Článek
Na druhý termín prvního kola castingu přišlo do Švandova divadla na pražském Smíchově okolo šedesáti slečen a paní, které se o herectví zajímají nebo jen chtějí, stejně jako já, zkusit, jaké by to bylo na prknech, která znamenají svět. Hned ze startu si nás produkce pozve všechny do sálu. Divadelní režisér David Hrbek vysvětlí a ukáže, co po nás vlastně chce a jak bychom měly na jevišti působit.
Zdá se to velmi jednoduché. Na úvod máme asi půl minuty expresívně a svůdně tancovat, podle návodu se tam a zpátky procházet po jevišti, být u toho hodně sexy a nakonec vypadat, že šeptáme neodolatelně svůdné věty křeslu, kde by měl sedět hlavní hrdina – Oliver Pažout ze zmíněného Románu pro ženy.
Adéla a Katka se potkaly na konkurzu a hned se skamarádily.
Většina dívek čeká na svou příležitost před sálem nebo v kavárně, kde si s Adélou dáváme dvojku vína na kuráž. Adéla se na roli nijak nepřipravovala. „To ani nešlo, když nám až tady řekli, co po nás vlastně chtějí. Hledají spíš typ,“ myslí si.
Minisukně podmínkou
Faktem je, že na internetových stránkách Švandova divadla byla v oznámení o konkurzu specifikace role Bludičky opravdu stručná – měla to být mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, adeptkám se doporučovala krátká sukně a na režiséra měly zapůsobit jako bytosti, které bez problémů, úsměvem a pár pohyby svedou hlavní postavu. Vyzařování sexy sebevědomí a pohybové nadání bylo nutností…
Adéla i třiadvacetiletá blondýnka Kateřina, které se na konkurzu seznámily, ještě správného věku nedosáhly, ale s dobrým nalíčením by na dvacet pět vypadat mohly. Holky už po pár chvilkách v kavárně působí jako dobré kamarádky, vyměňují si první dojmy z čekání a svěřují se jedna druhé, proč sem vlastně přišly. „Studuju český jazyk a literaturu. Mám ohromně ráda Viewegha. Sedí mi jeho humor, obdivuju způsob vyprávění,“ vysvětluje Kateřina důvody, které ji sem přivedly, přestože se na kariéru herečky nechystá. „Bylo by super strávit pár měsíců v divadle, poznat, jak to chodí, a detailně vidět zákulisí,“ zasní se.
Některé dívky na jevišti předvedly vskutku akrobatické výkony.
Holky mezi sebou opatrně hodnotí své šance. „Nemám ráda slovo konkurence a určitě se na ostatní dívky tak nedívám. Nemá smysl přemýšlet nad tím, která má lepší šaty nebo delší nohy. Stejně se do sálu chodí po malých skupinkách, takže nemůžeme vidět, jak to která zahraje,“ vyjadřuje se k ostatním adeptkám Kateřina.
Žena vamp? Kdepak, klepající se ratlík!
Obě dívky jsou půvabné a spíše decentní, těžko říct, jestli dokážou na jevišti působit jako zkušené vymetačky večírků, které o svých přednostech dobře vědí, umějí je bez skrupulí využívat a uvědomují si, že by si je každý muž na baru přál odvést domů ještě ten samý večer, kdy je potká.
Během uvažování nad tím, co produkce přesně hledá, zavolají moje pořadové číslo a musím rychle běžet do sálu s dalšími třemi dívkami, studentkami vyšší odborné herecké školy. Nesměle se usadíme do sedadel obvykle vyhrazených pro diváky. Netrpělivě čekám na svoji příležitost.
Eliška by se ráda dostala k opravdovému hraní.
Režisér ještě rychle vysvětluje, co tedy přesně máme dělat. Dvaadvacetiletá Eliška jde na jeviště jako první a její tanec je přesně podle instrukcí expresívní i odvážný. Ostatní dívky se do role vžijí s podobnou vervou.
