Jak se v Česku žije zahraničním fotbalistům

Dnes je ze čtyřiadvacetiletého Bonyho nejlepší střelec nizozemské ligy, který má našlápnuto na kariéru v nejslavnějších fotbalových klubech. Mluví se o jeho případném přestupu do anglické Chelsea, za kterou chytá Petr Čech, ale zájem o něho mají i bohaté kluby v Rusku. Každopádně bude v letošní sezóně jedním z nejdražších přestupujících hráčů.

Stejně jako Bony, kterého si Sparta vytáhla přímo z černé Afriky, si k nám přijíždějí splnit svůj fotbalový sen desítky jiných cizinců, ať už jde o Afričany, Brazilce nebo kluky z Balkánského poloostrova, jejichž jmény se hemží například sestava prvoligových Teplic.

Českou republiku vnímají až na výjimky jako odrazový můstek do evropských top klubů ve Španělsku, Německu či Anglii. Jak se sžívají s českým prostředím, podnebím, jazykem a kuchyní? Jak se vyrovnávají se steskem po domově, který často opouštějí ještě před dvacátými narozeninami?

Bony Wilfried to vyřešil po svém. Zavřel se do pokoje v tréninkovém centru Sparty na Strahově, kde měl k dispozici pouze postel, okno a skříň. Hrál fotbal s každým, kdo zrovna vyběhl na trávník, a zbytek času prospal. Na rozdíl od mnoha fotbalistů, jejichž rodným jazykem je francouzština, se chtěl co nejdříve domluvit česky, což se mu taky podařilo.

Naopak útočník Leonard Kweuke z Kamerunu, který v dresu Sparty září více než dva roky, se s trenérem a spoluhráči domlouvá anglicky. Klub ale u něho s češtinou kromě základních fotbalových výrazů netlačí na pilu a respektuje, že za rok za dva se Leo nejspíš posune dál.

„Když cítím u hráče snahu učit se jazyk, je to důležitý krok k jeho rychlé a úspěšné adaptaci. Jenom u extra kvalitních fotbalistů nehraje jazyková bariéra roli,“ říká sparťanský trenér Vítězslav Lavička s tím, že společná řeč není pro tým ani tak důležitá na hřišti jako v kabině. Pro hráče ze zahraničí má pochopení, vždyť si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je být cizincem v neznámém prostředí, když tři roky trénoval fotbalisty v Sydney.

„Když hráč zapadne do kolektivu, má větší šanci, že bude psychicky v pohodě a bude od začátku podávat výkony, jaké se od něho očekávají. Zažil jsem několik hráčů, které jsme vytrhli přímo z Afriky, dali je do našich klimatických podmínek a jazykového prostředí a nebylo to ideální. Dáváme proto přednost klukům, kteří už mají aklimatizaci v Evropě za sebou,“ přidává svou zkušenost Radim Šupka, obchodní manažer a bývalý výkonný ředitel prvoligového Dynama České Budějovice.

Jedním z posledních českobudějovických objevů je šestadvacetiletý Brazilec, jehož dlouhé a pro našince krkolomné jméno (Ferreira da Sil Jose Sand) se na soupiskách zkracuje do přezdívky Sandro. Po příchodu z jižní Ameriky působil mimo jiné dva roky v Rakousku, kde si i našel přítelkyni a naučil se německy. Na jihu Čech ale zatím žije sám. Se svou milou, která dosud pracuje v rakouské bance, se vídají o víkendech. Sandro se chce v Evropě udržet už proto, že je tady menší konkurence než v Brazílii a víc peněz. Pravda, na český způsob hry si chvíli musel zvykat.

„V Česku je dost tvrdý fotbal plný soubojů, zatímco u nás je to klidnější, víc se kope po zemi a používá se technika, různé kličky, takže je hra hezčí na koukání. Když prokážeš kvalitu, můžeš hrát, ale tady musíš mít hlavně kondici a běhat nahoru dolů, chodit do tvrdých střetů. První zápas se mi kvůli tomu moc nepovedl, takže jsem musel na individuální trénink,“ říká Sandro prostřednictvím svého spoluhráče a krajana Fernanda Tobiase Hudsona, řečeného Ferdy, který se za pět let v české lize naučil obstojně česky.

