Článek
Traduje se, že Italové se mohou chlubit gastronomií a architekturou. To platí i pro podnikatele Vincenza De Blasio. „Většina Italů vaří, je to i můj velký koníček,“ tvrdí. V našich restauracích si rád dá guláš, nejlépe ze zvěřiny, a k tomu dobré pivo. „Pivo tady spojuje, toho jsem si brzy všiml,“ poznamenává. „Najít si kamarády je tady jinak těžší než v Itálii, ale pomohl mi fotbal,“ říká majitel realitní společnosti a útočník FC Přední Kopanina.
Do Česka přišel před 11 lety jako poradce jedné italské hutní společnosti. „Ukázalo se ale, že trh byl málo konsolidovaný a že výrobky jsou drahé. Firma našla zajímavější ceny na Ukrajině a v Rumunsku,“ vzpomíná.
Bylo mu tehdy 28 let a zvažoval co dál. Chtěl získat mezinárodní zkušenosti, a tak zůstal. „První dva roky byly složité: musel jsem se naučit řeč a přivyknout jiné mentalitě. Lidé tu nebyli moc zvyklí na cizince, zdáli se mi dost uzavření,“ říká.
Rozhodl se využít možností, které se nabízely na trhu s nemovitostmi, a založil odbočku italské nadnárodní společnosti Tecnocasa. Rychle se naučil jazyk včetně technických a právních výrazů a dnes se dobře domluví i na Slovensku, kam rozšířil své podnikání. O tom, že by odtud odjel a začal žít někde jinde, teď neuvažuje, ale ani to nevylučuje. „Za svůj domov považuju Evropu,“ říká.
„Italové byli první, kteří pochopili obrovský potenciál v nádherné architektuře města,“ připomíná devadesátá léta. „Pár Italů na realitách pohádkově zbohatlo. Restituenti neměli peníze, prodávali lacino. Lákalo to i spekulanty, kteří kupovali a pak domy nechávali pustnout. Tohle období ale skončilo. Dnes je Praha drahá, investoři chtějí mít jasno o návratnosti investice,“ naznačuje náplň svého podnikání a připomíná, že přivedl do Česka mnoho seriózních italských i jiných investorů.
„Možnosti v realitách tu jsou na další dvě generace,“ tvrdí. „Dokonce ani Praha není ještě konsolidovaná, podívejte se, kolik je ještě v centru zdevastovaných budov.“
Sběratel socialistického realismu
Reality přivedly do Prahy i architekta Francesca Augusta Razetta. Jak tvrdí, před 20 lety nepřišel do Prahy zbohatnout, protože pochází z více než dobře situované rodiny, podnikající ve stavebnictví a nemovitostech v Benátkách. „Přijel jsem, protože tu bylo víc možností než v Itálii. Hned jsem byl fascinován světem, který se mi otevřel. Nemohl jsem uvěřit, kolik historických paláců v žalostném stavu jsem tu viděl.“
Nyní má své sídlo v jednom z historických domů u Karlova mostu a říká, že je pyšný, že se mohl podílet na rekonstrukci a v mnohých případech záchraně nádherných staveb v historickém centru Prahy. „Starousedlíci mi říkali, že za svůj život nepamatují Karlovu ulici bez lešení. Podívejte se nyní,“ ukazuje s hrdostí ven z okna.
Zdejší realitní trh není podle něho vyčerpán: „V centru Prahy je stále mnoho nemovitostí, nabízejících investiční možnosti s výhledem na dobrý zisk v budoucnosti,“ tvrdí. V Praze se cítí doma, ale netají se, že teď se jeho sympatie posunují do Asie, jmenovitě do Vietnamu.
Své investice nesměruje pan Razetto (dosud svobodný, z předchozích vztahů má tři potomky) jenom do nemovitostí, ale i do umění. Je zřejmě největším soukromým sběratelem děl socialistického realismu u nás. Za léta strávená v Praze skoupil už stovky obrazů a soch z období po roce 1948.
„Začalo to návštěvami ve starožitnictvích a antikvariátech, tím jsem si zpestřoval první roky tady. Pak jsem začal chodit na burzy a aukce. Mnohá díla jsem koupit od dětí, které se za tvorbu svých rodičů styděly,“ popisuje vznik své unikátní sbírky.
Nemohl jsem uvěřit, kolik historických paláců v žalostném stavu jsem tu viděl. F
Čím ho fascinuje právě toto období? „Je to pro mě velmi zajímavá umělecká epocha, která u nás nebyla. Češi to období z ideových důvodů odmítají, ale najdete tam kvalitní umění. Vždyť nejdůležitější umělci byli žáky mistrů české meziválečné avantgardy.“
K jeho favoritům patří Jaromír Schoř, který maloval pro armádu. „Obrovská umělecká kapacita ve službách superpropagandy,“ charakterizuje ho sběratel.
Před rokem uspořádala jeho nadace na podporu výtvarného umění Eleutheria v galerii Mánes velkou výstavu Socialistický realismus v Československu 1948-1989 a vydala k ní výpravnou publikaci. V současnosti jedná o výstavách své sbírky v Itálii a dokonce v newyorském Muzeu moderního umění.
Chvála české byrokracie
S klišé, že Italové se v Česku vrhli na nemovitosti a restaurace, nesouhlasí Giovanni Piazzini Albani, výkonný ředitel společnosti Ponte Carlo Holding. Součástí společnosti jsou různé firmy podnikající v nemovitostech, výstavbě a v rozvoji průmyslových zón. Ponte Carlo Holding u nás za dobu své existence investoval na 30 miliard korun.
„Největší italské investice jsou v oblasti pohonných hmot, dopravy, energetiky, bankovnictví a pojišťovnictví,“ říká a připomíná firmy jako Agip, Esso, Universit, PPF, Iveco. Nemovitosti však nejsou zanedbatelné: jenom v Praze koupili Italové 3600 budov.
Sám přišel do Česka v roce 1992 jako mladý inženýr, aby pracoval na projektu výstavby distribučního centra nedaleko pražského letiště. Z projektu sešlo, ale jemu se ve čtyřiadvaceti zdálo, že Česká republika je zemí velkých možností: „Byla tady nulová nezaměstnanost, v Itálii 11 procent, levnější, avšak kvalifikovaná pracovní síla.“ Společnost, kterou s bratrem založili, nazvali Ponte Carlo - Karlův most je totiž nejen v Praze, ale i v jejich rodném Bergamu na severu Itálie.
Kupovali od majitelů domy - metr čtvereční tehdy prodávali za 150 eur - které opravili, prodali či pronajali, často na hotely. Teď by však investovat do hotelu neradil. „Hotelový byznys narazil na strop, zatímco v 90. letech byla obsazenost 76 procent, teď je necelých 40. Nájmy klesly o 30 procent.“
Zdejší byrokracie je výkonnější než v Itálii. Třeba stavební povolení se dostane rychleji.
Sám se nyní soustřeďuje na budování průmyslových zón, stavebnictví a poradenské služby pro investory. Překvapivě pozitivně hodnotí administrativní podmínky: „Zdejší byrokracie je výkonnější než v Itálii. Třeba stavební povolení se tu dostane rychleji.“ Tvrdí, že mu nikdo nikdy neřekl o úplatek.
Jako mnoho jeho krajanů se tu oženil, manželka je z Moravy a mají tříletého syna. Zatímco jiní italští usedlíci hovoří o stesku po moři a slunci, rodákovi z Bergama nejvíc schází severoitalské hory, a tak jeho víkendové cesty vedou často na lyže do Dolomit.
„Kvalita života se za téměř dvacet let, co tu jsem, ohromně zvedla, žije se tu podle mě lépe než třeba v Berlíně,“ říká dvaačtyřicetiletý podnikatel, který se rovněž významně angažuje v charitě katolické církve.
Televizní kuchař
Symbolem úspěchu Italů u nás je bezesporu sedmatřicetiletý Emanuele Ridi, rodák z ostrova Elba, jehož pořad S Italem v kuchyni již dva roky láká k obrazovkám statisíce diváků a hlavně divaček. Před 18 lety přijel do Čech s tatínkem, který sem dovážel italskou módní konfekci a obuv, hlavně proto, aby se vyhnul vojně a nepřišel o dlouhé rockerské kadeře.
Mladík začal otci pomáhat s podnikáním, a když v roce 1994 koupil se společníkem restauraci, Emanuela to začalo bavit. O čtyři roky později si řekl, že to zkusí sám a otevřel v pražských Dejvicích restauraci Da Emanuel. Bylo mu čtyřiadvacet a už mu pomáhala manželka Jana, s níž vychovávají čtyřletého Giacoma.
Když jsem ještě neuměl česky, ukázal jsem namátkou na něco v jídelním lístku a mohl jsem se vsadit, že přinesou něco smaženého - sýr, květák, řízek.
Není vyučeným kuchařem, ale pochází z rodiny, kde měli ke gastronomii blízko: jedna babička měla na Elbě restauraci, druhá prodávala ovoce a zeleninu. Při vaření vycházel z rodinných receptů.
