Jak se natáčí film podle knižního bestselleru Patrika Hartla

Oblíbený spisovatel nestojí jen za knižní předlohou, ale také na natáčení dohlíží - přímo z režisérského křesla. Práci si pochvaluje už jen proto, že se na place potkává se svými kamarády, kteří jsou zároveň hereckými špičkami: zmíněným Martinem Pechlátem, Davidem Švehlíkem, Hynkem Čermákem a Martinem Hofmannem.

„Získal jsem tým snů. Kluky znám roky, jsou velmi talentovaní. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že by mé postavy mohl hrát někdo jiný než právě oni,“ říká mi.

V chystaném snímku ztvárňují pracovníka cestovky, režiséra, vojáka a ajťáka. Říká se jim Prvok, Šampón, Tečka a Karel (to je zároveň jméno filmu i knižní předlohy) a dvacet let po maturitě si kladou těžké otázky: Splnilo se ti vše, o čem jsi snil v mládí? Dokážeš si přiznat, v čem jsi zklamal sebe a v čem jiné? A umíš si ještě hrát bez ohledu na rizika? Pak si na ně odpovídají - často velmi odvážnými činy.

Původně Hartl své vyprávění o životních eskapádách této svérázné partičky připravoval jako filmový scénář, ale nakonec ho v roce 2012 vydal jako knihu.

Okamžitě se stala hitem. A z Hartla, hlavně divadelního režiséra, udělala jednoho z našich nejčtenějších spisovatelů, který prodané výtisky počítá na statisíce. Podobné ambice na úspěch má teď i jeho nový film, jenž do kin zamíří koncem roku.

S „týmem snů“ a režisérem se scházím jeden prosincový den v centru Prahy, v okolí Haštalského náměstí. Celý štáb čeká další večerní a noční natáčení.

Rekvizitáři už vyměnili hercům boty a vyráží se směrem k chodníku, kde se vzápětí odehraje další scéna. Honička hlavních hrdinů s policií.

Aby místo vypadalo co nejvěrohodněji, rozhází jeden z filmařů po chodníku vlhké listí. Má ho připravené pěkně v pytli. Nebezpečí pádu se tím ještě zvýší, přezutí nepřezutí…

Hartlovi herci se tím ale odradit nenechají. A zatímco do kopce - tam, odkud zakrátko poběží - vyrážejí viditelně opatrně, při cestě dolů své kroky tolik nehlídají. Scénář je daný, útěk před muži zákona musí být přesvědčivý. Postupně se do něj vedle policejního auta zapojí také to popelářské.

Šéf popelářů přichází za režisérem v pauze, kdy kamery nejedou. Sonduje, co mají „jeho kluci konkrétně dělat, zda třeba mají stát na stupátkách“. „Ne,“ odpovídá režisér s tím, že kuka vůz se dostane do záběru až po zastavení.

Mezitím se od producenta snímku dozvídám, proč je ten chodník vlastně mokrý. Jde o jeden z filmařských triků používaný při nočním natáčení. Voda na zemi líp odráží světlo, vylepšuje pořízené záběry. „Akce. Jedna, dva, tři. Běží Karel, Prvok, Tečka a Šampón,“ rozdávají se na place pokyny.

Všichni zúčastnění pojedou tuto scénu v následujících hodinách ještě několikrát. Až ve střižně, v příštích měsících, se ze záběrů vybere ten nejlepší…

Patrik Hartl vše pečlivě sleduje a se svým vážně nezaměnitelným smíchem mi k filmu sděluje, že z každého hrdiny má kousek: „Nejvzdálenější mi je asi voják Tečka. Protože je blbý. Tedy není úplně blbý, ale řeší věci stylem, který já nepoužívám. A nejblíž? To je mi asi ajťák Karel.”

Dodá, že kdyby on měl zrekapitulovat vlastní sny krátce po maturitě, řekl by něco ve smyslu právě se mi plní. „Chtěl jsem být filmový režisér. Už před maturitou jsem byl přijatý na FAMU, kam jsem šel velmi mladý. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, ničím jiným než filmovým režisérem jsem být nechtěl."

Svůj literární úspěch přičítá vlastní obyčejnosti: „Potřebuji psát o něčem, co se mě dotýká, co nějak prožívám, nebo o tom, čeho se bojím, o čem sním nebo po čem toužím. Vždycky mě zajímaly příběhy, které mohu zažít. A situace, které se mi můžou stát, mě vzrušují nejvíc. Proto píšu obyčejně, o obyčejných věcech."