Shodou okolností Fernanda do Česka přivedl právě Vítězslav Lavička, který v roce 2007 působil jako trenér Slovanu Liberec a v Brazílii si byl vyhlédnout nové hráče. „Myslel jsem si, že se jde podívat spíš na střelce, kdežto já jsem byl tehdy pravý obránce. Ale zrovna jsem dal gól, takže mě koupili. Ještě jsem doma odehrál čtyři zápasy a za měsíc a půl už jsem byl v Liberci,“ říká českobudějovický záložník, jehož cesta na sever Čech byla zároveň první výpravou za hranice své země.

„Byl jsem dost mladý, ale rodiče mi řekli, ať udělám, co je pro mě nejlepší. Jasně že se v Brazílii hraje skvělý fotbal, ale všichni kluci chtějí do Evropy, kde jsou výborné kluby a prestižnější liga,“ vysvětluje svou motivaci. Přání hrát v Realu Madrid nebo v Manchesteru United se málem stydí vyslovit. Uvědomuje si, že ho čeká ještě dlouhá cesta. „Musím zvažovat, na co mám, a tohle jsou kluby, které zatím ční vysoko nade mnou.“

Do Liberce dorazil v létě, ale když se ochladilo a napadl první sníh, dlouho si na zimu nemohl zvyknout. Není divu, když z domova v Sao Paulu byl zvyklý na prosluněné pláže a minimální teplotu patnáct stupňů. Po půl roce za ním přijela i manželka, která se sice při trávení času v domácnosti cítí trochu osamělá, ale v České republice se jí líbí. „Na rozdíl ode mne je málo v kontaktu s češtinou, takže se ostýchá mluvit, ale už si našla dvě kamarádky, přítelkyně mých spoluhráčů, se kterými chodí na kafe a někdy je pozve k nám domů na brazilskou večeři.“

S úsměvem vzpomíná na svou učitelku češtiny, která nejdřív neuměla ani slovo portugalsky. „Když jsem na ni poprvé promluvil, řekla: Já nerozumím. Tak jsem jí řekl, že já jí taky nerozumím, a oba jsme se rozesmáli. Pak jsem si nakoupil nějaké učebnice češtiny a ona se taky trochu naučila portugalsky a všechno bylo v pohodě,“ popisuje nelehké začátky v cizině Fernando, který do té doby ovládal pouze svůj rodný jazyk.

Domů jezdí jednou za rok na Vánoce a rodině vozí typicky české dárky, jako jsou třeba slivovice nebo becherovka. Jeho sourozenci pracují v továrně, otec je policistou a matka v domácnosti. Na rozdíl od Sandra, který už rodině přispěl na koupi pozemku a stavbu domu, aby se měl kam vrátit po skončení kariéry, Fernando na podobné investice zatím nepomýšlí a žije spíš okamžikem. Naposledy si užil výlet do Prahy do brazilské restaurace.

Ani tuzemskému jídelníčku se cizinci ve službách českého fotbalu nebrání. Pro sportovce sice nejsou knedlíky s omáčkou spláchnuté pivem zrovna ideální, ale jednou za čas zhřešit můžou. Věčné těstoviny s rýží bohaté na sacharidy si u nás rádi zpestřují také gulášem a hlavně vepřovým kolenem, které uvedli jako nejoblíbenější český pokrm hned čtyři dotazovaní. Proč zrovna koleno? „Asi proto, že vypadá jako hromada masa,“ snaží se popsat své chutě sparťanský obránce Manuel Pamič, šestadvacetiletý rodák z chorvatské Puly, který se jako jeden z mála rozhodl v Česku usadit a strávit ve Spartě zbytek kariéry.

V těchto dnech by jeho manželka měla v Nemocnici Na Bulovce přivést na svět jejich prvorozené dítě, syna Nika. Z Chorvatska už přijeli příbuzní, aby s miminkem v prvních dvou měsících vypomohli. Manuel i jeho žena by chtěli syna vychovávat dvojjazyčně, pokud se má jednou v Praze začít vzdělávat.

„Nejsem typ, který by se snadno učil jazyky, na rozdíl od manželky, která umí na stoprocentní úrovni pět řečí. Ale na domluvu v kabině mi to stačí,“ komentuje chorvatský fotbalista svou češtinu, ke které, ačkoli je Slovan, se v prvním roce svého působení na Letné příliš neměl, a spokojil se se znalostí několika výrazů potřebných na hřišti.

