Jak se kuchtí česká detektivka

Tisíce kusů její poslední knihy Zmizela v mlze čtenáři rozebrali dřív, než ona dostala své výtisky. Nejúspěšnější autorka českých detektivek Michaela Klevisová stvořila Josefa Bergmana, šedesátníka, bručouna a přímého chlapa, který řeší zločiny i v cizině.

„Psát jsem chtěla vždycky. Ovšem kolem dvacítky se ty mé pokusy nedaly moc číst,“ tvrdí absolventka novinařiny, redaktorka, spisovatelka a scenáristka. O tom, že se zaměří na detektivky, rozhodlo jediné: milovala je. A to tak, že do pětadvaceti prošla všechny v nejbližší knihovně. Oblíbila si hlavně ty s anglickými kořeny sázející na logiku.

„Nemám ráda brutalitu. Krev, násilí, kruté zlo v mých knihách nenajdete. Radši zapnu při čtení mozek,“ líčí.

Základem kvalitní detektivky je podle ní charismatický vyšetřovatel a prostředí, v němž se pohybuje.

„Následně musím do příběhu přidat emoce, aby se lidé mohli s postavami ztotožnit, logiku provázející vyšetřování,“ prozrazuje svůj recept. K němu patří i to, že její průměrný svazek má kolem tří set stran. Tvrdí, že jí to tak nějak vyjde a sama nerada čte „bichle“.

K prvotině – Kroky vraha – jak říká, dospěla časem. Začala ji tvořit v sedmadvaceti, hotovo měla za tři roky. Že se vyplatilo počkat, ukázal okamžitý zájem o ni. „Už při psaní jsem tušila, že je to dobré. Hned z prvního nakladatelství, kam jsem rukopis poslala, mi druhý den volali: ,Zařazujeme ji do tisku, mimo ediční plán,‘“ popisuje moment, který rozhodl.

Ostatně její debut vyhrál v roce 2007 prestižní Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku. V roce 2012 v ní zabodovala s další, Dům na samotě. Nyní si její nejžádanější tituly průměrně koupí přes deset tisíc lidí. „Dnes mě psaní uživí,“ říká s tím, že stále zůstává i v redakci, kde pracuje dlouhé roky.

„Nechci se dostat do situace: musíš napsat knihu, abys měla na nájem,“ vysvětluje. Upřesňuje, že novinařina jí zajistí menší část příjmů, o zbytek se stará její literární vyšetřovatel Bergman. O to, aby byl pokaždé jiný a jinde, pečuje zase ona. Vedle domoviny ho tak vyslala do Norska a Nizozemska. Obě země zná: „V Holandsku si s přítelem na pár týdnů v roce pronajímáme domeček u pláže, já píšu, on pracuje. Stejně máme rádi Norsko.“

Pravidelnost, jistý řád, jak tvrdí, k tvorbě potřebuje: „Kdybych čekala na nápad, nedočkám se. Začínám psát záhy poté, co vstanu. Končím kolem třetí čtvrté odpoledne. Poklidím, jdu na zahradu… Večer čtu, co jsem udělala. Přemýšlím o dalším dnu.“

Nyní knihu píše zhruba dva roky. Než se do ní vůbec pustí, koupí si notýsek. Do něj si dělá různé poznámky, sepíše si postavy, jež oživí, promyslí vztahy mezi nimi, propojí je se zločinem. „Čtenáři jsou pozorní, sebemenší chybičku objeví,“ prozrazuje.

Dostane-li se, jak říká, do procesu, věnuje psaní asi deset dnů z měsíce. A co když inspirace dojde? „Uvařím si kávu, v poslední době ženšenový čaj. Nejlepší věci mě napadají, když vstanu od počítače,“ odpoví. Za největší odměnu pak považuje to, že se její detektivky čtou.

Mezi čtenáře, respektive posluchače se dostávají také jako audioknihy. Právě ony otevřely Bergmanovi další možnost: „Jeden režisér si vzal příběh do auta, cédéčko se mu zaseklo v půlce, což ho strašně naštvalo. Šel si koupit nové, chtěl vědět, jak to dopadne.“

Dotyčný neváhal a nabídl jí, že příběhy natočí. Ona, ač to dosud odmítala, mu Bergmana předala: „Brzy bude mít konkrétní tvář. Sice jinou, než jsem si představovala, ale ať si ho v televizi upraví, jak potřebují. Víc říct nesmím,“ směje se.