Pak jsem na řadě já – ještě když vcházím na jeviště, říkám si, že na těch pár pohybech nemůže být nic těžkého a snad bych to měla bez problémů zvládnout. Asistent zapne kameru a začínáme.
Při krátkém rozhovoru s režisérem, který o představitelce role rozhoduje, se cítím ještě v pohodě. Sice stojím na jevišti, ale konverzace o tom, jestli bych mohla roli přijmout a přijít na deset z třiceti představení, mi nedělá problémy a vesele vtipkuju. Ovšem jakmile se z reproduktorů ozve diskotékový hit a já se mám začít pohybovat, roztřesu se pod ostrými světly reflektorů jako ratlík a začnu litovat, že jsem si vzala vysoké podpatky. Sice v nich člověk vypadá líp, ale na tancování se – alespoň pro toho, kdo na ně není příliš zvyklý – moc nehodí. Určitě neprovedu otočky tak suverénně jako moje předchůdkyně.
Tancování na jevišti pod přísným okem režiséra mi dalo opravdu zabrat.
Dost mě překvapí, že se mi klepou ruce hned, jak začnu hrát. A třas mě nepřechází ani během etudy, kdy mám předstírat, že vidím svého bývalého milence Olivera, a vyloudit pohled, který dává jasně najevo, jak moc jsem rozhodnutá ho stůj co svůj svést.
Snažím se nasadit sexy krok a ladně se u toho vlnit, ale daří se mi tak maximálně při chůzi nezaškobrtnout.
Křeslo místo Langmajera
Ochromená nervozitou z přihlížejících divadelníků se skláním ke křeslu, kde mám svému milému říct potichu pár vět, aby to vypadalo, že Olivera svádím, a pak ho hladce odvést z dohledu přítelkyně, která na něj čeká opodál.
Napadá mě, že vlastně vůbec nevím, co se v těchto případech bývalým milencům šeptá, a tak víceméně jen hýbu pusou a snažím se to moc nezkazit. Konečně je po všem. Minutové mučení pro mě vydalo na celou věčnost.
Proutěná židle se může zdát prázdná, ale tahle adeptka na roli se musí chovat, jako by na ní seděl Jiří Langmajer.
Děvčata, která vystupovala přede mnou, na mě čekají – odcházíme společně a stále je na nás ještě vidět nervozita i zvýšený adrenalin. Pro všechny tři slečny tenhle konkurz ale nebyl rozhodně první, a tak se zdají o něco víc v pohodě než já. „Konkurz byl super, rychlý a všichni kolem byli příjemní. Tak to vždycky nebývá,“ pochvaluje si dvaadvacetiletá černovláska Simona. „Navíc nám přesně řekli, co chtějí a jak bychom měly působit, takže jsme nemusely tápat,“ doplňuje šestadvacetiletá Kateřina.
Když se rozhlížíme po ostatních adeptkách, které na svou šanci teprve čekají, holky přiznávají, že ani s jejich profesionálními zkušenostmi nebude lehké malou roličku získat. „Hodně holek vypadá dobře. Myslím, že tady půjde především o typ a možná tak ještě o to, aby pochytaly, co přesně mají udělat. O žádné herectví tady vlastně nejde,“ myslí si Eliška s tím, že z představitelky musí především dýchnout to správné charisma.
Všechny tři slečny doufají, že se na ně při konkurzu usměje štěstí – pokud se dostanou do profesionálního souboru, prý si jich spíš někdo všimne. „Je to jiné než studentská představení. Na ty profesionálové nechodí,“ myslí si Eliška. Když divadelníci hledají herce do svého souboru nebo na konkrétní roli, spíš si vybírají mezi lidmi, které už někde viděli hrát.
