Jak se dnes žije v Koločavě, kraji Nikoly Šuhaje loupežníka

Vždycky jsem tam chtěla jet. Do kraje Nikoly Šuhaje loupežníka (1898–1921 – pozn. red.), kterého před 85 lety proslavil svým románem Ivan Olbracht.

A kdy jindy vyrazit než teď, kdy Československo – pravda, dávno zaniklé – slaví kulatiny. Chudá Podkarpatská Rus k němu patřívala. Na mě tam čeká Larisa Banhová, pravnučka Šuhajovy milé.

Z Prahy vyrážíme s kolegou Milanem před třetí ráno. Se smělým cílem, dorazit do Koločavy za světla. Server Mapy.cz nám cestu spočítal na něco málo přes deset hodin s tím, že nejkratší to bude přes Maďarsko. Vše odsýpá podle plánu.

Na ukrajinských hranicích se chvíli přeme, zda dáme pro hladký průjezd doporučovaný úplateček ve výši zhruba eura. Brzy to zamítneme, protože se nedokážeme tvářit jakoby nic a dávat někomu v pase peníze. Jedna kontrola střídá další, narazíme až u poslední. „U vas puťovky jest?“ zaskočí nás přísný oficír sedící v budce.

Tedy my tušíme, že tam je. Dovnitř přes matné sklo téměř nevidíme. Po chvílích dohadování, kdy znovu ocením své základy ruštiny ze socialistické základky, dojdeme k závěru, že je to průs… On to vidí podobně, a dokonce z kukaně vyjde. Důrazně vysvětluje, že tenhle dokument nezbytně k přejezdu z Maďarska na Ukrajinu potřebujeme.

Usmívám se na něj a vysvětluji, že jsme Češi, žurnalisti, a že to auto je redakční, proto není psané ani na jednoho z nás. Pro zvýšení důležitosti přikládáme k pasům novinářské průkazky. Přísný chlapík se do nich skoro nepodívá a se zpytavým výrazem ve tváři hodnotí, jak budeme prudit. Okamžik napětí… A?

„Zmizte, tohle je naposledy, co vás pouštím bez puťovky,“ podává nám rychle papíry. Slušně poděkujeme a já si pomyslím, jak se někdy hodí, že vypadám jako žena, co by ty problémy skutečně dělala.

Stačí překročit hranici a je jasné, že deset hodin podle Map.cz je pouze sen. Úhledné silnice rychle mizejí. S každým kilometrem ke Koločavě se cesta natahuje. „Jeďte horem. Spodem je to děsná prd…, samá díra,“ volá Ivan, Larisin manžel. Česky mluví krásně a to jadrné slůvko zopakuje důrazně a několikrát. Hezká rada, jenže rozcestníky žádné, takže končíme v té prd…

„Další kráva,“ říkám nadšeně Milanovi, řídícímu auto. „Další díra,“ reaguje s pohledem upřeným na silnici. Zatímco dojnice mezi obřími výmoly zdatně kličkují, my se jim pracně vyhýbáme. S každou z nich se snižuje šance, že v Koločavě Ivana ještě zastihneme.

Za pár hodin odjíždí, za prací, zase do Česka. Dohazuje mu ji klient, zprostředkovatel. Za zakázku, ubytování, si bere část výplaty. Podle toho, jak se ke svým chová, říkávají Koločavští podobným lidem i banditi či mafiáni.

S Larisou se nakonec přivítáme u branky jejich domku před pátou odpoledne. První cíl mise, najít ji před soumrakem, nám tedy vyšel. Redakční vůz dostal pořádně zabrat, děravý asfalt v posledním úseku nahradila prašná cesta plná kamenů, louží a bláta. Jako by nám Koločava potvrzovala své jméno odkazující k blátu. Ivan již skutečně odjel. Kam? To nevěděl ani on. Na jak dlouho? To se uvidí.

„Hlavní je, aby vydělal dost peněz,“ podotýká k tomu jeho žena před domkem tvořeným dvěma místnostmi. V jedné se spí, v druhé se jí a přijímají návštěvy.

Doma počítají každou hřivnu, svou hodnotou se blíží české koruně. Jak záhy zjišťujeme, Larisa nás vyhlíží několik hodin. Ostatně jako by tady den plynul nějak pomaleji, než jsem zvyklá. V příštích třech dnech, kdy u Larisy bydlíme, zvolním také.