Divákům Hartl slibuje, že pokud budou pozorní, ve filmu ho uvidí - tedy fragmenty z něj: „Až budeme točit scénu s novorozeňátkem, budu ho v záběru držet. Moje ruce budou jako ruce Martina Pechláta, který v tenhle den natáčet nemůže. A už je zaznamenaný můj močový měchýř, na ultrazvuku. Jde o scénu, kdy paní doktorka Tečkovi vyšetřuje varlata. V době, kdy se to točilo, jsem byl jediný nevyčůraný."

Díky tomu, že vyprávění o přátelství čtyř mužů nejdřív chystal jako scénář, měl od začátku jasno, kdo je bude jednou hrát.

„S Martinem Pechlátem se známe dlouho. Má tři dcery, což má i Prvok. Je takový hodný a vypadá trošku jako ňouma. Tak si myslím, že se do role hodí," směje se.

„V Martinovi Hofmannovi je zvláštně namíchaná racionalita a emocionalita, takže k němu sedí ten ajťák. Dokonce tak, že jsem se úplně vykašlal na to, že je v knížce Karel tlustý. Martin má zase takovou pleš...," vypočítává mi s tím, že zřejmé je i to, proč je Švehlík za hezouna a Čermák za svalovce...

Na Haštalském náměstí je v tu dobu dávno tma. Zateplené oblečení štábu napovídá, že točit se bude hluboko do noci.

„Odklánějte prosím lidi. Řekni popelářům, ať slyší na povel ,akce‘. Čekáme, až skončí hudba na vánočních trzích, má to být v půl,” zaznívá z vysílačky. Režisér vzápětí vydává další pokyny policistům, aktérům honičky: „Vyjeďte s majákem... Pozor! Akce!”

Čtyři literární kamarády, kteří dvacet let po maturitě bilancují život, si zahráli čtyři skuteční přátelé. Jaké sny měl mladý Čermák, Hofmann, Švehlík a Pechlát?

Viděl, protože mi roli pan režisér kdysi, před lety nabídnul. I tu jeho knížku jsem před pár lety četl s tím, že jsem Prvok.

Ten jeden jediný sen vám neřeknu, protože si ho nepamatuju. Asi jsem ho ani neměl. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co budu dělat. Nakonec z toho vykrystalizovalo herectví. Až z něho vzešel můj sen dostat se na hereckou školu, což se mi splnilo. Dá se tedy říct, že si tenhle sen stále plním.

O tom, že si co nejvíc udržím svobodu a že asi budu herec. Sen se mi, jak vidíte, v podstatě splnil. Po maturitě jsem zamířil na DAMU, kde jsem ho začal realizovat.

Mám. Je to pět spolužáků ze základky, moji nejlepší přátelé.

Ne, ale chystám se na to po skončení natáčení. Dělám to takhle záměrně i s dalšími projekty, které vznikají podle knih. Při přepisování děje do scénáře totiž hrozí, že se z něj něco ztratí.

Kdybych tedy znal knihu předem, hrozilo by při natáčení, že mi budou určité souvislosti filmu naskakovat automaticky. Ptal bych se pak zbytečně režiséra: proč on dělá tohle a tohle, když přece...?

Určitě. Režisér tak netápe, ví, co chce, a ví, co dělá. Je schopný improvizovat, což je potřeba. Kvůli prováděným změnám se netelefonuje autorovi, složitě se s ním nevyjednává, zda tohle ano, či ne.

Ano, už kvůli Patrikovi a také kvůli klukům, což jsou v podstatě kámoši z vejšky.

Večer po ní jsem si oholil hlavu a šel pařit. Ráno jsem přišel domů a žádný sen jsem asi v tu chvíli neměl. Byl jsem rád, že jsem rád...

V té době jsem byl taky přijatý na DAMU, takže jsem se těšil na to, co bude. Do žádných rekapitulací života se zatím nepouštím. V jednačtyřiceti by mi to přišlo hodně smutný.

Já jsem byl mezi prvními, kdo ji četl. Četl jsem už rukopis.

Tohle je otázka spíš na pana režiséra, Patrika. Já mám pocit, že - když to psal - možná o mně trochu přemýšlel jako o Tečkovi, ale pak se to vyprofilovalo jinak. Když máte v kastu (castingu - pozn. red.) Čermáka, tak je správné, že ho hraje právě on.

Já se nehodnotím vůbec nijak.

Po maturitě? Chtěl jsem dělat profesionálně sport, závodně lyžovat, hrát tenis. To se mi nesplnilo.

Vůbec, mám krásný život.

První jsem četl knihu. A Šampón? Tak takhle jsem se rozhodně neviděl. Rozhodl to za mě Patrik, role je krásná, skvělá. Když mi ji nabídl, neváhal jsem.

To ne.

Může se vám hodit na Zboží.cz: