Jak se šije prádlo pro „slovanské bohyně“

„Když potkám ženu, dokážu odhadnout, jakou má velikost podprsenky. Stačí mrknout a vím. Nanejvýš se seknu o jednu velikost,“ s úsměvem na sebe prozrazuje čtyřiapadesátiletý Jiří Smékal, vedoucí výrobního provozu společnosti Triola v Horním Jiřetíně na Mostecku. Každý den tu vzniká 800 až tisíc kusů spodního prádla, za rok kolem 250 tisíc. Téměř výhradně dámského, je třeba dodat.

Svůj odhad si Jiří Smékal vytříbil během pěti let, co svoji pozici zastává. Dříve pracoval v automobilovém průmyslu, ale protože toužil po změně, přihlásil se na výběrové řízení do firmy proslulé dámským prádlem. Z logiky věci v ní ženy tvoří mezi 150 zaměstnanci naprostou většinu. Na spočítání mužů by vám stačily prsty na rukou, a to navzdory faktu, že Triolu v roce 1919 zakládali tři mužští společníci a že zpočátku vyráběla spodní oblečení právě pro pány.

„Prádla jsem se nezalekl. Co se týče výroby, jde o stejný systém jako v automobilovém průmyslu, ale člověk do toho stejně musí trošku zabřednout, aby poznal všechny postupy a věděl, jak se co vyrábí. Naštěstí jsou tady šikovné dámy, které mě do toho velice rychle a dobře zasvětily,“ povídá Jiří Smékal ve výrobní hale za zvuku rytmických úderů šicích strojů.

Žádná z téměř padesátky švadlen nešije prádlo od začátku do konce, ale věnuje se jen jednomu z mnoha úkonů, které navíc střídá, takže monotónnost nehrozí.

„Fungujeme skoro jako výrobní linka. Zhotovení podprsenky trvá v průměru 25–30 minut, záleží na jejím typu a složitosti. Od střihu z role materiálu až po její zabalení,“ přibližuje vedoucí.

Upřímně řečeno, nebýt cedule s názvem firmy, člověk by omšelou fabriku jen kousek od hranic s Německem minul s dojmem, že jde o další zanedbaný areál v bývalých Sudetech.

Nenechte se však oklamat fasádou. Stejně jako v případě prádla samotného se to podstatné skrývá uvnitř.

Textilní výroba fungovala v Horním Jiřetíně už ve druhé polovině 19. století, od roku 1967 je pak spjatá výhradně s Triolou. V 80. letech zaměstnával národní podnik tohoto jména na 7500 lidí v pobočkách po celé zemi a miliony kusů textilu vyvážel třeba do Ruska nebo Finska.

Po revoluci se i vinou levného dovozu produkce rozpadla, ale nikdy nezanikla, byť nakonec zůstal jen závod v Horním Jiřetíně.

Pod rukama zkušených švadlen i za pomoci moderních strojů vznikají podprsenky, kalhotky a plavky, které se velikostně pohybují výše než konkurence z Asie nebo z jižní Evropy, kde na slovansky oblé křivky narazíte zřídka. Právě v tom Triola našla své místo na trhu a od roku 2003 se s novým vedením, avšak stále v českých rukou, soustředí na spodní prádlo a plavky pro Češky a Slovenky.

„Nechali jsme si udělat průzkum a zjistili jsme, že naše ženy opravdu rostou ‚do krásy‘, a to nahoře i dole, a pohybují se v úplně jiných velikostech než dříve. Podívejte se na ulici, kolik jich je, protože takové už dneska převažují,“ domnívá se Lýdie Malchárková, PR manažerka značky. „Řekli jsme si, že to je naše cílovka.“

Schopnost Jiřího Smékala odhadnout pouhým pohledem velikost podprsenky není banální, protože dávno pryč jsou časy, kdy se dámské hrudníky jednoduše číslovaly od jedničky výš, a čtyřka už znamenala velká ňadra.

V potaz se bere obvod hrudníku pod prsy a k tomu adekvátní velikost koše podprsenky, která vychází z obvodu přes ňadra.

Výsledkem tak může být třeba označení 80 F. Triola však u svých modelů nabízí až šedesát kombinací v tabulce velikostí.

„Vždycky se píše, že až 80 procent žen si prádlo vybrat neumí. Já bych to snížila na sedmdesát, protože doufám, že jsme je to už trochu naučily,“ navazuje Žaneta Ilutanová, profesionální stylistka Trioly, která objíždí prodejny, radí zákaznicím s výběrem a také školí prodavačky od pokladního systému až po psychologii prodeje.