Vydatně mi napomůže, že část Koločavských používá letní evropský čas, jiní ukrajinský, tedy mají o hodinu víc než sousedi. Tohle zjištění mi řádně zamotá hlavu. Nu co, o tohle v osmitisícové Koločavě nejde. Životy v ní po staletí spíše než ciferníky řídí roční období, příležitostná práce a Bůh.

Při přivítání s návštěvou z Prahy Larisa na rukách chová Míšu. V listopadu mu bude rok. Brzy si nás přijdou prohlédnout ještě další tři kluci: Dimitrij, Vitja a Ivan. To, že je táta pryč, dávno neřeší. „Takhle to tu prostě chodí,“ zaslechnu posléze v Podkarpatí několikrát za den.

Početná rodina něco stojí. A Banhovi by rádi jednou bydleli v novém domě. Roste kousek od toho starého, ve kterém v roce 1987 dožila Šuhajova Eržika (1905–1987 – pozn. red.). Přestěhovala se do něj na stáří v 80. letech ze své dřevěnice v horách. Právě v ní strávila většinu života, nejdříve s Nikolou, později s druhým manželem Vasilem, jehož potomkyní je – přes dědu Dimitrije – Larisa. Nikdy Vasila neviděla. Také on zemřel zastřelený v horách, pár let po Šuhajovi, když nechtěl bojovat za 2. světové války. Dnes mají Banhovi v chatě seno.

Během pobytu v Koločavě zjišťuji, že běžný život tu řídí hlavně ženy. Tedy, jsou-li doma.

„Já pracuji taky u vás. Většinou na severní Moravě. Naposledy v kuchyni. Hrozná dřina. A chápeš, že mi dávali jen osmdesát korun na hodinu. Osmdesát, rozumíš?“ vypráví Nataša, Larisina kamarádka a sousedka.

Hned jak si dáme batohy do domku, pod starý gauč, na němž spím, jdeme na zahradu sbírat ořechy. Aby měly děti v zimě co mlsat. Při ohýbání nad spadanými plody ze mě domácí tahají, co říkám zmíněné mzdě. Bez okolků se přiznávám, že vydělávám víc, a kladu protiotázku, jaká částka je pro Ukrajinku zaměstnanou v ČR přijatelná.

„Pro ženu? Tak sto dvacet, sto padesát na hodinu. Musím z něčeho žít, něco poslat malé. O dceru, zrovna šla do první třídy, se nám totiž doma stará máma. Rok od roku se mi od ní odjíždí hůř a hůř,“ odvětí Nataša. A mimoděk zmíní další model fungování podkarpatské rodiny: do Česka vyjíždějí oba rodiče, děti zůstávají s babičkami.

Když si s holkami potvrdíme, že si přes možné předsudky rozumíme, ostych zcela vymizí. Bez varování následuje v rychlém sledu série čistě praktických otázek. Nejvíc je, podobně jako každou ženu, zajímá, jak to máme s kolegou na takhle dlouhé cestě. „Jste přátelé?“ – „Ano,“ odpovídám. Další vyjasňování ve smyslu, kdo z nás v autě velí a jak může žena dělat novinářku, utne Larisa zásadní věcí: „Vyspíte se s Milanem na jedné posteli?“ – „Ne,“ vyhrkneme jednohlasně s tím, že jsme prostě zadaní jinde.

Upřímný smích přeruší nová ošemetná otázka: „V Boha věříš?“ – „Ne,“ odvětím. (Sakra, já vím, že to nemám dělat, ale lhát vážně neumím.) Následující minuty se snažím vysvětlovat cosi o ateismu, což zcela přeruší spontánní nabídka: „My ti křest v Koločavě zařídíme.“

Zavrtím hlavou a stejně rozhodné gesto zopakuji, když odmítám nabízenou vodku, pivo a víno.

„Ale víno a pivo je takové ženské pití,“ přemlouvá mě Larisa. Aha, taky pohled na věc, dochází mi, a přesto nabízené pohárky nepřijímám. V konzumaci alkoholu nestačím ani krajanům, natož trénovaným slovanským bratrům, sestrám.