Tři krásky
Pokud se některá z dívek zapojí mezi tři krasavice, které se během letních i zářijových představení prostřídají, s přípravou nebudou mít pochopitelně zdaleka tolik práce jako zbytek souboru. „Zkoušíme tři týdny, z toho pátý den na jevišti,“ říká režisér divadelního zpracování Románu pro ženy Daniel Hrbek poté, co se čtyři hodiny zodpovědně věnoval konkurzu na miniaturní roličku.
Zajímá mě, jak jsem si při svém prvním konkurzu jako neherečka vedla. „Z devadesáti zúčastněných jsme vybrali dvacet do druhého kola. Řeknu vám to ale na rovinu,“ říká mi Daniel Hrbek. „Vás jsem si sice mezi těch dvacet poznačil, protože jste docela pěkně tancovala, ale dívka, kterou hledáme, by měla být ten typ, ze kterého každému chlapovi spadne večer v baru čelist. Všichni se rozestoupí a ona s takovým fluidem osloví Olivera,“ vysvětluje podstatu postavy režisér.
Režisér David Hrbek strávil hledáním dívky pro malou a němou roličku dvě odpoledne.
Napadá mě, že většina slečen, které se mi podařilo na konkurzu zahlédnout, nemá příliš velkou šanci. Zvládnout vytvořit iluzi divy, která se netají svou dostupností pro muže a neváhá získat, po čem touží, přes postel, chce nepochybně velkou dávku sebevědomí a drzosti i životních zkušeností. Ve filmu si tuhle roličku střihla blonďatá herečka a zpěvačka Olga Lounová.
Charisma je důležitější
Na konkurzu bylo vidět i pár krasavic s dokonalými mírami, za kterými se návštěvníci divadelní kavárny nepokrytě otáčeli. Podle Daniela Hrbka ale není fyzický vzhled zas až tak důležitý. „Záleží mi hlavně na tom, jestli ta holka okamžitě zaujme, jak sama sebe prezentuje a co ze sebe vyzařuje, spíš než to, jak vypadá.“
Moje schopnost chovat se vyzývavě takového standardu zdaleka nedosahuje. Režisér mi také naznačí, že fakt, že jsem bruneta, mým šancím nepomáhá.
Mladistvě vyhlížející tmavovláska je už hlavní představitelka Markéta Stehlíková. Daniel Hrbek si prý vytipoval jednu zrzavou a dvě blonďaté suverénky, ze kterých tenhle typ charismatu čišel. Ani ty tři favorizované slečny ale nemají vyhráno.
Čekat i pár hodin na několikaminutovou šanci stálo uchazečkám za to.
Druhého kola se už bude účastnit mužská hvězda představení Jiří Langmajer, který se nechal slyšet, že do výběru této herečky bude hodně mluvit už proto, že se s ní má na jevišti líbat. Navíc to bude muset páru společně asi slušet. „Musíme se ještě přesvědčit, jak spolu ti dva fungují a jak na sebe reagují,“ doplňuje režisér.
Konkurz v číslech
Na internetovou výzvu přišlo na casting 90 dívek.
Dvacet z nich postoupilo do dalšího kola.
Vítězky konkurzu byly nakonec tři. Musí se prostřídat zhruba ve 30 představeních do konce září.
Švandovo divadlo v létě hraje i druhou hru Michala Viewegha – Biomanželka, do té se ale žádný konkurz pro veřejnost nekonal.
Zvažuji, jestli se druhého kola zúčastním, i když podle režiséra nemám moc šancí zvítězit. Ptám se tedy, jestli je pro člověka lepší, když pár konkurzů vyzkouší, že se alespoň otrká. „Mě vlastně vůbec nezajímá, jestli je ten člověk na jevišti poprvé, nebo po sto padesáté. Buď to v sobě má, nebo ne,“ opáčí Daniel Hrbek. Takže mi z toho jasně vyplyne, že i když jsem do své divadelní performance dala úplně všechno, herečka ze mě asi nikdy nebude.
