Jak kniha o žítkovských bohyních obrátila lidem život

„Po té knížce to začalo, to je jako šílené. Tady chodí lidi a ptají se na nějaký vršek čarodějnic. Asi si myslí, že tady létáme na košťatech, nebo co! Lidi už ani nechtějí vědět, jak to bylo doopravdy, a radši věří těm nesmyslům v knížce, která se přitom tváří jako skutečná historie, a proto tam Tučková použila, spíše zneužila, jméno babičky, ale skutečnost byla úplně jiná!“ zlobí se Lýdia Gabrhelová v rozhovoru s etnoložkou Dagmar Dobšovičovou Pintířovou, která zmapovala místní život ve studii Žítkovské bohyně, lidová magie na Moravských Kopanicích.

Jediné literární dílo dokázalo to, oč se po staletí marně snažila církev i socialistická normalizace: „před Tučkovou“ byla Žítková zapomenutá dědina, po ní vtrhl do odlehlých Kopanic moderní život.

Abychom pochopili, proč se vůči talentované spisovatelce a její krásné literární fikci zvedl takový odpor místních, musíme se vrátit zpět do historie.

Moravské Kopanice tvoří čtyři vísky soustředěné okolo hraničního přechodu Starý Hrozenkov: Vápenice, Vyškovec, Žítková a Lopeník. Region patřil k nejodlehlejším a nejchudším v republice.

Kopaničáři pálili pro vrchnost dřevěné uhlí a opravovali cesty. Jedly se hlavně brambory a zelí, kráva znamenala opravdové bohatství. Pálilo se však skoro v každé chalupě. Matky rodu nad tekutým pokladem bděly a přidělovaly ho spravedlivě všem včetně malých dětí, aby dobře spaly.

Partnery si místní vybírali nejčastěji v blízkém okolí, takže se mnohé rodové svazky křížily, což rozhodně nesvědčilo genofondu. Uzavřenost ještě podporovala konzervativní nedůvěra k novotám. Když císař Ferdinand I. zrušil v roce 1848 robotu v celém Rakousko-Uhersku, na Kopanicích robotovali ještě půl století.

Společností hýbaly revoluce, války a vědecké objevy, tady však šel život poklidným tempem jako před staletími. Zatímco české a moravské obce prošly elektrifikací počátkem 20. století, „na Kopanicách sa eletrika dávala až po druhéj válce,“ vzpomíná Eliška Křižková starší v knize O kopanickej reči.

„Gdze indze už mali aj motóry na bendzin, a kedz tam dali elektriku, tož ích predávali a ňékeré aj lacno. Dvaja bracja… jakúsi korunu mali, tož tén motor dovezli. No to bolo slávy. Chlapi sa zbehli z celého potoka, aby sa podzívali na ten dziv. Najlali bendzin a puscili. To umeli. Ale zastavic už né. Čo včil? Najprv len kričali, potom aj túkli a kopali, ale motor ništ, išol furt. Tož doněsli kvér a strjélali, ale ani to něpomohlo. Až došól bendzin, zastavil sa sám.“

Když komunisté vybudovali na Žítkové základní školu s internátem, aby děti ze vzdálenějších obcí vůbec mohly na výuku docházet, školáci se tam radostně hrnuli: ústřední vytápění, lino a koberce, ba dokonce pár hraček!

To bylo něco úplně jiného, než když spali na seně nad chlévem nebo v lepším případě všichni sourozenci doma v jedné společné posteli.

Bída a zaostalost. Uzavřená komunita. Nedostupnost lékařské péče. Zemědělstvím nedotčené louky, které dodnes patří k nejcennějším evropským biotopům. To vše přímo předurčilo Kopanice k víře v bohyně, jež léčily zaříkáváním a bylinami.

Nejstarší písemná zmínka o „bohování“ na Žítkové pochází od jezuitského misionáře Karla Kulicha z konce 18. století. Vědomosti se předávaly nejčastěji z matky na dceru. Po staletí přecházely z generace na generaci v rodech propojených sňatky tak, že se často vstupem do manželství nezměnilo příjmení.

Bohyně se proto odlišovaly přezdívkami. Ty nejslavnější žily na Žítkové koncem 19. století: stará Belohlavá a Dora Gabrhelová neboli stará Pagáčena.

„Bydlíť na Žídkové daleko široko po Moravě i na uherské straně svou vševědoucností a velikou mocí slynoucí bohyně Dorka Gabrhelová… Vydělá prý Dorka do roka hezké peníze, ale všechno propije. Dorka leje z vosku a dle rozmanitých tvarů hádá, co kdo ukradl, kde to má schováno, s kým se podělil…,“ psal o slavné bohyni v roce 1885 národopisec František Bartoš ve studii Lid a Národ.

Ve 20. století potom nastoupila generace dcer a vnuček: Kateřina Idesová, dcera staré Belohlavé, a dvě dcery staré Pagáčeny: Kateřina Gabrhelová zvaná Mladá Pagáčena a Anna Gabrhelová zvaná Fuksena. V té době byla známou bohyní také Anna Struhárová přezdívaná Chupatá.

Tyto bohyně pak vystřídaly dcera Chupaté Irma, provdaná Gabrhelová, a Dořina vnučka Marie, kterou naučila bohyňovat její tchyně Marie Kročilová. Pro odlišení se říkalo tchyni stará Mišenčena a snaše mladá Mišenčena.