S košíkem ořechů jsme při tlachání došly do domku. Požádám hned o vodu. Naivně dodávám, že stačí z kohoutku. „Myslíš ze studny, že? Letos jí je málo, nepršelo,“ povzdychne si Larisa. Se skleničkou zamíří do chodby, kde na elektrické plotýnce vaří a kde jsou také dvířka do malé komůrky s kohoutkem.

„Vodu zavedl dovnitř Ivan,“ pyšní se. Omluvně dodá, že toaleta je na zahradě: „Za ořechem, směrem k řece, žijeme skromně.“ Když nastane čas, že ji musím vyhledat, potvrdí se mi účelnost podobných zařízení. Latrína sousedí s chlívkem pro prase. Vedle něj je kravka. Než k ní dojdu, minu slepice a králíky. Pro Pražanku skutečná „exotika“, pro Koločavské nezbytnost.

Právě teď se musejí ohánět. Zima je tu tvrdá, sníh začíná padat někdy i v říjnu. Ještě v září ovšem stihnou v lesích leccos posbírat. Nejčastěji borůvky, brusinky, houby a bylinky. Potřebné jsou taky důkladné zásoby dřeva, které se dávno – na rozdíl od plodů a květin – cenami blíží těm českým.

„Borůvek je v lesích letos plno. Máma je chodívá sbírat obden. I chlapi na ně vyrazili. Já byla dvakrát. Míša je malý, do kopců se mi s ním šlape těžko. Ale Dima si vydělal na kolo,“ líčí spokojeně Larisa.

„Teď se nezastavíme, ale když napadne sníh, sedíme u kamen a topíme,“ vysvětluje mi obratem Nataša a dodává, že v tomhle se přece jen něco v kraji za poslední desetiletí změnilo. Dříve bývali Koločavští často na zimu doma, protože práce v Česku pro ně nebyla.

Teď naopak, v září říjnu, po skončení svých domácích sezónních povinností odjíždějí. Ostatně mnozí mají za ty roky již vyřízené „papíry“, pracují v ČR legálně. Ona mezi ně patří.

„Ivan posledně u vás na severu Moravy sázel stromky, čistil les. Ozve se přes Skype, aspoň ho uvidíte,“ slibuje Larisa a já si teprve teď všímám, že na skříni skromného obýváku problikává krabička s wi-fi, spojující rodinu s tátou. Třináctiletý Dimitrij, přezdívaný Dima, pyšně vytahuje telefon a ukazuje mi, jak jej ovládá.

Říká, že s tátou pravidelně mluví a do Vánoc, kdy se jim asi vrátí, to uteče. Ani stopa po melancholii. Na tu tady moc času není. Uživit děti ve zdejších horách je těžké. Chlapi berou, zadaří-li se, asi pět tisíc hřiven, ženy ani to ne. Důchody jsou zhruba poloviční. Platí se všechno. Ve všudypřítomné korupci žijí místní po generace.

„Když tě oficír chytne, že řídíš ožralý, dej mu dva tisíce hřiven. Jinak je to za dvacet tisíc, a ještě by ti vzal řidičák,“ slyšíme jednu z mnoha rad od Koločavských, jak se dá v kraji přežít.

„Bypass nás stál osmdesát tisíc. Samozřejmě na úplatcích, lékař prostě v nemocnici otevře kapsu a ty mu do ní sypeš a sypeš. Kdybychom peníze neměly, nechají mamku zemřít,“ ozývají se nové a nové položky z nastavených ceníků obyčejných životů. Vydělané české koruny nebo eura proto tady mizí závratnou rychlostí.

Pokrok posledních let je pro turistu v Koločavě viditelný zejména v tom, že se tu hodně staví a rozbité silnice křižují i luxusní vozy. Z té „staré“ obce zůstávají především povinnosti pro ženy, dennodenní starost o hospodářství. Ani silná víra v Boha nařizující odpočívat alespoň v neděli na pravidlu nic nemění. „I kráva chce jíst,“ podotýká Larisa v neděli kolem šesté ranní evropského času, když ji jde podojit.

