Jak se cizinci perou s češtinou

„Nechcete si ještě někdo půjčit Čtyřlístek?“ vyzývá lektorka Kateřina Horová, vezme do ruky jeden výtisk kresleného časopisu a ukáže ho šestici studentů, kteří se posadili naproti ní.

Na stolech mezi učebnicemi, slovníky, tužkami a kelímky s kávou vypadá dětský časopis poněkud nepatřičně. Tím spíše, když nikdo z přítomných nepatří do jeho cílové čtenářské skupiny. Jednoduché pohádky mohou ale těm, kteří si chtějí osvojit češtinu, dobře posloužit jako doplněk učiva.

„Čtyřlístek jsme probírali předevčírem. Marek se hned rozhodl, že si ho půjčí, a pročetl si ho. A Mathias si ho půjčil včera,“ vysvětluje mi později o přestávce lektorka, že její studenty z Polska a Francie náš tradiční časopis zaujal.

Češi, kteří se přestěhují do zahraničí, se do tajů místního jazyka vrhají vcelku bez otálení, jinak by se v nové zemi těžko prosadili. Mnozí cizinci usazení v tuzemsku však tuhle potřebu necítí. Složitost češtiny je odrazuje, navíc míní, že si vystačí s univerzální angličtinou.

V nadnárodních firmách možná ano, v běžném životě se pak ale děsí situace, kdy na ně úřednice nebo prodavačka „vybafne“ česky.

Čest všem, kteří se toho nezaleknou a uznají, že znát jazyk země, která jim poskytla nový domov, je alespoň zdvořilé. Tak jako dva Angličané, Němka, Ukrajinka, Francouz a Polák, s nimiž jsem strávil dopoledne.

Jazyková škola Czech Language Training, kterou v Praze před dvaceti lety založil Miroslav Kašpárek, nabízí pestrou škálu kurzů všech obtížností, a to ve třídách i online.

Navštívil jsem jednu lekci intenzivního čtrnáctidenního kurzu obtížnosti B1, což jsou středně pokročilí. Tedy ti, kdo překonali prvotní ostych a dotáhli to na úroveň, s níž se v běžných situacích dovedou domluvit. Je to znát i na kurzu, protože kromě okamžiků, kdy je potřeba něco dovysvětlit anglicky, tady zní výhradně čeština.

„Tak jak se dneska máte?“ začíná lektorka Kateřina zlehka. „Co jste dělala včera po lekci, Rachel?“ otočí se nejprve na starší Angličanku, která se během lekce výrazně neprojevuje, ale vyjádřit své myšlenky v naší mateřštině zvládá celkem bez problému. Její manžel je Čech, jak se mi později svěří, bydleli tu už v 90. letech a nedávno se znovu vrátili.

„Nic moc zajímavý, jenom normální věc. Vařila jsem,“ odpovídá a po doplňujícím dotazu lektorky dodává: „Grilovanej lososa.“

Jednatřicetiletá Němka Johanna působí jako doktorandka na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Její manžel se narodil na Novém Zélandu, doma spolu mluví anglicky, ale protože Johanna žije v Praze už šest let a o dalším stěhování neuvažuje, rozhodla se zapracovat i na češtině. „Nic moc,“ vzpomíná na svůj program po včerejší lekci. „Můj manžel dostal druhou dávku očkování, on byl trochu nemocný.“

„Unavený?“ ptá se lektorka. „Jo, unavený. A bolí ho ruka.“

Perran, učitel angličtiny na soukromé škole, pochází z Anglie, oženil se s Češkou a při úvodní konverzaci se svěří, že momentálně jim doma dělá starost nemocná kočka.

„Když jí, chrlí...“ hledá správné slovo, než mu lektorka napoví sloveso zvracet. „A dnes odpoledne půjdeme do veterinář,“ pokračuje dvaačtyřicetiletý Angličan.

Přestože všichni chápou, co chce říct, Kateřina Horová opraví větu dle pravidel češtiny: „Když je to nějaká osoba, používáme předložku ,k‘ -k veterináři. Je to maskulinum a dativ,“ upozorní a výraz napíše fixou na tabuli.

Udělá to pokaždé, když dojde na nějaké neznámé nebo záludné slovíčko, takže na konci lekce se na tabuli objeví poněkud nesourodý seznam: zvrací, k veterináři, hodit se, sblížit se, zamilovat se, chybíš mi, zatknout, snít, vykat, tykat.