„Nějaký čas jsme jako tlumočníka využívali moji maminku,“ přiznává mluvčí Sparty Ondřej Kasík, který nezapomíná při každé příležitosti Manuela chválit za jeho jazykové pokroky. „Dost se toho naučím z filmů a z dokumentů v televizi. V češtině sleduju třeba National Geographic a Animal Planet.“

Na jiné aktivity Pamičovi moc času nezbývá, protože je pověstný svým dlouhým spánkem, zvlášť po náročných zápasech, kterých je po vstupu Sparty do Evropské ligy v této sezóně víc než dost. Ze stejného důvodu ho nebaví ani cestování. Výjimku udělal po svatbě, kdy se ženou vyrazili do Dubaje. Dovolené tráví pravidelně u moře na istrijském poloostrově, odkud pochází. Za vydělané peníze tam pořídil už tři byty, jeden pro bratry, jeden pro sebe a jeden pronajímá turistům. Peníze domů neposílá, protože, jak tvrdí, jeho rodina to nepotřebuje.

Přestože měl možnost přestoupit do nejprestižnějšího chorvatského klubu Dinamo Záhřeb, který hraje už druhým rokem Ligu mistrů, rozhodl se zůstat v západnější části Evropy. „V Chorvatsku teď vůbec není dobré klima na fotbal. Na domácí ligu se přijde podívat pět set diváků, na zápas s Portem nebo Paris St. Germain čtyři tisíce. Lidi maj' zřejmě jiné starosti a chybějí jim peníze na lístky,“ vysvětluje si nevalný zájem fanoušků ve své domovině milovník pražských památek, který považuje naše hlavní město za svůj druhý domov.

Proč nechce dál na západ? „Asi mi nezáleží tolik na penězích jako na tom, abychom se s manželkou cítili dobře. A Praha je pro nás super.“ Jak jsem se přesvědčila na vlastní oči, místní už ho berou za svého. Když chtěl zaplatit parkovné na jednom pražském náměstí, výběrčí ho za volantem poznal a povídal: „Jé, Pamič ze Sparty, vy nic platit nemusíte.“

Zvlášť hráči z Afriky mají u nás velkou motivaci obstát a zlepšit tak životní úroveň sobě i své rodině doma. Na černý kontinent posílají nejenom velkou část svého výdělku, ale třeba i použité kopačky, které se jim coby profesionálům už nehodí, jenže pro fotbalisty v Africe mají cenu zlata. „Lidem doma se snažím pomáhat, což je samozřejmost pro každého afrického hráče, který působí v Evropě,“ potvrzuje pětadvacetiletý sparťanský útočník Leonard Kweuke, jinak také kamerunský reprezentant.

„Tito kluci mají v povaze snahu být úspěšní a jít si za svým, což jim dodává vnitřní sílu, aby překonali možné překážky. Stačí se podívat na Bonyho Wilfrieda. Kdyby nežil jenom fotbalem a neprosadil se u nás, těžko by to dotáhl tam, kam to dotáhl,“ vysvětluje personální ředitel Sparty Jakub Otava.

Letenský klub se snaží hledat hráče dosud nepoznamenané pobytem v cizině, kteří nemají mezinárodní tržní hodnotu a vyjdou tak levněji. I z bosého kluka, který se předvádí s míčem na prašné africké ulici, se však jednou může stát hvězda. Znovu to dokazuje příběh Bonyho Wilfrieda, který nežil jako asketa celou dobu a už v polovině svého pražského angažmá si začal užívat zasloužené popularity.

„Jakmile se trochu rozkoukal, dělalo mu dobře, když se mohl předvádět a sklízet za to potlesk diváků a přízeň fanynek. Rád dával najevo okázalost až extravaganci, aby bylo vidět, že se má dobře,“ připomíná v dobrém slova smyslu Jakub Otava.

V případě černošských fotbalistů se bohužel stále ještě nabízí otázka rasismu. Přece jenom, Česko v tomto ohledu nepatří k nejtolerantnějším zemím. Na našich stadiónech však podle všeho vládne pohoda, až na výjimky, které se ale ve sportu dějí všude na světě. Pozitivní zkušenost s reakcemi fanoušků mají i v Českých Budějovicích, za které hrají Sandro s Fernandem, Brazilci s tmavou pletí. „Stačí, když se objeví na trávníku, a diváci řvou nadšením. Asi jsou pro ně svou jinakostí atraktivnější než ostatní,“ uvažuje nahlas Radim Šupka z Dynama.

Podobnou zkušenost mají ve Spartě, kde byl dřív problém, pokud černý fotbalista nastoupil v týmu soupeře. „Častější angažování Afričanů má na naše fanoušky výchovný efekt a tito hráči si získávají čím dál větší popularitu. Pro publikum jsou jakousi atrakcí, protože vynikají nejenom exotickým vzhledem, ale i fotbalovým uměním,“ říká Jakub Otava.