„Ta Mišenčena, to byla zlatá ženská, jako aj ostatní bohyně. To nebyly žádné čarodějnice, to byly normální ženské, které pracovaly na poli a občas prostě lidem hádaly,“ vzpomíná Václav Rychlík ve studii Dagmar Dobšovičové Pintířové. On sám „robil andzela“: jako místní kluk si přivydělával tím, že vodil k bohyním hosty, kteří si přijeli pro jejich rady.

Velmi důležitou substancí čarování byla „čítaná voda“, jejíž vlastnosti bohyně ovlivňovala silou zaříkávání. Do ní lila roztopený včelí vosk a z jeho tvaru pak věštila budoucnost. Zaříkávání se provádělo ve jménu Božím, neboť všechny dobré čarodějky byly také dobré křesťanky, alespoň ve svých očích.

„Amen, amen, něch zdrevenějú, zkamenějú, zcepenějú jako tento čjérny tvrdý kameň. Já to něrobím ze svú mocú, s Božjú mocú, s Kristom Pánom dopomocu,“ cituje Dagmar Dobšovičová Pintířová bohyni Kateřinu Hodulíkovou, která jí takto pomáhala od nepřejících nepřátel v roce 1990.

Jiná zaklínání zase odesílala nepříjemnosti. „Já to zadávám na čjérné pusté hory, tam vy trápenosci, časkosci uhybujce, vy sa z tej Dášeny (jako návštěvnice Dáša žádající o pomoc se etnoložka bohyni představila – pozn. red.) ubjérajce, vy v něj němáce moci, ani ve dně, ani v noci,“ čarovala slavná Irma Gabrhelová v témže roce.

Další formule zase odčítaly, ubývání číslic vyjadřovalo ústup negativních věcí. „Cetuška nám aj raz povedali: ‚Ja dzeci moje, kedysi sa od Vápeníc hnalo dvanásc strašných búrék a všecky som ích zažehnala. Postavila som sa proci ním, zepnúla ruky, robila pred sebú veliké kríže a zarjékala: Nědvanásc, nějedenásc, nědzesac, nědzevjac, něosem, něsedzom, něšesc, něpjac, něštyry, nětri, nědve, nějedna alež som to dopočítala, boly búrky preč a nijakej škody něnarobily.‘

Raz sa zas hnala veliká búrka a my jako dzeciská sme boli zvedaví, čo fčil urobja… taksme sa dzívali z oken. Cetuška bývali v takej malej chalúpce kúsek dolu pod nami. Vyleceli prede dvere a začali zažehnávac. Vjéter ím pekně rozhadzoval jejich dluhé šedzivé vlasy a halenu z ních skoro strhnúl. V tej chvíli vypadali jako nějaká čarodejnica. A pretože búrka si z jejích zažehnávaňja ništ něrobila, leceli sa radšej skovac do chalúpky,“ vypráví učitel Jan Rapant v knize O kopanickej reči.

V letech 1910 až 1920, v době bohyň Fukseny, Chupaté a mladé Pagáčeny, působil ve Starém Hrozenkově mladý farář Josef Hofer, který si svou horlivostí vysloužil přízvisko „náš besný farárisko“. I když hlásal, že „bohyňování je klamstvo“, Kopanice miloval.

„Naprosto lhostejno, budu-li mít pohřeb jako ten nejnuznější žebrák, ale jedno bych si přece přál, totiž abych po smrti odpočíval na hřbitově mezi Hrozenčany a Kopaničáři, jež jsem měl a mám tak rád… já bych se spokojil i s načisto zastrčeným místečkem na starém hřbitově za zídkou, kde bývají pochováni sebevrahové,“ citoval ho v roce 1961 Hlas Kopanic.

Přesto je pohřben v Luhačovicích. Místní si totiž jeho uložení na hrozenkovském hřbitově nepřáli…

„Domorodci nechcú o bohyňách ani čut,“ říká bylinkářka Šárka Polanská z nedaleké Bzové. Potvrzuje to i místní rodák Pavel Zapletal v knize O kopanickej reči.

Jeho babička byla v nemocnici: „A jak vzpomenul kdosi, že babička je z Kopanic, tož že musí dochtorovi počarovac. Vykrúcala sa ako mohla, že to něvje, ale dochtor sa nědal odbyc, tož že mu teda počaruje… Chycila ho za ruku, chvílu sa dzívala a povedá: ‚Išlo ci, idze ci, a pójde ci, ceplé hovno z rici, až do smrci.‘“ A přesně tak to mají místní s turisty a popularitou…

Není divu. Kromě nových příležitostí přinesla „ta kniha“ Kopaničářům i spoustu problémů. Cena nemovitostí na Žítkové podstatně vzrostla. Kdo může, pronajímá. Pokud mladí nepodědí, na koupi domu nemají.

Starousedlíků, kteří by chtěli hospodařit, ubývá, místo nich přibývají chalupáři. Procesí návštěvníků zatěžují nedotčenou přírodu a otravují domorodce neustálými otázkami na bohyně. Tam, kde se lidé mohli volně toulat, jsou dnes cedulky varující před vstupem na soukromý pozemek.

Navíc Kateřina Tučková použila ve své knize skutečná jména bohyň: Idesová, Fuksena, Irma Gabrhelová. A mnozí Kopaničáři věří na prokletí dodnes. Když měla Štěpánka, nejstarší dcera Irmy, v roce 2012 pohřeb v hrozenkovském kostele, vyhodilo to prý elektřinu v celém městečku…

Stalo se tak ve stejné chvíli, kdy jen o pár kilometrů dál četla spisovatelka na besedě čtenářům ze své knihy o žítkovských bohyních.