Před jedenácti lety přivezl do Česka Kriminálku Anděl. Od té doby tady detektivky točí. „Asi jsem se osvědčil,“ říká slovenský režisér Peter Bebjak. Tvrdí, že čeští diváci se od jeho krajanů hodně liší: „Vy jdete po logice, my po emocích.“

Jeho jméno mimo jiné najdete v titulcích seriálů Případy 1. oddělení, Specialisté, Mordparta, Četníci z Luhačovic a Za sklem. Je zárukou sledovanosti, ale on tvrdí, že návod na úspěch nemá: „Je to jako s koláčem. Pečete ho podle kamarádčina receptu, jen ve vašem podání vznikne něco jiného, leckdy nechutného.“ Základem je, jak doplní, vsadit na kvalitní suroviny.

U kriminálek jsou to herci a scénář. Zda uspějí, záleží pak hodně na štěstí. I proto statistiky sledovanosti ignoruje: „Do všeho vstupuje řada faktorů – časové nasazení, zda se potkají s cílovou skupinou… Může rozhodnout i to, že je hezky a lidé si televizi nezapnou.“

„Ani herce si leckdy nevybírám, tedy u projektů točených na objednávku. Závěrečné slovo mají lidé z televize,“ líčí.

Doplní, že při hledání toho nejvhodnějšího kandidáta rozhoduje hodně to, v jaké je právě „škatulce“. Tedy zda se řadí ke klaďasům, či k padouchům. Klišé v detektivkách totiž hodně diváků vyhledává.

„Jde-li o můj projekt, rád je narušuji. Ze zažitého vyšetřovatele udělám vraha. Zda roli herec přijme, je na něm. Obecně musí režisérovi věřit, že bude mít co hrát,“ pokračuje.

Se smíchem dodá i podstatné – ne vše, co funguje na Slovensku, uspěje u nás: „Tady divák chce příběh v podobě šachové partie. Nesmějí v něm figurovat nevysvětlené nápady, vnuknutí vyšetřovatele. Události musejí na sebe logicky navazovat, musejí sedět.“

Naši milovníci kriminálek podle něj nepotřebují ani moc vyprávěcích linií kolem té hlavní.

„Co kde kriminalista dělá v soukromí a s kým, to vyžadujeme my Slováci. Proto u nás uspěl Doktor Ludsky,“ zmíní jiný projekt, na němž se podílel. Pátrání v něm vede v nemocnici herec Tomáš Maštalír. Vedle toho miluje, nenávidí…

„My Slováci se od vás dost lišíme. Jako byste se velkým emocím vyhýbali. Snažíte se mít nadhled, nepropadat jim,“ srovnává.

Že uvažuje správně, potvrzuje zájem o jeho práci. Bodoval už s první, kterou k nám přivezl. Kriminálka Anděl měla premiéru v roce 2008.

„Je to remake mého slovenského seriálu Město stínů. Odstartovala boom českých detektivek. Dost z nich je už na evropské úrovni. Konkurence vede k hledání cest vyprávění, diváci na ní vydělají,“ tvrdí.

Právě Kriminálka Anděl urychlila jeho zaškatulkování: ten, kdo v ČR točí dobré detektivky. Peter Bebjak dělá i jiné věci, třeba velké, dobré filmy.

Za Čáru dostal v červenci 2017 na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za režii. Poté se v SR stala jedním ze tří nejúspěšnějších tamních porevoluční filmových hitů.

Nedávno obdobně bodoval s Trhlinou natočenou podle románu Jozefa Kariky. Na příběh mapující mizení lidí v horách Tríbeč přišlo první víkend do kin rekordních 83 tisíc lidí. A to měla kina „jen“ nalákat k seriálu. Ve světě je ostatně model, že se projekty promují nejdřív tam, až pak jdou v televizi, běžný.

„Žánry střídám. Můj Meruňkový ostrov byl melodrama. Čistič je spíš film noir. V Čáře jsem se blížil thrilleru. Chystaná Správa je zase historická,“ vypočítává. Vedle širokého záběru má oproti jiným ještě další výhodu. Vystudoval herectví u profesorky Emílie Vášáryové. Ona o něm mluvívá jako „o jednom z největších talentů, který kdy učila“.

Čeští diváci ho tak mohli nedávno vidět v třídílné minisérii Vodník, kde tvořil manželskou dvojici s Lenkou Krobotovou.

