Jak se s rolí prvních dam vyrovnaly manželky našich prezidentů

Hana Benešová se mnohému naučila již jako manželka ministra zahraničí. Jelikož uměla jazyky, byla společenská a empatická, svého muže výborně doplňovala a naši zem velmi dobře reprezentovala. Již tehdy navázala úzké vztahy s řadou osob z francouzské a britské politické elity, s mnohými z nich zůstala v kontaktu i po smrti manžela. Svému muži se navíc stala politickou důvěrnicí a v podstatě asistentkou, která dokázala obstarat běžnou agendu ministra a zároveň sledovat dění v republice v okamžiku, kdy byl její muž v zahraničí.

Kromě péče o manžela a povinností spjatých s funkcí manžela se paní Hana také věnovala různým charitativním projektům, Červenému kříži a ženské organizaci YWCA, kterou do Československa tehdy přivedla Alice Masaryková, dcera T. G. Masaryka, ke které měla Hana Benešová velmi blízko, stejně jako k ostatním členům Masarykovy rodiny. Sám pan prezident ji měl rád a velmi ji uznával za její lidskost, ale i profesionalitu.

Zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky v prosinci 1935 tak život jeho ženy příliš nezměnilo. Roli první dámy totiž v podstatě hrála již předtím. Přibyly jí jen některé společenské povinnosti, také začala svého muže doprovázet především na cestách po republice.

V té době se také začal utvářet kult první dámy, kdy po Haně Benešové začaly být pojmenovávány nejrůznější instituce. Zároveň byla dávána společnosti za vzor jako příkladná manželka. Ve volných chvílích se pak nejraději věnovala zahradničení či řízení automobilu, které ji velmi bavilo, i když moc kilometrů sama nikdy nenajezdila.

Předností Hany Benešové byl i její vkus a styl oblékání. Základ jejího šatníku nejprve tvořily modely, které si v roce 1919 přivezla z Francie, čímž předešla naše tehdejší módní časopisy a stala se tak módní ikonou první republiky. Posléze si velkou část své garderoby nechala šít v módním salónu Hany Podolské.

Přestože se ráda dobře oblékala, nebyla marnotratná. Traduje se, že raději, než by utratila nesmyslně vysokou částku za kostým, z večírku se omluvila.

Manželé Benešovi spolu prožili hned několik velmi těžkých chvil. První již během první světové války, kdy byla v roce 1915 paní Hana uvězněna za účast na odbojové činnosti svého muže, který byl v exilu v zahraničí. Poté v roce 1938 během Mnichovské krize a po ní, kdy byl Edvard Beneš zcela vyčerpán, zlomen, byl nucen abdikovat a po druhé v životě utéct do exilu. V tu dobu byla paní Hana neustále po jeho boku, pečovala o něj a dodávala mu sílu nevzdávat boj o své ideály.

Edvard Beneš se znovu vrátil k odboji v březnu 1939 po okupaci českých zemí nacistickým Německem. V ten okamžik totiž Hitler porušil Mnichovskou dohodu a Beneš se tak mohl opět považovat za prezidenta.

Paní Hana se v té době začala aktivně angažovat v činnostech Československého červeného kříže. Jednak v Londýně a Americe sháněla peníze pro jeho činnost, vedla rozsáhlou korespondenční agendu a pomáhala distribuovat pomoc. Zároveň se zúčastnila i československé válečné propagandy tím, že vystupovala v československém vysílání BBC.

V exilu také začala hrát roli tzv. ombudsmanky. Pokud se někdo ocitl v neřešitelné sociální situaci, požádal o pomoc právě ji, stejně tak vojáci, kteří cítili nějakou křivdu a v podstatě kdokoli jiný, kdo se osobně bál oslovit přímo pana prezidenta. Odpověděla tenkrát osobně na každý dopis, kde mohla, tak pomohla a když to nešlo, poslala alespoň povzbudivá slova.

Přestože v květnu 1945 po svém návratu do Prahy manželé Benešovi zažili nejkrásnější dny ve svém životě, jejich radostné období netrvalo dlouho. Paní Hanu lid sice opravdu miloval, opěvoval ji, obracel se na ni se svými problémy, opět po ní byly pojmenovány nejrůznější instituce, pan prezident ale začal mít velké zdravotní problémy. V červenci 1947 jej postihla mozková mrtvice. V té době jej opět v celé řadě činností nahradila právě paní Hana, která neustále věřila, že muž nemoc skutečně překoná.