„I když si zákaznice myslí, že svou velikost znají, stejně je lepší, když si je nejprve přeměříme. My ženy se měníme v průběhu let, po dětech nebo i teď po covidu – přibíráme, hubneme a velikosti se nám mění až neuvěřitelně,“ vysvětluje.

„Proto zákaznicím věnujeme čas, aby si neodnesly jen podprsenku, ale i zážitek. A věděly, jak si do budoucna vybrat, a chtěly takový servis opakovaně. Nejsme jen číslo na etiketě.“

Pokud na tom zákaznice při úvodním přeměření netrvá, prodavačky samy od sebe výslednou velikost nesdělují. Pro některé ženy je totiž bezmála tragédií, když zjistí, že zase „vyrostly“.

„Přijde do obchodu a řekne, že má 70 B, protože kdyby přiznala, že 75, znamenalo by to, že ztloustla. A to hrozně působí na psychiku,“ odhaluje PR manažerka Lýdie Malchárková, co se ženám honí v hlavě.

Ještě víc než rozšířený obvod je děsí větší košíček. „V prodejně tvrdí, že mají konkrétní velikost, nacpou se do ní a řeknou, že je to dobré, i když je vidět, že jim to nesedí. Ale mohou pak chodit a tvrdit, že mají to svoje ‚déčko‘,“ připojuje se Lenka Zavadilová, manažerka testování, jež má na povel „armádu“ tří stovek takzvaných probandek.

Jsou to dobrovolnice všeho věku a velikostí, z nichž vždy několik vybraných testuje prototypy nových kousků. „Šijeme podprsenky pro velké velikosti, které jsou komplikovanější než ty s malými košíčky. Testování je důležitý nástroj a zpětná vazba, abychom věděli, kde se stala chyba, pokud něco nesedí,“ říká Lenka Zavadilová a dodává, že probandky obvykle prádlo nosí dva až tři týdny.

„Je důležité vystavit ho co největšímu náporu a námaze ve všech možných situacích. Jednou jsem v něm šla i běhat, i když vím, že na to nejsou tyto podprsenky úplně vhodné,“ svěřuje se osmadvacetiletá Veronika Škvorová, jedna z dobrovolnic. „Je pro mě problém najít v normálním obchodě podprsenku, která by mi seděla a vypadala hezky, proto je fajn, když se na to někdo zaměřuje,“ říká a přistihne se, že ani ona sama vlastně nezná svou velikost.

Než jí Lenka Zavadilová prozradila tu skutečnou, tipovala o tři písmena menší. U probandek to ale tolik nevadí, neboť před každým testováním je manažerka Trioly přeměří.

Veronika Škvorová se k „vedlejšáku“, který není placený a odměnou za něj je pouze samotné prádlo, dostala přes svoji matku, dvaapadesátiletou Danu Horákovou, která pro Triolu testuje už šestnáct let. Také ona si při rozhovoru tipla menší rozměr, než jaký ve skutečnosti nosí.

„Nabídku na testování jsem ochotně přijala, protože jsem se dříve živila jako socioložka ve výzkumu trhu, takže vím, jak je těžké sehnat ochotné respondenty. A vyvinula se z toho dlouhodobá spolupráce. Ke zkoušenému prádlu se chováme tak jako k jinému, ale protože na to máme krátký čas, tak o to intenzivněji,“ říká s tím, že testování zahrnuje i pět praní v pračce.

Pokud se od dobrovolnic sejdou výtky, je ještě čas prádlo upravit. „Probereme s modelárnou, co je třeba udělat. Většinou jde o střihové úpravy, povolit, zkrátit, upravit švy. Může se stát, že je chyba v materiálu od dodavatele, a pokud není schopen provést změny, podprsenku sbalíme a hodíme do koše,“ říká Lenka Zavadilová.

Zpovídané dámy odhadují, že zatímco před deseti lety bývala nejběžnější velikost podprsenky 70 B, teď je to 75 C. U Trioly se průměr pohybuje ještě výše, časem se nabídka rozrostla dokonce až k velikostem košů K, L a M.

O čem to svědčí? „Že se máme dobře,“ shodují se. Lýdie Malchárková to říká natvrdo: „Špatně se stravujeme, máme přebytek. Ženy nám rostou. Do krásy,“ dodává s úsměvem.

Stylistka Žaneta Ilutanová se stále setkává s tím, že se některé ženy za svá od přírody bujná ňadra stydí. „Je mi to líto,“ přiznává. „Často s tím bojují už odmala, protože to pořád někdo komentoval, pořád myslely na to, že by si je měly nechat zmenšit. Mám proto radost, když jim vybereme správnou velikost, která jim prsa hezky vytvaruje, dostane je do správné výšky, a já vidím, že když se narovnají, cítí se skvěle. Pak je dokonce začnou mít i rády.“

Lýdie Malchárková připomene, že podle antického ideálu krásy by se měla prsa nacházet v šesti osminách výšky postavy. „Podprsenka musí být dobrá kámoška, která pomůže a podrží,“ shrnuje.

Stylistka Trioly Žaneta Ilutanová ještě zmíní, že do nejnovější z pravidelných roadshow, při které navštěvuje ženy z celé republiky u nich doma, vyzvala firma tentokrát ty, které se potýkají s určitým problémem – ňadry extrémně velkými, nebo naopak velmi malými, nesouměrnými či povislými. „Chceme jim ukázat, že i tohle umíme vyřešit,“ vysvětluje.

Společnost nedávno podpořila i ženy, které mají vážnější starosti než svou postavu. Na okupovanou Ukrajinu poslala zásilku 1000 kusů spodního prádla, dalších přibližně 250 kusů prádla, tílek či pyžam poskytla ukrajinským ženám a dětem, které toho času našly azyl v jednom pražském hotelu.

„Často uprchly jen s tím nejnutnějším a zásoba čistého prádla k tomu na konci studeného února rozhodně nepatřila,“ podotýká Lýdie Malchárková a dodává, že utečence podpořila firma i finančně. Dar ve výši 200 000 korun věnovala obci Horní Jiřetín, která ubytovala několik desítek uprchlíků.

Výroba prádla začíná u návrhů v počítači. Dana Čermáková pracuje pro Triolu jako návrhářka a modelářka s několikaletou pauzou od roku 1984. Už tehdy dominovaly syntetické materiály, které na rozdíl od přírodních vláken zajistí požadované vlastnosti.

„Základem je polyamid, v krajkách se používá ještě viskóza, která dodává lesk. Pak se používají různé příměsi, především lycra (pružná vlákna z polyuretanu), bavlna, ale i speciální vlákna s různými obchodními názvy,“ říká návrhářka, která vybírá látky na veletrzích především hmatem.

„Všechny úplety musí být měkké, poddajné, velmi pružné. A krajka nesmí škrábat, na to klademe důraz.“

Stěžejní veletrhy s novinkami ve spodním prádle i v plavkách se konají ve Francii. V zahraničí, především v západní a jižní Evropě, sídlí i dodavatelé materiálů. Našli by se i v Česku, ale podle Dany Čermákové neodpovídají potřebám Trioly.

Ačkoli se v nabídce značky nacházejí i nadčasové střihy, přichází každoročně se čtyřmi novými kolekcemi. Pracovat se na nich začíná nejméně tři čtvrtě roku předem, u plavek ještě dříve. Nad tím, co se bude letos v létě nosit u vody, začaly dámy z Trioly přemýšlet už na podzim 2020.

Švadleny firma poptává neustále, přednost mají ty s praxí alespoň jednoho roku v oboru, ačkoli šanci má i domácí švadlenka, která se dostala dál než ke zkracování záclon.

„Spousta lidí si myslí, že když má doma nějaký malý stroj a pak si sedne k průmyslovým mašinám, je to stejné, ale v tom je zásadní rozdíl. Je třeba obrovská pečlivost, protože u nás je i jeden milimetr velká míra,“ zdůrazňuje Jiří Smékal.

Několik pracovnic před časem přišlo od výrobce autopotahů. „Na nich bylo vidět, že šít umějí. Spodní prádlo se pak časem naučí. Než se dostanou do průměru, je to otázka tří až šesti měsíců. Dobře šít se ho ale naučí nejdříve za dvanáct měsíců,“ odhaduje.

Příjemnou motivací může být i fakt, že na rozdíl od autopotahů zhotovují přece jen líbivější kousky textilu a šijí vlastně samy na sebe. „Navíc za sebou hned vidí výsledek. Každá z nich něco přidá a na konci je celá podprsenka,“ říká Jiří Smékal, podle něhož je mužské oko v odvětví výhodou, protože vnímá i jiné věci než to ženské.

Polovina mužských přátel mu podle jeho slov zaměstnání závidí, druhá polovina jeho práci nekomentuje. „Ale nemám jedinou špatnou reakci,“ dodává.

Může se vám hodit na Firmy.cz: