Jak se hledají místa k natáčení filmových trháků

„Račte dál, ale není tu moc uklizeno,“ zve mě čtyřiačtyřicetiletý Radomil Hunák do ateliéru své manželky na pražských Vinohradech, kde zrovna chystá interiér pro natáčení nejmenovaného detektivního seriálu z produkce České televize. Prochladlý střešní prostor s obřím výsuvným oknem skýtajícím nevšední výhled na metropoli dříve patřil akademickému malíři Vratislavu Nechlebovi, který se stal předobrazem mistra Nejezchleba ze Smrti krásných srnců. Právě zde Kachyňovo drama z roku 1986 částečně vznikalo.

Mám štěstí, že si na mě šéf společnosti Silvershot, která patnáctým rokem hledá lokace pro různorodé projekty, našel čas. „Dřív jsem pracoval i čtrnáct hodin denně. Dnes maximálně využívám zkušeností, abych nevysedával v kanclu,“ hlásí mi výřečný jednatel, který se s kolegy pídil po prostorách pro Nabarvené ptáče, Šarlatána nebo divácky vděčný seriál Most!.

Na co vzpomíná nejraději? Taková otázka je podle Hunáka irelevantní. „Jeden den se skoro rozpláčete, že jste nic nesehnali, zítra zažíváte euforii, že jste našli dokonalou lokaci, večer je zas všechno vzhůru nohama a pomalu vás vyhazují z projektu,“ odvětí s tím, že svou práci přesto bezvýhradně miluje.

„Jednou se režisér zničehonic rozhodl, že se jistá lokace přeskočí a jede se na další, která nebyla dohodnutá. Bez povolení jsme vtrhli do restaurace, kde ještě lidé jedli, a nebyl tam přítomen ani majitel. Začali jsme sestavovat světla a mikrofony, tiše jsem to pozoroval a jen jsem přepínal hovory. Každý na mě ječel a já si pomyslel, že něco takového déle než rok nevydržím. No a vidíte, pořád jsem tady.“

Stejně jako většina lidí působících v tomto oboru se k němu dostal oklikou. Konkrétně jeho cesta vedla z dnes už neexistující pražské restaurace Planet Hollywood, kde se potkal se spolumajiteli Brucem Willisem i Sylvesterem Stallonem. Tak zkrátka „přičichl k filmu“.

„V roce 2000 mi zavolala kamarádka, že potřebuje nafotit nějaké hory do reklamy. Tenkrát jsem hodně jezdil na snowboardu, takže jsem se vyznal. Věděla, že mám auto a foťák. Tak jsem vyrazil, snímky jsem pak poslal filmařům a těm se kupodivu líbily,“ popisuje mi Hunák, jehož krátce nato oslovil Jaroslav Vaculík, bratr herce Lukáše Vaculíka, který tehdy vedl firmu Czech Film Locations.

„Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně, že budu cestovat a něco si fotit a on mi za to bude platit.“ Typická nabídka, co se neodmítá. Dnes má pod sebou v podniku deset kolegů a na nedostatek práce si rozhodně nemohou stěžovat.

Agenda lokačního manažera začíná už ve chvíli, kdy je hotov scénář, v němž jsou nezřídka nastíněné i scenérie pro produkci mimo studio nebo takzvaný set, tedy uměle vystavěné exteriérové kulisy evokující kupříkladu malé město. Zadání od tvůrců může znít „předměstská vila ze třicátých let 20. století“.

Vyhovující podoba však nestačí, faktorů je daleko více: vzhled nejbližšího okolí, dojezdová vzdálenost od zázemí štábu, technická infrastruktura včetně osvětlení, intenzita dopravního provozu, povětrnostní podmínky a v neposlední řadě finanční stránka, autorská práva ke snímání případných památek v záběru a souhlas majitele nebo příslušného úřadu.

Lokační manažer v hlavě přirozeně všechny aspekty míst nenosí, ale pracuje s databází. „Buduje se dlouhodobě, neustále ji aktualizuji,“ vysvětluje mi padesátiletý Jan Adler, který lokačního manažera a scouta (podřízeného, který vyhledává lokace v prvotní fázi) v jedné osobě dělá zhruba dvě dekády na volné noze.

Scházíme se v bubenečské Staré čistírně odpadních vod, před níž mě na silnici vítají cedule s nápisem MIMO FILM. Po tři dny se tu nesmí parkovat kvůli natáčení snímku Ballerina režiséra Lena Wisemana, který na plátně spatříme až za pár let. Další detaily mi Adler nepoodhalí, zato se mi svěří se svým nejznámějším projektem.