„Zpočátku jsem v Praze vařil jen tak pro kamarády, ale pak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit s vlastní restaurací,“ vzpomíná na dobu před dvanácti lety. Největším problémem byly originální suroviny, a tak je začal sám dovážet a prodávat.
V kuchyni jen před kamerou
Restaurace si zakrátko vydobyla své místo na slunci a jejího vždy usměvavého a komunikativního majitele, který se obdivuhodně domluvil česky, oslovil producent Jiří Kratina. Brzy vznikl pořad, který Emanuelovi otevřel dveře k srdcím televizních diváků a divaček i k lukrativním nabídkám v reklamě. Když se Emanuela zeptáte, o čem teď sní, odpoví, že o dvou měsících někde v teple u moře - v klidu a anonymitě. Za plotnou už stojí jen před televizní kamerou, ve své restauraci zaměstnává kuchaře -v posledních letech české -a nemůže si je vynachválit. „Spíš dohlížím na provoz restaurace, sestavuji jídelní lístek, kontroluji kuchyni,“ vysvětluje.
V Česku si v devatenácti zvykl rychle. Jen ho překvapilo, že se tu v šest večeřelo a od deseti večer držel noční klid. „Takový režim je u nás na vojně,“ směje se.
Česká kuchyně mu chutná, jak diplomaticky říká, hlavně v zimě. Má rád bramboráky nebo dobrou svíčkovou. „Když jsem ještě neuměl česky, ukázal jsem namátkou na něco v jídelním lístku a mohl jsem se vsadit, že přinesou něco smaženého - sýr, květák, řízek. Teď se to hodně zlepšilo, lidé tady už umějí ocenit dobrou gastronomii.“
V Česku se už dnes cítí jako doma. Jeden svůj italský rituál důsledně dodržuje: každou neděli usedá před televizní obrazovku, aby přes satelit sledoval ligový zápas toskánské modly Fiorentiny.
Jižní temperament v pustých ulicích
Prázdné večerní ulice děsily zpočátku i dalšího italského kuchaře Salvatora Cianciminiho. „Kde jsou všichni?“ ptal se v Brně, kam před 18 lety přijel do restaurace Lucrezia péct sicilské dorty. Salvatore si zakládá na tom, že nevaří po italsku, ale po sicilsku. V té době už měl za sebou kuchařskou školu a praxi v Toskánsku, Paříži, Londýně a Madridu.
Nikde dlouho nevydržel, až u nás. Za vším samozřejmě hledej ženu, tedy českou manželku. Společně na pražské Letné provozují restauraci Il Gottopardo (italsky gepard podle slavného Viscontiho filmu s Claudií Cardinalovou), připomínající sicilskou tavernu ze starých časů. Výčet všeho, co dováží ze Sicílie, je dlouhý: těstoviny, ryby, nezbytnou pastu z pistácií, sušená rajčata, kapary, bylinkové pesto, lilky, artyčoky…
Otázka, zda do Prahy nedosahují chapadla sicilské mafie, budí u pana Cianciminiho úsměv. „Mafie v podstatě skončila i na Sicílii, ztratila sílu i odvahu, bossové jsou ve vězení. Tady si snad vystačíte s ruskou a čečenskou,“ dodává v žertu.
S podnikáním v českých podmínkách má dobré zkušenosti. „Vy Češi nadáváte na byrokracii, ale věřte, že v Itálii je daleko horší! I zdravotnictví je tady lepší,“ dodává.
Jak se jí pizza
Prvním, kdo v Česku otevřel nejoriginálnější italskou pizzerii, byl Ezio Elia, rodák z Kalábrie na nejjižnějším cípu Apeninského poloostrova. Před 17 lety ho pozval do Prahy kamarád, který u nás obchodoval s dětským oblečením, a nabídl mu prostory v centru města, které si pronajal. Ezio doma pracoval v rodinné pizzerii a už toužil po změně, okusit svět. A tak od roku 1994 peče v Rugatinu nedaleko Staroměstského náměstí v peci na dřevo pravou pizzu z italské mouky a dalších dovezených ingrediencí.
„Dnes už Češi pizzu umějí jíst, zpočátku si mysleli, že je spálená a chtěli k ní kečup - ten na pizze nemá co dělat,“ upozorňuje devětatřicetiletý pan Elia, který s českou manželkou vychovává dvě děti a Prahu už považuje za svůj domov.
Nad množstvím pizzerií v ulicích českých a moravských měst krčí rameny: „Dají si nad dveře italskou vlajku, ale brzy přestanou dodržovat postupy.“
A víte, jak se liší italský a český konzument pizzy? My spořádáme pizzu přibližně za dvacet minut, Ital si na to dopřeje hodinu.