Čtyřicetiletá lektorka, která na Univerzitě Karlově v Praze vystudovala magisterský obor sémiotika, se svěří, že si na učitelku hrála už v dětství. Zároveň ji vždycky bavily cizí jazyky, později pracovala jako novinářka, učila angličtinu, ale v poslední době už výhradně češtinu.

„Práci lektorky češtiny pro cizince beru jako koníček, ne jako práci. Nedokážu si představit sedět celé dny v kanceláři,“ říká. Odhaduje, že v jazykové škole Czech Language Training prošlo jejími kurzy dosud zhruba šedesát studentů napříč obtížnostmi.

Náplň každé lekce si tvoří sama. „Pokaždé vyberu nějakou českou osobnost, aby měli i něco z kultury, a na začátku si o ní trošku počteme. Potom děláme gramatiku a práci ve dvojicích.“

Dnes vybrala do kulturního okénka herečku Adinu Mandlovou, jejíž profil promítne na zeď pomocí projektoru propojeného s notebookem. „Významná herečka z filmů pro pamětníky. Zkusíme si o ní něco přečíst,“ sděluje osazenstvu.

Studenti se střídají ve čtení a dozvědí se tak něco o jejím pohnutém životě, významných rolích i osudových mužích. Pak dojde na děj filmu Kristián a zazní i ukázka - píseň Jen pro ten dnešní den.

Z výrazů studentů se nezdá, že by Mandlovou někdo znal, což je pochopitelné. Polák Marek se dokonce bezelstně zeptá, jestli herečka mluvila česky. Ale třeba se nakonec na Kristiána o víkendu někdo podívá, jak jim Kateřina doporučuje.

Jak se ukáže, právě pětačtyřicetiletý Marek je ve skutečnosti velkým znalcem české kultury. Zmíní, že viděl Samotáře, Ostře sledované vlaky nebo „Marečku, podejte mi pero!“, zná díla Milana Kundery a četl i knihu o prezidentu Masarykovi.

„V Polsku je česká kultura hodně populární,“ říká gramaticky bez chyby, byť se silným přízvukem, a přidává další věci, které znal ještě před přistěhováním: „Kofola, lentilky, studentská čokoláda...“

V minulosti k nám často jezdil pracovně, v Praze však žije s českým partnerem teprve měsíc. Stejně krátce jako sedmnáctiletá Ukrajinka Anastasia, nejmladší z dnešní sestavy. V Česku už dříve pracovala její maminka, která dceři vychválila mimo jiné naši kuchyni. Smažák, který si Anastasia oblíbila nejvíc, ale není zrovna ukázkou vysoké gastronomie.

„Studuju češtinu, protože chci další studovat medicínu v Praze,“ říká doslova.

Francouz Mathias je světoběžník a ovládá několik jazyků, k nimž by rád přidal i češtinu. V Praze žije čtyři roky, ale přiznává, že o Česku dříve nic moc nevěděl, jen od Čechů, s nimiž se potkal v cizině. Zato však nejlépe z šestice ovládá záludné „ř“.

„Umím ,ř‘, protože trénoval jsem hodně. Každý den říkal jsem Příbram, Příbram, Příbram,“ usmívá se a vysvětlí, že v předchozím zaměstnání měl jednu klientku z tohoto středočeského města.

První rok zkoušel pochytit češtinu samostudiem, ale byla to podle jeho slov katastrofa. Na kurzy chodí nejen kvůli práci, jelikož tu hodlá zůstat, ale hlavně kvůli své české přítelkyni. „Protože když mluvím česky s ní, ona smát se, a to je motivace,“ dodává třicetiletý Francouz.

Když vidím ve vytištěných materiálech na Markově stole, že dnes je na pořadu dne dativ singuláru, chvilku přemýšlím, co že se to vlastně, „chudáci“, budou učit. Ano, jistě, skloňování podstatných jmen ve třetím pádě.

„Podíváme se do učebnice na stranu 61,“ oznamuje Kateřina Horová a všichni zalistují v knize Česky krok za krokem. „Slova v závorkách použijte ve správné formě,“ zní zadání a následují věty jako „Vysvětloval jsem fyziku... (dobrý student), Píšu e-mail... (nejlepší kamarád) nebo už zmíněné Smál jsem se... (veselý vtip)“.

„Tomu mladému mužovi se nic nelíbí,“ zkouší to Anastasia, načež ji lektorka opraví: „Muži.“

„A proč je to muži a proč ne mužovi?“ reaguje Angličanka Rachel.

