo do Sušice. Z drogerie si u něj zvykli brát hlavně papírové utěrky do kuchyně, občas někdo chce saponát nebo šampon, ale třeba o prášky na praní zájem není. „Jednou jsem ale sháněl i vánoční stromeček,“ vzpomene si nakonec na zvláštní přání jedné ze stálých zákaznic, která nakupuje výhradně u něj.

Bez příspěvků od obcí by se proto prý neobešel. „A kdybych jezdil jen s prodejnou, neuživil bych se,“ vysvětluje mladý podnikatel a jako důkaz uvádí nedávnou zkušenost.

Začal jezdit do všech vesnic dvakrát týdně, nicméně tržby se příliš nezvedly. Lidé si většinou jen rozložili svoje obvyklé nákupy do dvou dávek.

Když starostové z Horažďovicka začali hledat nástupce, který by převzal pojízdnou prodejnu, doufali, že by se mezi lidmi mohl ujmout systém objednávek přes internet. Inspirovaly je k tomu velké e-shopy s potravinami. Nechali proto zřídit rezervační portál www.nakupujunas.cz.

„Zatím ho sice ještě nikdo nevyužil, ale služba je stále k dispozici,“ ujišťuje Motlík. Stačí si objednat podle nabídky – a pojízdná prodejna nákup doveze.”