U takto technicky vyspělých hráčů je na druhou stranu někdy nutné dohlížet na jejich pracovitost a zodpovědnost na hřišti. „Občas mají tendenci to flinkat a fotbalem se spíš bavit než pracovat pro tým a dělat méně populární činnosti, jako je třeba obrana,“ popisuje personální ředitel Sparty a Radim Šupka z Dynama mu dává za pravdu: „Naši Brazilci jsou opravdu hračičkové, na hřišti se předvádějí a diváci jim tleskají, ale musejí taky plnit pokyny trenéra.“

To ovšem neznamená, že by svoji fotbalovou osobnost měli zcela potlačit. Vždyť přece kvůli ní dostali nabídku hrát v Česku. „Hráče dlouhodobě sledujeme, abychom nekoupili zajíce v pytli, a ten, kterého si vybereme, musí být něčím výjimečný, musí se lišit od tuzemských fotbalistů. Potom chceme, aby na hřišti dokázal své přednosti prodat,“ říká sparťanský trenér Vítězslav Lavička a jako příklad uvádí silovou hru Leonarda Kweukeho, který svou mohutností velmi zaměstnává obranu soupeře.

„Druhého hráče s takovými dispozicemi mezi českými fotbalisty zkrátka nenajdete,“ dodává Jakub Otava, proč je někdy potřeba poohlédnout se jinde.

Aby fotbalisté z ciziny mohli s čistou hlavou myslet jenom na hru, o to se jim ve větších klubech stará tým pracovníků, kteří jim pomáhají zařídit vízum, pracovní povolení, zdravotní pojištění nebo smlouvu s mobilním operátorem. Myšlenky na domov a na své blízké však mnoha hráčům zahnat nepomůžou.

„Někdy je to pro mě těžké, když všichni, které mám rád, jsou takhle daleko. Ale jsem hrdý na to, jak na dálku fungujeme, že jsme pořád skvělá rodina,“ říká velmi dobrou češtinou třiadvacetiletý srbský útočník Miroslav Markovič, který má na kontě v letošní sezóně zatím tři góly.

Jeho prvním působištěm v České republice se stal v létě 2008 ostravský Baník.

„Věděl jsem, že je to velký klub, že poprvé budu mít šanci zahrát si opravdu profesionální fotbal, takže to pro mě byla velká výzva. V Ostravě jsem strávil rok a byl jsem nadšený, že vedle mě sedí Václav Svěrkoš nebo Tomáš Galásek, kteří prošli reprezentací. Když jsem byl s nimi v šatně, cítil jsem se najednou jinak a říkal jsem si: Konečně jsem se někam dostal.“

Miroslav odešel z domova už ve dvanácti letech, kdy se s otcem dohodl na společném cíli - hrát fotbal jinde než v Srbsku zmítaném korupcí a nedostatkem peněz. V hlavním městě, sto kilometrů od vesničky, kde žil s rodiči, absolvoval fotbalovou školu Partizanu Bělehrad. „I když jsem naše viděl každý víkend, cítil jsem se hodně sám. Neměl jsem ani s kým řešit problémy ve škole. Když jsem nezvládal učení, museli se rodiče sbalit a přijet.“

Teprve asi před dvěma lety se stal finančně natolik soběstačným, že ho rodina mohla přestat dotovat. „Teď už stojím na vlastních nohou, a když rodině občas můžu něco poslat, jsem nejšťastnější člověk na světě, protože to je jedna z věcí, proč vlastně fotbal dělám,“ říká mladý útočník, který většinu volného času stráví připojený na Skypu. Co nejčastěji se také snaží vídat se svou chorvatskou přítelkyní, která v říjnu začala v Bělehradě studovat vysokou školu.

„Oba víme, že moje fotbalová budoucnost není v Srbsku a možná ani tady. Pro mě jako pro mladého hráče by byla dobrá belgická nebo nizozemská liga, kde bych mohl fotbalově dál růst,“ přiznává Markovič, že Česko je pro něho, stejně jako pro řadu jiných cizinců, pouze přestupní stanicí k zářivější kariéře. Trenér Vítězslav Lavička k tomu dodává: „Když se ukážou v evropských pohárech, mají reálnou šanci, že si je vyhlídne nějaký zvučnější klub a udělají krok na samotnou špici.“