„Když to slovo končí na písmeno s háčkem, jako je muž, tak tam potom jde měkké i,“ vysvětluje Kateřina Horová a já si uvědomím, že čeština sice má svoje pravidla, ale zároveň ke každému deset výjimek, které nás rodilé mluvčí nemohou zmást, zato cizince deptají.

„Teď ještě zopakujeme otázky,“ přejde lektorka k notebooku a promítne na stěnu políčka s otázkami jako v soutěži Riskuj.

Marek volí číslo jedna a cituje: „Komu jste naposledy telefonoval?“ Chvilku zapřemýšlí a pak pomalu a bez chyby pronese: „Telefonoval jsem naposledy mému polskému kamarádovi. Uf,“ oddychne si.

„Komu nejčastěji pomáháte?“ předčítá zvolenou otázku učitel angličtiny Perran a nejistě odpoví: „Pomáhám mému studentům.“

„Na plurál se dneska ještě podíváme,“ reaguje Kateřina Horová.

Čas věnovaný gramatice zpestří další netradiční pomůcka. „Včera jsem byla nakupovat,“ s úsměvem říká lektorka a rozdá studentům do dvojic letáky jednoho supermarketu. Mají se navzájem ptát, jaké jsou ceny a slevy, a odpovídat si. Trénují tak nejen třetí pád, ale i vzory či jednotné a množné číslo.

Studenti z tohoto kurzu už se dostali mezi středně pokročilé, což je úroveň, kam se spousta cizinců usazených v Česku nikdy nevyšplhá. O přestávce se jich ptám, jestli jim teď díky tomu leze čeština do hlavy snadněji.

„Je to proces. Občas mám pocit, že rozumím lépe a lépe, mám zkušenosti. Stále mám strach, ale je to jednodušší,“ domnívá se Němka Johanna, která češtinu považuje za důležitou pro práci nebo komunikaci s úřady a bankami.

Mathias věří, že s češtinou bude mít větší šanci při hledání zaměstnání. Marek se učí navzdory tomu, že v Praze se člověk podle něj domluví i anglicky.

Než třídu opustím, na odlehčení se zeptám, jaké zajímavé nebo nezvyklé slovíčko se naposledy naučili. Anastasia jmenuje zdrobněliny jako kočička nebo pejsek, Marek přihazuje slovo miminko.

Asi nejoriginálnější je Němka Johanna, kterou těší, že se naučila používat spojení předložek „vzhledem k“.

Tři ze šesti účastníků mají českého partnera, což je častý jev a zároveň motivace. Podle ředitele jazykové školy Miroslava Kašpárka odhadem u jedné třetiny zájemců.

„Česká republika je určitě pro cizince atraktivní, protože nabízí spoustu pracovních míst, zároveň je bezpečná a celkem levná pro život,“ vypočítává známé výhody Kateřina Horová.

Snahu ovládnout zdejší řeč to však podle ní automaticky nepřináší. „Jsou cizinci, kteří se česky nebudou učit ani po patnácti letech, co tady žijí,“ říká a uznává, že je v tom jistá arogance. „Ale právě ti, kteří se přihlásí na kurz a nebojí se do češtiny pustit, jsou velmi zajímaví, příjemní lidé a z nich tu aroganci necítím.“

Jazyková škola Czech Language Training už česky rozmluvila přibližně 20 000 lidí z celého světa. „V 90. letech převládali cizinci mluvící anglicky. Přibližně od roku 2010 rapidně přibývá studentů z Ruska či z bývalých zemí Sovětského svazu, především z Ukrajiny,“ říká Miroslav Kašpárek, který zaměstnává kolem šedesáti lektorů. Největší zájem je podle jeho slov o kurzy pro úplné začátečníky a těší jej, že 90 procent studentů pokračuje vyšší obtížností.

Kvůli pandemickým opatřením se těžiště nabídky posunulo směrem k online kurzům. Kateřina Horová takhle na dálku „přes monitor“ učila prakticky celý rok. Nemusí to ale být podle jejího mínění nutně na překážku.

„Myslím, že i online hodina může být zajímavá, i při ní dochází k interakci. Připojit se navíc může i student, který nežije v Praze. Měla jsem studenty z Chorvatska, z USA, ale třeba i z Plzně. Navzájem se vidí, komunikují spolu a mohou tak vzniknout i přátelství. Pak se domluví, že až se uvidí naživo, zajdou třeba na pivo.“