Kromě nemoci vzal manželům poslední kapku naděje únor 1948, kdy komunisté využili chyby nekomunistických stran a zosnovali komunistický převrat. V tu dobu už Beneš neměl sílu tlaku vzdorovat, na základě společného rozhodnutí s manželkou a přáteli učinil jednu ze svých velkých chyb, když okamžitě neabdikoval. Stalo se tak až po několika měsících. Přestože se tenkrát jeho zdravotní stav lehce zlepšil, plánované další cesty do exilu se již nedočkal. V ten okamžik se paní Haně zhroutil celý svět a stáhla se do ústraní.

První dámy z komunistické éry byly velmi ovlivněny dobou, s odkazem paní Hany Benešové neměly moc společného. Kredit první dámy byl navrácen až zásluhou paní Olgy Havlové. I když bývala dvacet let první dámou českého disentu, roli první dámy republiky se bránila. Přesto se ale dokázala zcela vymanit ze stínu svého charizmatického muže. Stalo se tak především díky její skromnosti, ale i urputné píli v oblasti charity.

Od roku 1990, kdy s přáteli z Charty 77 založila Výbor dobré vůle - nadaci Olgy Havlové, učinila obrovský kus práce na poli pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním handicapem a s jejich začleněním do společnosti.

Bohužel samou starostí o druhé často zapomínala na sebe. Naučila se potlačovat své vlastní problémy a příliš nehleděla na své zdraví. V roce 1994 vážně onemocněla. Odmítla léčbu na prestižní zahraniční klinice, aby mohla být neustále poblíž svého muže a své nadace.

Pobyty v nemocnici střídala s usilovnou prací pro nadaci, mnoho lidí tak vůbec nepostřehlo závažnost jejího stavu. Boj s rakovinou prohrála 27. ledna 1996. Její odkaz první dámy si bohužel mnozí lidé začali uvědomovat až po její smrti.

Dagmar Havlovou, do té doby populární herečku Dagmar Veškrnovou, zprvu společnost jako novou partnerku milovaného prezidenta nepřijala příliš dobře. Jejich svatba v lednu 1997, tedy necelý rok po smrti paní Olgy, tomu nepřidala. Přestože se paní Dagmar velmi rychle učila, svěřila se do rukou stylistů a vizážistů, aby svého muže i celou zemi mohla dobře reprezentovat, trvalo spoustu času, než ji veřejnost začala jako první dámu vnímat lépe.

Mnohé se změnilo v době, kdy Václav Havel vážně onemocněl a paní Dagmar se o něj starala a byla mu oporou. V ten čas na ni lidé změnili názor a začali ji více respektovat. Jako první dáma svého muže nejen doprovázela na všech jeho cestách, také se začala věnovat charitě. Spolu se svým mužem založila Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž náplní je především podpora preventivních vyšetření na rakovinu tlustého střeva u osob nad 50 let, ale také péče o odkaz Václava Havla.

Ani Livia Klausová roli první dámy zprvu nepřijímala s nadšením. Uvědomovala si, že tak přijde i o to poslední soukromí, které si do té doby jako manželka premiéra zachovala. Jako velmi schopná ekonomka stála vždy ve stínu svého muže, respekt okolí si ale získávala především jako manželka, která svého muže dokázala podpořit v nejtěžších okamžicích, zároveň uměla zlidštit jeho obraz u veřejnosti.

Přestože naši zemi velmi dobře reprezentovala, dělala vše proto, aby na sebe příliš neupozorňovala, a alespoň nějaký čas si ukrojila pro své syny a vnoučata. Jako ostatní první dámy se i ona věnovala charitě, ze všeho nejvíce podporovala děti v dětských domovech.

Její nástupkyně Ivana Zemanová se roli první dámy bránila ze všech manželek nejvíce. V době, kdy byl její muž zvolen prezidentem, si žila spokojeně ve svém panelákovém bytě na pražských Stodůlkách a byla zcela nezávislá na svém muži, který v té době trávil čas na Vysočině. Zprvu ji i proto v roli první dámy nahrazovala dcera Kateřina. Ta tuto úlohu příliš nezvládla, a po skandálech, které vypluly na povrch, se raději začala v roli první dámy angažovat samotná paní Ivana. Svého muže tak doprovázela jak při důležitých zahraničních cestách, tak i po republice, kde ale měla vždy svůj vlastní program.

Jako jedna z mála prvních dam neposkytuje vůbec žádné rozhovory. Své soukromí si přísně střeží. Do médií se tak dostávají zprávy především z její charitativní či sociální činnosti. Vše se začíná pomalu měnit až poslední měsíce.

Od doby, kdy byla pověřena vedením nové volební kampaně svého muže v prezidentských volbách, o ní slyšíme více. Otázkou je, zda v pozitivním slova smyslu. Svým nabádáním k ozbrojování žen či setkáním s odsouzeným několikanásobným vrahem Jiřím Kajínkem před novináři ve vězení, a tedy ještě před udělením prezidentské milosti, veřejnost spíše pobouřila.