Do Čech přilákal svérázného filmaře Taiku Waititiho (natočil mimo jiné fantasy snímky o Thorovi), který svůj hit Králíček Jojo, v němž si utahuje z Hitlerjugend nebo hajlování a sám v něm ztvárnil nacistického diktátora, z úsporných důvodů nenatočil v Německu. „Hledali jsme sudetskou architekturu, objížděli jsme Cheb, Litoměřice, Úštěk…“ Volba nakonec padla na Žatec. Nepřehlédnutelnou lokací je v tomto snímku i cukrovar Lenešice, ten má jít naneštěstí brzy k zemi. Výjimečným zážitkem pro Adlera bylo setkání s věhlasnou herečkou Scarlett Johanssonovou, která se na jeho žádost zapsala do městské kroniky. „S hvězdami jejího formátu se ale obvykle míjíme, chrání si svou intimitu,“ podtrhuje mimořádnost situace.

„Lokace nejprve ukážeme v prezentaci filmařům, pak se pokračuje jejich obhlídkami s filmovým architektem, jimž se říká recce (čteno [rekí]). Zpravidla se hledá místo, které toho přináší víc. Takový hrad uprostřed Českého ráje v sobě snoubí architektonický i přírodní prvek. Překážky nastávají v momentu, kdy jde kupříkladu o akční film. U něj se střetáváme s ekologickými limity, komplikovaně se pak žádá o výjimky ze zákona,“ říká Adler, vystudovaný pedagog, který předešlé „suchopárné“ povolání prodejce reklamního času vyměnil podle svých slov za tvořivou práci v terénu, u níž mohl využít nabyté komunikační dovednosti.

Etablovaný živnostník se shodou okolností už na počátku letité kariéry přichomýtnul ke dvěma zásadním projektům s domácími lokacemi na plátně. Bondovka Casino Royale a horor Omen ho přivedly do styku s významnými lidmi z branže, díky čemuž v současnosti patří ke špičce v odvětví.

Zjišťuji, že lokační manažeři se rekrutují odevšad, formální vzdělání neexistuje. Řemeslo totiž není bůhvíjak staré. Jeho povinnosti dříve spadaly pod asistenta režie, pozice se osamostatnila teprve koncem sedmdesátých let. To se ovšem bavíme pouze o Západu.

U nás se pomalu rodila až po listopadu 1989 a dodnes zůstává víceméně exkluzivní profesí, kterou si mohou dovolit najímat spíše investoři ze zahraničí. V tuzemsku ji z velké části zastává filmový architekt, zodpovědný za celkovou vizuální stránku snímku.

Odpověď, proč jsme jako filmová destinace tolik populární, je veskrze prostá. „Vždycky jsme byli kvalitní a pro západní státy finančně atraktivní. Pokud máte kvalitu za nízkou cenu, je to vzácnost,“ říká národní filmová komisařka Pavlína Žipková z Czech Film Commission (oddělení Státního fondu kinematografie). Lokační manažeři její názor potvrzují.

„Česko je unikátní v tom, že má mnoho variabilních prostředí, dokáže nabídnout od každého něco. Disponujeme fantastickou krajinou, zajímavými industriálními památkami, stavbami od středověku po současnost. Velké zastoupení v tuzemsku mají funkcionalistické budovy,“ podotýká Adler a s nadsázkou doplňuje, že u nás chybí „jen moře a velehory“.

Na historické, ale i současné filmy se nehodíme jen jako náhrada za sousední zemi, ale de facto takřka celou Evropu.

„Fajnšmekr to samozřejmě pozná, laik ne,“ dodává Žipková, podle níž se tu početně nejčastěji pohybují německé štáby, utrácí tady však ponejvíce Hollywood, ze kterého do Česka tečou peníze na základě dlouhodobě natáčených seriálů.

„Sice neumíme bílé pláže, to ale v současnosti, kdy se dá mnoho složek nahradit efekty, potíž nepředstavuje. Například v takovém Maroku najdete vyjma měst jen poušť a hory, záběry z Paříže tam nenatočíte. V Praze nicméně ano,“ uvádí příklad Hunák, a když se ho zeptám, kde by v našem hlavním městě francouzský protějšek „udělal“, bryskně odpovídá, že přece v Pařížské ulici. Bez legrace.

„Když potřebujete pár scén z Paříže, nebudete ztrácet čas a posílat tam zbytečně štáb. V západních zemích se obecně těžko natáčí, v Česku jsme mnohem ochotnější a schopnější tyto věci zařídit. Champs-Élysées prostě pro veřejnost neuzavřete,“ upřesňuje lokační matador, kterému se také podařilo odklonit letadlo na menším západočeském letišti nebo na jeden den znepřístupnit pražský Čechův most.

Státem vlastněné nemovitosti je přitom nejsvízelnější k natáčení dohodnout, a hlavně zaplatit. Téměř nedostižnou lokací je, jak asi není těžké uhodnout, Pražský hrad. Tamní renesanční letohrádek královny Anny i Martinický palác dokázal Hunák zajistit pro část děje seriálu Borgia o stejnojmenném mocném italském rodu.

Lokační manažer je potom na place přítomen od začátku do poslední klapky. Byť Adler označuje natáčení za nejsnazší fázi, stát se podle něj může cokoliv. „Většinou jde o nenadálé dopravní objížďky nebo rušný zdroj zvuku nebo světla. Nečekané události rádi nemáme,“ usmívá se.

Lidské chování podle Hunáka ovlivnit nelze. „V Česku máme takovou speciální komunitu lidí, kteří zřejmě nikomu nepřejí úspěch, takže natáčení rádi kazí. Vjíždějí autem na placy a zábory, troubí na herce klaksonem… Takových zážitků mám trilion. Byť jsou vždy předem obeznámení, bývají uražení, že nemají kde nechat auto nebo že se nemohou okamžitě dostat domů, ale musejí počkat, než záběr dotočíme,“ vypráví.

„Natáčení občas bývá konfrontací dvou odlišných světů,“ tvrdí čtyřiatřicetiletá Marie Veverková z devítihlavého týmu Film Hunters, kterou prý práce plná nových impulzů i po sedmi letech stále baví a naplňuje. Povídáme si v kanceláři uprostřed barrandovských ateliérů, obklopeni rozvěšenými mapami a storyboardy (sekvencemi obrázků sloužících k vizualizaci filmové scény) k připravovanému remaku němé expresionistické klasiky Nosferatu. Ten taktéž podléhá utajení, výjevy proto pozoruji jen z dálky a máme zakázáno je fotit.

„Filmaři jsou kreativci plně ponoření do svých vizí. Ke třenicím dochází zejména při natáčení v městském prostředí, kde bývá někdy náročná domluva s místními občany,“ rozkrývá Veverková poněkud eufemisticky možné problémy.

Při eliminování veškerých ruchů vyvstávají mnohdy bizarnosti, například nutnost vylézt na štafle a zaklepat na okno, kde svítí silná žárovka, když se na majitele bytu nelze dozvonit.

Svá úskalí má podle Veverkové takřka každé prostředí. „Na hradech a zámcích bývá náročné dohlížet na to, aby nedošlo k poškození vzácných památek, v přírodě se klade důraz na ochranu zeleně a porostu. Nikdo z nás není rád, když po natáčení musí vyprošťovat těžkou filmovou techniku traktorem, například z podmáčené louky.“

Naposledy se zapotila u minisérie The Seed o genetické modifikaci osiv v režii Alexandera Dierbacha, jejíž příběh se zčásti odehrává v semenné bance v norském Svalbardu.

„Interiéry bylo zapotřebí najít v Česku. Lokaci jsme objevili v technických prostorách metra, mimo dosah cestujících. Původně jsme pátrali po atomovém krytu, to však bylo v době začínající války na Ukrajině velmi nejisté a ve finále z hlediska vizuality pro tento film nevyhovující.“

Ačkoli by se podle názvu společnosti Film Hunters zdálo, že „loví“ výhradně filmy, Veverková byla pověřena zajištěním lokací taktéž pro reklamu výrobce energetických nápojů Red Bull. Jeden den natáčení mediálně hojně propírané jízdy formule 1 po Karlově mostě a Hradčanském náměstí v době pandemie se chystal celé čtyři měsíce, než se získala náležitá povolení a smluvní podpisy.

Pražané se sice obávali porušení ochrany gotické památky, při zátěžových testech se nicméně zjistilo, že monopost dosahuje nižší hmotnosti než malé čisticí vozy, které se na mostě běžně pohybují.

„Naše práce je určitě náročná, když ale vidím výsledný počin na plátně, můžu si říct, že jsem jeho součástí,“ říká ke své profesi Jan Adler. „K definici bych přidal ještě přívlastky fascinující, zajímavá, návyková… Je to droga, kterou když nemáte, anebo jí naopak máte moc, je vám v obou případech špatně,“ nechá se slyšet Hunák.

Ptám se, zda lokačním manažerům nechybí oficiální uznání od autorit. Ocenění předává jen profesní sdružení Location Managers Guild International (LMGI) sídlící v Los Angeles. Český lev nebo Ceny české filmové kritiky, dokonce ani Oscaři obdobnou cenu nepředávají.

„Takové ambice nemám, mě ta práce opravdu baví,“ sděluje mi Veverková. Pro Hunáka jde o přesah, na který v dennodenním shonu nepomyslí, i když ho absence vyššího ocenění mrzí. „Řekl bych, že je to jen otázka času. Ale nestěžuji si,“ uzavírá Adler. Jako jediný z nich získal nominaci na sošku LMGI, a to za opatření lokací pro Králíčka Jojo.