Před sedmou evropského času, drtivá většina Ukrajiny má osm, ji vyvádí od jara do podzimu před branku, aby vyrazila na pastvu. Dnes ženou nahoru na louky dva sousedi. „V pátek byl malý Ivan,“ popisuje systém střídání sil Larisa s tím, že děti běžně pomáhají. Kravičky se pak nahoře pasou samy a k večeru se, rovněž samy, vracejí domů. „I po silnici,“ dojde mi náhle, proč nás při příjezdu do Koločavy vítaly jako první právě ony.

Nedorazí-li do pěti odpoledne, jdou je majitelé hledat, aby stihli kravky najít do soumraku. Pro tenhle případ mají na krku zvonečky. Larisa si při líčení toho, jak jsou jejich dojnice šikovné, kolik dávají denně mléka, neodpustí ani srovnání s českými kusy.

„Naše jsou menší než vaše. Zkoušela jsem jednu dojit v Jevíčku. A ta byla ohromná,“ vzpomíná na patnáct let starý pracovní výjezd na Moravu, jediný takový, který absolvovala před sňatkem.

Teď už svůj domek opouští výjimečně. Naposledy před lety, kdy musela s malým Ivánkem na operaci slepého střeva až do Užhorodu. Přesto říká, že po dovolené netouží: „Kdo by se staral o zvířata?“ A dodává, že na její ruce čeká ještě pole, brambory, zelí, dýně…

„U nás je život tvrdý, děti dospívají dříve, ale jsme tu doma,“ přemýšlí nahlas nad tím, zda by chtěla žít jinde.

Podobně to vidí Dima. A jako by chtěl mámina slova potvrdit, ujímá se – na puberťáka velmi ochotně – role našeho průvodce na další den. Vyrážíme po stopách jeho slavné rodiny. Šuhajova Eržika byla jeho praprababičkou.

„Měla s ním dceru Annu. My jsme potomci jejího syna Dimitrije z druhého manželství s Vasilem. Děda měl ještě sestru. Právě v Dimitrijově domku teď bydlíme. A jeho máma, Eržika, v něm dožila,“ líčí ve velké zkratce pozoruhodný příběh rodiny jmenovec Eržičina syna.

Do původního domu loupežníkovy milé, nedaleko něhož Šuhaje kumpáni zabili, chodívá s tátou a bratry pro seno, aby měla kravka v zimě co žrát. Cesta tam a zpět zabere hodinu a půl. Čistotu bot na ni řešit vážně nemusí. Boj je to zcela marný, jak záhy zjišťuju. Není ani divu, tahle pěšinka vzhůru patří spíš dobytku než lidem. Najdete-li, jako turista, vůbec nějakou.

Díky odlesněným kopcům náš cíl poměrně záhy vidíme, ve strmém kopci nad námi.

„Chata je stará několik set let. Ve větší místnosti žil dobytek, v menší se spalo,“ prozrazuje mi Dima, jak se do ní mohlo vejít několik lidí, když konečně dofuníme ke dveřím. On se ani nezadýchá, je trénovaný. Vždyť nahoru půjde do prvního sněhu ještě několikrát. Musí. Pak to nepůjde.

„Babička Kristina, Dimitrijova dcera, která tady žila jako dítě, doteď vzpomíná, jak se brodívala sněhem do školy. Mívala ho až po krk,“ přidává jednu z rodinných historek před dřevěnicí s polorozpadlou střechou.

Díváme se do překrásného kraje. Letos jej viděly tisíce Čechů. Sluníčko ohřívá louku, na níž sedíme. Tu krásu okolních kopců si budu pamatovat, tuším jasně. Jako by se nijak nezměnila od dob, kdy se v nich proháněl loupežník Šuhaj, kdy tudy chodíval Ivan Olbracht, jenž ho dvanáct let po smrti učinil – přes velkou nevoli československých úřadů i četníků – svým románem nesmrtelným.

„Co bude, až za rok skončíš základku?“ ptám se Dimy. „Půjdu na střední,“ nepochybuje. „Po ní tady zůstaneš? Nebo budeš jezdit jako táta za prací do ciziny?“ vyzvídám dál. Odpoví mi pokrčením ramen. „Víš co? Nejezdi. Češi přivezou peníze až sem, do Koločavy. A tu chatu neprodávejte, má ohromnou cenu!“ radím mu s pohledem na bývalý chátrající Eržičin domov, kde oplakala dva své manžele a vychovala téměř sama tři děti.