„Rád sleduji, jak pracují jiní režiséři, například Viktor Tauš, jenž příběh o vraždě kojence natáčel,“ konstatuje. A přesto, že jeho pracovní náplní jsou někdy až drastické scény, pročítání policejních spisů či emočně vypjatých scénářů, spí klidně: „Sny, v nichž kamsi běžím, v nichž padám, mě před časem opustily. Vypínám s člověkem, s lidmi, jež mám rád.“

Na závěr přidá radu pro ty, co se rádi bojí: „Přemýšlejte. Nechovejte se jako oběť, postava v hororu. Život máte jeden. Opravit jde po velkém karambolu těžko…“

„Vrah,“ řekl mu kamarád na jednom ze školních hereckých cvičení. Jeho cílem byla tvář téměř bez emocí. Ta Václava Jiráčka najednou pozbyla veškerá nesporná pozitiva. Zůstal v ní jen výraz násilníka. Podobně ho často vidí režiséři.

Na rozhovor přichází příjemný chlapík, jenž má od brutálních rolí, které dostává, vážně daleko. Ztvárnil třeba heparinového vraha v thrilleru Hodinu nevíš (2009) a jako pachatel domácího násilí se nedávno mihl také v televizním seriálu Modrý kód.

Když mi Dan Svátek poslal esemesku, že mi roli nabízí, točili jsme právě v Polsku. Jím zaslaný scénář jsem poté procházel po večerech. Po dvou třech jsem věděl, že to dělat chci. Konečné rozhodnutí padlo až v Praze.

Říkal jsem Danovi, jak jsem fyzicky i psychicky unavený. Shodli jsme se ovšem, že to k roli heparinového vraha patří. Začalo se točit jen pár týdnů po Jánošíkovi a bylo to jedno z nejkrásnějších natáčení, které jsem zažil, ač téma a lokace vlastně děsily. A s nadsázkou můžu říct, že po zlodějovi hrát vraha je zajímavý posun.

Věděl jsem, že téma je citlivé. Jedna z mých podmínek proto byla, že chci vědět, jak ho hodlá Dan uchopit. Bulvarizaci, nalákání diváků do kin za každou cenu se naštěstí vyhnul. V tu chvíli bych do toho nešel.

Právě kvůli pozůstalým, někteří se nás i ptali, proč vše točíme. My jsme ale věděli, že film bude stát za to. Že máme téma jdoucí nad rámec senzacechtivosti. Můj Hynek není prvoplánový pachatel. Je obětavý a hodný až do momentu zlomu.

Jeho narůstající frustrace, již okolí nevidí, vede k tragédiím. Hodinu nevíš je prostě thriller inspirovaný skutečností. Líbil se v cizině. Na soukromé projekci ho viděla i Agnieszka Hollandová, která vše pochválila.

Nějakým způsobem. Vzápětí přišla i další role, Ferda v Hlídači č. 47. Postavy mají v sobě osamění, frustraci, bolest, kterou okolí nevidí, nechápe. Vzniká konflikt, jenž končí tragédií.

Já se o všem rozhoduji úplně jinak. Role musí mít něco za sebou. Když je prázdná, nemá lidskou celistvost, není v ní co hrát, je to špatně. Máte pak jedno, zda je postava kladná, či záporná.

Herec potřebuje mít už ve scénáři alespoň naznačeno, kam se může vydat. Musí dostat prostor roli rozžít, aby neklouzala pouze po povrchu.

Mluvím německy, anglicky, dostávám role v projektech, které se tady dělají. Dost frčí druhá světová válka. Nedávno jsem například hrál vojáka wehrmachtu, díky němuž jsem dostal krásný předvánoční dárek, měl jsem scénu s Helen Huntovou (TV seriál World on Fire – pozn. red.). Obecně i tady dostávám ale role vzbuzující strach. Když nic nedělám, lidé se mě bojí.

Doufám, že ne. Spíš žertuju. Na škole jsme měli cvičení, v němž jsme pod vedením, dnes kamaráda, herce Tomáše Měcháčka měli docílit emocionální nuly. Vyprázdnit hlavu, být však připravený cokoli zahrát. Stáli jsme v řadě. On říkal: „Dobrý, dobrý,“ a u mě vyřkl: „Vrah.“

Nějakým způsobem si s sebou nesu vnitřní drama, psycho, neustálý souboj na vahách, zřejmě to budou moje předpoklady pro role, které dostávám. Režiséři a producenti poté rádi sahají do kategorií, kde se herec osvědčil, kde je mu role vlastní. Mě psychologicky vypjaté postavy baví, často jsou to právě i násilníci.

Na druhou stranu být v jakékoli škatulce je pro herce často nepříjemné. Musí čekat na další a další role, aby z ní mohl vystoupit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: